Stav rozepsaných povídek:

I'm just gonna hurt you- 0%
Nová budoucnost II 4.kapitola- 75%
Aktualizováno: 18.8.2017


Nová budoucnost 14.kapitola

9. května 2015 v 17:43 | CherryPie |  Nová budoucnost

Přiznám se, že nad Starkovou reakcí jsem přemýšlela hodně dlouho. Nevěděla jsem jestli by mělo dojít na pěsti nebo se to vyřeší po "starkovsku" a nebudeme si s tím dělat hlavu. Nakonec jsem zvolila cestu č.2, která je pochopitelně kratší a možná na to mělo vliv i moje půlnoční psaní, které jsem měla čas zveřejnit až dneska. (Vážně jsem byla celkem unavená a nechtělo se mi to natahovat) :D










O Thorovi jsme se pak už nebavili a Loki ani nevypadal, že by se o něm bavit chtěl. Já nerozuměla téměř ničemu, co si mezi sebou řekli, jen to, že chtějí Lokiho vzít pryč. Celkem mě to trápilo a vypadalo, že Lokiho asi taky.
Jako obvykle totiž seděl poblíž mě v letadle a tentokrát místo znuděného výrazu měl na tváři výraz starostlivého zamyšlení. Nejlépe na tom z nás všech byl Stark, který byl s Thorovým oznámením nadmíru spokojený a už si mnul ruce nad další armádou obleků, které ve svém volnu, kdy nebude muset dohlížet na Lokiho, vyrobí. Vypadalo to, jakoby tu šťastnou zprávu oslavoval už od rána, protože jeho nejčastějšími místy při pobytu v letadle byl pouze bar a toaleta. S tou podmínkou, že když ocházel od baru, ještě si sebou vzal skleničku, aby mu náhodou po cestě nevyschlo v krku. Proto v pravé poledne vypadal tak jak vypadal. Šťastný možná byl, ale my s Lokim to odnášeli nejvíc. Připadalo mi, že Stark poslední dobou pije nějak hodně a kolikrát jsem uvažovala, že bych zavolala Pepper, aby mu domluvila, protože já byla v tomto ohledu úplně bezmocná.
Hodinu po poledni už jsem to nemohla vydržet, vzala Starka pod paži a vedla ho do kajuty se sedačkami, s tím, že ho tam nejspíš zamknu, aby se už k pití nedostal.
"Hej!" zabručel. "Ještě jsem nedopil."
"To je mi jedno, už máš dost."
Natáhl se po skleničce, ale já ho odstrčila a nasměrovala ke dveřím.
"Nedělej problémy nebo řeknu Pepper, že ses opil za bílého dne."
Stark něco nezřetelného mumlal.
Otevřela jsem malé dveře v chodbičce, které vedly k malému prostoru se sedadly, jako mají v normálních letadlech. Pár jsem jich sklopila a jednou rukou se snažil udržet Starka, který se chtěl vrátit zpátky.
"Tony, poslouchej mě," řekl jsem, když jsem byla hotová. "Tady si lehneš, ano?"
"Hmmm, asi ne."
"Dobrá, nežádala jsem tě o svolení." Mrskla jsem s ním na sedačky. "Zítra ti bude pěkně špatně. Kolik jsi toho vůbec vypil?"
"Nemám páru," zasmál se. "Když už jsme u toho, kde mám další lahev?"
Mávla jsem nad tím rukou a odešla pryč. Než jsem zavřela dveře, ještě jsem zhlédla Tonyho, jak leží a zírá do stropu. Zavřela jsem dveře a zarazila se. Až teď mi došla pitomost, kterou jsem udělala. Právě jsem si zařídila několikahodinový pobyt s Lokim v jedné místnosti. V jistém ohledu jsem byla nadšená, ale taky jsem vůbec nevěděla, jak se po tom všem mám k němu chovat. Nebo byla tohle možná poslední možnost, jak si mezi náma všechno vyjasnit. Opět mě zachvátila vlna strachu o to, že už nezažiju další Lokiho znuděné a nezúčastněné výrazy, které vrhal kolem sebe na potkání a mně se pomalu ale jistě začaly zdát roztomilé.
Když jsem vešla do místnosti, odkud jsem ještě nedávno tahala Starka, Loki seděl pořád na stejném místě. Tentokrát mě ale neskrývaně pozoroval. Jeho výraz byl nečitelný, úplně bez emocí a to mě zezačátku trochu vyděsilo.
"Úžasný plán," usmál se. "Udělal bych to už dávno, ale ten hlupák by se ode mně nenechal."
"Nebyl to plán," přiznala jsem nejistě. "Někdo ho musel zastavit, jinak by se nakonec tím alkoholem i přiotrávil."
Loki nadzvedl obočí. "Mám se tvářit starostlivě?"
Plácla jsem sebou na pohovku naproti němu, takže nás od sebe dělil jen malý stůl.
Když jsem dlouho nic neříkala, ujal se konverzace opět Loki. "Myslel jsem, že máš ze mě strach."
"Jak jsi na to přišel?" Samozřejmě, že jsem strach neměla! Vyloučeno. Jen jsem si několika věcmi nebyla jistá. Tak trochu.
"Jsi celkem dobře čitelná."
"Mám se urazit?"
"Neuděláš to," odpověděl s klidem. Já byla dopálená a on klidný, takže je jasné, že jsem se tím naštvala ještě víc.
"Jak to můžeš vědět? Opravdu nejsi skrytý telepat?"
"Naposledy tě ujišťuju, že nejsem," usmál se. "A jak to můžu vědět? Za nic na světě se na mě nechceš naštvat. Šla bys tím sama proti sobě."
"Pan Moudrý promluvil," zavrčela jsem. "Smůla, právě jsem se urazila."
Lokiho úsměv se rozšířil a já roztála hned tak rychle jako se naštvala.
"Neurazila, jen trucuješ, protože víš, že mám pravdu."
Rozum mi říkal, ať tuhle nesmyslnou "hádku" ukončím, ale moje ego by prohru jen tak nesneslo. Navíc mě pěkně štvalo, že je Loki tak bezvýhradně přesvědčený, že se nemýlí.
"Hádáš se jako malé dítě," obvinila jsem ho.
"Začala jsi sama."
"Musíš mít vždycky poslední slovo?"
Loki naklonil hlavu na stranu a pozoroval mě. Torchu jsem samozřejmě znejistěla, protože jsem si právě připadala jako pod rentgenem. Taky jsem měla sto chutí ho obejmout, ale díky neustálému opakování si: Jsem na něj naštavná. Jsem na něj naštvaná. Jsem na něj naštvaná, k tomu nakonec nedošlo. Měla jsem prostě v hlavě chaos.
"Roztomilé," řekl po chvíli. V tu chvíli jsem úplně ztuhla, protože jsem měla na chvíli pocit, jakoby mi opravdu četl myšlenky. Toho jsem se totiž úplně děsila.
"Co?"
"Tvůj obličej." Dobrá, dobrá, pokoušela jsem se uklidnit, ale taky jsem jasně cítila, že další takový šok už bych nemusela přežít. Zemřít při pohledu na Lokiho, překrásná to smrt.
"Počkej," zarazila jsem se. "Proč ti připadá můj obličej roztomilý?"
Mlčel.
Gratuluju Tiffany, to bylo vážně geniální. Takovou pitomost bych mohla říct doopravdy jenom já. Pokud se mnou ještě vůbec někdy promluvím, raději všechno pečlivě zvážím než to vypustím z úst.
"Můžu se tě na něco zeptat?" řekl vážně.
Pomalu jsem přikývla a nesputila z něj oči. Najednou jakoby atmosféra zhoustla a nedalo se v ní ani hýbat.
"Co si myslíš o té noci, než k tobě do pokoje vtrhl Stark?"
Možná bych v téhle situaci i raději skočila z letadla, ale obávám se, že by mi to neprošlo. Chtěla jsem sformulovat nějakou nekonkrétní odpověď, ale pod jeho pohledem to nešlo. Nemohla jsem mu jen tak říct, že se mi to líbilo a to tak moc, že bych si to klidně zopakovala tady a teď. Stačilo by jen přeskočit stůl a už bych byla v jeho náručí. Stark bude ještě několik dalších hodin úplně k.o. a Peking je zatím, aspoň podle mého přesvědčení, hodně daleko.
Ale co touhle otázkou myslel Loki? Bylo na mně až tak hodně poznat, jaký jsem do něj blázen? Bude se mě snažit ujistit, že to tehdy bylo prostě jen tak? Trochu mě to zabolelo, když jsem nad tím tak uvažovala. Nechtěla jsem se tu rozbrečet a rozhodla se, že se k tomu postavím čelem.
"Nemusíš mi nic vysvětlovat. Jsi tu už nějakou dobu a to, co s tebou dělají, je nesmírně ponižující. Taky bych potom dělala věci, kterých bych později litovala. A chci abys věděl, že já to chápu a je to v pořádku. Zapomenu na to."
Opět mlčel. Docela mi to lezlo na nervy, protože říct něco takového mi dalo celkem práci a jeho odezva je taková, že prostě jen mlčí.
V tichosti jsme seděli asi necelou minutu, kterou Loki strávil s pohledem někam za mě.
"Měl bych se urazit?" zeptal se. "Opravdu vypadám jako někdo, kdo je na tom psychicky tak špatně, že se nedovede ovládat?"
"To ne, jen..." Nenácházela jsem ta správná slova a Loki vypadal, že netrpělivě čeká na odpověď.
"Jsi nervózní?" usmál se. Jakoby rázem všechna jeho naléhavost odešla.
"Jsem zmatená," přiznala jsem. "Netuším, co tímhle sleduješ. Jednou jsi smrtelně vážný, jednou dychtíš po odpovědi, jakoby na tom závidel tvůj život a teď jsi zase úplně v klidu. Prostě mě mateš. Vlastně ani netuším, co ode mně chceš slyšet, protože narozdíl od tebe z lidí tak číst neumím. Možná to dělá ten věkový rozdíl. Kolik že ti vlastně je? Tisíc? Dva? Prostě bych jen ráda, abys na chvíli přestal být bohem klamů."
"Nemůžeš chtít po bohovi klamů, aby nebyl bohem klamů." Připadalo mi, že se mi právě začal vysmívat, přestože se tak netvářil.
"Nemůžeš chtít po obyčejném smrtelníkovi, aby přemýšlel jako Asgarďan."
"Asgarďané mi nerozumí o moc lépe než ty."
Tuto konverzaci jsem přestala vést už od první Lokiho věty. Spíš jsem si připadla jako napůl omráčená myš, se kterou si hraje kočka, předtím než ji sežere. Bála jsem se toho, co se stane, až mě Loki bude chtít "sežrat". Podvědomě jsem se připravovala, že mi zasadí nějakou podpásovku, protože tomu všechno nasvědčovalo. Nebylo divu, vždyť po Pekingu už se nejspíš neuvidíme a on nás nebude potřebovat. Nic mu nebrání říct, co si myslí.
"Ráda bych Martini," povzdechla jsem si. "Kdyby Stark všechno nevypil, asi bych se šla opít, protože konverzovat s tebou je nesmírně náročné. Netuším vůbec kam tím vším směřuješ a dokonce jsi podkopal i moji hrdost tak, že jsem ochotná to přiznat. Gratuluju, obvykle jsem to já, kdo v těchto diskuzích vede. Teď si spíš připadám jako někdo s nedovinutým mozkem nebo tak..."
V půlce mého zmateného monologu Loki vstal, sedl si vedle mě a pozorně se mi díval do očí.
"Co...co to děláš?"
"Takhle toho míň namluvíš."
"Cože?"
Po chvíli nejistého ticha souhlasně přikývl. "Přesně o tom mluvím."
Naše ramena se dotýkaly a když se někdo z nás pohnul, látky o sebe tiše zašustily. Loki se mi díval do očí, jakoby v nich mohl něco najít a já se akorát nemohla nabažit pohledu na jeho tvář.
"Moc ti to sluší," řekl mi. Polilo mě horko a nejspíš jsem musela být rudá až za ušima. Hlavní ale bylo, že jsem byla pěkně zmatená.
"Loki," začala jsem a snažila se mluvit co nejsebejistěji. "Můžeš mi prosím alespoň jednou říct, o co ti právě jde? Něco mi chceš říct a ať už to bude cokoliv, nechci abys neustále chodil kolem horké kaše. Prostě to řekni."
Loki místo odpovědi pozorně zkoumal můj výraz. Občas měl takovéto chvilky, že odpovědi převaloval na jazyku a pozoroval dotyčnou osobu, což mě dohánělo k šílenství a taky to bylo zatraceně roztomilé.
"Myslím to s tebou vážně, Tiffany," odpověděl. "A ty to cítiš úplně stejně."
Nervózně jsem polkla a trochu se mi zatmělo před očima. Loki by prostě jen tak neřekl, že mě miluje, ale vytáhnout to z něj alespoň v takové podobě byl úspěch. Navíc jsem byla pěkně překvapená, protože bych spíš čekala něco ve smyslu toho, ať na všechno zapomenu a tak.
Loki se opřel o opěradlo sedačky a díval se přímo před sebe. "Tehdy, když jsi mi usnula na rameni, nevím co se stalo, ale měl jsem celou tu dobu hroznou chuť vyhodit Starka z auta a prostě tě obejmout."
Hltala jsem každé jeho slovo a visela na něm očima.
"To ráno jsem se pak nechal trochu unést," přiznal. Tak trochu jsem byla vedle z toho, jak tehdy dokázal udržet tu masku zloducha, když pod ní přitom skrýval pomalu se zvětšující náklonnost.
"A když jsem pak viděl, jak tě obtěžoval ten kluk. Brobudilo to ve mně tak trochu ochraniteské sklony, které se i se vším ostatním každým novým dnem stráveným s tebou víc a víc prohlubovaly."
"Thor o tom ví?"
Přikývl a já měla konečně vysvětlení pro náhlou Thorovu družnost ke mně. Všichni věděli o Lokiho citech a já byla úplně slepá. Navíc mi připadalo, že to Loki schovával dobře. Nebo jsem si já žádný z těch náznaků nechtěla připustit.
Momentálně jsem byla tím nejšťastnějším člověkem na světě a Lokimu to dala najevo tím, že jsem ho objala.
Mírně se usmíval a taky se ke mně přitulil, takže jsem si pořádně mohla užívat jeho vůně a blízkosti.
Opřela jsem se mu o rameno a zavřela oči.
"Věděl jsem to jistě už od včerejška," řekl samolibým tónem.
"Co?"
"Že mě miluješ."
Raději jsem na to neodpovídala. Loki byl prostě zvláštní případ a ják už jsem se zmiňovala, musel mít vždycky poslední slovo. Jako malé dítě, které si nakonec vždycky prosadí svoje, akorát mnohem složitějšími zpúsoby schovanými za všemožnými maskami a převleky, které byly zase typické pro padoucha Lokiho, který napadl New York.


Moji soukromou chvilku s Lokim jsem si mohla užívat tak zhruba hodinu, kdy jsme oba setrvávali v tichosti a užívali si přítomnost toho druhého.
Takové šťastné chvíle však nikdy netrvají večně a v tomhle případě ji narušil Stark už napůl vystřízlivělý z chvilkového spaní.
Zarazil se ve dveřích a zíral na nás s otevřenou pusou. Pak za sebou zavřel dveře, ale stále stál na jednom místě.
"Kdyby mě tak nebolela hlava a kdyby mi to za poslední dobu nedošlo, možná bych se to odhodlal i řešit," řekl. "Jen doufám, že víš co děláš, Tiffany."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jak se vám líbí povídka Nová budoucnost?

Je výborná 86.8% (33)
Ujde 5.3% (2)
Nic moc 7.9% (3)

Komentáře

1 Fame Fox Fame Fox | Web | 11. května 2015 v 11:19 | Reagovat

PANEBOŽE!!!!!!!!!!!!!!!
Môže byť niečo tak parádne? Môže?! Úplne som skákala 3 metre do vzduchu, keď som to čítala. Moji priatelia si zo mňa pritom robili strašnú prdel.:D Prečo to už  bude končiť?!?!?!?! POTREBUJEM DRUHU SERIU TEDA! NEMOŽEŠ TO TAKTO SKONČIŤ! To nieje fér. Asi ťa prídem osobne zabiť, aj to na prt ukončíš, či nedáš 2. sériu! PANEBOŽE!!!!!! :O
AAAAAAAAAAAAAAAAAA! Asi sa rozplačem :D

2 CherryPie CherryPie | Web | 11. května 2015 v 16:20 | Reagovat

[1]: Hej! Čteš mi myšlenky nebo co? Nad druhou sérií jsem uvažovala, ale ještě teda nevím :D

3 annalisen annalisen | 11. května 2015 v 17:10 | Reagovat

Tak možná bude druhá serie :-)  :-)  :-D  :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama