Stav rozepsaných povídek:

I'm just gonna hurt you- 0%
Nová budoucnost II 4.kapitola- 75%
Aktualizováno: 18.8.2017


Second chance 1.kapitola

2. října 2015 v 20:37 | CherryPie
Narozeninový článek, který jsem tady hodila tak před týdnem mě svým způsobem donutil si prohlédnout všechny rozepsané věci, co mám. Najednou mi těch povídek přišlo hodně líto, protože některé byly z části dokončené a vůbec nedostaly šanci, aby se někomu zalíbily.
K jedním z nich patří i tato rozepsaná kapitolovka na pár Calypsó/Leo, pro některé spíš Caleo. Řekla jsem si tedy, že jí dám šanci si najít svoje čtenáře. Takže budu moc ráda, když se ozvete, pokud byste si přáli pokračování :)
V následujících dnech bych chtěla zveřejnit ještě další povídky z různých fandomů a pokud bude mít nějáká dobrý ohlas, určitě bude pokračování :)





Svět se od doby starověkého Řecka hodně změnil. Vzduch byl těžší, než jaký si ho pamatovala na Ogýgii a čím déle letěli nad pevninou, tím více ubývalo lesů a přírody. Naštěstí však neletěli daleko, Festus začal po chvíli snižovat výšku a v ladných kruzích se snášel k zemi. Pod nimi se rozprostírala skupinka budov, hřišť, zemědělských plání a také pláže.
Tábor polokrevných, pomyslela si Kalypsó a aniž by si to uvědomila, stáhl se jí žaludek nervozitou. Ještě pevněji se přitáhla k Leovi, až si připadala jako hladová pijavice.
"Přistaneme trochu dál, Festusi," zavolal Leo, aby ho bylo přes hluk větru slyšet. "Nechceme jim přece přivodit srdeční příhodu."
Bronzový drak parkrát zafuněl a ostře změnil směr. Přeletěl nad kopcem, který celý areál jakoby ukrýval, minul osamocenou borovici na jejím vrcholu a přistál dole na silnici.
Leo bleskurychle seskočil z Festuse a nabídl Kalypsó ruku. Chvíli váhala, netušila na čem to právě stojí, ale věřila Leovi a tak s jeho pomocí seskočila na zem. Silnice byla letním sluncem rozpálená jako žhavé uhlíky, takže první, co její bosé nohy pocítily, byl neskutečný žár. Vyděšeně vyjekla a uskočila o kousek dál na prazvláštní bílou přerušovanou čáru s přesvedčením, že ta pálit nebude. Omyl.
"No jasně," zabručel Leo. "S tím jsem měl počítat. Promiň."
Vzal Kalypsó za ruku a rychle s ní přeběhl kousek dál do trávy. Tam už bylo líp.
"K čemu tady máte žhavé pásy černého něčeho?" Kalypsó vypadala hodně frustrovaně a celá tahle situace jí mátla. Kolik staletí nebo tisíciletí vůbec zameškala? Svět se hodně změnil a to teprve viděla jen část z něj. Vůbec první kontakt z dnešníma lidma byl někde uprostřed venkova s partičkou mladých farmářů, kteří považovali Festuse za rogalo. Leo se jich tehdy ptal, kde jsou a kolikátý je rok. Na Ogýgii plyne čas trochu jinak a přestože tam po Leově nečekaném návratu strávili jen pár minut, mohlo klidně uběhnout ve světě smrtelníků tisíce let. Zdálo se však, že je všechno v pořádku a jejich časový posun mohl být zhruba půl dne. Naštěstí.
"Máme dvacáté první století," vysvětloval Leo mezitímco spolu kráčeli do kopce k vysoké borovici. "Povozy tažené voly už vyšly z módy, takže teď jezdíme něčím lepším. Jsou to takové...barevné krabice se svítícíma očima. Nejsou ale hranaté. Dřív byly, teď už ne. No a jsou taky těžší a mají gumová kola, takže potřebují něco, po čem se jim dobře pojede. Tedy asfaltku, se kterou jsi měla tu čest se už seznámit. Nevím, jak ty, ale ona se zdála celá žhavá se s tebou spřátelit."
"Nechápu," zavrtěla Kalypsó hlavou. "Jak vypadá krabice, která není hranatá? To už přece nemůže být krabice!"
"Když teď tak přemýšlím," zamyslel se Leo. "Vy jste měli v Řecku kartony?"
"Cože?"
"Jak potom víš, jak vypadá krabice?" Pohlédl na ni a nadzvedl obočí.
"Krabice nemusí být jenom z toho vašeho kartonu, víš? Co takhle dřevo? Dřevo už naše pravěká doba zažila, pokud to myslíš takhle!"
"Neřekl jsem pravěká," bránil se Leo. Nechtěl se s Kalypsó hned hádat a ona právě teď vypadala celkem uraženě.
"Promiň, nechtěla jsem křičet." Jeho vystrašený pohled ji málem donutil k slzám. Tak moc ho chtěla obejmout, ale to by se asi zrovna nehodilo. "Jsem z toho všeho okolo nějak nesvá."
Leovi se upřímně ulevilo. Věděl, jaká dokáže Kalypsó být, když se naštve a nepotřeboval to připomínat.
"Nechme to tak," mávl rukou Leo a vyběhl posledních pár metrů k vrcholu, kde stála Thaliina borovice. "Pojď, se všema tě seznámím. Se všemi z Arga II, budou se ti líbit a ty jim určitě taky!"
Kalypsó se rozběhla za ním. S každým dalším krokem nervóznější a nervóznější. Tajně doufala, že budou všichni jako Leo. Kamarádští, pohodoví a budou mít smysl pro humor. Rozum jí ale říkal, že to nemůže od nikoho čekat. Po cestě jí Leo vyprávěl, co všechno zažili při bitvě s Giganty a podle toho, co slyšela, byli jeho přátelé pěkně ostří. Frank Zhang, skvělý lučistník, který se dokáže přeměnit na jakékoliv zvíře, nejčatěji na lidožravé šelmy. Hazel Lavesque, holka, co vytahuje ze země prokleté drahokamy a jezdí na koni přes oceány rychleji než světlo. Piper McLeanová, kráska, která položí na lopatky ledovou bohyni. Jason Grace, syn Jupitera, což už vlastně mluví samo za sebe. A pak zbývali další dva dobrodruzi, kteří byli pro Kalypsó celé ty roky jedno velké tabu a na které se neodvažovala ani pomyslet, dokud o nich nezačal mluvit Leo. Percyho už tolik let neviděla, určitě hodně vyrostl a Annabeth si vlastně také přála spatřit. Chtěla vidět tu holku, která před lety zaujala Percyho natolik, že nechtěl zůstat v Ogýgii.
"Nemrač se tak," usmál se Leo. "Možná vypadají jako pěkní řezníci všeho, co vyjde z Tartaru, ale když je lépe poznáš, jsou moc milí."
Kalypsó se nervózně usmála. Měla zmatek sama v sobě. Na co to před chvílí myslela? Ne, vyloučeno, žádná žárlivost, pouze zvědavost. Koho by přece nezajímalo, která holka vám kdysi před lety přebrala kluka? Naschvál si ještě Kalypsó zopakovala slova "kdysi před lety" a společně s Leem překročili neviditelnou bariéru chránící Tábor polokrevných před nestvůrami.
Než stačila celé místo přeletět pohledem, z křoví opodál se vynořil jeden táborník. Měl blond vlasy, oranžové tričko, otrhané džinsy a přes rameno luk.
"Jsi jako dar z nebes, Valdezi," usmál se Will Solace. Lea trochu zarazil jeho vůbec nepřekvapený tón. Čekal nadšené výkřiky, plno objímání, famfáry, slavnostní průvod a když už by byli v tom, nějaká večeře by taky neuškodila, měl hlad, že by spořádal celé stádečko empús a jejich jed by mu byl úplně ukradený.
"Těch pár dolarů se mi bude teď náramně hodit," pochvaloval si Will. Kalypsó si ho zvědavě prohlížela, všimla si barevných korálků na jeho krku, později se musí zeptat Lea, co znamenají.
"Letěl jsem s bronzovým drakem přes Atlantik, asi jsem trochu mimo," řekl Leo. "O co jde?"
Will se na Lea vesele zazubil, pak pohlédl na Kalypsó. Sjel ji pohledem od hlavy k patě a když usoudil, že není nebezpečná, laškovně na ni mrkl.
"Tuhle jsi našel někde plavat v Atlantiku?" Ukázal Will na Kalypsó.
Leo na dívku vrhl letmý omluvný pohled a usmál se na Willa. "Člověče, tohle je bohyně. Z Ogýgie, pokud to říkám správně. Wille, tohle je Kalypsó. Kalypsó, představuju ti Willa Solace, Apollonův srub."
Will překvapeně vykulil oči. Netušil, že dívka v dlouhé bílé róbě s čelenkou okolo hlavy, je Kalypsó. Poslední dobou chodili do tábora i Římáné a ti tyhle róby nosili pravidelně, i když musel připustit, že téhle holce zatím padne nejlépe.
"Takže tě z toho ostrova nepustili už předtím?" zajímal se Will.
"Zřejmě ne."
Will s podmračeným výrazem zakroutil hlavou. "Raději se o tom dole moc nezmiňuj," poradil jí. "Bylo by mezi Táborem a Olympem zbytečné dusno a to teď potom všem nikdo nechce."
Kalypsó přikývla. Věděla, co má Apollonův syn na mysli a musela mu dát za pravdu. Popravdě, i ona teď neměla moc náladu na to, aby chodila na Olymp dovolávat se spravedlnosti, chtěla si užít konečně ničím nerušené chvilky s Leem. Stále tomu tak nějak nemohla uvěřit. Nebylo tu žádné proroctví, žádné prokletí, žádný ostrov a nikdo, kdo by jí jen tak z čista jasna spadl z nebe na prostřený stůl. A i když se to všechno nakonec vyvrbilo v úžasný závěr, dalšího šíleného mechanika už nepotřebovala, stačil jí tenhle jediný.
"Jo, jinak" vzpomněl si Will na předešlou Leovu otázku. "Tábor se teď dělí na tři skupiny lidí. První skupina tě oplakává, zapalují svíčky a nosí černé rubáše, takže to tu teď téměř vypadá jako v klášteře, druhé skupině jsi úplně ukradený, ti si raději hledí svého a pak je tu ta třetí, která se sází, jestli se objevíš nebo ne. A zdá se, že se na mě usmálo štěstí a tak jsi tu."
"Taky jsi mi chyběl, Wille," prohodil ironicky Leo. Kalypsó se usmála, kéž by byli všichni táborníci tak pohodoví. "Určitě jsi se na mě těšil."
"Přímo zoufale, kamaráde," přisvědčil Will a pomalu je vedl z kopce dolů k Táboru.
Až teď si Kalypsó začala všímat různých dřevěných lešení okolo srubů a taky udupané trávy v okolí Tábora. Několik stromů na začátku lesa bylo popadaných a i jezero, u kterého se koupaly vodní nymfy, nemělo úplně přirozenou barvu, spíš jakoby tam někdo nasypal drobečky imperiálního zlata. Římané. Ano, Leo se o nich už zmiňoval.
Čím níž scházeli, tím více polobohů se zastavovalo a otáčelo jejich směrem. Možná za to mohly Kalypsyny zlaté náramky, které na slunci házely třpytivé odlesky nebo Leova přítomnost, kterou zřejmě každý dokázal vycítit už na dálku.
"Zavolejte někdo Cheiróna!" Dvojice polobohů se na něčí rozkaz odpoutala od skupinky čumilů a odběhla někam pryč. Kalypsó cítila, jak se Leo usmívá. Vyprávěl jí, že se v Táboře polokrevných cítí jako doma a vlastně tady taky doma je. A Kalypsó byla více než odhodlaná se přízpůsobit, jen aby byl šťastný. Bohové vědí, že si to už konečně zaslouží. Avšak mnohem raději by dala přednost nějaké osamocené chatce uprostřed lesní mýtiny, kde by nevkročila ani noha.
"Leo!" ozval se z levé strany od srubů něčí šťastný hlas. Ke skupince přiběhla dívka s vlnitými dlouhými vlasy, kterou Kalypsó neznala. Blýskavé drahokamy vykukující za ní ze země ji však prozradily. Leo občas říkával, že Hazel svoje prokletí nedokáže moc ovládat, když ji zaplaví vlna emocí.
"Nevím jestli tě mám obejmout nebo rozsekat na kousíčky," řekla Leovi. Nutno podotknout, že měla u pasu stále meč jízdní kavalerie, takže bylo rozumné brát její výhružku vážně.
"Raději bych objetí."
To už se ale ze srubů řítili další a další polobohové. V některých Kalypsó poznávala podobu jejich božský rodičů. Jak se klepy rychle roznášely, shromáždil se u táborového ohně téměř celý Tábor. Dorazili také polobohové z Arga II. Piper McLeanová měla přímo ohromující vzhled a od ostatních Afroditiných dcer ověšených naušnicemi, korály a šátky se úplně odlišovala. Její chování naznačovalo, že už bude mít něco za sebou a pírko v jejích vlasech jako válečná kořist, to jen dokazovalo. Frank Zhang zase vypadal děsivě, úplně jako medvěd, ve kterého se umí proměňovat. Děsivou atmosféru kolem něj kazil jen nesmělý výraz a rozpačitý úsměv, kterým Lea obdarovával. Jason se zase bez okolků protlačil houfem shromážděných polobohů a srdečně oba uvítal. Dokonce si potřásl rukou i s Kalypsó a prohodili spolu pár zdvořilostních frází, což bylo to jediné, co si stačili říct, než se k nim nahrnuly Hazel a Piper. Kalypsó chvíli poslouchala jejich chválu na svoje krásné vlasy a hned potom zase odpovídala na otázky ohledně Lea, Ogýgie a cesty odtamtud.
"Ty musíš být určitě Kalypsó," ozval se za ní neznamý, ale celkem milý hlas. Kalypsó se otočila.
Annabeth rozpoznala hned. Dlouhé světlé vlasy v drdolu a kouřově šedé oči, přesně jak říkal Leo. Annabeth, která jako dítě Athény neměla nějaké extra úžasné schopnosti, oplývala jakousi silou ducha, kterou by necítil snad jenom hlupák. Stejně jako tvář Piper, i ta Annabethina byla důkazem nepěkných zážitků, které při boji s Gaiou zažívalo celé Argo II.
"Annabeth Chaseová, tuším správně?" odpověděla Kalypsó a jemně se usmála. "Leo mi hodně vyprávěl."
"Ale nám o tobě něřekl nic," zavrtěla hlavou Annabeth. "Netušila jsem, že je takový tajnůstkář."
Kalypsó se značně ulevilo, po tom všem, co jí Leo o Annabeth vyprávěl, měla strach, že bude dcera Athény jen další upnutý a rezervovaný polobůh, přesně jako její sourozenci. V téhle dívce se možná mýlila.
"Věděla jsem, že to Leo zvládne," pověděla a pomalu ji vedla pryč od davu polobohů. "Akorát mě zaráží, že se nikomu nesvěřil. Všichni jsme si tady vlastně mysleli, že je mrtvý. Všechny nás vodil za nos. I když mu to teď ani nemám za zlé, očividně věděl, co dělá."
"Takové přiznání od dcery Athény," ušklíbla se Piper. "To se neslyší jen tak často."
Annabeth poznámku ignorovala a dál vedla Kalypsó spolu s Piper a Hazel v závěsu ke srubům. Kalypsó si ani nevšimla Leova starostlivého pohledu, který vrhal směrem k odcházející skupince děvčat, protože byla velmi zaujatá Annabeth. Ve společnosti této dívky jí na mysl přicházely věci, na které si už dávno zakázala myslet. Sledovala její obličej, chůzi, pohyby a uvažovala, v čem je lepší než ona. Je chytřejší? Krásnější?
"Potřebujeme tě dočasně někam ubytovat," povídala Annabeth. "V Héfaistově srubu být nemůžeš, je tam úplně narváno. Navíc, když teď máte s Leem nějaký vztah, Cheirón by se zbláznil, kdybyste byli spolu ve srubu. A ty asi taky, je to tam samé železo, šroubek a matička. Šílené!"
"Když byl Leo u mě na ostrově, moc mi to nevadilo," přiznala Kalypsó a lehce zčervenala. Vzpomněla si na chvíle, kdy Lea tajně sledovala z křoví, dokud se za tím roztomilým klukem prostě nevydala a nezeptala se ho, co to vyrábí.
Piper se vzadu zahihňala.
"Můžeš si vybrat," řekla Annabeth a ukázala na všechny sruby. "Místo je Dionýsově srubu, ale tam doopravdy nechceš, to mi věř. Potom ve srubu Hébé, Háda, Afrodité, Iris a Herma. Jako dočasné bydlení poslouží než seženeme něco lepšího."
Kalypsó měla před sebou těžkou volbu. Do Hermova srubu nechtěla, než ji Olympané uvěznili na Ogýgii, měla tu čest se s několika Hermovými polobohy seznámit a přestože byli moc milí, jejich kousky ji doháněly k šílenství. Z Háda se jí dělala husí kůže, takže ten byl taky vyloučen mezi prvními. Postupným přemýšlením nakonec dospěla k srubu bohyně Iris, ta se snad neurazí, když bude mít u sebe dceru Titána.
"Myslím, že půjdu k Iris," řekla.
"Dobrá volba," přitakal Piper. "Daly bychom těk Diovi nebo Poseidónovi, tam v každém žijí jen po jednom, ale tihle dva jsou celkem popudliví, mám pocit, že by tě tam nesnesli."
"To je v pořádku," usmála se Kalypsó. "Vím, co jsou Olympané zač."
Zřejmě do věty přidala trochu víc zloby než chtěla, protože po ní Annabeth ihned přejela podezřívavým pohledem. Co se také dalo čekat? Byla dcerou Titána, je přirozené, že jí nebudou věřit, obzvlášť někdo jako Annabeth.
Zamířili ke srubu Iris, krásnému duhovému domečku s červenou střechou a několika fontánami okolo.
Už se chtěla s Annabeth, Piper i Hazel rozloučit, protože Annabeth z ní byla očividně nesvá a dávala to silně najevo. Jak jednoduché je zasít v člověku zrnko nedůvěry jen jedinou větou vyslovenou špatně zvoleným tónem. Potřebovala si věci trochu urovnat v hlavě.
"Pokud hledáš Travise," řekla z ničeho nic Annabeth a otočila se jiným směrem. "Nenajdeš ho. Všem, kteří se vsadili, že Leo přežil teď dluží pěkný balík a vidím to na týden, než se zase objeví."
Kalypsó pohlédla Annabethiným směrem, kde postával Percy a zamyšleně se škrábal na hlavě svým kuličkovým perem. Trochu nebezpečná zábava, ale co se dalo dělat.
"Kalypsó?" zalapal udiveně po dechu.
Nevěděla, co odpovědět. Stál tu před ní, mnohem vyšší než tehdy, s hustšími vlasy a vypracovanějšími rameny. Ve tváři měl stále ten dětinský výraz někoho, kdo se dokáže s ostátními sázet o životě svého přítele, ale když se na něj zadívala pozorně, bylo na něm něco jinak. Stejně jako Annabeth vyzařoval zvláštní energií. Měl ostřejší rysy v obličeji a sebejistý postoj někoho, kdo se účastnil už několika bitev. Na pravé licní kosti byla vidět tenká bílá jizva a i jeho oči jakoby od té doby změnily barvu. Byly temnější a pozornější. Ano, tenhle kluk rozhodně vypadal na někoho, kdo spadl do Tartaru a dostal se z něj živý.
"Vy se znáte?" divila se Piper.
"Tak trochu," odpověděl Percy a pokrčil rameny. Kalypsó si nebyla jistá, ale zdálo se jí, že se Percy dívá všude možně, jen ne na ni a Annabeth.
Ocitli se v celkem rozpačité situaci. Piper a Hazel se tvářily zmateně a vrhaly mezi sebou nechápavé pohledy, Percy vypadal nervózně, přestal se škrábat perem na hlavě a pro jistotu si s ním teď pohrával v ruce, Annabeth se mračila jako vševědoucí sova, které právě všechno došlo.
"Půjdu přivítat Lea," řekl po chvíli Percy. "A taky najít Travise."
S tím odběhl k houfu polobohů, kteří už začínali vyřvávat slavnostní pokřiky.
"Asi se teda půjdu zabydlet," pokrčila rameny Kalypsó a odešla do Irisina srubu.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama