Stav rozepsaných povídek:

I'm just gonna hurt you- 0%
Nová budoucnost II 4.kapitola- 75%
Aktualizováno: 18.8.2017


Assassin's creed: Invisible 2.kapitola

16. června 2015 v 17:52 | CherryPie |  Assassin's creed
Vím, že tady asasínům nikdo moc neholduje, ale i tak, už jste viděli nový cinematic trailer na Syndicate? :D Jacob vypadá zatraceně dobře :D Asi z toho traileru něco napíšu :p ještě se na něj musít jít podívat popáté a uvidíme ;)
Mimochodem, koho by to čirou náhodou zajímalo tak je zde. Co dodat, v Ubisoftu jsou prostě na trailery machři.

Tahle kapitola je na Wattpadu už téměř měsíc, ale tak trochu jsem ji měla v záloze, kdyby nebylo co přidat, ať to tady nestojí. Poslední dobou jsem, co se týče psaní, úplně marná.




Ráno se Matteo probudil odpočatý jako nikdy dřív. Po několika týdnech namáhavé cesty, přičemž spával různě v příkopech u cest a následně na rozvrzané palubě lodi, mu pohodlná postel přišla víc než vhod. Nechtělo se mu ani vstávat a věděl, že za takové myšlenky by ho nejspíš Mistr nechal nosit vodu ze studny. Raději proto vstal z postele a protáhnul se.
Z okna byl nádherný výhled na město a Matteo se moc těšil až si ho bude moct projít. Dokonce i v těchto brzkch hodinách se po ulicích proháněly dívky v barevných šatech a v závěsu za nimi opilí mládenci. Matteo se pousmál. Takovéto akce šly vždy tak trochu mimo něj a když nepočítal několik krátkodobých románku z dětství, vlastně žádné zkušenosti s ženami neměl. Zas tak moc mu to ale nevadilo, v řádu byl manžeslký svazek poměrně ožehavá záležitost, protože když si asasín založil rodinu, obvykle to moc dobře nedopadlo. Několika šťastlivcům ovšem štěstí přálo.
Matteo si oblékl svůj háv a pečlivě si schoval všechny své zbraně. Se skrytou čepelí spal, takže s tou moc starosti neměl, ale vrhací nože už byly problém.
Když je konečně všechny ukryl tam, kam patřily a nasadil si meč, vydal se dolů na snídani.
Ve vstupní hale s k němu okamžitě přiřítila Sofie a podala mu tác čerstvě upečeného chleba s hrnkem mléka. Matteo poděkoval, ale Sofie bez odpovědi rychle odběhla pryč. Posadil se proto ke stolu a pustil se do jídla. Snídaně byla výborná, protože chleba byl zřejmě čerstvě vytáhlý z pece a pořád ještě hřál.
Ještě dopíjel mléko, když k němu potichu přistoupila Sofie a vzala talířek.
"Žijete v Benátkách už dlouho?" zeptal se Matteo a dívka na něj překvapeně pohlédla. Nevypadal totiž na člověk, který by jen tak zapředl nevinnou konverzaci.
"Narodila jsem se tu."
"Ach tak," usmál se. "Potom to tu musíte znát opravdu důkladně."
"Nejspíš ano," odpověděla nejistým hlasem. Byla zmatená a nevěděla, co po ní vlastně bude chtít.
"Potřeboval bych poradit," řekl Matteo. "Hledám jednoho svého bývalého Mistra."
Sofie si ho ještě jednou důkladně prohlédla a neodvažovala se hádat, co za řemeslo vůbec vykonává. Jeho bílé roucho vypadalo jako mnišské, ale odpovídalo taky dnešním módní výstřelkám, takže doopravdy nedokázala určit, co je zač. A navíc ještě stále nepřišla na to, co je ten zvláštní mechanizmus na jeho ruce, který tak počlivě skrýval.
"Pokud to bude v mých silách, pomůžu ráda."
"Jmenuje se Dario Salvatore," řekl s klidem Matteo, přestože to jméno v něm vyvolávalo vlny zlosti.
Sofie teď vypadala doopravdy zmateně. "Počkat," zarazila se. "Chcete mi říct, že jste malíř?"
"Malíř?" znejistěl Matteo. Sofie si ho pořád prohlížela od vrchu dolů. "Ano, správně. Malíř. To je přesně to....co dělám."
Sofie povytáhla obočí. Jakoby po tomto zjištění už neměla z mladíka takový strach.
"Malíři většinou nosí palety, barvy a plátna," divila se. "Vy nosíte meč a ten dívný stroj na ruce. Co to vůbec je?"
Matteovi ztuhl úsměv na rtech. Pěkně ho vyděsila skutečnost, že jeho skryté čepele jsou i přes veškerou snahu stále vidět.
"Když odpustíte," začal klidně. "Svá tajemství bych si raději ponechal. Jediný člověk ,který tady služí někomu odpovědi jste prozatím právě vy."
"Samozřejmě," řekl zahanbeně Sofie. Kdyby ji viděla její nadřízená, jak takhle obtěžuje hosty hloupými otázkami, nejspíš by jí pěkně vyhubovala. "Pan Salvatore má velou vilu ve východní části města poblíž tržnice. Když se poptáte někoho na ulicích, určitě vám poradí. Chodí k němu plno učenců, akorát mám vždycky pocit, že žádný z nich nevypadá jako malíř."
"Pan Salvatore má rád umění?"
"Ano, je to sběratel a malíř," přikývla Sofie. "Netuším, kde bere peníze, když svoje obrazy neprodává."
Matteo se zatvářil nechápavě, ale v hloubi duše moc dobře věděl, odkud peníze chodí. Templářký řád rozhodně nebyl prodělečná činnost.
"Od koho si nejčastěji obrazy objednává?" ptal se se zájmem Matteo.
"Říká se, že ve Florencii žije jeden výborný malíř, ale bohužel mi teď vypadlo jméno," zamyslela se Sofie. "Ale počkat, tohle byste měl jako jeho učenec přece vědět ne?"
Matteo dopil svůj hrnek a kvapně vstal.
"Jsem lhář, snídaně byla výborná, děkuji za radu, pochvalte kuchařku."
Nechal Sofii s talíři v ruce stát v hale s nechápavým výrazem a vydal se pryč z hotelu. Pochopitelně měl zamířeno právě směrem k tržnici, kterou včera jen rychle prošel a nevěnoval pozornost budovám okolo.


K tržnici se dostal celkem rychle, protože v takhle brzkou dobu ještě účastníci oslav dospávali nebo teprve chodili spát a ulice byly až na několik obchodníků a prostých lidí úplně vylidněné. Matteo se rozhlížel kolem sebe a hledal nějakou velkou vilu, o které mu povídala Sofie. Problém byl v tom, že tady bylo velkých vil hned několik. Ty, které mohl vidět z tržnice byly pouze čtyři, ale nepochyboval o tom, že za nimi se skrývají ještě další. Nacházel se právě v té bohatší čtvrti, dalo se to čekat.
Rozhlédl se po lidech okolo a chystal se zastavit nějakého obchodníka, který by mu poradil. Místo toho však zpozoroval svalnatého muže v drahém obleku, postávajícího u jednoho z trhovců. I když by si to možná sám muž nepřipouštěl, neustále šilhal očima po Matteovi, přestože kolem něj poskakoval nadšený trhovec a ukazoval mu všelijaké cetky, co má na prodej.
Matteo se zamračil. Mistr vždy říkal, že pokud tě pozoruje někdo jinak než ze zvědavosti, máš problém. A tenhle muž ho pozoroval se vší nenávistí a chladem. Matteův mozek začal pracovat na plné obrátky a spojovat si všechny věci dohromady. Sledování, drahé oblečení, mohutné svaly. Dokonalý obrázek templářského poskoka.
Takže už o něm vědí. Mattea tato skutečnost poměrně vyděsila, protože vždy považoval templáře za povýšence, kteří by neodlepili nos od svých peněz, i kdyby se jim procházel přímo před branami.
Dal si imaginární pohlavek za svoji naivitu a potichu vklouzl do vedlejší uličky. Templář si toho samozřejmě ihned všiml a vydal se za ním. Když už o něm teď Matteo věděl, připadalo mu, že se jeho nepřítel pohybuje na špeha velmi nápadně a jeho stavba těla mu v tom taky moc nepomáhá.
Matteo se proplétal ulicemi a hledal nějakou tmavou uličku, kde by mohl templářského špeha zavést a skoncovat to s ním. Nechtěl to udělat na ulicích, kde by jej mohl někdo vidět, protože téměř okamžitě by se roztroubila informace o vrahovi v červenobílém hávu a jeho pobyt by tady musel buď nečekaně skončit nebo by musel Matteo vyměnit svůj háv za normální oblečení, které mu bylo po té době úplně proti srsti.
Po několika minutách musel uznat, že se ztratil, protože bloudil ulicemi Benátek a občas mu připadalo, že Benátky jsou dokonce nekonečnější město než Řím. I Templář v závěsu za ním se začínal podezřívavě mračit.
Avšak v téhle části města bylo víc lidí, protože kolem se potulovaly dámy v šatech s obrovskými výstřihy a stejně draze oblečení pánové, podobně jako Templář, který se právě pokoušel rozluštit Matteovy úmysly.
Mattea zaujal chlapec v otrhaném oblečení, který se skrýval v jedné dokonale ztemnělé uličce, přesně takové jakou Matteo celou dobu hledal. Chlapec ho i Templáře zvědavě pozoroval a krčil se za prázdnými bednami od alkoholu.
Matteo se vydal do uličky a nenápadně pozoroval i Templáře za sebou, který se také, možná už ne tak nenápadně, vydal za ním.
Ulička byla uzká a tmavá, všude se povalovaly bedny od alkoholu, které zde zřejmě házela obsluha karnevalu. Mattea však znepokojovala přítomnost malého chlapce, který se schovával před nimi za jednou z krabic. Nechtěl chlapci způsobit nějaké trauma a vsadil by se, že kdyby před ním teď a tady zabil člověka, nějaké by mu doopravdy způsobil.
Před nimi v dálce se objevovala nová ulice a doléhaly z ní tlumené hlasy lidí. Matteo už byl skoro u bedny, za kterou se schoval chlapec a jeho dobře vycvičenný sluch uslyšel cvaknutí kudly a zaskřípaní kamínku pod chlapcovýma botama, když se chystal k útoku na Mattea. Až tehdy mladému asasínovi došlo s kým má tu čest.
V Římě bylo samozřejmě také plno zlodějů, i když přece jenom pomálu. Také používali kudly k odřezávání měšců z pásku na šatech. Matteo také jeden měl. Bylo typickým znakem pro zloděje, že nechávali krást mladší děti, protože ty byly obvykle mrštné, hbité a v lidech vyvolávaly lítost, takže jejich činy obvykle nikomu nenahlašovali. A teď když je tu karneval, musel mít určitě zlodějský cech dobré příjmy. Okrást podnapilé hosty nebyl žádný problém ani pro začínajícího zloděje natož pro někoho, kdo se tím živí celý život.
"Schovej tu kudlu a možná tě nezabiju," zavrčel Matteo. Za bednou se rozhostilo ticho. Přestože ho Matteo neviděl, vytušil, že právě chlapec vyděšeně těká očima sem a tam a je vyvedený z míry, že jej někdo odhalil.
"Jenom tudy projdu," řekl znovu Matteo, když se mu nedostalo odpovědi. "Pokud se nebudeš plést do mých věcí, můžu na skutečnost, že mě chceš okrást, zapomenout."
Jeho ledový tón hlasu přinutil chlapce položit kudlu na zem. Matteo slyšel tiché cvaknutí a následně zaskřípění kamínku o kov. Usmál se a vydal se na druhou stranu uličky. Cítil, jak Templář schovaný za bednami znejistěl. Zřejmě mu právě došlo, že o něm Matteo ví, protože pokud mu nedělalo problém zpacifikovat zloděje, kterého si sám Templář ani nevšimnul, on musí být pro mladého asasína lehkou kořistí. Zhluboka polkl a pomalu se vyplížil za Matteem.
Když se však vynořil z úkrytu beden, žádného asasína už neviděl. Tasil meč a opatrně kráčel uličkou. Rozhlížel se kolem sebe a čekal, že na něj nepřítel vyskočí někde zpoza krabic. Kdyby se podíval nad sebe, možná by mohl žít o několik minut déle. Matteo totiž vyšplhal na střechu a odtud jej pozoroval. Chtěl se ujistit, že je Templář sám a nemá žádné spojence. Mezitím co Matteo zkoumal okolí a hledal nepřátele. Templář narazil na malého zloděje.
Chlapec se krčil za bednami a už měl znovu v rukou kudlu. Než ji však stačil použít studený hrot meče se mu tlačil ke krku.
"Kde je?"
"Kdo?" vyjekl chlapec.
"Nedělej ze mě hlupáka," zavrčel muž. "Moc dobře vím, že tady je a schovává se."
"Ja nevím."
Templář vzal chlapce pod krkem a odhodil jej doprostřed uličky.
"Ptám se naposledy," zuřil. "Kde je?"
Chlapci se rozšířily zorničky, když spatřil bílou postavu v kápi, která se zezadu přiblížila k Templáři. Jakoby se z ničeho nic vynořila ze stínu. Chlapec nebyl v žádném případě pověrčivý, to jej naučila matka, ale když viděl muže v kápi vynořit se Templáři za zády, vzalo mu to dech a začal uvažovat, jestli ona osoba nemá schopnost neviditelnosti.
"Mám podobnou otázku," řekl Matteo a vzápěti se ozvalo cvaknutí skryté čepele.
Templář se přerývaně nadechl a chlapec by přísahal, že se i roztřásl, když se mu ruka se skrytou čepelí dotkla krku.
"Kde je Salvatore?" zeptal se Matteo.
Muž mlčel. Nedokázal si odpustit, že se nechal nějaký mladý zelenáčem takhle nachytat. On, který sloužil tolik let Řádu a sbíral zkušenosti po celém světě.
Matteo víc přitiskl čepel ke krku, až z něj začal stékat proužek krve.
"Mám pokračovat?"
Templář se zavrtěl, ale to ho stálo jen větší bolest. "Hlupáku," zasyčel. "Nemáš vůbec ponětí..."
"Samozřejmě," zasmál se Matteo. "Templáři přece zachraňují svět, že ano? Ohledně tohoto tématu mám však jiný názor, bohužel."
Chlapec s neskrývaným děsem civěl na Mattea, jehož oči se skrývaly ve stínu pláštěnky. Takhle vypadal ještě hrozivěji.
"Dřív nebo později jej stejně najdu," řekl s klidem Matteo. "Ty máš ale šanci zemřít rychle a bez bolestně. Pouvažuj, jestli to za to stojí."
"Stejně prohraješ," prskal Templář. "Myslíš si, že jeden asasín může rozvráti celý řád v Benátkách? Tvůj úkol je předem odsouzený k zániku. Vrátíš se jako zbitý pes a byl bych moc rád, kdybych tě ještě mohl takhle vidět. Toto je tvoje první mise, že ano? Naložili ti moc velké sousto, hochu, ale ty za to přece nemůžeš, akorát poneseš následky."
"Zoufalá slova někoho, kdo za chvíli zemře," řekl pobaveně Matteo. "Umím to dobře s noži. Jen pár takových hloupých triků, ale ujišťuju tě, že budou pěkně bolet."
Templář chvíli přerývaně dýchal. Přemítal výhody svého postavení. Netrvalo mu moc dlouho zjistit, že tady už není cesty zpět. Věděl, že asasíni umí být pěkně nepříjemní,co se týče otázek, ale vyhnout se tomu by znamenalo zradit Řád. Což mu však v tuto chvíli bude stejně k ničemu, když umře tak i tak.
"U tržiště," řekl Templář. "Vila s palmami a zdobenou branou. Kolem hlídají vojáci v červeno černé."
"Děkuji."
Matteo jediným tahem ruky zasadil Templáři čepel do krku a ten se okamžitě skácel k zemi v záplavě krve. Pohlédl na chlapce, kterého spíše děsil on sám než mrtvola pod nohama.
Chvíli bylo ticho a Matteo přemítal, co bude dál. Čekal, že chlapec uteče, ale jakoby ho děs úplně ochromil. Matteo schoval skrytou čepel a podal ruku chlapci.
"Vstávej."
Chlapec mu váhavě podal ruku a nechal se zdvihnout. Dále však stále jako zkoprnělý.
"Kdybych ti chtěl něco udělat, dávno to udělám." Matteo se pokusil o milý úsměv, ale ani to chlapcův strach nezmírnilo.
"Vypadá to, že jsem ti zachránil život," pokračoval dál. "Možná bys mi mohl s něčím pomoct."
"S čím?" zeptal se opatrně chlapec.
"Nemám ani poněti, ve které části města jsem. Mohl bys mě zavést na tržiště?"
Chlapec se zápalem přikývl. Osoba před ním mu náhle připadal velmi sympatická, ale pořád nemohl zapomenout na to, co se stalo před několika okamžiky.
"Žádné podfuky, ano?"
"Žádné podfuky," zopakoval chlapec a přikývl.

Chlapec se následně potloukal městem a Matteo jej následoval. Bylo vidět, že klučina to tu zná jako své boty a okolí zná jeho. Někteří z kupců totiž na Mattea občas povolávali něco v tom smyslu, ať se od klulka drží dál, pokud nechce zůstat na mizině.
"Vypadá to, že se ti daří," řekl Matteo jako reakci na pokřikování kupců.
Chlapec se šibalsky usmál. "Jde to. Zrovna máme sezónu, takže jsem v terénu neustále." Mluvil o tom velmi pyšně a důležitě.
"Chápu, karneval."
Chlapec přikývl.
Ulice se pomalu ale jistě plnily hosty s maskami a s nimi se objevovali i zloději, na které chlapec občas mávnul. Všichni jeho přátelé se vždy divili, koho to má s sebou a tak musel Matteo několikrát po sobě čelit zkoumavým pohledům. Největší pozornost vzbuzovala zbloudilá kapka krve na jeho rukávu.
Zanedlouho už Matteo uviděl tržiště a také se začal rozhlížet po Salvatorově vile. Zatím ji však nikde neviděl.
Chlapec už se chtěl nadechnout, že se s Matteem rozloučí, ale mladý asasín záhlédl jinou postavu, schovávající se za stánkem se zeleninou. Unaveně si povzdechl , zarazil chlapce a chvíli v tichosti setrval dívajíc se na stánek se šperky. Přitom však po očku sledoval drobnou postavu, která je oba sledovala. Na chvíli zahlédl i cizincovu tvář, když se vynořila z hromady rajčat a ihned se zase schovala.
"Tvůj bratr má o tebe asi strach," pronesl klidně Matteo ke chlapci. "Máš bratra, že ano?"
Chlapec na něj ohromeně zíral.
"Jak můžete vědět, že mám bratra?"
"Poraď mu, že dělá základní chybu, když se schovává v rajčatech. Taková prodejna s látkami maskuje mnohem důvěrněji."
"Jste mág?" zeptal se s údivem chlapec.
"Bylo by to sice užitečné, ale bohužel takové štěstí nemám."
Chlapec zamával směrem ke kupce rajčat a pokynul staršímu bratrovi, ať přijde.
Mladík se zamračeným výrazem vylezl z kupky rajčat a blížil se k nim. Měl černé kudrnaté vlasy stejně jako jeho mladší bratr, takže se Matteo v jejich rodinném vztahu nemohl splést.
"Mario!" zvolal ostře mladík na svého mladšího bratra. "Nemáš snad dost práce, když pochoduješ s cizinci po celém městě? Viděla tě polovina cechu. Poslali mi zprávu, raději jsem se hned přišel podívat, co to vyvádíš!"
"Doženu to," sliboval Mario. "Stejně už jsem byl na odchodu."
"To vidím," zabručel mladík. "Ještě ses s ním vybavoval."
Matteo se zamračil. "Ten někdo je pořád tady a je mu velice nepříjemné, když o něm mluvíte jakoby tu nebyl."
"Doufám, žes bratrovi alespoň zaplatil za provedení městem."
"V materiální podobě ne."
Mladík se nepěkně usmál. "V tom případě to být tebou napravím." Vytáhl kudlu a zašermoval s ní Matteovi před očima. Mladý asasín se pod kápí zatvářil téměř znuděně a trochu se mu chtělo i zívnout, ale nechtěl mladíka před sebou rozzuřit. Připadalo mu směšné, že proti němu každý tahá kudlu, kterou by přemohl i bez zbraní. Taky si uvědomoval, že tady jsou vůbec lidi nějací moc agresivní, nebo alepsoň zloději určitě.
Mladík stále mířil kudlo na Mattea, který ji pokojně vzal a když ho chtěl mladík bodnout, zkroutil mu zápěstí až bolestí zasténal.
"Marco!" vykřikl chlapec a rozeběhl se ke svému bratrovi. "Nemůžeš se porovnávat s každým koho na ulici potkáš."
Marcovi mohlo být tak kolem šestnácti let a Maria zase Matteo odhadoval tak na deset. Byli si opravdu hodně podobní, jako dvojčata, ale tahle skutečnost byla samozřejmě zcela vyloučena.
Marco mezitím setřásl bratra, který mu chtěl zkontrolovat ruku a s úžasem na Mattea pohlédl.
"To bylo vážně úžasné!" rozzářil se. "Kde jste se to naučil?"
"V Římě," odpověděl nekonkrétně Matteo.
"Dobře vám zaplatím, když mě to naučíte."
Mario se nešťastně na bratra díval.
Mladý asasín se zamyslel. Templář, kterého zabil měl pravdu, tohle všechno nemůže vybojovat sám. Avšak mít na své straně zlodějský cech taky nemuselo být od věci.
"Naučím tě to zadarmo," řekl Matteo. "Pokud mě dovedeš k vašemu vedení."
Marco na chvíli znejistěl. Několik sekund se mračil, ale pak se usmál.
"Dobrá, ale pokud neuspějete, ať už chcete cokoliv, stejně mě to naučíte, platí?"
Matteo podal mladíkovi ruku a oba si přátelsky potřásli.
Několik minut se potom ve společnosti obou chlapců proplétal ulicemi Benátek. Chtěl dneska najít a prozkoumat okolí templářské základny a místo toho právě jde za vůdce zlodějů s nabídkou spojenectví.
"Kde jste se vlastně vy dva potkali?" zeptal se Marco.
Mario se pousmál a začal povídat celý příběh: "No, původně jsem ho chtěl okrást..."

oOoOo

"Lorenzo je mrtvý, pane," oznámil mladý Templář svému Velmistrovi. "Našli jsme ho v jedné postranní uličce."
Salvatore se zamračil. Odložil brko na stůl a zadíval se na mladíka před sebou.
"Vytáhl z něj něco?"
"To nevíme," odpověděl mladík. "Od našich zdrojů jsme však zjistili, že se potloukal po městě se zloději."
"Zlodějský cech pro nás není nic nebezpečného," zamyslel se Salvatore. "Ale může nadělat spoustu nepříjemností."
"Co navrhujete?"
"Všechny zloděje pobít nemůžem a přemoct asasína násilím se nikdy moc nevyplácelo," pověděl Vlemistr a na chvíli se odmlčel. "Pověz mi, Pietro, už jsi někdy míchal jedy?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama