Stav rozepsaných povídek:

I'm just gonna hurt you- 0%
Nová budoucnost II 4.kapitola- 75%
Aktualizováno: 18.8.2017


I'm just gonna hurt you [1.kapitola]

6. března 2017 v 21:01 | CherryPie |  I'm just gonna hurt you

I'm just gonna hurt you

1.kapitola


I'm just gonna hurt you [Joker&Harley]





Na dnešní den jsem si vzala mé nejlepší lodičky. S klapotem jsem se řítila chodbou v doprovodu statného muže z místní ochranky. Jmenoval se James, znali jsme se léta a proto jsem si jako svou ochranku pro první setkání s Jokerem vybrala právě jeho. Nikomu jsem tolik nedůvěřovala.
"Vůbec se mi to nelíbí, doktorko," bručel si pod vousy zatímco jsme se proplétali složitou změtí uliček a průchodů. Okolo nás za tlustými, přesto zvukově neodolnými dveřmi sténali nebo křičeli lidé. V téhle části pobývaly případy toho nejhoršího rázu. Mezitím co ve spodních patrech hráli pacienti s ošetřovateli kriket, tady vpouštěli jen ty nejodvážnější a nejkvalifikovanější pracovníky. I sám James mi několikrát přiznal, že i když tudy prochází téměř denně, pořád ho při těch zvucích mrazí.
Před Jokerovým pokojem bylo nezvyklé ticho. Oba nás to překvapilo. Podezřívavě jsme na sebe s Jamesem pohlédli.
"Netvrdili náhodou, že se ten magor v jednom kuse jenom řehtá?" odfrkl si James.
"Ale no tak, nemůžete ho přece hned odsuzovat."
"Doktorko, z tohohle nemám dobrý poci-" Jamesova slova zůstala viset ve vzduchu, když se z cely ozval děsivý a krákavý smích.
Hahahahahahahahaha! Hááá ááá!
Oba jsme sebou cukli. "No tak, jdeme na to!" povzbudila jsem Jamese. Odemkl petlici a zabral za kliku.
Vešli jsme do čistě bílé místnosti s postelí a stolem se dvěma židlemi naproti sobě. Jediné světlo zajišťovalo zamřížované okno pojištěné alarmem. Jokerovu celu neponechali po bezpečnostní stránce náhodě.
U stolu na jedné z židlí posedával Joker v bílém jednodílném úboru. Na židli se různě kroutil a vrtěl a z hlasitého smíchu se celý třásl.
James se postavil ke dveřím a za zády nenápadně tiskl obušek. Já se posadila naproti Jokerovi. Jakmile jsem dosedla na židli smích rázem ustal. Joker na mě pohlédl a naklonil se ke stolu. Chvíli převracel hlavu na stranu jako to dělají psi, když větří zajíce. Několikrát zamrkal a rozevřel ústa do děsivého šklebu.
"Vidím, že jste ve velice dobré náladě," poznamenala jsem přátelsky. "Co vás tak rozveselilo?"
Pokýval hlavou nahoru a dolů přičemž stále zůstával v předklonu, skoro jakoby se chtěl opřít bradou o stůl a obrovskýma očima na mě zezdola vzhlížel. A pořád se usmíval. Těch několik málo zvuků, které jako reakci na mou otázku vydal, jsem považovala za nějakou další formu smíchu.
Už už jsem chtěla položit nějakou jinou a chytřejší otázku, popřípadě se rozmluvit sama, vést dlouhý monolog a přimět ho se zapojit, ale on se najednou narovnal na židli a promluvil.
"Váš přítel se zdál být nervózní z toho že nekřičím, chtěl jsem mu to ulehčit," řekl sípavým šepotem. Hádala jsem, že před několika hodinami se smál docela hodně podle stavu jeho hlasivek.
Pohlédla jsem na Jamese, který držel kamennou tvář. Jasně, ačkoliv byly dveře jakkoliv bytelné, slyšet přes ně prostě šlo.
"To jste velice milý, můj přítel si toho velice cení. Že ano, Jamesi?"
Ode dveří se ozvalo jen nesrozumitelné zabručení. Nespouštěla jsem z Jokera oči. Zkoumala a analyzovala jsem každou jeho reakci. Cokoliv řekl nebo udělal, každičké mrknutí oka, nic mi neušlo.
"Jsem doktorka Harleen Quinzelová," představila jsem se. Já o něm samozřejmě věděla všechno, i tu zásadní věc a to, že je Joker. Nicméně možnost představit se dává pacientům jakousi jistotu, že jsme neprolezli jejich minulý život skrz na skrz a pocit soukromí. O Jokerovi jsem věděla taky první poslední, ale zabere nějaký čas než mi to řekne on sám a až potom se budu moct posunout dál. Mezitím mohu pouze posoudit, jestli mu lze věřit. Odpovědi na moje počáteční otázky znám, otázkou je, jestli mi je poví a nebude lhát.
Úsměv zmizel a v obličeji se objevil vážný výraz. "Pan J." odpověděl slavnostně. Dělal si ze mě srandu. Upřímně mě to překvapilo. Na jeho hru jsem přistoupila.
"Velice mě těší, pane J." usmála jsem se a přátelsky mu stiskla ruku. Přestože mi ji drtil v ocelovém sevření, nedala jsem na sobě nic znát. Tedy aspoň jsem si to myslela, dokud se škodolibě nezakřenil. "Je vám můj dotek nepříjemný, doktorko Quinzelová?" zeptal se nevinně.
"Pročpak? Už jste se setkal s někým, kdo by se jakémukoliv fyzickému kontaktu s vámi vyhýbal?" Bylo to moc. Hru jsem ihned ukončila a zeptala se jako pravý psychiatr.
"To opravdu netuším," odtušil hraně. Nelíbilo se mi, jak se chová a z jeho úsměvu mě mrazilo.
"Kde potom berete takové přesvědčení?" zeptala jsem se. "Chybí vám fyzický kontakt s lidmi?"
Zasmál se způsobem jakým se pochechtávají staří muži nad sklenkou whisky. "Ne to opravdu ne. Takovou potřebu jsem rozhodně neměl."
Opřela jsem se o židli, přehodila nohu přes nohu a dál se na něj mile usmívala. "Říká vám něco pojem haptika, pane J.?"
Chrchlavě se zachechtal. "Ne, prosím. Doktorko, poučte mne." Ani se tu ironii ve svém hlase nesnažil skrývat, nerada to přiznávám ale popudilo mě to.
"Je to kontakt hmatem." Opět jsme hráli tu hru. "První zkušenost s ním míváme ihned po narození. Novorozeně a matka."
Pokrčil rameny a protáhl koutky do bezzubého úsměvu. "Pokračujte prosím. Novorozeňata mám opravdu rád. Máme stejný koníček?"
Chvíli jsem ho pozorovala. Netušila jsem co všechno tím mohl myslet. V jeho slovech zazněly stopy ironie a bylo nanejvýš možné, že si ze mě opět tropil žerty. James jeho odpověď pobral jinak a ode dveří jsem uslyšela zakřupání kloubů v pěsti. S Jokerem to však ani nehnulo. Jen se dál culil a díval se na mě.
"Chci říct. Je třeba možné, že vám v mládí takováto haptika mohla chybět? Nechci po vás, abyste se snažil vzpomenout na svoje batolecí léta. Stačí na rodiče. Je něco, co byste mi chtěl povědět, pane J.?"
Osobnost člověka utvářejí z velké části rodiče a v mnoha případech byli právě oni klíčem k problému. Přesně k tomuto tématu jsem se chtěla dostat.
Čekala jsem všechno. Že bude tvrdit, že si nic nepamatuje. Že mě pošle do háje. Mohl se mi vlastně taky svěřit. Mohl vyhýbavě odpovědět. Mohl to zamluvit nebo jen říct, že se zdrží odpovědi. Takhle to alespoň chodilo normálně. Byla moje chyba, že jsem si neuvědomila, že jeho případ není normální ani trochu. Možná právě tehdy mě začal opravdu zajímat.
Místo zmíněných a standartních reakcí se začal smát. Smál se, nejdříve potichu, jako by to v sobě dusil. Potom otevřel pusu dokořán a smál se tak moc až se málem udusil. Šoupal nohama po podlaze jako dítě na houpačce a řehtal se na celé kolo. Gestem ruky jsem zastavila Jamese, který se na něj chystal použít nějaký ze svých nástrojů. Ten smích byl neskutečný, otřásal celou mou duší a vším, co jsem doposud považovala za normální. Následujících několik dní mě pak jeho smích provázel ve snu. Z nějakého důvodu jsem tyto sny nenazývala noční můrou. Byly jen poněkud zvláštní.
Joker se dál a dál smál jako by nikdy neměl přestat. Pak se na mě podíval a aniž by jakkoliv svoje projevy ztišil naklonil se ke mně přes stůl.
"Pojďte blíž, doktorko. Musím vám něco povědět. Rychle. Rychle."
Nezaváhala jsem, porušila jsem tak snad všechny bezpečnostní zásady pro práci s psychicky narušenými. Naklonila jsem se dopředu a on ztišil svůj smích na prskavý chechot.
Byli jsme tak blízko tvářemi k sobě, až jsem cítila jeho sípavý dech, který se spolu se smíchem dral ven z jeho úst. Na chvíli jsem pocítila strach ale pohled do jeho hlubokých očí mi nedovolil se odvrátit.
"Doktorko," zašeptal potichu. Jeho hlas zněl jako hlas starého muže. "Mohl bych vás kousnout?"
V tu chvíli se mu zorničky stáhly a jeho tvář se napjala. Než jsem stačila cokoliv udělat, James mu už stačil vytáhnout injekci z krku. Stalo se to rychle a měla jsem pocit, jako by se mi mělo rozskočit srdce. Takový okamžik jsem v životě nezažila. Jako bych byla uvězněná jeho pohledem a nemohla se hnout. Vlastně jsem se ani hnout nezkoušela. Neprotestovala jsem a to mě vyděsilo.
"Tohle nemá cenu, řeknu jim ať ho zabásnou, to je ztracený případ," prohlásil James, když Jokera ukládal na postel. "Co vám to proboha provedl? Co že vám to vůbec řekl?"
Seděla jsem na židli a pohled upírala do zdi.
"Ten jeho magorismus bude nakažlivej. Podívejte se na sebe. Hej! Haló! Vnímáte mě, slečno Quinzelová?" Zničeho nic u mě stál James a aniž bych to postřehla, vzal mě za paži a zvedal ze židle.
"To...to bylo zvláštní," řekla jsem tiše a nechala se jím podpírat.
"Zvláštní? To bylo na palici. Normální magořina!"
Naposledy jsem pohlédla na bezvládného Jokera. Ležel na posteli a ve tváří měl klidný výraz. Vypadal nevinně, ale věděla jsem, že jakmile se zase probudí, všechno začne nanovo. Ve spánku vypadal jako hračka pro větší děti. Jako figurka z morbidního amerického seriálu.
"Vykašlete se na něj, doktorko," plácal dál James zatímco mě vyvedl z cely a zamykal dveře. Stále jsem mu visela na rameni. Zahloubaná do sebe natolik, že jsem nedokázala vnímat cestu. "Takovej psychouš vám nestojí za to, abyste riskovala, že v tomhle ústavu skončíte taky jako pacient."
"Ne," odpověděla jsem. "Přesně to čeká. Že se vyděsíme a vzdáme to. Takovou radost mu neudělám."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama