Stav rozepsaných povídek:

I'm just gonna hurt you- 0%
Nová budoucnost II 4.kapitola- 75%
Aktualizováno: 18.8.2017


Mrs. Kenway part 2

1. května 2015 v 15:24 | CherryPie |  Assassin's creed

Druhý díl :)
Je to celkem nezvyk zveřejňovat dva díly hned po sobě, ale původně to měla být jednorázovka :D
Nevím jak vás, ale mě tyhle moje hloupé teorie strašně baví. Pořád mám tendenci dávat všechny dohromady.
Myslím, že mě úplně vystihl Less Wrong (autor hp a metody racionality), když prohlásil: Jsme přirozeně nakloněni vymýšlení způsobů, jak bychom vyřešili problémy postav, ale místo toho se musíme snažit, abychom jim životy ztěžovali.
Asi bych si to měla vzít k srdci, ale když ono mi jich bylo tak líto a navíc jsem někde chtěla použít ten trailer s Černovousem (jo je v předešlém partu) :)






Černovous nás nakonec vzal i s Jenny do Nassau. Byl to ostrov, na kterém by mě Edwarda nikdy nenapadlo hledat. Možná proto zde hledali útočiště piráti ze všech koutů Karibiku.

Černovousova posádka z Queen Anne's Revenge z nás nejdřív moc nadšená nebyla, protože zřejmě všichni věřili v pověry o tom, že ženská na lodi přináší smůlu. Černovous mě ale ujistil, že na palubě této lodi už žena byla a dokonce ve funkci poddůstojníka.

Po cestě jsem mu povyprávěla můj příběh a on celou dobu bedlivě poslouchal. Nebyl sice tak přívětivý jako kapitán Bern, ale pořád se to dalo zvládnout. Nejvíc ho štvaly neustále Jennyiny dotazy, kterými zasypávala i kapitána Berna. Vždycky tvrdil, že jestli byl Edward stejně takový ukecaný capart jako jeho dcera, lituje jeho rodičů.

Když se jednou ráno na obzoru objevilo Nassasu, přišla jsem za Černovousem, který právě pomocí dalekohledu pozoroval břeh.

Když jsem se postavila vedle něj, sklopil dalekohled.

"Jackdaw nikde nevidím."

"Jackdaw?"

"Edwardova loď," poučil mě. Trochu mě zarazilo, že Edward pojmenoval svoji loď po obyčejném opeřenci. Stále jsem nevěděla, co si o něm myslet. Podle Černovousova popisu v hospodě, bych ho tipovala na člověka, který svoji loď pojmenuje nějakým hrozivým jménem.

"Jaký Edward je?" zeptala jsem se najednou.

Černovous na mě pohlédl a zasmál se. "To byste Vy měla vědět nejlíp. Nebo už snad nejste jeho manželka?"

"Připadá mi, že se změnil," řekla jsem. "A podle toho, co jste o něm vyprávěl, mám strach, jak nás přijme."

Musela jsem být opravdu na dně, když jsem se svěřovala se svými problémy jednomu z nejnebezpečnějších pirátů své doby.

"To povídání z hospody si zase tak brát nesmíte," řekl Černovous. "Z Edwarda jde strach, když je třeba, pere se jako lev a ani to s tou španělskou galénou jsem si nevymyslel, avšak umím být velmi dobrý řečník. Předpokládm, že Vás moje vyprávění vyděsilo, že ano?"

Přikývla jsem.

"To mě těší, protože přesně tohle jsem měl v úmyslu. Pochopte, jestli chcete na svoji loď ty nejlepší námořníky, musíte si udělat dobrou reklamu a dobří chlapi nepůjdou k někomu, kdo pořádně neumí ani držet meč a řídit loď. Edward je drsný chlap a když k tomu přidáte moje vyprávění, máte jednoho z nejdokonalejších kapitánů v Karibiku."

"Takže se potom považujete na nebezpečnějšího padoucha karibských moří než Edward?"

"Moje vlastní pýcha mi o tom brání mluvit," pokrčil rameny. Já se zasmála.

"Musím říct, že se mi značně ulevilo."

Černovous na mě vážně pohlédl. "Když nejde o něco vážně důležitého, tak nelžu. Edward je rozhodně jiný člověk, než jakého jste ho znala. Abyste si to nepobrala špatně, všechno, co jsem řekl, totiž byla pravda. Jen to nikdo neumí tak dobře podat jako já."

Úsměv mi ztvrdl na tváři.

"Jsem zmatená."

"Vypadáte tak."

"Proč...proč ani neodepsal na dopis, co mu posílala jeho matka?"

Černovous pokrčil rameny. "Ani nevím, že nějaký dopis dostal. Jak už jsem řekl v hospodě, do jeho osobních záležitostí se raději nechci plést. Bohužel se mi to nějak nedaří, když si ke mně z ničeho nic sedají v hospodě." Zasmál se.

"Takže vraždí?"

Černovous se na chvíli odmlčel.

"Ano."

"Jiní lidé by se to snažili nějak omlouvat," poznamenala jsem.

"Ptala jste se mě jestli vraždí, ne proč."

"Proč vraždí?"
"Bitvy na lodích neberu jako vraždu. Vím, ale že se teď motá okolo nějakých řádů a je až nesnesitelně posedlý nějakou Observatoří a takovým šíleným chlapem, myslím, že se jmenoval Roberts. Jediné, co vím je, že se předhánějí, kdo najde Observatoř dřív, jestli první řád, druhý řád nebo Kenway. Všichni to berou jako otázku života a smrti, takže je pochopitelné, že jdou přes mrtvoly. Potom je v tom zatažená ještě Mary Readová, která stojí někde napůl mezi Kenwayem a jedním z řádů, což do celé věci vnáší patřičný chaos. Dle mého názoru se do toho co nevidět zaplete i Anne Bonnyová, hospodská v Nassasu, protože se ona i Mary poslední dobou chovají divně a obě si koupily nové meče. Netušíte, do čeho jdete. Občas si připadám dost ztracený v těch jejich intrikách."

"Chcete tím říct, že věří v nějakou Observatoř a považují za životně důležité, aby se nedostala do spárů jejich nepřátel, protože by to mohlo mít neblahé důsledky?"

"Ty dva řády ano, ale Edward pořád tlachá něco o zlatě."

"Možná se zas tolik nezměnil."

Černovous se začal hlasitě smát. Tak hlasitě, že jeho smích donutil vylézt posádku z podpalubí a jít se podívat, co se děje. Všichni vypadali rozespale a zmateně.




Ačkoliv vypadalo Nassau z dálky velmi příjemně a luxusně, nebyla to pravda. Už několik metrů od břehu jsme ucítili zápach všeho možného a už vůbec se mi to nechce popisovat. Na ulicích města se povalovaly odpadky a pár mrtvých koček.

I přes zápach a špínu kolem sebe však z města čišila jakási svoboda, která všude jinde chyběla. Na ulicích bylo živo, prodejci mezi sebou hulákali, aby upoutali obchodníky, skupinka tanečnic poskakovala okolo několika mladých námořníků a vesele se smála, kolem nás pobíhalo několik dětí a mezi nimi i černoši, což mě udivilo, protože všude jinde by tohle bylo nepřípustné.

My jsme však mířili k jedné mírně vyvýšené budově na kopci, kterou jsem po několika metrech chůze shledala jako hospodu. Měla balkón s venkovním posezením, jehož osazenstvo se hlasitě smálo jakémusi vtipu. U výčepu stála příjemná mladá žena s mnoha náhrdelníky a květinou ve vlasech. Připadala mi velmi něžná na takovou společnost, dokud jsem si nevšimla dlouhého meče za jejím pasem a páru pistolí. Člověk tu zřejmě musel být připraven úplně na všechno. I ženy.

"Anne!" zavolal Černovous na ženu, která ihned přestala čepovat pivo a zvědavě se na nás podívala. Roznesla objednávku hostům, přisedla si k jednomu ze stolů a my se k ní přidali.

"Edwarde?" povytáhla obočí a se zájmem si mě prohlížela.

"Chtěl bych ti představit Caroline Scottovou-Kenwayovou."

Anne se opřela o židli a založila ruce na prsou. Zřejmě ji to zaskočilo stejně, jako Černovouse, akorát to na sobě nedala až tak znát.

"Edward se o Vás párkrát zmínil, Caroline," řekla po chvíli a pohlédla na Jennifer. "Ale nevěděla jsem, že má dceru."

"On to ještě taky neví."

Anne se na Jennifer mile usmála. Byla vůbec první, kdo se na moji dceru od plavby s kapitánem Bernem usmál, kromě mě.

"Moc ráda vás poznávám, ale asi vám nemohu pomoct. Nikdo z posádky Jackdawa se tu neukázal už týden. Myslela jsem, že jste jeli společně,Thatchi."

"Taky že jeli, ale nějak se to zvrtlo."

"Cože?" vyjekla jsem. "Co tím chcete říct?"

Thatch se na mě konejšivě usmál. "Víte, jak jsem Vám vyprávěl o Observatoři?"

Přikývla jsem.

"Edward při naší společné plavbě zavětřil Robertse a někam se vytratil i s posádkou."

"Byl s ním i Adewalé a Mary," dodal a pohlédl na Anne, která se starostlivě zamračila.

"Takže se nakonec přidal k asasínům?" zeptala se Anne.

"Do tohoto se nechci plést," odpověděl odmítavě Černovous. "Co je mi po nějakých řádech?"

Anne a Černovous se pak dohadovali ještě několik dalších minut a já se bála, do čeho všeho se to Edward zapletl. Piráti? Řády? Observatoř? Asasíni? Měla jsem tolik otázek a zároveň strach z odpovědí.

Nakonec mi Anne u sebe nabídla nocleh, za což jsem jí byla neskonale vděčná. Na Jennifer byla velmi milá a obě si ihned padly do oka. Trochu jsem trpěla obavami, jestli na mě už Edward dávno nezapomněl, když se pohyboval ve společnosti žen jako je Anne. Taky jsem netušila, kdo je Mary Readová a přistihla jsem se, že žárlím. Podle všeho, co jsem ale slyšela na Kubě si Edward udržoval od žen odstup, což byla momentálně taky moje jediná útěcha.




V Nassau jsem trávila už čtvrtý den a Edward se pořád neukazoval. Začínala jsem myslet na nejhorší. Z depresí mě vždycky vytáhla Anne a já, abych nemusela přemýšlet nad tím co se mohlo stát, jsem jí pomáhala v hospodě. Neustále jsem měla nastražené uši a čekala, jestli se někdo nezmíní o Edwardovi. Bohužel jsem nic nezaslechla.

Jenny se stačila seznámit s místními dívkami a přes den si rády hrávaly na palouku před hospodou a občas popichovaly opilé piráty.

Můj pobyt se samozřejmě neobešel bez otázek, takže jsme s Anne musely vymyslet příběh o svobodné matce, které se zachtělo exotiky. Místní obyvatelé naštěstí nebyli tak prozíraví a nepozastavovali se nad tím, že mě dovezl právě Černovous a že se moje dcera částečně podobá Edwardovi. Nadále jsem používala svoje původní přijmení Scottová a stejnou básničku o našem předešlém životě jsem musela naučit i Jennifer. Nechtěla jsem riskovat, že narazím na nějakého Edwardova nepřítele, který by se mu chtěl nějákým hodně krutým způsobem pomstít. Zdejší lidé možná byli přátelští a z většiny všichni taky piráti, ale já měla lepší pocit s esem v rukávu. Byla však jen otázka času, než se Jennifer někde prořekne.

Ve volném čase jsme spolu s Anne trénovaly šerm nebo si povídaly a za ten čas se z nás staly poměrně dobré přítelkyně.

Přes den jsem se usmívala a v noci se strachovala, jestli ještě Edwarda vůbec někdy uvidím. Co bych pak řekla Jenny?




Stalo se to přesně týden po mém příjezdu, když jednou ráno vtrhla Anne ke mně do pokoje a nešetrně se mnou zatřásla. Pomalu jsem odlepila oční víčka a pohlédla na její veselý výraz.

"Jackdaw je v přístavu," řekla mi.

Jakoby mnou projela nová vlna energie, rychle jsem vyskočila z postele a převlékla se. Anne na mě počkala na chodbě. Jenny jsem raději nechala spát, protože mě stále sžíraly pochybnosti o tom, co by se mohlo stát.

S Anne jsme seběhly dolů do města a prodírali se uličkami k molům.

"Kdy přijeli?" zeptala jsem se jí.

"Netuším, ráno jsem se probudila a byla tady."

Obchodníci, kteří právě stavěli své stánky na nás zvědavě pohlíželi, když jsme se rychlým krokem hnaly k přístavu. Jackdaw byla jedna z těch větších lodí, velikostí podobná Queen Anne's Revenge. Černovousova a Edwardova loď dodávaly přistavu nádech majestnátnosti a lodě ostatních pirátů vedle těchto dvou vypadaly uboze. Občas se našla loď, velikostí podbná těmto dvěma, ale dojem kazily ztrouchnivělé desky a řasy pomalu obrůstající celou pří3ď.

Jackdaw stála hned vedle Černovousovy lodě a obě pluly pod černou vlajkou. Ale zatímco na Queen Anne's Revenge nebylo ani památky po posádce, na palubě Jackdaw to žilo. Piráti vynášeli z lodí krabice a nechávali je na kraji mola. Některé krabice při chůzi cinkaly, jiné chrastily a některé nevydávaly zvuky vůbec žádné, takže jsem vlastně nedokázala odhadnout, co přivezli. Nebo spíš nakradli. Na přídi stál vysoký mohutný černoch a dával pozor na to, aby nikdo z nosičů nic neupustil nebo popřípadě neukradl. Byl ovešený všemi možnými zbraněmi, od pistolí přes meče a nože. Čelo měl ovázané vínovým šátkém a v uších několik naušnic. Pod vestou, kterou nosil vyčnivaly dlouhé jizvy a v očích všech pirátů vyvolávaly respekt.

"To je Adewalé," zasmála se Anne a vykročila rychlým krokem k lodi. S knedlíkem v krku jsem se vydala za ní a těkala očima po celé lodi v naději, že zahlédnu Edwarda.

"Anne!" zvolal Adewalé, když si nás všiml přicházet. Nevěnoval mi nějakou velkou pozornost a přistoupil k zábradlí. "Co potřebuješ?"

Anne se podívala nahoru na Adewalého a musela si před sluncem zastínit oči. "Chci mluvit s Edwardem!"

"Vyřídím," řekl Adewalé a zmizel z dohledu.

Zhluboka jsem se nadechla. Byla jsem moc šťastná, že Edward někde neumřel nebo tak a zároveň jsem se děsila toho, co řekne až mě uvidí.

"Kapitáne Kenwayi!" zaburácel z paluby Adewalého hlas. S Anne jsme ustoupily dozadu a naskytl se nám nový úhel pohledu, takže jsme už viděly i na palubu. Beden pomalu ubývalo, jak rychle je muži stačili odnést.

Adewalé stál u jednoho z hlavních stožárů, clonil si oči stejně jako Anne a díval se někam nahoru. Na konci jednoho ze stěžňů postávala osoba v hávu, které jsem si doposud nevšimla. Zatajil se mi dech, když na druhé Adewalého zavolání sklopila hlavu dolů a dívala se na něj. Edward se otočil a mrštností kočky přeskákal po úzkem štěžni směrem ke stožáru, kde se chytl lana a sklouznul se dolů. Dopadl do podřepu a zadíval se na Adewalého. Edward měl na sobě stále kaopci, takže jsem mu neviděla do obličeje a tímpádem jsem nemohla stále uvěřit tomu, že tu teď stojí, živý a zdravý.

Než stačil Adewalé něco říct, ostře ho přerušil. "Prichard," řekl prostě a odešel do podpalubí. Adewalé se zamračil vydal se za ním.

"Do háje," zaklela Anne, která stejně jako já všechno slyšela. "Asi bychom se měly někam zašít."

"Proč? Co to znamená?"

Anne mě popadla za ruku a odtáhla do postranní ulice, kde nás sice nebylo vidět, ale my měly Jackdaw jako na dlani.

"Prichard je jeden z pirátů. Nevím, co si s Edwardem a Thatchem udělali, ale prostě se od nějáké chvíle nenávidí. Podle mě je Edward zahlédl, jak si to míří sem a tvářil se vážně, takže z toho mám špatný pocit."

"Tak jim musíme pomoct!"

"Prichard je známý díky svým mužům. Jsou to silní chlapi, velicí jako gorily, nemůžeš se jim jen tak postavit. I když mě to štve, tak si na ně ještě taky zcela netroufnu."

"To tu chceš jen tak stát a nic nedělat?"

"Posádka Jackdawu jsou silní chlapi, nedají se."

"Proč mám i tak pořád strach?" zeptala jsem se nervózně.

Anne se usmála a bedlivě pozorovala menšího muže v klobouku s velmi respektuhodným doprovodem. Tvořili jej tři svalnatí, zarostlí chlapi s meči tlustými jako dvě moje ruce vedle sebe. Mužík vepředu, nejspíš Prichard, se nafoukaně dostavil před loď a založil si ruce v bok. Pohlédl na vyložený lup na molu a nepěkně se zamračil. Ukázal na bedny svým poskokům a kývl, načež muži začali okamžitě krabice sbírat.

"Hej!" zařval na ně jeden z námořníků Jackdawu. "Najdi si svoje zlato! Parchante!"

Prichard se podíval na jednoho ze svých mužů a kývl na piráta, stojícího na lodi. Poskok vytáhl pistoli a ledabyle s ní vystřelil na muže, který okamžitě spadl na záda a začal si bolestivě mačkat rameno.

"Buď rád, že má tak mizernou mušku!" zakřičel Prichard na sténajícího muže. To už se ale na palubě ozvel dusot nohou a ukázal se Adewalé i s Edwardem v kápi. Adewalé měl v jedné ruce meč a v druhé ostrý lovecký nůž, který drtil v zlostném sevření. Edward stál poklidně vedle něj s dvěma šavlemi u pasu. Jeden pár pistoli měl připevněný vedle mečů a druhý pár na hrudi.

"Podívejme se, kdo to vylezl z nory!" smál se Prichard. "Je hezké, pánové, že umíte taky něco jiného, než se schovávat."

"Nechci nepříjemnosti," ozval se Edwardův zvučný hlas. Zněl úplně jinak, než posledně. "Raději nech ty bedny na pokoji."

"Někoho jako ty se nebojím."

Edward jedním lehkým skokem přeskočil zábradlí lodi a dopadl několik metrů před Pricharda, který trochu znejistěl.

"Opravdu?" ušklíbl se Edward. "Proč s sebou potom taháš neustále tyhle gorily?"

Prichardovi poskoci se zamračili, přestali se hrabat v bednách a narovnali se do své plné výšky. Edward teď před nimi vypadal jako mravenec. To už se ale k němu přidal i Adewalé a stál mu po boku.

"A proč s sebou taháš ty tuhle gorilu, hmm?" ukázal Prichard na Adewalého, který zatínal zuby.

"Ještě slovo a udělám ti pěknou díru mezi oči," zavrčel Adewalé.

"Už se vážně bojím," zachechtal se Prichard. "Podívej Kenwyai, jen si beru, co je moje. Na tu loď s tímhle nákladem jsem čekal já a nějaký parchant mě jako obvykle předběhl. Někdo by ti asi měl pořádně rozbít hubu, protože si začínáš dělat moc velký nároky." Hromotluci se začali přibližovat.

"Nebo ještě lépe," dodal Prichard. "Prostě to tady skoncujeme, došla mi trpělivost."

"A mezitím, co tvoje muže podříznu jako prasata, ty budeš sedět někde opodál a dívat se, co? Většiho zbabělce svět neviděl, divím se, že tě do Nassau vůbec pouští."

Prichard na to neodpověděl a dal pokyn svým poskokům, kteří se s řevem vrhli na oba muže. Jeden na Adewalého a další dva na Edwarda.

Adewalé měl už zbraně nachystané a proto ihned začal odrážet protivníkovy útoky. Edward ale musel před svými nepřáteli uskočit, aby si stihl zbraně vytáhnout. Bleskurychle uhnul nalevo a mezitím co se dva hromotluci vzpamatovávali z jeho rychlých pohybů, byl slyšet kovový řinkot, jak Edward vytáhl šavle.

Uhýbal sem a tam, občas odklonil úder, ale na útok se nezmohl, protože byli muži v přesile a oba ho stačili zabavovat dost na to, aby měl plné ruce s obranou. Kdyby teď Adewalého zabili a muži by byli v přesile tři na jednoho, mohlo by to špatně dopadnout.

Uběhla asi minuta a zatím ještě nikdo neumřel, ale zatímco hromotluci už jen unaveně mávali dlouhými težkými meči, Edward stále mrštně uskakoval a bránil se jejich výpadům.

Pak jakoby si řekl, že už přišel čas, vrazil z ničeho nic šavli jednomu z hromotluků do krku. Meč jím projel jako máslem a když jej Edward z krku vytáhl, muž se skácel k zemi, kde se okamžitě začala objevovat rostoucí kaluž krve.

Zbývající muž se zahleděl na svého mrtvého přítele a vrhl se s ještě větší vervou na Edwarda. Ten však uskočil doprava a udělal kotoul, takže v místě kde předtím stál teď vězel protivníkův meč. Edward rychle hromotluka obešel a bodl ho zezadu do páteře.

"Bež, já to zvládnu," řekl Adewalé v přísunu úderů. Edward schoval šavle a rychle vystartoval za Prichardem, který doteď seděl na sudě opodál. Zoufale se snažil vyšplhat na horu beden, ale přepadl na druhou stranu. To už ale Edward rychlostí geparda překonal bedny, stál na jejich vrcholku a pozoroval plazícího se Pricharda pod sebou.

Pak udělal něco, co mi úplně vyrazilo dech. Cukl rukama a ze zápěstních chráničům mu v tom samém okamžiku vyjely dvě čepele.

"Trpělivost došla i mně," řekl a skočil dolů na Prichrda, který už se mezitím stačil postavit. Edward ho srazil opět k zemi. Při letu mu do krku stačil vrazit čepele, takže když je teď schoval, měl ruce celé od krve.

Vzápětí dorazil i Adewalé a šťouchl nohou do mrtvoly před sebou. "Nějak teď nejsem ve formě, promiň."

Edward mávl rukou s pohledem upřeným na Pricharda.



"Panebože," zalapala jsem po dechu a Anne na mě starostlivě pohlédla.

"Bylo ještě hodně brzy, na to, abys tohle všechno viděla," poznamenala.

Edwardovi přes kápi nešlo vidět do obličeje a ještě po tomto vystoupení se ve mně začaly znovu ozývat obavy. Jak by mohl někdo takový přijmout ženu a dítě? Nedokázala jsem si muže, kterého jsem právě viděla bojovat, představit jako otce, který vychovává dceru.

"...Caroline? Caroline!" Teprve teď jsem si uvědomila,že na mě Anne něco mluvila.

"Co je?"

"Půjdeme?"

Zhluboka jsem se nadechla. "Já...já nevím jestli-" selhal mi hlas.

Anne mě láskyplně objala. "Pojď ho blíž poznat," poradila mi. "Teprve pak něco posoudíš."

Nebýt Anne, seděla bych tam ještě celou další noc a civěla do zdi. Místo toho mě však vzala za ruku a postavila na nohy, takže mi nezbylo nic jiného než ji následovat.

Edward a Adewalé se mezitím vydali znovu k lodi.

"Stůjte!" zavolala Anne.

První se otočil Adewalé a jeho výraz prozrazoval, že na nás dvě dočista zapomněl. Potom se otočil Edward a já bych přísahala, že mi v tu chvíli vypovědělo srdce, plíce a nejspíš i mozek, protože jsem tam jen stála a dívala se na Edwarda, jehož emoce jsem kvůli kápi nedokázala rozpozonat.

"Caroline?" zeptal se udiveně. Ano dokonce i já se po těch letech změnila, za což mohl z velké časti porod.

Nebyla jsem schopná cokoliv říct a raději se o to ani nepokoušela. Jen jsem přikývla.

Přistoupil ke mně a pořádně mě tiskl v náručí. Všimla jsem si, jak Anne a Adewalé s potutelnými úsměvy odešli a pak jem zavřela oči a objetí mu opětovala.

Voněl po moři s nádechem krve, což mi přišlo v tu chvíli děšně romantické, ačkoli se to zdá být nechutné.

Kolemjdoucí se na nás zvědavě dívali, ale nikdo se neodvážil nic říct. Normálně by si určitě pár poznámek neodpustili, ale když uviděli ty čtyři mrtvoly kolem nás, raději spolkli jakékoliv poznámky a šli dál.

Odtáhla jsem se od něj a stáhla mu kápi. Pod ní se skrýval daleko jiný Edward než, jakého jsem znala. Měl snědou pleť, opálenou od slunce a ostřejší rysy. Nebyl tak zarostlý vousy, jako když jsem ho viděla naposled a přes pravou lícní kost se mu táhla poměrně dlouhá jizva. Oči jen potvrzovaly, že zažil plno hrozných věcí a jediný pohled vzbuzoval ve všech respekt.

"Co tu děláš?" zeptal se mě.

"Hledám tě," odpověděla jsem s úsměvem. "Nemohla jsem čekat. Slíbil jsi, že se vrátíš za dva roky."

"Neslíbil, jen jsem neodpověděl."

"Taky ses nikdy nemusel vrátit," pokračovala jsem dál.

"Byl to pěkně hloupý nápad, jít mě hledat," uznal. "Nevěřím, že za tím jsou jen obavy o to, jestli se vrátím."

Sklopila jsem oči. "Máš pravdu, nejsou."





Po cestě do hospody jsem mu vypověděla celou pravdu. I veškeré podrobnosti a byla jsem maximálně upřímná. Když přišla řeč na Jenny, nespouštěl ze mě oči a chvíli mi dokonce i nevěřil, ale to jen do té doby, dokud jsem neotevřela dveře do jejího pokojíku, kde spala.

V tu chvíli mu definitivně došla slova a já s ním chvíli setrvala v tichosti, abych mu dala čas se s tím vyrovnat.

"Hodně se ti podobá," řekl nakonec.

Přistoupila jsem pomalu k posteli, na které Jenny spala a lehce s ní zatřásla.

"Vzbuď se, zlatíčko," řekla jsem. "Někoho ti vedu."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama