Stav rozepsaných povídek:

I'm just gonna hurt you- 0%
Nová budoucnost II 4.kapitola- 75%
Aktualizováno: 18.8.2017


Mrs. Kenway part 1

1. května 2015 v 15:20 | CherryPie |  Assassin's creed
Včera jsem si z nějakého neznámého důvodu začala pouštět trailery na všechny díly AC :) Ten ze čtverky se mi vždycky líbil a já ho chtěla mít v jednom ze svých příběhů. Postupně jsem vymyslela další teorii typu: Co by se stalo kdyby...?
Takže tentokrát jsem si místo Connora a Haythama vzala na mušku Edwarda, Caroline a Jenny :)
Předem upozorňuju, že je třeba to brát s nadhledem. Určitě příběh nesedí časově s událostmi ze hry a chraktery postav mohou být taky jiné :) Řídila jsem se spíš informacemi z knihy, tu si alespoň podle mě víc pamatuju :)
Příběh musel být rozdělen na dvě části, protože to blog nějak nechtěl pobrat :)









Několik týdnů jsem každé ráno vstávala s výhledem na moře, takže když jsem po té době uviděla pevninu, zdálo se mi, jako bych po pevné zemi kráčela naposledy před stovkami let. I přes počáteční nevolnosti jsem si dokonce na mírné pohupování lodi zvykla a plavbu jsem si začala víc a víc užívat. Také jsem i postupně začala chápat Edwardovo rozhodnutí, stát se bukanýrem. Širé moře mělo své kouzlo.
"Už tam jsme?" ozval se za mnou tenký hlásek a něčí ruka mě zatahala za lem šatů.
"Ano, Jenny," otočila jsem se. "Určitě budeme za chviličku moct vystoupit."
Jennyina tvář se rozjasnila a odběhla někam dozadu na palubu za kapitánem lodi. Byl to moc milý muž a i přes to, že mnoho lidí bylo jednoznačně proti ženám na palubě, on byl tak hodný a vzal nás sebou.

Celé se to odehrálo vlastně ze dne na den. Jako každé jiné ráno jsem se probudila v domě svého otce a první koho jsem šla ten den navštívit byla teprve šestiletá Jenny, moje a Edwardova dcera. V jejím pokoji jsem však našla jen prázdnou rozházenou postel a Jenny nikde. Do předsíně jsem doběhla právě včas, našla jsem tam mého otce, dva sbalené kufry a kočího, který tahal Jenny pryč z domu, ta ale křičela, dupala, kousala a snažila se kočímu vyškrábat oči.
Když kočímu přibylo ode mně na tváři několik nových modřin, on i otec to vzdali a Jenny pustili. Otec to naplánoval dokonale. Chtěl bez mého vědomí poslat Jenny do internátní školy pro mladé dívky, i když by tam všechny dívky Jenny hodně převyšovaly věkem. Otcův argument zněl v tom, že nechce mít ze své vnučky dalšího nanicovatého a věčně opilého Kenwayovic spratka, což mě tak dopálilo, že jsem měla sto chutí otci jednu taky uvalit. Vždycky když měl tendenci urážet Edwarda, což bylo na denním pořádku, jsem měla chuť do nečeho ze vzteku praštit. Ze vzteku proto, protože měl otec částečně pravdu. Edward byl opilec a rváč, líný úplně nebyl, ale když něco nemusel, tak to neudělal. A navíc odešel a slíbil, že se vrátí za dva roky, což nesplnil. Poslední kapkou byla informace jednoho obchodníka z Kuby, který Edwardově matce tvrdil, že se její syn stal pirátem. S Lynette, Edwardovou matkou, jsem se potají občas stýkavala v hospodě, kde pracovala a zpráva o jejím synovi ji tehdy dost postihla. Po smrti jejího manžela žila jen čekáním na Edwarda a trávením volného času se mnou a Jenny. Tehdy když jsem ji uviděla tak zhrzenou a nešťastnou, mě poprvé napadlo Edwarda najít. Slyšela jsem, jak se Královna mstí pirátům a takový osud jsem pro něj nechtěla. Buď se přesvědčím, že si onen obchodník vymýšlel nebo Edwardovi otevřu oči, řekla jsem si.
Lynette se můj plán samozřejmě nelíbil a na nějákou dobu se jí mi ho podařilo vymluvit, ale po události s otcovým únosem mé dcery jsem neměla na výběr. Musela jsem z tohoto města pryč, avšak sama bych se s Jenny nikde uživit nedokázala, takže jsem posbírala všechny svoje peníze a zaplatila nám přímou cestu na Kubu.

A teď když jsme konečně tady a já vidím Jenny s natěšeným výrazem, mám trochu strach. Strach toho, že nenajdeme ani bukanýra Edwarda ani piráta Edwarda, ale nějakou opilou trosku spící pod stolem v hostinci. Edward si často rád připil a měla jsem obavy, že když už ho nikdo dlouho nehlídal, mohl do toho nenávratně spadnout. Pokud byla tahle moje chmurná myšlenka správná, znamenalo to pořádný průšvih, protože peníze mi nevydrží navždy a najít tady práci by mohlo být velmi obtížné. Jak už mi několikrát vyčítala Lynette, sázela jsem na jednu kartu a možnost, že to všechno nějak slušně dopadne nemusela být jistá.




Naše loď zakotvila u jednoho z mol a posádka ihned začala spouštět lávku, kterou se dalo sejít dolů. Jakožto jediná žena v přístavu jsem budila i s Jenny přiliš mnoho pozornosti. Námořnící už roky tvrdili, že žena na palubě přináší smůlu a v těchto místech to nejspíš platilo dvojnásob.
Když jsme scházeli lávku, byla jsem ráda, že má za sebou kapitána Berna, který byl tak laskav a vzal nás až sem. Tento muž zřejmě na takové povídačky nevěřil.
"Promiňte, paní Scottová," oslovil mě nejistě kapitán. "Nemůžu si nevšimnout pohledů zdejších lidí. Můžu Vám i vaší dceři zajistit doprovod, přece jenom se tu pár dní zdržíme, nerad bych totiž, kdyby se vám něco stalo."
Musela jsem se na toho starého muže usmát. Byl už od samého začátku tak milý a Jennifer si velmi oblíbil. Byl vždycky rád, když poskakovala vedle něj u kormidla a vyptávala se na všechno možné.
"Myslím, že to nebude nutné, ale i přesto Vám velmi děkuji. Bez Vás bychom se tu snad nikdy nedostaly a kdoví, co by se nám doma potom stalo."
"Ano," přisvědčil smutně Bern. "Váš příběh je velmi smutný a mělo by být povinností každého muže Vám pomoci. Pak už mi nezbývá nic jiného než se rozloučit a popřát Vám mnoho zdaru při hledání Vašeho manžela. Doufám, že pokud se ještě někdy potkáme, bude z Vás šťastná žena."
Na rozloučenou mi políbil ruku, Jenny objal a daroval jí jeden z mušlových náramků, který si ihned připnula na ruku.
Kapitánovi jsem však svěřila jen nepřímé informace o mé minulosti. Vynechala jsem třeba tu skutečnost, že mým manželem je Edward Kenway a raději jsem použivala i svoje rodné přijmení, protože pokud byl Edward opravdu pirátem, nebylo by dobré ukazovat lidem, že jste s ním nějak spřízněni. Nikdy nevíte, kde číhají královští vojáci.
Vzala jsem Jennifer za ruku a vedla ji podél mola. Bylo tu plno lodí s různými jmény, nejčastěji ženskými, a u každé stál jejich kapitán a chvástal se ostatním čumilům. Občas jsem zaslechla útržky rozhovorů mladých námořníků horlivě diskutujících o možnosti nové práce na lodi, která nedávno ztratila většinu své posádky. Podle informací z rozhovorů jsem se vydala k jedné místní hospodě. protože se tam údajně měl konat nábor nových členů. Podle všeho to byla námořníky velmi oblíbená hospoda a já v ní okamžotě uviděla příležitost, dozvědět se něco o Edwardovi.




Hospodu jsem našla až po celodenním potulování se po městě. Jenny byla unavená a bolely ji nohy a já začínala být zoufalá. Hledání Edwarda jsem si představovala daleko snadnější.
Budově, která měla být původně hospodou se hospoda ani zdaleka nedalo říkat. Byl to jeden z opileckých pajzlů, kterých jsem za celý den viděla snad tisíc. Zatnula jse zuby a vešla dovnitř.
"Já tam nechci," zafňukala Jenny a držela se mě za šaty.
"Ale no tak, zlatíčko," konejšila jsem ji. "Nemůžeme spát venku."
Upřímně, možná bychom se i venku vyspali lépe než v téhle chatrči, ale potřebovala jsem v pátrání někde začít a toto místo se jevilo jako nejrozumější nápad.
"Můžu si zacpat nos?" zeptala se Jenny.
"Samozřejmě, proč bys nemohla?"
"Dědeček říkal, že je to neslušné."
"Dědeček je hlupák, nemusíš ho poslouchat."
Jenny se šibalsky zasmála a zacpala si nos. Ráda dělala zakázané věci, to měla po Edwardovi, a určitě teď přemýšlela o tom, jak by se můj otec vztekal nad tím, kdyby ji viděl a právě kvůli tomu možná působila tak nadšeně. Zakroutila jsem hlavou a vešla dovnitř.
Měla jsem silné nutkání si zacpat nos taky, protože to tu smrdělo po moči, pití a doutnících. Hodpoda byla velká asi tak jako náš obývací pokoj doma a i přesto museli někteří štangasti postávat u zdí, protože si nebylo kam sednout.
Všechny pohledy se naráz stočily k nám. Okamžitě se začly ozývat vlny bouřlivého smíchu, když si hosté všimli Jenny, která si stále držela nos a vesele se usmívala.
"Ženskou jsem tu neviděl už pěknou řádku let," řekl hospodský. "Co vás sem přivádí?"
Atmosféra se opět vrátila do normálu a hosté se znovu začali bavit mezi sebou, za což jsem byla vděčná. Ta přehnanaá pozornost tolika mužů mi dělala starosti.
Přistoupila jsem blíž ke pultu a naklonila se blíž k hospodskému.
"Potřebuju nocleh pro dvě osoby, jídlo a informace o jistém muži."
Hospodský tázavě povytáhl obočí a zamračil se. "Nocleh máme, jídlo taky a ohledně těch infromací záleží na tom, koho hledáte."
"Edwarda Kenwaye," pošeptala jsem hostinskému, ale jako by to jméno bylo slyšitelné za každé situace, šum v mé blízkosti ustal a všichni okolo se na mě šokovaně podívali.
"Podívejte, jedno se o něm ví, a to, že s žádnými dámami nespí a pokud s vámi přece jenom strávil noc a trochu se to hmm," hospodský zčervenal a kývl hlavou na Jennifer. "jak bych to řekl, pokud se vám to zvrtlo v tuhle malou nezbednici, radil bych Vám, abyste to pro svoje vlastní dobro nechala být."
Takže tu Edward byl. Trochu se mi zrychlil tep a jen díký dobrému sebeovládání jsem na něj nevychrlila hned milion otázek.
"Není to tak, jak si myslíte," usmála jsem se pobaveně. "Jen od něj něco potřebuji."
Po mé malé lži se okolní štangasti zase vrátili ke své předešlé činnosti, avšak někteří z nich mě dál se zájmem pozorovali. Obzvlášť jeden hnědovlasý mladík u baru.
"Stejně Vám moc nepomůžu," povzdychl si hostinský. "Nezdržuje se na jednom místě dlouho. Možná kdybyste počkala tak měsíc dva, třeba na něj natrefíte."
"Na to nemám čas."
Hostinský pokrčil rameny. "Potom Vám asi nemůžu pomoct."
"Tak bych aspoň prosila ten nocleh a jídlo." Sedla jsem si unaveně na barovou stoličku a Jennifer posadila vedle. Hodila jsem hostinskému pár dukátů a ten okamžitě odběhl dozadu do kuchyně, kde začal hulákat nějaké povely. Nikdo už si mě nevšímal, jakobych se stala úplně neviditelnou. Promnula jsem si čelo a chtělo se mi brečet. Začínala jsem mít neblahý pocit z toho, že Edwarda nikdy nenajdu. Peníze mi dojdou za necelé dva týdny a pak si budu muset sehnat práci kdoví kde.
Jedinou útěchou mi byla Jennifer, která stále se zacpaným nosem seděla vedle mě. Svého rozhodnutí, odjet z domu jsem nelitovala, raději se budu dřít někde na Kubě než aby mi sebrali Jenny.
"Slyšel jsem dobře, že hledáte kapitána Kenwaye?" ozval se za mnou zdvořilý hlas. Otočila jsem se a za mnou stál mladík s hnědými vlasy, který nás tak intenzivně pozoroval.
"Kapitána?" podivila jsem se.
"Ovšemže, mohl bych Vám pomoct."
Byl jako můj anděl z nebes, protože v tu chvíli jsem nechtěla nic tak moc, jako nějaký záchytný bod v pátrání po Edwardovi.
"To by bylo výborné."
"Ale ne zadarmo." Uličnicky se na mě usmál a nastavil ruku. Zamračila jsem se a dala mu jednu minci.
"Málo."
Dala jsem mu druhou.
"Stále málo."
Dala jsem mu třetí.
"Nedostačující."
Dala jsem mu čtvrtou.
"To by možná mohlo stačit, ale vzhledem k tomu, že je to Kenway..."
Dala jsem mu pátou a rozzuřeně zavřela měšec.
"Výborně, následujte mě."
Vyšli jsme ven před hospodu a mladík se vydal dál do ulic. Hospodský mě sice za ten neohlášený odchod bude proklínat, ale co už.
"Proč bych Vám měla věřit?" zeptala jsem se a vzala Jenny za ruku.
"Máte na výběr?" zasmál se mladík.
"Dostal jste hodně peněz, tak doufám, že Vám aslepoň něco říká slovo čest."
"Čestnějšího muže než mě nenajdete v celém Karibiku."
Měl pravdu, neměla jsem na výběr a proto jsem se vydala za ním. Cestou jsem litovala vyhozených peněz, které jsem dala hospodskému a říkala si, že s takovou mi finance nevydrží ani jeden hloupý týden. Možná by opravdu nebylo do věci přespat někde venku, čistě s úsporných důvodů.

Mladík nás zavedl do jednoho z hostinců, které jsem počas dne míjela a zastavil se u dveří.
"Ptejte se na Edwarda Thatche, nebo spíš Černovouse," poradil mi. "Je jeden z mála, který by Vás mohl zavést ke Kenwayovi."
"Děkuji," usmála jsem se a už se chtěla vydat ke dveřím.
Zastavil mě. "Promiňte mi tu zvědavost, ale tahle otázka mě hryže už od momentu, co jsem slyšel, že hledáte Kenwaye. Co po něm chcete?"
"Do toho nikomu nic není."
"Řekl bych, že tohle je jeho dcera," ukázal na Jennifer.
"Můžu Vás ujisti, že není," povzdechla jsem si otráveně, ale uvnitř mě to trnulo. Přála jsem si, aby si Jennifer hlavně nepustila pusu na špacír, nevěděla jsem totiž, co by to mohlo způsobit a já chtěla být opatrná. "Má jen něco, co potřebuji." Otec by z mých lží asi nebyl dvakrát nadšený, zasmála jsem se v duchu.
"Pokud to není životně důležité, nechal bych to být Vámi na pokoji," řekl mladík. Něco na jeho starostlivém tónu se mi nepozdávalo.
"Proč myslíte?"
"Nemyslím, ale vím," opravil mě mladík. "S těmihle chlapy jako je Kenway, Thatch, Adewalé nebo Kidd byste se měla mít na pozoru. Obzvlášť, když vypadáte tak odhodlaně jít si za svým. Pokud od nich něco chcete, rozhodně Vám to nedají dobrovolně a mají celkem drsné způsoby na odklízení svých nepřátel."
Opět mě zachvátila vlna nejistoty ohledně Edwarda. Vypadá to, že hospodský opilec z něj není, což byla výborná zpráva, ale nejraději bych ho našla někde jako obyčejného námořníka. Všechno však nasvědčovalo tomu, že ve městech vzbuzuje respekt.
"O mě se bát nemusíte," usmála jsem se kysele a vešla i s Jenny do hostince. Byla to mnohem prostornější mistnost než v tom předešlém. Po mé levé ruce stál bar a za ním zamračený hospodský. Kolem zdí se tlačily stolky s židlemi a uprostřed místnosti stál jeden velký jídelní stůl.
Pozornost na mě obrátilo jen velmi málo navštěvníků, protože všichni doslova hltali vyprávění hrozivě vypadajícího černovlasého muže s černým vousem a pštrosím pírkem v klobouku. Muž seděl s nohama položenýma na velkém jídelním stole a vyprávěl.
"....takže dobrá hoši, řeknu vám Černovousův upřímný názor," dořekl zrovna muž a sundal nohy ze stolu. "Ptáte se mě, jestli vám může tento kapitán slíbit život odměn, bohatství a dobrodružství?"
Všude zavládlo hrobové ticho, všichni zírali na Černovouse sedícího u stolu. Všimla jsem si i několika mladíků, které jsem dneska viděla u mola, jak se baví o nové práci na lodi. Zavedla jsem Jenny k jednomu z volných stolů a posadila se k němu.
"Jo," odpověděl si sám Černovous a opřel se o stůl oběma rukama.
"Mezi všemi pány štěstěny plavícími se po Karibiku se řadí k těm nejchytřejším." Nastala další chvíle ticha a to když si Černovous podal jednu z lahví vína.
"Byly doby, kdy jsem se sám považoval za nejvražednějšího padoucha těchto moří." Dolil si víno do korbelu a po očku sledoval posluchače.
Napětí v hospodě by se v tu dobu dalo krájet, avšak Černovous si pohodlně upil vína "Ale tento muž..."
S hlasitým křápnutím položil korbel na stůl, až část mužů nadskočila. "Je to nebojácný pes, který se živí problémy a šarvátkami. Viděl jsem, jak vyčistil palubu španělské galeony, jako by to byla hračka. Bojuje jako ďábel přestrojený za muže."
Všichni mladíci se zdáli jako hypnotizovaní jeho vypravěním a doslova hltali všechno, co řekl. "A je lstivý. Zna cestu kolem každého útesu a úžiny na těchto ostrovech."
Černovous se opřel pohodlně o židli. "Takže pokud hledáte štěstí a dobrodružství, kapitán Edward Kenway je váš muž."
Cítila jsem, jak se Jenny vedle mě usmála a chystala se seskočit ze židle, ale raději jsem ji zadržela. Z Černovousova vyprávění mi naskočila husí kůže.
"Jen se nepleťte do jeho osobních záležitostí," promluvil tichým a tajemným hlasem Černovous.
"Protože na tajemství toho muže," řekl a prohlédl si nebezpečně všechny návštěvníky hospody, včetně mě. "se ani já neodvážím zeptat."

Seděla jsem neschopna slova. Nemohla jsem uvěřit tomu, že právě mluví o mém Edwardovi. O Edwardovi, kterého jsem musela zachránit před bandou hospodských rváčů, když jsem jej prvně viděla, o Edwardovi, kterého jsem tahala z opilého z hospody, o Edwardovi, který potřeboval mladého kluka na to, aby mi předal kytku, o Edwardovi, jehož budoucnost měla být na farmě mezi zvířaty....
Takže se stal pirátem. A mnohem nebezpečnějším, než jsme si já i Lynette odvažovaly připustit. Podívala jsem se na nnevinný výraz na tváři Jenny. Netušila, o co se tu jedná, jen slyšela mezi spoutou pro ni nezajímavých řečí jméno svého otce a teď by nejraději šla, sedla si Černovousovi na klín a zeptala se ho, kde je tatínek.
Já byla na pochybách, jestli se nemám okamžitě sebrat a odejít. Na zpáteční cestu bych možná ještě něco ze svého měšce nahrabala. Nevěděla jsem, jestli chci tohoto Edwarda. Už od začátku jsem počítala s tím, že přijedu a najdu ho úpně tak jako když odjížděl, ale to byla hloupá domněnka. Vždyť v tomhle prostředí by starý Edward dávno nepřežil a já bych ho doopravdy našla někde pod stolem, nalitého jako tolikrát předtím. Nevěděla jsem, jestli mám být ráda nebo ne.
Vrah a pirát nebo opilec a flákač? Nechtěla jsem ani jedno a uvědomila si, že to všechno byla chyba. Tenhle nápad a tahle cesta.
Když jsem pohlédla na Jennyin nedočkavý výraz s jakým hleděla na Černovouse, zvažujícího poptávky na práci námořníka, kterého by dohodil Edwardovi, vyhrkly mi slzy do očí. Moc chtěla poznat svého otce, ale já mla strach, aby nebyla zklamáná nebo spíš vyděšená z toho, co nejspíš uvidí. Já na druhou stranu taky toužila setkat se s Edwardem, protože za tu dobu mi tolik chyběl, ale nechtěla jsem pro Jenny otce piráta.
Sváděla jsem nejhorší vnitřní boj v mém životě a nebyla tu žádná Lynette, která by mi poradila a podržela.Protřela jsem si uslzené oči rukou a masírovala si spánky. Z toho všeho mě tak nějak rozbolela hlava.
Všimla jsem si, že mě Jenny pozoruje. Nechtěla jsem před ní působit tak zmučeně a zbytečně v ní vzbuzovat obavy a tak jsem parkrát zamrkala, abych zahnala slzy a usmála se.
"Půjdeme za ním?" ukázala Jenny na Černovouse, který teď už seděl u stolu téměř sám, až na několik starších námořníků.
"Nevím, jestli je to odbrý nápad, zlatíčko." Snažila jsem se tvářit bezstarostně a hlavně se hodně usmívat, ale podle Jennyina výrazu jsem usoudila, že mi to moc nejde.
"Ty z něj máš strach, mami?"
"To víš, že ne. Jen nevím, jestli nás ještě tatínek bude chtít, víš?"
Jenny se na mě nejdřív zděšeně zahleděla, ale pak její výraz vystřídalo zklamání.
"Proč?"
"Je teď trochu jiný, než předtím a-"
"Ani jsi ho neviděla!" zakřičela na mě. Vedlejší stoly na mě otráveně pohlédly a někteří začali brblat něco v tom smyslu, ať si své děcko dám do latě.
"Jenny, jsi na to ještě moc malá," snažila jsem se jí to vysvětlit. "Až budeš větší, určitě to pochopíš."
Pak se Jenny rozbrečela. Jako dítě nebrečela skoro vůbec a tak jsem byla překvapená, když jsem viděla v jejích očích slzy. Pohled na to, jak je nešťastná mi skoro rval srdce a když jsem jí chtěla obejmout a ona se vyškubla, něco se ve mně zlomilo. Otřela jsem si slzy z očí, nasadila sebevědomý výraz, vzala Jenny za ruku a namířila si to k Černovousovu stolu.
Byla jsem ráda, že si každý hledí svého a mě si nevšímá. O další pozornost jsem tak či onak moc nestála.
Černovous mě pozoroval s lehkým údivem a když jsem se posadila, odehnal všechny chlapy od stolu a pobaveně se na mě ušklíbl.
"Snad nechcete jít taky k námořníkům."
"Očividně Vás zklamu, ale nechci," usmála jsem se.
"Čím mohu být potom nápomocen?"
"Hledám Edwarda Kenwaye," řekla jsem přímo. Černovous se zasmál.
"Ale, ale,že by se Kenway taky někdy odvázal?" řekl a potom pohlédl dolů na Jenny. "Trochu se mu to zvrtlo, co?"
Zamračila jsem se, stejně jako už dvakrát předtím, když tohle řekl i hospodský a potom mladík, který mě tu zavedl.
"S tímhle za ním nechoďte, alimenty z něj nevymámíte," řekl. "Kdybych vás dvě ještě dovezl já, asi by nebyl moc rád."
Když si všiml mého naštvaného výrazu, naklonil hlavu na stranu.
"Asi jsem se netrefil, že?" zasmál se. "Potom mi řekněte, co může někdo jako Vy, chtít po někom jako je Edward?"
"Vyprávěl Vám někdy Edward o tom, proč se přidal k bukanýrům?"
Černovous se zamyslel. "Našel jsem ho jako mladíka na jedné z lodí a prostě mi padl do oka. Na něco takového jsem se ho nikdy neptal."
"Takže potom asi nevíte, že má manželku a dokonce i dítě?"
Černovous dvakrát otevřel a zavřel pusu jako ryba na souši a napil se z korbelu vína.
"Nechte snad říct, že...?"
"Ano, přesně to chci říct."
Chvíli bylo ticho.
"U všech mořskejch potvor," zaklel Černovous. "Tohle bude ještě zatraceně zajímavé."


Druhá část






 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama