Stav rozepsaných povídek:

I'm just gonna hurt you- 0%
Nová budoucnost II 4.kapitola- 75%
Aktualizováno: 18.8.2017


Another Brooklyn Agent [3.kapitola]

1. ledna 2018 v 13:23 | CherryPie |  Another Brooklyn agent

Another Brooklyn Agent

3.kapitola

Another Brooklyn agent [Captain America CZ FF]





Dnešní den byl jako stvořený k tomu, abych si pořádně dala do těla. Běžela jsem už třetí kolečko kolem obdélníkového jezírka na National Mall a s veškerou vervou stále zrychlovala. Srdce mi bilo jako splašené, ale já stále měla dost síly a běžela. Obrovský mramorový památník se v ranním slunci vyjímal a jeho monumentální vzhled se odrážel v rybníce. Nebyla jsem sama, kdo se dnešní slunečné nedělní ráno rozhodl strávit venku a užít si několika posledních teplých dní než natrvalo nastoupí sychravý podzim. V parku okolo se to hemžilo běžci nebo cyklisty, ze všech stran se ozýval štěkot psů a smích dětí. Tuto atmosféru jsem milovala, slunce krásně hřálo a všude okolo mě to tepalo životem.

"Probůh, Mar, zastav už!" zasípala za mnou Freddie. Zastavovat jsem nehodlala, teď když jsem konečně dokázala držet takové tempo. Začala jsem běhat kolem mé nejlepší kamarádky, která se zlomila v pase, opřela ruce o kolena a snažila se popadnout dech.

"Dnes nejsi nějak ve formě," zašklebila jsem se.

"Za to ty až moc," odfrkla si Freddie. "Dej mi chvilku."

Několik minut na to jsme běžely dál. Pomalu mi začínalo docházet, že čtvrté kolečko už stoprocentně nedodělám. Vzduch se mi zadrhával v plicích, nohy úplně zdřevěněly a pálilo mě v krku. Pohlédla jsem vedle sebe na Freddie, která vypadala, že také zápasí s každým krokem stejně jako já.

"Dobře," vydechla jsem a zpomalila do rychlého kroku. Freddie okamžitě srovnala tempo se mnou. "Už nemůžu."

Freddie se jen usmála. "Myslela jsem si to!"

Rozhodly jsme se čtvrtý okruh okolo jezírka projít jen chůzí, a tak jsme také udělaly. Bylo to příjemné. Měla jsem dobrý pocit z toho, že jsem pro sebe dnes něco udělala. Byla jsem tu se svou nejlepší kamarádkou, a navíc bylo opravdu překrásné počasí.

Freddie byla opravdu vyjmečná osoba. Život bez ní bych si nedokázala představit, byla jako moje sestra. Jedna o druhé jsme věděly všechno. Freddie Hooverová pracovala jako výživový poradce, občas se věnovala i fitness. Ovšem jako běžec nestála za nic. Seznámily jsme se právě v jednom fitness centru, kde jsem pravidelně chodila na sezení k mé výživové poradkyni, kterou jsem začala navštěvovat už v devatenácti a se svou vysokou alergií na lepek jsem byla ráda za každou pomoc. Ne že bych snad nemohla nic jíst, jen jsem byla ráda za každou novou informaci ohledně mé diety. Lidé neustále vymýšleli různá vylepšení, jak lidem jako já potraviny s lepkem nahradit, proto bylo lepší mít někoho, kdo mě tou změtí nabízených produktů pevně a jistě vedl. Hned při prvním setkání teprve před několika lety jsme si s Freddie padly do oka, byla jen o něco málo starší než já a oproti mně působila neskutečně energicky

Nakonec jsme zakotvily v jedné malinké kavárničce v parku a chladily se ledovým pomerančovým džusem. V této části parku mnoho lidí nikdy nebývalo a ani dnešek nebyl výjimkou. Na rozdíl od prostoru kolem památníku, tady vládl jakž takž klid. Nebo to možná bylo tím, že v této části se lidé chovali slušně. Nekřičeli. Nepouštěli nahlas hudbu. Jako by měli k tomuto kousku přírody úctu.

"Jak je možné že nejsi vůbec zpocená?" stěžovala jsem si Freddie. Na čelo se mi lepily mokré vlasy a sportovní tílko jako by bylo součástí mé kůže. Zato moje kamarádka jako by právě neuběhla ani padesát metrů. Vlasy stejně dokonale upravené, zrzavé kudrliny sčesané do drdolu a oblečení jako čerstvě vytáhlé ze skříně. Nechápavě jsem zakroutila hlavou.

"To máš z toho, jak neustále běháš," řekla mi. "Zkus trochu zpomalit, zase se nemusíš hned tolik nadřít, ne?"

Pokrčila jsem rameny a usrkla si trochu džusu. "Připadá mi, že jsem malinko vypadla z formy."

Freddie přikývla a protočila oči. "Prosím tě."

Několik následujících minut jsme poklidně seděly a povídaly si o všem možném. Hlavně Freddie se jako vždy rozpovídala o práci a nových dietních potravinách. Nemohla jsem říct, že bych ji nerada poslouchala, občas se člověk přiučil něco zajímavého. Prakticky to byla sezení, za které si ode mně nechávala kdysi dávno platit.

Zrovna jsem poslouchala způsoby využití mrkvových slupek a pomerančové kůry, když se v mém zorném poli objevil někdo, koho jsem tady nechtěla ani za mák potkat. Řítil se jako blesk nevídanou rychlostí, jeho nohy jako by se slily v jedinou šmouhu a ostatním běžcům nezbylo nic jiného než uhnout. Měl sice sluneční brýle, ale Steva Rogerse bych poznala ihned. Dnes měl na sobě dlouhé volné tepláky a tmavě modré upnuté tričko.

Sakra. V duchu jsem si začínala nadávat, že jsem tady vůbec lezla a nejela hned domů. Nasadila jsem si rovněž sluneční brýle a doufala, že si mě nevšimne. Znala jsem tyto situace moc dobře. Nikdy nebylo dobré, když se psycholog a pacient potkali mimo terapie. Obzvlášť špatné to bylo v tomto případě. Rogers byl u mě jen jednou, a navíc naše sezení dopadlo dosti tragicky a nabízela se i možnost, že už se neukáže. Proto by bylo nanejvýš trapné potkat se tady. V těchto věcech jsem ale byla profík, před pacienty jsem se schovávala už několikrát, jen abych je ušetřila trapných momentů a zůstala v jejich očích jen jako psycholožka. Kdyby mě teď Rogers viděl ve zpocených legínách a tílku, rozhodně bych ztratila tu auru profesionality. Zkrátka a dobře ne! Pokud jsem mohla, setkáním mimo terapie jsem se rozhodně vyhýbala.

Krčila jsem se na židli a nechala dál Freddie vykládat o mrkvích a pomerančích. Málem jsem vyletěla z kůže, když Rogers zastavil u naší kavárny a rozhodl se taky zchladit džusem. Do háje. Do háje. Buď zůstanu sedět na místě a dál se krčit nebo se schovám na záchod, počkám až si objedná a odejde. Bylo rozhodnuto.

"Omluvíš mě, Freddie?" řekla jsem znenadání a možná trochu naléhavěji, než bylo mým záměrem. "Odskočím si."

Vyskočila jsem ze židle, proplížila se ze zahradního posezení do samotné kavárny, kde jsem využila davu a proplížila se kolem Rogerse bez jediného povšimnutí. Navíc jsem to měla skvěle načasované, zrovna hledal drobné v peněžence. Když jsem se potom na dámských záchodcích opřela o umyvadlo s tím, že pár minut počkám, než odejde, pomyslela jsem si, že je Rogers na to všechno velice neopatrný. Nepřítel by přece mohl číhat na každém rohu. Buď byl ten člověk tolik rafinovaný, že jen předstíral, že si mě nevšimnul, protože dospěl ke stejnému závěru jako já nebo si mě doopravdy nevšiml já ještě na to všechno nevyšla úplně ze cviku.

Rozdíl by byl, kdybych tady místo Rogerse potkala třeba Bruce Bannera. Naše terapie byly už delší dobu přátelské a velice příjemné pro oba a určitě bychom si měli co říct. Steve Rogers si nechtěl přiznat, že na něco nestačí, chtěl zachránit svého přítele a každý ho za to odsoudil. Možná proto působil zklamaně, když ten samý názor slyšel i ode mě. Někdy jsou ale zapotřebí tvrdé rány, aby člověka odradily od hlouposti. Ve skrytu duše jsem také nechápala, proč nebyla pro Buckyho Barnese zařízena terapie, možná by se osvědčila. Ale samozřejmě jsem v Rogersovi nemohla rozdmýchávat plamínek vzdoru, aby se znovu obrátil proti Shieldu, už takhle to bylo hodně zlé. Navíc by mě Fury na místě vyrazil, jenom co by se to dozvěděl.

Telefon ukazoval, že uběhly necelé tři minuty. To už by snad mohl stihnout zaplatit a odejít. Narovnala jsem si skrčené tílko, upravila drdol a vyšla ze záchodků. Značně se mi ulevilo, když u pokladny stála dvě malá dvojčata a dohadovala se, která příchuť zmrzliny je lepší.

Vyšla jsem z prosklených dveří kavárny a pohlédla na stůl, kde jsme s Freddie společně seděly. Obě židle zely prázdnotou. Zamračila jsem se. Kam sakra mohla zmizet. Pod mojí prázdnou sklenicí od džusu plápolala v mírném větříku bankovka. Takže dokonce stihla i zaplatit. Koukla jsem znovu na mobil, ale zmeškaný hovor jsem neměla. Že by jí vyrušilo něco jiného, co by mi ani nestihla zavolat?

Náhle jsem v povzdálí uslyšela její hlas. "Takže běháte každý víkend?" Bleskově jsem se otočila napravo a zahlédla, jak se nadšeně s někým vybavuje. Obličej toho člověka, mi skryla minipalma v květináči, ale podle postavy nebylo pochyb o tom, s kým právě Freddie flirtuje.

Rychle jsem přiskočila k barovému pultu, abych zaplatila svůj pomerančový džus a mohla zmizet. Brigádnice za pokladnou na mě hleděla, jako bych se právě dočista pomátla. Zpocená, neučesaná a s naléhavým výrazem ve tváři jsem sledovala, jak mi z kasy vrací drobné. Nakonec jsem mávla rukou a běžela pryč zadním vchodem.

Tohle teda ne. Rozhodně jsem věděla, že je Freddie neskutečně ukecaná a občas vtíravá, ale že by se dostala pod kůži i Rogersovi? Ať to bylo, jak chtělo, tohle mi nesedlo do noty. Ne zrovna teď, když naše první sezení skončilo naprostým fiaskem.

Asi po pěti stech metrech jsem zastavila a rozsvítila mobil. Samozřejmě jsem tam měla několik textovek a nepřijatých hovorů od Freddie. Rychle jsem naťukala, že se omlouvám, ale musela jsem nutně odejít a že večer to posezení v baru platí. To by mělo prozatím stačit, ale budu si muset vymyslet hodně dobrou výmluvu. Pravdu jsem jí říct nemohla. Nikdo nesmí vědět, že pracuji v Shieldu a už vůbec ne to, že jsem psycholožkou Kapitána Ameriky, byl by z toho skandál. Už to byl i důvod, proč jsem raději utekla. Rogers by mě poznal, Freddie by se ptala a má dokonalá lež o klinické psychologii ve státní nemocnici by praskla.

Později toho dne jsem opět seděla ve své ordinaci a pozorovala Bruceův spokojený výraz.

"Takže spolu dnes večeříte," pověděla jsem s úsměvem. Vypadal opravdu spokojeně. Doktora Bannera jsem měla opravdu ráda, byl to velice milý člověk a zasloužil si trochu toho štěstí. Navíc jsem věřila, že mu to pomůže vyrovnat se s Hulkem. Co bylo horší, nevěřila jsem Natashe. Měla až příliš mnoho tajemství, ale rozhodně jsem neměla v úmyslu mu nic říkat. Stačí ho jen pozorovat a případná podezření ihned řešit.

"Ano" pověděl a sklopil pohled ke svým nohám. "Nevím, co si obleču. Nevím, co jí mám přinést. Dokonce nemám ani ponětí, jak se chovat."

Protáhla jsem rty do dalšího úsměvu. "Brucei," řekla jsem. "Oblečte se přirozeně, chovejte se přirozeně a doneste kytku, tou nikdy nic nezkazíte."

"Ale je to přece Natasha Romanovová," uchechtl se. "Dovedete si to představit?"

"Věřte mi, že ano," pokývala jsem hlavou. "I člověk jako je Natasha se občas potřebuje cítit být ženou. Takže ano, doneste jí květiny. Ty nejkrásnější!"

Opět sklopil oči k podlaze. Byl opravdu nervózní, pomyslela jsem si. Ale byla jsem za něj i jeho štěstí moc ráda.

Nastalo menší ticho, nechala jsem Bruce ať si to všechno promyslí. Bylo nejen důležité, aby dostal čas na to strávit ty špatné věci, ale i ty dobré, které pro něj byly něco nového.

Při té myšlence jsem si uvědomila, že jsem to s Rogersem vzala za špatný konec. Nechala jsem se unést jeho naléháním a řekla mu to, k čemu jsme se měli dopracovat až později, mnohem pomaleji a opatrně. Totiž Buckyho osud.

Upřímně jsem si přála, aby na další sezení ještě přišel. Moc jsem to chtěla napravit. Začít nejdřív jeho životem za války, pochopit jeho vztah k Buckymu a až potom si ho pomalu nechat uvědomit, že jde vlastně o tu nejlepší alternativu. Nechat Barnese jít.

"Kapitán Rogers tu prý také sedává," ozval se znenadání Banner.

"Řekl vám o tom?" zeptala jsem se nenuceně, přestože jsem velice toužila slyšet, co Rogers o našem setkání řekl. Měla jsem strach, že jsem to vážně pokazila natolik, že tu znenadání vtrhne Fury a vyrazí mě ven i s křeslem.

"Ano," usmál se Bruce. "Ptal se na vás. Jestli vás znám a tak podobně. Přiznal jsem se mu, že k vám chodím. Doufám, že to nevadí?"

"Ne," zavrtěla jsem hlavou. "To je vaše věc, Brucei. Jen a jen vaše."

Nejistě přikývl a rozhlédl se po místnosti. "Celkem jste mu provětrala pavučiny. Nic mi neřekl, ale znám ho dost dlouho na to, abych to poznal sám."

Usmála jsem se. To byla ostatně jediná věc, která se hodila udělat. "Ano," přitakala jsem. "Kapitán Rogers je v jistých věcech příliš horlivý."

"Asi o tom nemůžete mluvit, že?" zeptal se opatrně. "Chápu, je to teď váš pacient."

"Myslím, že jen potřebuje přátele. Někoho jako vás. Potřebuje Avengers. Probudil se po sedmdesáti letech, nemůže jen tak zajít do hospody a pokecat s ostatními lidmi."

Bruce přikývl. "Budu mu oporou. Ostatně jako všichni ostatní."

"Děkuju, Brucei," řekla jsem. "Doopravdy mu pomáháte víc, než si myslíte."

Doktor Banner pomalu vstal pohovky a oblékl si své staré hnědé sako, ve kterém chodil docela často. Vlastně jsem ho v ničem jiném ani nevídala. "Pomozte mu se přes to přenést. Přes Buckyho. Přes Peggy. Neznám nikoho, kdo by to zvládl lépe než vy. Jen se na mě podívejte, dostala jste tu zelenou stvůru na rande."

Vstala jsem rovněž z křesla a potřásla si s Brucem rukou. "Kdepak. To vy sám, já vám jen ukázala směr."

Když zavřel dveře, ihned jsem zapnula notebook. Peggy Carterová. Co všechno se o ní dalo zjistit na internetu? Chtěla jsem být na příští setkání s Rogersem připravená.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama