Stav rozepsaných povídek:

I'm just gonna hurt you- 0%
Nová budoucnost II 4.kapitola- 75%
Aktualizováno: 18.8.2017


Project Novice 1.kapitola

8. června 2015 v 22:06 | CherryPie
Nová povídka, co k tomu dodat :D Nepočítám s tím, že ji někdy dokončím, snad jen pokud by byl hodně velký zájem, ale víte jak to bývá :D Mám předepsaný děj, ale spíš jsem tohle všechno začala jen proto, aby byl blog trochu aktivní. Pořád totiž přemýšlím nad něčím, co bych rozjela a dotáhla do konce...například posledně Lokiho :)) Laurieth se snažím psát a i když to jde těžko, postupuju!
Tak jen doufám, že se bude povídka alespoň trochu líbit a budu ráda, když zanecháte komentář ;)






Symbol orla v kruhu vytištěný na podlaze. Symbol orla na skleněných zdech kanceláří s nepřeberným množstvím techniky. Symbol orla na přiléhavých úborech lidí, co nás těmito chodbami vedli. Ano, myslím, že právě tohle byl ten moment, kdy jsem začal nenávidět orly.
Na sobě jsem měl, stejně jako ostatní, ještě své civilní oblečení. Po cestě vrtulníkem, která byla všechno možné, jen ne přijemná jsme navíc všichni vypadali, jako kdyby nás vytáhli kdoví odkud. Když se nad tím však zamyslím, tak by takové myšlenky nebyly daleko od pravdy.

Všichni jsme totiž z děcáku. Já, Cameron, Sean, Victoria a Drew.
Už tehdy, když si to k nám v době snídaně nakráčela banda zuřivě vypadajících chlapů nešikovně snažících se vypadat normálně, mi to bylo divné. Divnější ještě bylo, když si nás ředitelka zavolala všechny k sobě do kanceláře a oznámila nám, že si nás někdo adoptoval.
Adopce nebyla jenom o tom, že přijdete do děcáku, vyberete si dítě a ještě ten den si ho vezmete domů jako psa z útulku. Je to náročný proces, při kterém musíte prokázat dobrou způsobilost pro výchovu dítěte, podepsat plno nových dokumentů a přepsat většinu těch starých. Co však bylo nejdůležitější, nemohli jste si vzít dítě jen tak, muselo chtít i ono. Zkrátka a dobře, když jste si se vším pohli, mohli jste mít dítě doma až za půl roku.
Tahle situce absolutně popírala přirozený průběh. Mužů v černých oblecích bylo celkem šest. Ten šestý byl z nich nejmenší a když si sundal brýle, vypadal velmi mile. I tak z něj ale byla ředitelka nervózní a s ostychem mu podala ruku. Nevypadala však překvapeně, což mě mátlo a zároveň rozčílilo.
Dvanáct lidí se mačkalo v malé kanceláři ředitelky a každý si zachovával kamenný výraz. Dokonce i věčně ukecaný Sean teď ztichl jako pěna a nervózně těkal očima po všech mužích.
"Všechny dokumenty k podpisu zašleme ještě dnes," řekl nejmenší muž. Pohlédl na ředitelku, která jen otvírala a zavírala pusu, jakoby chtěla něco říct. Tak trochu jsem tušil, co má na srdci. Byla to opravdu pořádná žena a vždy měla všechno podepsané a přichystané ještě než dítě odevzdala a když ne, tak si to dotyční budoucí rodiče od ní pěkně slízli. Teď se však neodvažovala nic říct a já, aniž bych si to byl schopen připustit, jsem dostal strach.
"Samozřejmě," řekla nakonec a přikývla.
To bylo vše, co si řekli. Oba jenom na sebe s pochopením kývli, což určitě znamenalo víc, než vypadalo.
Pak nás naložili do vrtulníku a o tom, jak jsme přistáli na nějaké sci-fi vzducholodi nemám sílu mluvit.

Dovedli nás do něčeho, co mohlo být buď ajťácké doupě nebo řídící místnost celého objektu. Vyšli jsme na menší balkónek se stolem. Metr pod námi vedl úzký můstek k nečemu, co jsem doopravdy nedokázal rozeznat. Byl to půlkruh obrazovek ve výši pasu s různě velíkými přístroji, ovladači a podobně. Před několika stovkami let by tomu nejspíš říkali kormidlo.
Pod "kormidlem" se rozkládaly tři řady počítačů, každý obsazený minimálně jedním člověkem. Podél zdí jsem viděl také vyvýšené prostory s ničím jiným než s počítači.
Nejvíc mě však upoutala skleněná stěna vepředu, která nám poskytovala nádherný výhled na mraky, oblohu a dokonce i část země pod námi.
"Nádhera, co?" usmál se pyšně muž, o kterém jsem se zmiňoval, že vypadal přijemně. Teď dokonce ještě vypadal spokojeně.
Aniž bych si to uvědomoval, přikývl jsem a vypadalo to, že to muže značně potěšilo.
"Dovolte, abych se vám představil." Postavil se před nás a jelikož jsem stál jako první, podal mi ruku, kterou jsem nešikovně přijal. "Jsem Phil Coulson. Pro vás agent Coulson."
"Jacob," odpověděl jsem nepřítomně, jak mi to všechno šrotovalo v hlavě.
"Ano, Jacob," přitakal agent Coulson, pak přešel k mým společníkům, kteří opakovali přesně to, co já.
Přestože si Coulson vyslechl naše jména, bylo mi jasné, že je zná, ale raději jsem si to nechal pro sebe.
"Budu rád, když se posadíte." Mávl rukou ke stolu a posadil se.
Nezbylo nám nic jiného než si také sednout, pokud jsme nechtěli vypadat jako největší trubky.
Rozhlížel jsem se stále po okolí a snažil se přijít na to, kde to jsem. Většina lidí, které jsem začal v duchu také nazývat agenty, mi pohled opětovala i s nepatrným úsměvem. Jen jedna žena se mračila. Měla černé vlasy a přiléhavý oblek s pistolí na lýtku. Trochu jsem znejistěl a začal se domnívat, že nás pobrala F.B.I.
"To je agentka Hillová," řekl Coulson, když zachytil můj pohled. "Jejím pohledem se netrapte, všechno vám vysvětlíme."
Na Hillovou už jsem se raději nedíval, protože mi přišlo hrozně hloupé, když mě Coulson přistihl, jak ji pozoruju.
Ostatní nemluvili. I když Victoria vypadala, jakoby se občasně nadechovala a chystala se na něco zeptat, ale asi nenašla odvahu. Sean s Cameronem po sobě házeli zmatenými pohledy a kouleli na sebe očima, což neskutečně pobaveně sledoval Coulson. Drew se roztomile červenala a s hřívou ohnivě rudých vasů v prostoru plném tmavovlasých agentů s černými obleky zářila jako sluníčko....nebo spíš lávová sopka.
Ani nevím jak dlouho jsme u stolu seděli. Já si za tu dobu stačil zmapovat celý prostor a zjistil, že se odtud nedá utéct. Možná to zní hloupě, utíkat ze vzducholodi, či na čem jsme to vlastně byli, ale já tehdy vážně nevěděl, o co jde a mě vůbec hrozně štvě, když něco nevím. Proto ty zoufalé plány.
Avšak pokud jsem si myslel, že při čekání jsem byl zoufalý, pravá zoufalost se objevila s příchodem muže tmavé pleti s páskou přes oko. Toho jsem poznal! Z kama? Z kriminálních zpráv, kde hlasili, že je mrtev jeden z vysoce postavených pracovníků nejtajnější vládní služby. Tehdy jsem si naivně myslel, že jde o F.B.I.
Fury si přisedl k nám a všechny nás jakoby zrentgenoval svým jedním okem.
"Cesta proběhla v pořádku, Coulsone? Zdají se mi nějací zamlklí."
"To bude změnou prostředí, pane."
Fury něco zabručel, opřel se o opěradlo a všechny nás pozoroval. Připadalo mi, jako bychom byli králici v kotci a Fury se právě rozhodoval, kterého z nás si dá k večeři.
Odjakživa jsem miloval tajemství a také jsem jich nemálo měl, ale v tomhle případě jsem chtěl vážně moc rád a co nejdřív vědět, co tu zatraceně děláme. V létající lodi jako z Hvězdných válek, ženskou, která vypadala jako Lara Croft a nakonec chlapem, co má být mrtvý. Pečlivě jsem se rozhlížel po lodi, zatímco ostatní stále mlčeli.
"Takže Shield?" řekl jsem po chvíli pozorování a sbírání odvahy.
"Strategic Hazard Intervention Espionage Logistics Directorate," zarecitoval Fury a zkoumavě na mě pohlédl.
"Někdo se asi vážně moc snažil, když ten název vymýšlel," řekl jsem nezaujatě. "Pěkně to sedí."
Fury na mě pohlédl a já si hned vzpomněl na moji myšlenku o králících. Pravidlo číslo jedna: Nikdy před Furym nevtipkovat na účet Shieldu. Ale bylo mi přece sedmnáct! V takév věku vám vždy něco ujede.
Napjatou atmosféru prolomil až Coulson. "Možná bychom mohli začít, vypadají, jakoby je měl každou chvíli trefit šlak."
Agent Coulson mohl být empat, protože přesně tak jsem se cítil a nepochybně i ostatní. Fury se ještě po každém z nás rozhlédl ,jakoby čekal, co z nás dalšího vypadne a pak začal.
"Jsem Nick Fury," představil se. "Nejsem mrtvý a nebudu vykládat proč, stejně by to vaše mozečky nepochopily. Jak už váš neomaléný přítel odtušil, jste v Shieldu. Neměli jste šanci o ničem takovém slyšet, takže se svou neznalostí netrapte. Jsme organizace na udržování celosvětového pořádku, pokud bych to měl říct zjednodušeně."
"Takže jste něco jako F.B.I.?" zeptal se Cameron.
"Někdo musí sbírat zbytky a v takovém postavení je momentálně F.B.I. vůči nám. Mysleli jste si snad, že program Avengers spustili oni?"
Mlčeli jsme. Samozřejmě, že jsme si to mysleli. Myslel si to každý.
"Pokusím se neurazit, ale hodně jste teď naštvali moje ego."
"Je to vážně nebezpečná věcička," poznamenal Coulson, načež ho Fury zpražil pohledem.
"To my jsme zachránili vaše zadky před pořádným výpraskem. Děkovat nemusíte." Fury si založil ruce a znova nás všechny přejel pohledem. Snažil jsem se udržet kamenný výraz čiré lhostejnosti, ale doopravdy nevím, jestli jsem uspěl.
"Co tu teda děláme?" zeptal se zoufale Sean. "Loki byl poražen, Ultron byl poražen a kdyby byl nějaký nový nepřítel pochybuju, že bychom vám s ním mohli nějak pomoct."
"No páni, ty máš teda sebedůvěru, chlapče," zazubil se ironicky Fury. "Vážně si připadáš, že bychom vás tu zavolali, abyste nám pomohli zachránit svět jako hrdinové? Jako Avengers?"
Sean mlčel. Viděl jsem, jak zčervenal.
Sean byl vlastně vždycky velký fanda Avengers, hlavně Thora. A teď je tady, poví se mu, že je na základně Avengers a možná tu někde může být i Thor. Bylo jasné, že z toho bude odvozovat šílené závěry.
"Ale vlastně máš pravdu," připustil Fury po rozpačité minutě ticha. Moje kamenná maska v té chvíli spadla, pokud vůbec někdy nějaká byla. Sean zbledl, nevím jestli radostí nebo šokem. Cameron se mračil a nejspíš to všechno považoval za špatný vtip. Victorie měla pusu dokořán, což se pro holku neslušelo, ale v tu chvíli jsem jí to vážně neměl za zlé. Drew nepřítomně hleděla do stropu, co k tomu dodat.
"Půl jedenácte a sedm minut," řekl Fury dívajíc se na hodinky. Coulson odněkud vytáhl složky nějaký dokumentů a začal psát. "Oficiální start projektu Novice. Přítomný třetí ředitel Shieldu Nick Fury, velitel zásahových jednotek Shieldu Phil Coulson, Subjekt 5 Victoria Jane Dabsonová, Subjekt 6 Cameron Pharel, Subjekt 7 Drew Fletcherová, Subjekt 8 Jacob Brian Lavette a Subjekt 9 Sean Dyer. Všichni ve věku sedmnáct let, zdraví po psychické i fyzické stránce a seznámeni s okolnostmi projektu. Podrobné vyšetření v následujících dnech."
"Vše?"
"Ano, odneste to někomu z archivu."
Coulson vstal a i se složkou odešel. Netuším, jestli to z mých přátel vůbec někdo postřehl, protože všichni zírali na Furyho jako banda tupých balíků. Byl jsem na sebe hrdý, když jsem se dokázal vzpamatovat tak brzy.
"Okolnosti projektu," zopakoval jsem. "Ty se asi dozvíme teď, že?"
"To bych rád, ale tvoji přátelé zrovna nejsou ve stavu, kdy by mohli poslouchat," poznamenal jedovatě.
Jeho tón mé přátele naprosto probral ze zmatku a ihned Furymu věnovali pozornost.
"Projekty Shiledu se dělí na tři časti," začal Fury. "První je příprava, potom průběh a nakonec závěr. Projekt Novice jsme začali připravovat před sedmnácti lety. Bylo to ještě předtím, než se probral kapitán Amerika a my někoho takového postrádali, protože tehdy ještě taky nebyl žádný Iron Man ani Thor a agentka Romanovová s Bartonem se věnovali čistě své práci. V našich laboratořích proto začala vznikat látka, podobající se co nejvíc látce, kterou podali za 2.světové války kapitánu Rogersovi. Prohledávali jsme všechny složky Howarda Starka a ostatních vědců, kteří se na tomhle podíleli. Chtěli jsme mít jistotu, že se všechno povede a nezvrtne se to, jako u Bannera. Nebudu popisovat průběh toho všeho, ale můžu vás ujistit, že byl vážně náročný. Ke konci všeho mi moji vědci předložili pět vzorků, z nichž u každého neochvějně tvrdili, že funguje. Tak jsme prostě vybrali pět dětí a každému z nich podali jinou látku, která se začne projevovat až v dospívání."
"Takže jsme pokusy," shrnul to Cameron.
"Laboratorní krysy," opravil jsem ho.
"Ujišťuji vás, že látky, které v sobě máte buď zaberou a nebo postupem života zmizí. Nebo možná ne, ale nebudete o nich ani vědět. Následující půlrok podstoupíte každý z vás trénink a několik ozařování, abychom zjistili, na čem jsme."
"Možná to zní hloupě," poznamenal jsem. "Ale věděli naši rodiče, co se s náma stane, když nás odložili?"
Fury se zarazil a podezíravě si mě prohlédl. "Až bude po všem a ty nebudeš Kapitán Amerika pro mě za mě si je můžeš jít najít, dám ti i adresu, ale teď jste tady a tak to taky zůstane."
"Je to proti lidským právům, takhle na nás něco zkoušet," ohradila se Victorie.
"Můžeš mě pak udat," plácl Fury a mávl rukou. "Teď dostanete každý svůj pokoj. Odpoledne chci, abyste byli připravení na setkání s Radou. Tvařte se mile, jsou to sponzoři."
S tím kývl na Hillovou, která nás nejspíš hodnou dobu pozorovala a vstal od stolu. Dramaticky za sebou nechal zavlát plášť a odešel k řídícímu pultíku "kormidlu".
Hillová přišla k nám a pokynem ruky nás vyzvala ke vstanutí. To všechno bez jediného slova.
Následovali jsme ji ke dveřím a já se u nich naposledy ohlédl. Fury stál u řídících pultíků a kysele se na mě smál. "Pamatuj! Úsměv a mávat."
Rychle jsem se otočil a upaloval za Hillovou a ostatními.

Můj pokoj byl malý kamrlík s postelí, psacím stolem a kulatým oknem s neuvěřitelným výhledem. Měl jsem tam taky malou místnůstku se prchovým koutem, umyvadlem a záchodem. Raději jsem nepřemýšlel nad tím, co tady ve vzducholodi dělají s toaletním odpadem.
Lehl jsem si na postel a prostě hleděl do stropu. Co jiného mi taky zbývalo. Připadal jsem si jako křeček v kleci, akorát bez kola, které by mě alespoň na chvilku zabavilo.
Hodně jsem přemýšlel o tom, co Fury říkal. Jeden z nás, že bude mít zřejmě schopnosti kapitána Ameriky?
Pak tu ale byla otázka, jak to bylo s rodiči. Možná se mě nechtěli vzdát a když jsem viděl, jakým způsobem Shield zacházi s lidma, jen mě to v mé myšlence utvrzovalo. Možná mě prostě jen vzali, strčili do děcáku, abych si zvykal na osamělý život, kdybych shodou náhod v budoucnu musel svoji rodinu opustit kvůli povinnostem, které mi v minulosti naložili.
První, co udělám, až to tady všechno skončí, bude, že navštívím své rodiče. A možná s sebou vezmu i Drew a najdem i ty její. Moc bych si přál, aby byla taky šťastná.
S veselýma myšlenkama na vyhlídky do budoucna jsem rychle usnul.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama