Stav rozepsaných povídek:

I'm just gonna hurt you- 0%
Nová budoucnost II 4.kapitola- 75%
Aktualizováno: 18.8.2017


Nová budoucnost 9.kapitola

16. dubna 2015 v 22:04 | CherryPie |  Nová budoucnost


Loki umí vždy zachránit situaci :D Jak jinak než ve velkém stylu...
Příjemné čtení a děkuju všem za komentáře, moc potěší :)















"Netušil jsem, že kouříš," podivil se Tony, když vyšel z auta. Trochu mnou cuklo, protože já opravdu obvykle nekouřila a Tony si teď bude myslet, že kouřím takhle úplně normálně.
O to víc mě překvapilo, když se přidal k nám a zapálil si doutník, který vylovil z malé kapesní krabičky.
Do zad se nám postupně začalo opírat slunce a jak hodiny nenucené konverzace ubíhaly, zhoustl i provoz na dálnici. Lidé začali vstávat do práce a dojížděli za svými každodenními starostmi. Trochu jsem jim i záviděla. Touto dobou bych už nastupovala do školy a seznamovala se s novými lidmi. Místo toho tady stojím na cestě do Vegas, vychutnávám si ranní cigaretu s Tonym Starkem a jeho bodyguardem a v autě nám sedí jeden z nejnebezpečnějších zločinců, co kdy kráčeli po zemi.
Stále mě mátlo Lokiho ranní chování, nehodlala jsem si připustit, že to na mě zkoušel, protože ta představa byla absurdní. Potřebovala jsem se někomu svěřit, třeba Pepper, nebo ještě líp Mel. Kdybych se něco pokusila říct Tonymu, nejspíš by okamžitě vletěl do auta a jeho ranní hádka s Lokim by byla jen slabý odvar z toho, co by přišlo. Nějaká moje část však tohle Lokimu udělat nechtěla. Jenom co se dostaneme do hotelu a já budu mít chvilku pro sebe, zavolám Mel. Tak nějak už jsem si představovala její reakci, ale když jí povím úplně všechno, možná to pochopí a mně bude líp.
"Plíce jsme si znečistili na rok dopředu, tak bychom mohli už vyrazit. Velectěný se nemůže dočkat své první veřejné show."
Stark zahodil zbytek tabáku na kraj silnice, dlouze zívl a odešel do auta. Johny i já jsme to samé udělali s nedopalky od cigaret.
"Mohla byste pak panu Starkovi navrhnout menší zastávku na benzínce," řekl Johny. "Možná by se tam našla i sprcha."
"S tím souhlasím," zasmála jsem se. "Smrdím cigaretovým kouřem."
"Asi moc často nekouříte, že?"
"Vlastně vůbec," odpověděla jsem. "Jde to tak vidět?"
"Ani ne, akorát pravidelní kuřáci si nikdy nestěžují na cigaretový zápach."
"Budu si to pamatovat, až budu někdy potřebovat zahrát si na kuřáka."
Johny se zasmál a otevřel přední dveře auta, čímž probudil zbývající posádku. "Tak pánové, teď budu spát já."
Zasmála jsem se, protože z Johnyho se nakonec vyklubal milý chlapík a já za něj byla ráda. Ve společnosti těch dvou chytráků bych se nejspíš brzo zbláznila.



Když jsem nasedla do auta, Stark zrovna strkal klíčky do zapalování. Loki dál seděl vzadu jako poslušný pejsek a nedával najevo žádné emoce.
"Už jsem myslel, že pojedeš s nima," prohodil Stark a nastartoval auto. Lokimu se ve zpětném zrcátku malinko nakrčilo čelo, ale po chvíli si svůj výraz zase pečlivě hlídal.
Neodpověděla jsem. Na nějakou výměnu názorů se Starkem jsem neměla náladu. Navíc mi přišlo, že on se s někým hádá každý den a zvykl si na to tak, že už kolem sebe potřebuje mít lidi, kteří ho budou moci v tomhle ohledu uspokojit.
Zařadili jsme se do svižného tempa dálnice, i když Tony vypadal mrzutě a při každé příležitosti jel rychleji. Naštěstí byla dálnice většinou rovná a já neměla problém ovládnout žaludek, i když ta rychlost mi taky nedělala moc dobře.
Asi po hodině trapného ticha, jsem se Tonyho zeptala: "Budeme někde stavět?"
"Další přestávka na cigárko s Johnym?"
Loki odvrátil pohled od okna a zadíval se na nás. Stále sice s kamenným výrazem, ale za tu dobu jsem se naučila, že i takhle malé posunky něco znamenají.
"Ne," odpověděla jsem otráveně. Stark byl rýpal a bylo potřeba si na to zvyknout. "Jen bych se ráda převlékla a pokud možno třeba i osprchovala."
"Smrdíš cigaretama, to je fakt," připustil Tony. Měla jsem sto chutí mu zakroutit krkem. Lokimu to však zřejmě přišlo zajímavé a tázavě se na mě díval.
"Takže ty kouříš?" zeptal se po chvíli.
"Ne nekouřím a bylo to taky dneska naposledy a nechci abyste to pořád rozebírali. Kvůli jedné hloupé cigaretě!"
"S Johnym," dodal Stark a šibalsky se usmál.
"Co tím chceš říct?" vystartovala jsem zuřivě.
"Ale nic," chechtal se. "Jen...není na tebe trochu starý?"
Ve mně vřela krev a zatínala jsem zuby. "Nic s ním nemám," zavrhovala jsem to. "Co je špatného na tom, jít za někým normálním, když se tu vy dva neustále hádáte. Stejně to k ničemu nevede!"
"Nikdy mě nepřestane bavit urážet emzáky," přikyvoval Stark. "Úplně si říkají o to, aby je někdo urážel."
"Nikdy mě nepřestane bavit urážet midgarďany," řekl Loki. "Tou svou nevědomostí si úplně říkají o to, aby je někdo urážel."
"To s tím provazem stále platí."
"Stejně to neuděláš, ubožáku," posmíval se Loki. "Jenom plané řeči."
"Ještě nevíš čeho všeho jsem schopen," zatvářil se nebezpečně Stark. "Ta parta dutých špalků za námi by mi nedělala žádný problém. Ani by ses nenadál a už bys běžel za autem."
Lokiho kousavou odpověď a následné Starkovy reakce šly tak nějak mimo mě. Byla jsem už unavená z toho, je poslouchat. V podstatě žvanili neustále o tom samém, akorát obměňovali argumenty. Jak jsou Asgarďané staromódní a jak jsou Midgarďané hloupí. Až tohle všechno skončí, napíšu o tom knihu. Za to po mně půjdou oba národy a vypukne mezivesmírná válka o to, kdo mě bude věznit. Toho využije Loki a nějakou bláznivou intrikou si dohopsá na trůn, kde bude celý život jíst tuňákové sendviče a cereálie, na všechny bude povytahovat obočí, jak on to umí a v jednom kuse bude po všech vyžadovat, aby před ním klečeli.
Nevím, kdy jsem dospěla do takového stádia znudění, že jsem začala vymýšlet tyhle šílené scénáře, ale přišlo mi to k smíchu.
"Neodpověděl jsi mi na otázku," vzpomněla jsem si asi po necelé hodině a pohlédla na Starka. S Lokim si v tom hádání dali na chvíli pauzu, aby mohli vymyslet další zvrácené důvody, proč nenávidět toho druhého. Pravda, moc jim toho už nezbývalo.
"Hmm?"
"Budeme někde stavět?"
"Chce se mi už půl hodiny, takže věř tomu, že pokud někde něco zahlédnu, klidně jim předhodím toho kysáka, aby se s ním mohli zabavit a já nemusel stát v řadě."
Volání přírody a Loki na zadním sedadle, nebyly zrovna důvody k Starkově obvyklé dobré náladě. Raději jsem řeč dál nerozváděla, Tony očividně nebyl ve své kůži. Taky jel příšerně rychle a bodyguard vzadu zoufale točil volantem, jak se pokoušel Tonyho tempo udržet.





Zanedlouho jsme opravdu na benzínovou pumpu narazili. U pump nestála žádná auta a uvnitř seděla jen nějaká mladá partička studentů a párek postarších lidí spolu s prodavačkou za pultem. Tony okamžitě vyrazil z auta běžel na záchod, což mi přivodilo další nával obav, jakmile jsem zůstala s Lokim v autě sama. Zkrátka jsem nemluvila a dívala se stále dopředu.
"Nechtěl jsem tě vyděsit," prohodil nezávazně. "A nebylo to tak, jak si myslíš."
"A jak to tedy bylo?" Zněla jsem mírně hystericky.
Loki pokrčil rameny a mávl rukou.
Dál už jsme pak přetrvali v tichosti. Pořád jsem ta knějak uvažovala, jestli to měl být pokus o omluvu, ale ihned jsem to zavrhla, protože někdo jako Loki se přece neomlouvá!
Když došel Tony a přistavil auto vedle toho Johnyho k pumpě, řekl mi: "Tohle je jeden z mála důkazů toho, že i tady na dálnici nepřetrval středověk a mají tu internet, takže chci vědět všechno, co se děje ve firmě. Notebook je v kufru."

Jakmile jsem vytáhla notebook ze změti kusů obleku Ironmana, zamířila jsem do kavárny. Bez Lokiho přítomnosti se mi mnohem líp dýchalo. Pořád jsem si před ním připadala jako malá holka. On byl příliš rezervovaný vůči ostatním a já zase dávala až moc najevo všechny emoce. Navic byl o několik tisíc let starší než já přitom vypadal na můj věk, což byla absurdní představa. Jediný, kdo mu tady, co se týkalo uvažování, stačil, byl Stark. Jedině on dokázal svým charismatem, povahou a přemýšlením dohnat ty roky, které nás všechny od Lokiho dělily.
Sedla jsem si k jednomu z malých stolků, objednala si čaj a rozložila notebook. Stark Industries se pod vedením Pepper dařilo výborně. Dostala jsem přístup do všech informacích ohledně zásobování i výroby a všechna čísla se pohybovala tak nějak v normě. Občas mi přišlo, že firmě se vždy dařilo líp, když Stark někde pobíhal kolem a zachraňoval svět nebo urážel bohy na zadním sedadle, protože Pepper byla pro místo ředitelky Stark Industries tou pravou osobou. Stark byl příliš výstřední a rád se předváděl, což doslova přitahovalo problémy a kde jsou problémy, tam je tisk. Ve zpravodajích teď však o Stark Industries nebylo ani zmínky. Stark byl pro novináře zkrátka zlatý důl.
Zato místo drbů ohledně Starkovy firmy byl na každém rohu vidět Lokiho obličej a termíny návštěv v jednotlivých městech. Propagační slogany typu "Ukážeme mu, co jsme zač" nebo "Mimozemšťani, třeste se" mi připadaly až příliš přitažené za vlasy. V podstatě tam nepůjde o nic jiného, než o politické žvanění, ale upoutávky jakoby oznamovaly Lokiho popravu.
Na chvíli jsem pohlédla ven a viděla Starka, jak po Lokim hází kusy nějaké látky. Připsala jsem to na účet dalšímu ze Starkových histerických záchvatů a věnovala se dál počítači. Občas jsem si usrkla čaje a porozhlédla se kolem sebe.
Starší pár odešel už dávno a už bylo jen slyšet nadšený smích ze strany skupiny asi šesti mladých lidí. Nedokázala jsem odhadnout, kolik jim může být, ale upřímně jsem se tím ani nějak detailně nezabývala. Rozhodla jsem se totiž napsat Pepper o tom, jak se nám daří. Určitě si totiž bude dělat starost. Napsala jsem jí o všem. O příhodě na letišti, o naší cestě autem, o nekonečných hádkách mezi Lokim a Starkem, o cigaretě s Johnym a tak dále. O mojí ranní příhodě s Lokim jsem se však nezmínila, tohle jsem si konec konců chtěla nechat pro Mel.
"Ehm, je tu místo?" Od psaní mě vyrušil mladý hlas. Když jsem zvedla hlavu vzhůru, uviděla jsem jednoho kluka z party, co seděla o pár stolů dál. Jeho kamarádi se pobaveně křenili a ukazovali na kluka vztyčené palce. Bylo by úplně jasné o co se pokouší, i bez jeho děsně nenápadných kamarádů. Je tu totiž asi milion volných stolů a on si chce sednout zrovna sem.
"Jasně," usmála jsem se. Popravdě můj mozek potřeboval dokázat existenci i jiných lidí než bohů, géniů a bodyguardů a tak jsem byla ráda za jeho společnost.
Pohodlně se rozvalil na židli a zářivě se na mě usmál. "Co tady tak sama?"
"Nejsem sama, venku mám přátele." Snažila jsem se potlačit zklamání v hlase, když jeho hlas začal znít povýšeněji než předtím.
"Jak se jmenuješ?"
"Tiffany," odpověděla jsem. "Ty?"
"Josh."
Chvíli bylo trapné ticho a Josh se na mě pořád zubil. Připadal mi jako takový ten typ školního reprezentanta družstva, který má vždy ty nejlepší holky, přesněji blondýny s velkým zadkem. Přes modrou mikinu s kapucí, kterou měl nasazenou na sobě se rýsovaly svaly, takže určitě musel provozovat nějaký sport.
"Můžu tě pozvat na skleničku?"
"Nepiju." Zatím jsem mu toho opravdu moc neřekla, ale upřímně jsem neměla vůbec žádné zkušenosti s něčím jako je tohle.
"Se mnou si tu jednu dáš ne?"
"Dám si čaj, díky," vrazila jsem mu do rukou prázdný hrnek a mile se usmála. Josh odešel i s hrnkem a já měla trochu času to rozdýchat. Pohlédla jsem na partu lidí, sedící u stolu. Většina kluků byla otočená k Joshovi, naznačovali rukama prsa a následně pak vztyčené palce a hrozně se chechtali. Pohlédla jsem na svůj výstřih a nevěděla čemu se smějí. Rozhodně jsem neměla prsa tak velká, jako ty jejich kamatádky sedící jim na klíně.
Josh se právě vrátil s šálkem čaje a skleničkou vodky a posadil se opět naproti mně.
"Na den, kdy jsem potkal tak okouzlující mladou krásku." Zvedl skleničku do vzduchu.
"Ale prosím tě." Ťukla jsem mu o ni čajem a trochu usrkla. Josh do sebe vodku kopl hned.
"Vypadáš mile a rozumně," začal povídat Josh. "Ne jako ty slepice, tam dál. Upřímně jsme se o tebe s kámošema málem porvali, taky jsi je zaujala."
"I když možná trochu jinak než tebe," narážela jsem na jejich gesta, které ukazovali, než přišel Josh s čajem.
"Jsou hloupí."
"Co by ti na to asi teď řekli," usmála jsem se.
"Co je mi po nich, teď mám před sebou někoho mnohem zajímavějšího."
Tak na tohle se v dnešní době balily holky? Připadala jsem si, jako bych právě spadla z Marsu, nebo spíš z Asgardu, to by bylo příhodně k situaci. Občas jsem poslouchala Mel, jak mi vypráví, kolik kluků se ji pokoušelo v baru sbalit, ale nikdy jsem se o to moc nezajímala.
"Asi se začnu červenat."
"V pořádku, v rozpacích ti to určitě sluší mnohem víc."
Zavrtěla jsem pobaveně hlavou. Tenhle kluk se mnou flirtoval a ani se tím netajil, tak jako ostatní, o kterých mi Mel vyprávěla.
"Takže," řekl po chvíli. "Kam máte namířeno?"
"Do Vegas," odpověděla jsem. "Vy budete ale nejspíš zdejší, že?"
"Jo, bohužel. Docela to tu nenávidím, připadám si jako vesnický balík."
Dál jsme si povídali asi hodinu. Občas vešel do kavárny jeden z bodyguardů a koupil nějaké jidlo nebo tak. Když jsem pohlédla z okna, polovina posádky pochrupovala v autě a to včetně Tonyho, takže jsem Joshe nechala mluvit, protože jsme očividně nikam nespěchali. Taky jsem mu řekla plno o svém životě, akorát jsem vynechala příhody posledních týdnů a pravý důvod naší cesty do Vegas. Větu za větou se Josh choval sebevědoměji a sebevědoměji a já z toho začínala mít obavy. Snad si nemyslel, že tohle všechno beru nějak vážně. Naštvat totiž takovou horu svalů by se mi hned dvakrát nevyplatilo. Nechala jsem ho ale povídat dál. Bylo příjemné trávit čas ve společnosti někoho, kdo není buď génius nebo bůh.

Nakonec, když jsme se zasmáli jedné z Joshových příhod, jse se už chtěla zvednout, poděkovat za čaj a za společnost a odejít. Už jsem se k tomu vážně chystala, dokud neřekl něco, co mě přimrazilo na místě.
"Chtěl bych ochutnat tvoje rty."
Znělo to tak...divně a byla bych se tomu výrazu smála, kdyby se nejednalo o mě. Na moment jsem se tomu vážně chtěla zasmát, ale jeho výraz byl naprosto vážný a za zástěrou toho příjemného kluka, který mi dělal společnost, se doopravdy skrýval nějaký namyšlený fotbalista, jak už jsem nejspíš odhadla na začátku.
"Nevím, jestli je to nejlepší nápad." Zaklapla jsem notebook a zvedala se ze židle.
"Koupil jsem ti čaj," namítl Josh.
"Cože?" vyhrkla jsem. "To si mě chceš jako koupit za šálek čaje? Klidně ti ho zaplatím jeslti chceš, ale takhle ne."
"Choval jsem se mile, co je špatně?" Co je špatně? Všechno bylo špatně. Uvnitř jsem začala hysterčit, ostatně jako vždycky, když šlo o milostné vztahy. Na tohle jsem prostě byla levá.
"Vždyť tě ani neznám."
"To vadí? Stejně odjedeš a už mě nikdy neuvidíš. Patnáct minut se mnou za rohem a nebudeš litovat."
Bože! Chtělo se mi křičet a utíkat a zase křičet.
"Promiň, ale tohle by nešlo." Snažila jsem se znít co nejomluvněji, protože jsem na to všechno byla Joshovi vděčná za jeho společnost než začal blábolit tyhle hlouposti.
"Bojiš se snad?"
"Ne, jenom..." Jenom co? Absolutně nic mě nenapadalo.
"Nezkušená, hadám správně?" pobaveně se ušklíbl. "To mi nedělá problém."
Cítila jsem jak mi v hlavě tepe a potily se mi ruce. Parta od stolu nás pozorovala a všichni se hihňali.
"Ne."
"Ale no tak," přemlouval mě. "Jen hloupých patnáct minut. Nakonec budeš chtít ještě zůstat."
Svírala jsem křečovitě notebook a jediné, na co jsem se zmohla bylo zase "Ne."
Josh ke mně přistoupil a chytil mě za ruku, kterou jsem nedržela počítač.
"Nenech se pobízet dvakrát." Naklonil se ke mně a v tu chvíli zmlkli i jeho společníci vzadu. V kavárně se rozhostilo ticho. Co nejvíc jsem se odtáhla a ještě jednou zašeptala "Ne." Josh mě ale úplně ignoroval.
"Řekla ne, hlupáku," zazněl za mnou ledový hlas. "Mám pocit, že to je přesně opak toho, co teď děláš."
Josh se odvrátil a pohlédl na Lokiho, oblečeného v dlouhém kabátu, podobnému jeho asgardskému oblečení, akorát tohle bylo mnohem, jak bych to řekla....midgardské. Každopádně mu to děsně seklo.
"Ztrať se, nebo ti udělám nehezkou modřinu," pohrozil Josh. Zřejmě Lokiho nepoznal. Nebylo divu, v televizi vypadal většinou vyšinutě a na hlavě měl rohatou helmu, teď však byl jako nějaký galantní milionář.
"Celý se třesu," usmál se Loki a zezadu se ozvaly jen užaslé výkřiky dvou holek. Ano, Lokiho úsměv měl něco do sebe.
Pak se otočil na mě. "Stark čeká, měli bychom jít."
S tím se otočil a odcházel pryč. Já bez váhání vyrazila za ním a nechala Joshe za sebou.
"Hele, není to ten z televize?" zavolala najednou servírka, která se ocitla ve dveřích. Celé osazenstvo kavárny najednou vypadalo velmi vyděšeně. Loki se otočil i se svým zlodušským úsměvem.
"Hle, jen poklekni, ubohá midgarďanko," zvolal zvučným hlasem a mávl rukou. Dál se pobaveně smál celou cestu k autu, když servírka samým překpvapením opravdu poklekla na jedno koleno.
"Tohle už Stark neomluví. Midgarďané jsou hloupí." Usmíval se dál.
Mně nějak do smíchu nebylo. To, co jsem málem zažila bylo celkem traumatizující a nic nezlepšovalo situaci tím, že to byl Loki, kdo mě z toho vytáhl.
"Díky," pošeptala jsem.
Jeho výraz zůstaval nečitelný a to mě tak trochu mátlo. Byl to ale rozhodně trapas, že pro mě musel přijít on a vytáhnout mě z průšvihu. Teď už jsem si kompletně připadala jako malé dítě.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Jak se vám líbí povídka Nová budoucnost?

Je výborná 86.8% (33)
Ujde 5.3% (2)
Nic moc 7.9% (3)

Komentáře

1 annalisen annalisen | 16. dubna 2015 v 22:41 | Reagovat

Jen poklekni :-D  :-)  :-) u taho sem řval smíchy

2 Anoným Anoným | 17. dubna 2015 v 8:05 | Reagovat

U toho ´poklekni´ jsem se taky musela zakřenit. :D Loki záchrana situace. Asi bych se taky cítila trapně. :D Hodnocení ti dávám opět 5 hvězd! :3 Každopádně už mlčím a čekám na další kapitolu :-x :-D

3 Sierra Sierra | 18. dubna 2015 v 16:30 | Reagovat

Bože, bože, bože! To je luxusní! Na konci jsem se tak řehnila :D Jako vždy... Super! =) Loki by se tím mohl živit... Tahat jí z průšvihů xD Další kapitolu! Ty si můj člověk přes povídky! :D <3 =3
:D

4 Fame Fox Fame Fox | Web | 21. dubna 2015 v 16:27 | Reagovat

Co to sakra je? :D Baliace metódy počas čajíku? :D Ale fakt, toto je trefné do dnešnej doby :D Mladí si veľmi dovoľujú. :D Ale ako Loki zachránil tú situáciu... ibaže... ako to, že mu dovolili ísť von z auta? Trochen som v tom stratená. :D
Strašne sa teším čo sa dočítam v 10 kapči. :D Páči sa mi aké je to dlhé! Baví ma to jak hovado! <3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama