Stav rozepsaných povídek:

I'm just gonna hurt you- 0%
Nová budoucnost II 4.kapitola- 75%
Aktualizováno: 18.8.2017


I'm just gonna hurt you [4.kapitola]

13. dubna 2017 v 20:39 | CherryPie |  I'm just gonna hurt you

I'm just gonna hurt you

4.kapitola

I'm just gonna hurt you [Joker&Harley]



Dnešní den byl výjimečný. Po několika neúspěšných pokusech se mi podařilo Jokera vytáhnout ven do parku v areálu léčebny. Odmítla jsem jakoukoliv ochranku. Pokud mi měl Joker začít důvěřovat, musela jsem mu věřit i já. Byl to risk. Samozřejmě. I bez Jamesova neustálého rozmlouvání jsem věděla, že je to nebezpečné. Ale oni ho neznali tak jako já. Viděli jen tu šílenou kreaturu na povrchu. Neznali člověka, který žil uvnitř ní. Já ho znala jen málo, ale doufala jsem, že se to dnes změní. Pokud se Joker podívá i mimo zdi Arkhamu, ven do přírody, bude to mít jistě nějaký kladný účinek. Nikde žádné dveře, za kterýma číhají strážní s obušky. Já bez bílého pláště. A on. Nikdo jiný. Snažila jsem se, aby celý den působil nenuceně a naprosto obyčejně. Protože čím obyčejnější bude v mém pohledu, tím neobyčejnější bude pro Jokera. Už byl několik měsíců zavřený v jednom pokoji odkud se celou dobu nehnul. Jedinou změnou pro něj byli střídající se doktoři. Možná že proto působil občas zarputile.
Čekala jsem u hlavního vchodu ve starém hnědém kabátu a v kozačkách. Venku panovalo krásné podzimní ráno, dokonce se dnes ukázalo slunce. Byla jsem šťastná, jak mi všechno prozatím vychází.
Po chvíli za mnou přišel James. Byl bledý v obličeji a měl kruhy pod očima. Zamračila jsem se na něj. "Co jsi dělal v noci?"
Něco zabručel a postavil se vedle mě. "Nelíbí se mi to," řekl zvláštním hlasem. Někdy uprostřed věty se zajíknul.
"Vím, co dělám, Jamesi," usmála jsem s na něj. "Bude to v pořádku, věř mi. Co kdybychom pak zašli na oběd, hmm?"
Po celou dobu, kdy jsem mluvila se na mě nepodíval. Zíral jen na dveře odkud měli přivést Jokera.
"Buď opatrná, ano?"
Znovu jsem se zamračila. "Jamesi, co se děje?" řekla jsem vyděšeně.
Pohlédl na mě, oči vlhké, skoro jako by se chtěl rozbrečet. "Promiň já-"
Vzala jsem ho za ramena a pohlédla mu do tváře. "Pokud si chceš o něčem promluvit, víš že jsem tu pro tebe. Teď mám práci, ale potom se sejdeme, ano? A všechno mi povíš."
Měla jsem zvláštní předtuchu, že se mu včera nejspíš ozvala bývalá manželka. Ta fúrie by si zasloužila pořádný výprask. Vždycky, když se z ničeho nic objevila ve městě, Jamese to skolilo. Jen nerada jsem ho viděla v takovém stavu, vždy pro mě představoval oporu a já mu to v těchto těžkých chvílích chtěla vrátit. Když jsem byla v úzkých pomohl mi, teď jsem na řadě já.
"Ne, nesejdeme. Prosím zapomeň na to, dobře?"
Nechápavě jsem přikývla. Dobrá, to bude něco vážnějšího. Možná se dali spolu zase dohromady. Snažila jsem se na to nemyslet, ale zrovna to by mi hrálo do karet. Nemusela bych Jamese potom odmítnout já.
"Nechtěl jsem, aby-"
"Jamesi?"
"Prostě tě mám rád, dobře?"
Mile jsem se usmála. "Já tebe přece taky. A trápí mě, když tě takhle vidím."
"A mě trápí, že jsem tě zklamal."
V celé této věci jsem byla tak nějak bezradná. Měla jsem pocit, že snad každý mluvíme o něčem jiném. "Nezklamal. Ale necháme to na ten oběd, dobře? Všechno mi povíš," povzbudila jsem ho.
"Ne-"
Dveře se otevřely a do vestibulu vstoupil jeden muž z ochranky. V ruce držel obušek a za opaskem mu visel paralyzér. Naštvaně jsem zakroutila hlavou. Jen tím Jokera vyděsí. Chtěla jsem, aby se dnes cítil příjemně.
Za mužem se po chvíli ze dveří vynořil Joker. Na sobě měl pytlovité tepláky s nápisem Arkham a nějakou starou otrhanou blůzu. Naštěstí venku svítilo slunce, jinak by určitě zmrznul. Nemohla jsem si nevšimnout, jak na něm všechno to oblečení visí. V úboru, který nosil doposud to nejspíš tolik poznat nebylo, ale nakonec se to stejně ukázalo. Joker byl podvyživený. Několik vrchních knoflíků na blůze měl rozepnutých, šlo vidět ostře vystouplou klíční kost. Dokonce, když jsem nad tím právě teď uvažovala, se mi zdál propadlý i v obličeji. Copak mu nedávají najíst? Zlobila jsem se i sama na sebe, že jsem se ani za jedno naše sezení nezeptala, jestli se necítí hladový.
Dnes je ale přece příjemný den, tyhle věci budu řešit později. Zhluboka jsem se nadechla a usmála se.
Vesele jsem na Jokera zamávala. "Zdravíčko, pane J."
Úsměv se mu rozšířil až z jeho očí zbyly jen malé škvíry. Vydal pár neidentifikovatelných zvuků a pomalu kráčel ke mně. Nohama šoupal po mramorových kachličkách a prsty se mu v příliš dlouhých rukávech nadšeně vlnily.
"Máte v rukávu chobotnici?" Zasmála jsem se a sklonila se k jeho rukám.
Začal se smát jako malé dítě. Dnes měl dobrou náladu, to bylo dobře. Velice dobře.
Chvíli po Jokerovi se ze dveří vynořil další člen ochranky. Na oba muže jsem kývla a oni odešli pryč. Ani se nepokoušeli skrývat svůj nesouhlas ve tváři, když jsem je nechala odejít. Celý Arkham si myslel, že jsem se dočista pomátla. Nejspíš už mi nahoře v kancelářích sepisovali nekrolog. Já si ale nemohla pomoct, on by mi nic neudělal. Co by tím dosáhl? Arkham byl stejně tak dobře hlídaný, že by se mu samotnému proklouznout nepodařilo.
Když jsme osaměli pohlédla jsem na Jokera. Stál jen pár metrů od Jamese, koulel na něj očima a za lehkého pohupování celého těla mu mával. James byl ještě bledší než obvykle a vypadal, jako by měl každou chvíli zvracet.
"Je ti dobře, Jamesi?" zeptala jsem se starostlivě.
Naposledy na mě smutně pohlédl a kvapně odešel. Zakroutila jsem nechápavě hlavou a obrátila se na Jokera. Teď jsem se měla věnovat jemu. James mi dělal starosti, to určitě ano, ale já měla momentálně jiné přednosti. James si zajde na panáka a do rána na to zapomene. Joker pít nemohl.
"Řekla jsem si, že bychom mohli dnes ven, když je tak krásně, co říkáte?"
Horlivě začal přikyvovat. "Ano ano ano ano."
Trochu mě jeho dnešní chování, přestože bylo velice dobré, mátlo. V posledních dnech se choval velice způsobile a vychytrale. Že by se mu to v hlavě znovu pomíchalo a on opět projevoval mentalitu pětiletého dítěte? Obzvlášť oproti včerejšímu dnu, kdy mi ukazoval svoje karetní...hmm jak to jen nazvat? Hry? Nejspíš ano, rozhodně si se mnou hrál.
"Tak pojďme!"
Vyšli jsme obrovskýma dveřmi z Arkhamské léčebny do přilehlého parčíku. Příjezdová cesta, až ke staré vrzající bráně byla zasypána listím. Trávník svěže voněl a slunce příjemně pražilo do obličeje. Chvíli jsme s Jokerem nehnutě stáli před vchodem a užívali si pěkného počasí.
Když jsem se na slunci pořádně ohřála a pohlédla na něj, zjistila jsem, že mě pozoruje. Trochu mě to vyvedlo z míry, myslela jsem, že bude stejně jako já z tak nádherného počasí unešený.
"Dnes je opravdu krásně, pane J., nemyslíte?"
Pousmál se.
Ucítila jsem osten zklamání. Chtěla jsem toho s ním dnes hodně probrat a doufala jsem, že bude mít stejně hovornou náladu jako v posledních dnech. Všechno nejspíš nemůže být dokonalé.
Nejprve jsme parkem procházeli v tichosti a pozorovali ostatní pacienty při hraní kriketu nebo golfu. Byla jsem připravená při sebemenší známce zájmu v Jokerově obličeji, si jednu z hracích holí půjčit, ale nic jsem na jeho tváři nezpozorovala. Čím dál jsem se procházeli, tím se zdál napjatější.
"Jak jste se dnes vyspal?" zeptala jsem se ho zrovna když jsme procházeli kolem dvojice mužů ve středních letech, kteří se handrkovali o to, kdo je na řadě v odpalu.
Nedostalo se mi žádné odpovědi.
"Jak se vám líbí příroda? Mohli bychom tady chodit častěji."
Zase nic.
"Dobrá, nemusíme mluvit. Budeme se jen procházet, ano?"
Jeho pronikavý pohled mě přimrazil na místě, ale byla v něm jasná odpověď. A tak jsme se jen procházeli.
Byla jsem upřímně velice zklamaná a možná, přestože jsem si to nehodlala připustit, i naštvaná. Myslela jsem, že mu nové a příjemné prostředí rozváže jazyk, stejně jako mnou projevená důvěra, ale k mému velkému překvapení se choval velice zdrženlivě. Chtěla jsem toho tolik probrat.
Následující půl hodinu jsme se procházeli parkem. Trochu jsem i trucovala. Naštvalo mě, že nechce mluvit, když jsem si s tímhle dnem dala takovou práci. Vydupat si u nadřízených, aby ho bez ozbrojeného dozoru pustili ven byl opravdu oříšek.
On to možná ještě netušil, ale právě jediná já z celého Arkhamu mu dávala alespoň nějakou šanci na vyléčení. Nebýt mého slova, trčel by v tom nejzavšivenějším lochu v celém Gothamu nebo co hůř, čekal by ho trest smrti. Místo toho byl tady. A místo mu zde vydupal právě jeden z těch nejnepravděpodobnějších lidí na celém světě. Batman. Zajímalo by mě, z jakého důvodu poslal Netopýří muž Jokera právě sem a neodrovnal ho při první příležitosti. I na tohle jsem se dnes chtěla Jokera zeptat. Batman mu mohl něco říct. Navíc jsem usoudila, že na takového otázky už dozrál čas. Líp už jsem snad s Jokerem vycházet nemohla. Měl mě rád. Když jsem vešla do jeho pokoje, usmíval se, a hlavně se mnou mluvil. Nikomu jinému se tolik neotevřel.
Z ničeho nic se Joker zastavil. Vytrhl mě tím z myšlenek div jsem se nepolekala. Zvedla jsem zrak od cesty před sebou a všimla si, že jsme v menší třešňové aleji. Pamatuju si, když ji tady sázeli. Někteří příčetní pacienti jim tehdy pomáhali. Po těch čtyřech letech třesně malinko povyrostly. Nebyly z nich ještě stromy, avšak atmosféru místu, na kterém je zasadili, dodávaly opravdu neuvěřitelnou. Stáli jsme tu sami dva. Jen já a Joker. V dálce bylo občas slyšet radostné kvílení, když někdo trefil jamku nebo zpěv ptáků. O to ale Jokerovi nejspíš nešlo. Jen tak stál a pozoroval mě. Poslední dobou jsem shledala, že se na mě často rád dívá. I na to jsem se ho dnes chtěla nějak zkusit zeptat.
"Opravdu překrásné místo, Har-leeen," protáhl. Ladnými kroky mě začal obcházet dokola. Změny tónu v jeho hlase jsem se nejprve zalekla. Další změna nálady. Zase to byl ten vypočítavý Joker z posledních několika dnů.
Za neustálého kroužení okolo mě pořád dokola opakoval mé jméno a tím zvláštním způsobem ho prodlužoval. "Har-leeeen. Har-leeen. Har-leeen Quin-zel. Har-leeen. Har-leeen Quin-zel. Harleyy. Harley. Harley Quinn."
Celým parkem se rozlehl pronikavý smích. Na chvíli mě polilo horko, ale pak jsem si uvědomila, že se není čeho bát. Takhle se smál normálně. Jen jsme teď nebyli uvnitř Arkhamu. Bylo to tu však stejně bezpečné jako tam. Řehtal se i následující dvě minuty, zatímco já jen stála a čekala. Snažila jsem se přijít na to, co mělo to komolení mého jména znamenat.
Když jeho smích ustal, ještě několikrát si odkašlal. "Nemá to moc dobrý vliv na vaše hlasivky, pane J." upozornila jsem ho.
Jako by mě ignoroval. Díval se mi do očí a já mohla jen hádat, co se mu honí hlavou. Jisté ale bylo, že ať bych řekla v tu chvíli cokoliv, bylo by mu to jedno. Byl zabrán do vlastních myšlenek, a tak mi nezbývalo nic jiného než čekat.
"Co kdybych vás teď prostě zabil, doktorko?" zeptal se po chvíli. "Nemáte strach?"
Popravdě jsem právě letmý strach dostala, ale zapudila jsem ho a s jistotou v hlase odpověděla. "Důvěřuji vám."
"Och," rozzářil se Joker. Pak se ale zamračil. "A myslíte, že jsem někdo, kdo stojí za důvěru?"
Netušila jsem, kam tím míří. Už skutečnost toho, že počkal až budeme z dosahu lidí, než se začal chovat normálně, se mi nelíbila. Hrál si s prominutím na blbečka, z čehož už se dostal před několika dny a čekal do doby, než budeme sami.
"Každý stojí za důvěru. Jak velkou už však záleží na něm samotném," prohlásila jsem s jistotou.
"A jak velkou důvěru si zasloužím já?" zašeptal mi do ucha. Zanechal kroužení okolo mé osoby a stoupl si za mě. Mít srst, určitě bych se naježila.
Zakroutila jsem rázně hlavou. "Vy mě NEZABIJETE."
Najednou jsem si nebyla jistá, jestli jsem o takovýto typ rozhovoru stála, když jsem dnešní den plánovala. Ne takhle jsem to rozhodně nechtěla.
"Jsi sladká. Sladká. Sladká. Sladká," drmolil rychle za sebou.
Vztekle jsem se otočila. Takhle by to nešlo. "Pane J., chovejte se slušně. Příště už ven jít nemusíme a já-"
Zacpal mi pusu dlaní. Když jsem pohlédla dolů zahlédla jsem záblesk jeho tetování na hřbetu ruky. Smějící se ústa.
"Ehehe," zachechtal se. "Lepší, když mlčíš a jen se usmíváš. Krásná Harley."
Chtěla jsem něco říct, ale kvůli jeho dlani, která stále vězela na mých ústech jsem vydala jen nějaké nesrozumitelné zahuhlání. Joker zpozorněl a ruku sundal. Hned na to si ji přitiskl k nosu a zhluboka nasál její vůni.
Zděšeně jsem ustoupila a sáhla po telefonu do kapsy kabátu. James měl pravdu. Ochranka měla pravdu. Mí kolegové měli pravdu. Pustili Jokera ven a podle toho se i choval. Jako utržený ze řetězu.
"Nekažme si tak příjemný den, Harley," zafňukal Joker a drapnul mou ruku do té své. Propletl mé prsty s jeho a z různých úhlů je pozoroval. Zmateně jsem na něj pohlédla a když znenadání obrátil zrak ke mně, zděšením jsem nadskočila.
Přistoupil ke mně blíž, hlasitě a soustředěně vydechoval. Jako tlakový hrnec, pomyslela jsem si v záchvatu hysterie a snažila se tomu sama v duchu zasmát. Nešlo to.
Volnou rukou mě začal hladit po lícní kosti. Roztřásla jsem se.
"Neublížím ti," slíbil. "Jak moc mi ještě věříš?"
Zhluboka jsem vydechla vzduch, který se mi za tu napjatou chvíli nahromadil v plicích. "Nezabijete mě," opakovala jsem.
Roztáhl rty do širokého úsměvu. "Ne, opravdu tě nezabiju."
"Víš, drahoušku, uchvátila jsi mě," prohlásil, aniž by uhnul pohledem před tím mým. Já těkala očima všude možně po okolí, ale stejně mi pohled vždy utkvěl na něm. Nedalo se s tím bojovat. A tak jsem poslouchala. "Jsi chytrá. Velice velice chytrá. A krásná, to jistě. Ale co jsi, a to je to nejdůležitější, jsi stejná. Stejná jako já. Jsi jako moje druhá polovina, chápeš? Cítíš se neúplná, já to vím. Vím spoustu věcí, drahá."
"Pusťte-"
"Pšššt," zasyčel Joker s arogantním úsměvem. "Ještě nás někdo uslyší."
"Tak mladá a krásná!" pokračoval dál Joker. Nechtěla jsem jeho slova slyšet, děsily mě. "Ale tvůj život je tak k ničemu. Úplně na nic. "
Chtěla jsem se mu vytrhnout, ale sevřel bolestivě mé zápěstí. Na jeho fyzickou kondici byl až překvapivě silný.
"Nikdy nedoceněna svou matkou. Považovala tě za odpad, drahá Harley. Naprosto a zcela postradatelný odpad. Komu bys chyběla? Jí rozhodně ne."
Chtěla jsem si zacpat uši. Chtěla jsem křičet. Byla jsem vyděšená. "Pšššt," zasyčel znovu.
"Zapomenuta svým vlastním otcem. Kolik žen měl mimo tvou drahou matičku, drahoušku, hmm? A kolik jiných dcer zplodil? To bolí, to moc bolí."
"Buďte zticha," zakvílela jsem. Připadala jsem si jako troska. Kde k tomuto přišel? Takové věci nemohl vědět, Neznal je nikdo. Nikdo! Ani James, prostě nikdo!
"Kdy naposledy jsi měla pořádnou známost, zlatíčko? Od nejlepšího kamaráda tvého otce v sedmnácti letech nikoho? Smutné! Smutné! Ubohé! Platil alespoň dobře?"
Chtěla jsem předstírat, že to, co říká není pravda. Že si to vymyslel. Místo toho jsem začala plakat. "O co vám jde?"
Joker mě pustil. "Mě?" ukázal na sebe. "Mě jde přece o tvoje dobro, Harley."
"Ne to rozhodně ne," odsekla jsem a setřela si slzy rukávem. Cítila jsem, jak se mi rozmazává řasenka, ale Jokerovi to očividně vykouzlilo úsměv na tváři.
"Stejně jako ty jsem chtěl zapomenout na minulost," řekl a utřel mi další slzu. "Odporné hnusné vzpomínky! Jen člověka užíraly. Pche!"
Nic jsem na to neřekla. Objala jsem se rukama okolo ramen a byla odhodlaná tohle ve zděšení přečkat. Utéct jsem se nepokoušela, chytil by mě.
"Avšak potlačit vzpomínky není tak jednoduché. Nikdy neodstraníš jen je samotné, vezmou i kousek tebe. Ale chci se tě zeptat, má drahá, není to tak lepší?"
Vzhlédla jsem nahoru k němu. Vlídně se usmíval. V levém oku mu tiklo.
"Není lepší se těm zlým věcem zkrátka zasmát?"
Mezitím co jsem tam stála jako opařená, zničená vzpomínkami na rodiče, on se začal smát. Roztáhl ruce, vzhlédl k nebi a smál se, jako by mu přeskočilo. A já, přestože jsem při první příležitosti chtěla utéct, jsem stála. S otevřenou pusou jsem zírala na výjev před sebou, napůl zaskočená a napůl uchvácená. Co se děje?
Jeho hlasitý smích přerušilo z dálky kovové zařinčení. Joker jako by zamrzl v pohybu. Chvíli tiše setrvával s pohledem k nebi. Když se narovnal, mrknul na mě. "Je čas."
Jako bych popadla druhý dech. Rychle jsem hmátla po mobilu do kapsy a vytočila Jamesovo číslo. "Až se vrátíme, už to nebude jako dřív," zazněla jsem varovně.
Joker se rozchechtal znovu. "Drahoušku, my už se ale nevrátíme."
Telefon několikrát zapípal a přesunul můj hovor do hlasové schránky. Nechápavě jsem pohlédla na displej. Joker strnul v pohybu a potichounku sípal smíchy. Jako by mou chvíli nechtěl ničím rušit, ale chtěl vědět, co se bude dít. Přestože to sám moc dobře tušil.
Položila jsem hovor a vytočila ústřednu Arkhamu. Opět nic.
"Co se děje?" zeptala jsem se zděšeně.
"Nic," pokrčil nevinně rameny. "Překvapuje mě, že jsi překvapená. Sama jsi přece řekla, že mám na to, abych tu nemusel zůstat celý život."
Teatrálně mi složil pukrle a došel ke mně. "Harley," promluvil vážně. "Chci ti pomoct. Zasloužíš si lepší život. Stejně jako já. Potlač to zlé! A vzpomínej jen na to, co ti vykouzlí úsměv na tváři."
"A pamatuj," zvedl ukazováček do vzduchu. "Víš, že mi můžeš věřit."
Nezmohla jsem se na slovo.
Pak Joker pohlédl někam za mě. "Tady, hoši!" zavolal, ukázal na mě a promnul si ruce. "Sbalte ji!"

Za jeho děsivého krákavého smíchu jsem se otočila. "Bafiky baf!" uslyšela jsem za sebou skřehotat Jokera. Zezadu mi vrazil pořádnou ránu do hlavy. Poslední, co jsem stačila zahlédnout byla obrovská panda natahující ke mně pracky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama