Stav rozepsaných povídek:

I'm just gonna hurt you- 0%
Nová budoucnost II 4.kapitola- 75%
Aktualizováno: 18.8.2017


Laurieth: Battle of Lonely Mountain 19.kapitola

31. března 2015 v 18:19 | CherryPie |  Laurieth: Battle of Lonely Mountain
V první řadě bych se chtěla omluvit, za neaktivitu :) Minulý týden v pátek jsem nebyla ve škole a když jsem včera přišla, bylo mi oznámeno, že jsem přihlášená do nějaké literární soutěže. Abych to měla z krku, na chvíli jsem opustila moje fikční oblíbence z blogu a napsala nějakou povídku na zadaný text. Teď už zbývá jen opravit pár hloupostí a budu se věnovat blogu.
Můžete si taky všimnout, že tato kapitola byla spíš takovým shrnutím. Vážně se mi jejich cestu nechtělo rozepisovat na několik kapitol a raději jsem přešla k věci :D Kapitola je krátká, protože nějak nemám náladu. To bude tou soutěží :D Procházet jeden a ten samý text několikrát po sobě, kvůli čárkám v souvětím je pakárna -_- Obdivuju spisovatele a korektory :)



Cesta přes pláň byla navzdory jejich houževnatosti velmi obtížná. Ve dne se do nich opíralo slunce a v noci klesala teplota pod bod mrazu. Museli občas také chodit pěšky, protože Athelas byla hodně vyčerpaná.
Laurieth možnost procházky pěšky vždy uvítala, neboť po dobu jízdy jí byl Legolas až příliš na blízku a ona byla ráda, že nevidí, jak se červená.
Ode dne, co vypustili Fibrose, stál Legolas na tom, že pojede vepředu, protože zná cestu. Byla z toho další chvilková hádka, ze které nakonec Laurieth musela ustoupit, jelikož uznala, že v tomto ohledu má Legolas pravdu.
Pozice vzadu ji však doháněla k ještě větším rozpakům, když jeli rychlejším tempem a ona se musela Legolase držet.
Voda jim postupem času docházela a to oběma dělalo starosti. Oni i Athelas pili co nejméně, jen aby se udrželi při životě, ale i tak se zásoby nebezpečným tempem ztenčovaly. Jediná výhoda byla, že ještě nepotkali žádnou tlupu skřetů nebo podobně.
Tlačil je čas a oba si to moc dobře uvědomovali. Navíc také netušili, jak pořídí v Království a i Laurieth byla s dalšími mílemi nervóznější a nervóznější.
"Jak je to ještě daleko?" zeptala se jedné obzvlášť mrazivé noci Laurieth. Cesta samotná byla i hodně náročná na psychiku, protože už tři dny neviděla nic jiného než nekonečné pláně.
"Netuším," odpověděl Legolas.
Takhle jí odpovídal každý večer před večeří a přestože si Laurieth postupem času na takovéto odpovědi zvykla, ptala se stále v naději, že jednou jí odpoví "blízko"
Vytáhla ze sedlových brašem lembas a podala jej Legolasovi, který ho s vděkem přijal. Elfských chléb se jim postupem času začal hnusit víc a víc, protože od doby, kdy vyjeli z Temného hvozdu nejedli nic jiného.
Po skromné a tiché večeři se Laurieth zamotala do přikrývky. Legolas si lehl naproti ní a pozoroval hvězdy. Dělal to každý večer a Laurieth, i když si to nechtěla připustit, jej se zájmem pozorovala.

Čtvrtého dne jim počasí přálo a poprvé za tu dlouhou cestu nepařilo slunce, nýbrž příjemně mrholilo. Proto toho dne jeli vytrvalým klusem a ujeli tak velkou vzdálenost.
Laurieth měla radost z toho, že postupují tak rychle, ale na druhou stranu byla neustále vystavena Legolasově blízkosti a nebyla z toho kvůli svým pocitům hned dvakrát nadšená.
Postupem času jí přišlo všechno hodně jednotvárné. Lembas, cestování, odpočinek, cestování, lembas, spánek.
Značnou motivací jí proto bylo, když v dálce zahlédli lesk jezera Rhün.
"Mám pro tebe odpověď, na kterou tak dlouho čekáš," řekl s úsměvem Legolas. "Jsme blízko."
Přestože se Laurieth celou cestu těšila, až dorazí, teď se jí na mysl začaly vkrádat pochyby. Má tam jenom tak nakráčet, oznámit jim, že je jejich příbuzná a očekávat, že s nimi budou bojovat? Navíc ona byla hraničářka, jak by mohl tak urozený rod přijmout někoho s jejím povoláním? A pokud matka před lety ze Království utekla, jen aby mohla být s Elrondem, pak vůči ní budou přorozeně zaujatí.
Legolas si jejího zrychleného dechu všiml. Cítil ho na krku.
"Vím, jak se cítíš," řekl.
"Ne, nevíš," polkla Laurieth a byla ještě víc nervózní z toho, že Legolas ví o jejích pochybách.
Neodpověděl. Možná usoudil, že ji uklidnit nedokáže a tak to vzdal nebo mu na ní nezáleželo. S zatvrzelou myšlenkou toho, že to nic neznamená ji záchvátila vlna zármutku.
Cestovali až do večera a v průběhu dne nemluvili. Až když dojedli lembas, seděli vedle sebe a ohřívali si ruce nad ohněm, žačal Legolas mluvit.
"Zítra tam dorazíme," řekl. "Pokud si chceš promluvit o svých pochybách, udělej to teď."
Laurieth chvíli mlčela. Přemýšlela, zda mu věřit, že se jí nevysměje. Když však na něj pohlédla, tvářil se vážně a soucitně, což jí dodalo odvahu.
"Mám strach, že nám v bitvě nepomůžou."
"To není všechno." Zabodl do ní svůj pronikavý pohled a Laurieth si připadala jako malá holka. Malá zamilovaná holka, což samozřejmě opět vytěsnila z mysli a odvrátila se.
"Jak to myslíš?"
"Mohou tě zavrhnout, jenom co se jim představíš. Mohou tě zavřít, protože sloužíš mému otci. Mohou si tě tam nechat a naložit s tvým životem podle svého, jsi přece princezna. Mohou tě nařknout z matčiny smrti. Toho se bojíš, nějaké důležité spojenectví je až na konci velice dlouhého seznamu."
"Jsem vážně moc ráda, že ve mně takhle dokážeš číst." Ironie v jejím hlase byla patrná.
"Naučil jsem se to docela rychle," usmál se.
"Stejně mě to znepokojuje," zavrtěla halvou.
"Jsi zajímavá bytost Laurieth. Spousta elfů by tě chtěla znát tak dobře. I otec v tobě vidí skrytý potenciál, proto tě vzal."
"Potenciál?" zašklebila se Laurieth.
"A ne jen to," dodal.
Laurieth po něm střelila pohledem, ale on se zamyšleně díval do ohně. Najednou začala vnímat jeho blízkost ještě víc než předtím a tak jako už poněkolikáté, ji to znepokojovalo.
"Chci jen, abys věděla, že tam zítra budu taky, takže se nemáš čeho bát," ujistil ji a přešel ke své přikrývce, do které se následně zabalil a spal.
Laurieth ještě chvíli seděla u ohně, pozorovala opodál se pasoucí Athelas a přemýšlela o jeho slovech, které v ní vyvolávaly zvláštní pocity.
Když se odebrala spát, mohlo být něco kolem půlnoci.

Ráno je vzbudil hluk. Oba se současně bleskurychle posadili a vyměnili si znepokojené pohledy.
"Myslíš na to, na co já?" zeptala se Laurieth a vytahovala nože.
"Skřeti," pověděl Legolas a tasil meč.
V dokonalé souhře sbalili přikrývky a připevnili je k sedlu. Zadupali poslední žhavé uhlíky v ohništi a vydali se dál směrem na východ. Pokud ty odporné zvuky, jakoby dupal slon, vydávali doopravdy skřeti, nevěstilo to pro armády elfů a trpaslíků u Osamělé hory nic hezkého. Laurieth se jen modlila, aby u jezera Rhün proběhlo vše v pořádku a oni mohli co nejdřív pomoct svým přátelům.
Poprvé za tu dobu si Laurieth také vzpomněla na Bilba, za což se zastyděla. Pro hobita, který celý život strávil v teple nory, muselo být něco takového jako válka, skřeti nebo drak úplnou pohromou a Laurieth jen doufala, že to její malý přítel snáší dobře.
Legolas s Laurieth běželi při Athelas a pořád se ohlíželi. Přes ranní mlhu naštěstí nešlo moc vidět, ale pokud by si skřeti všimli stop nebo ohniště, nebylo by těžké je najít.
"Když se dostaneme na dosah Království, nedovolí si na nás," řekl Legolas.
"Možná si nás ani nevšimnou."
Pospíchali dál. Nevěděli, jak daleko od Království jsou a jen podle slunce dokázali určit směr. Cítili ale, že jsou blízko.
"Heg'ra kev," zaburácel skřehotavý hlas za nimi. "Thrak ulűk."
Z mlhy se vyřítila banda asi dvacetipěti skřetů. Laurieth jejich řeči rozuměla jen zřídka. Jediné, co pochytila bylo slůvko všechny z čehož si odvodila, že bude lepší skřety zabít dříve než přivlají své spojence. Skřeti, kteří se do dvojice elfů pustili byla pouze hlídka, která zajišťovala bezpečný průchod armádě stovek, možná tisíců skřetů. Podle dusotu někde poblíž nebylo pochyb o tom, že dvacetpět nebude konečný počet.
Legolas s Laurieth pustili Athelas a ta odběhla někam pryč do mlhy. Laurieth věděla, že klisna neuteče, jen je bude z povzdálí sledovat.
Skřeti kolem nich utvořili kruh a elfům nezbylo nic jiného než se k sobě přitisknout zády a navzájem se krýt.
"Co tu pohledáváte?" zavrčel největší z skřetů.
"Mohla bych se zeptat na totéž."
Skřet se zamračil a stiskl pěsti. "Nezahrávej si se mnou elfko!"
"To bych si nedovolila," usmála se ironicky Laurieth. Legolas do ní dloubl loktem, protože si byl vědom, že tímhle skřeta jen popuzuje. Byla sklapnutá v pasti a jako už tradičně byla drzá.
"Mohli bychom se dohodnout," řekl Legolas. "Nechte nás jít a my necháme jít vás."
"A jen co se k vám otočíme zády, pustíte na nás svoje vojska. V žádném případě. Teď bude akorát o dva elfy míň, žádná škoda."
V tu chvíli, jakoby si Legolas i Laurieth rozuměli bezeslov, oba vyrazili a ve chvilce překvapení stačili zabít dva skřety. Jejich přeživší druhové se však brzy vzpamatovali. Sekali po elfech hlava nehlava a nebýt toho, že si ti dva navzájem kryli záda, porazili by je.
Kvůli množství útoků ze všech stran neměla Laurieth šanci na žádného zaútočit a tak se hrálo jen na to, kdo vydrží déle. Elfové byli v bojích dobře cvičení, ale skřeti zase měli převahu. Byl to přesně vyrovnaný souboj a pro nestranného diváka nepochybně napínavý.
Laurieth by si sama nedokázala představit, jak boj skončí, kdyby jednotliví skřeti z ničeho nic nezačli padat k zemi v předsmrtné křeči. Nejprve ji to vyvedlo z míry, ale když si všimla, že všechny skřety postupně začaly zasypávat šípy s bílými pírky, pocítila vůči zachráncům velkou vděčnost.
Netrvalo dlouho a Legolase a Laurieth místo skřetů obklíčili elfové. Bylo jich celkem deset a narozdíl od lesních elfů, kteří většinu dne chodili v zelených šatech (samozřejmě kromě krále) tihle nosili bílé šaty, občas prokládané světle modrými stuhami. Z řad vystoupil elf se světle kaštanovými vlasy a změřil si oba cizince pohledem.
"Copak dělá dvojice lesních elfů na našem území?"
"Jmenuji se Legolas, syn Tharanduilův," ujal se řeči princ. "Přinášíme špatné zprávy ze západu a náléhavě potřebujeme mluvit s královnou."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jak se vám líbí povídka Laurieth: Battle of Lonely Mountain

Je výborná! Očekávám další kapitoly 93.9% (46)
Ujde. Rozhodně je, ale co zlepšovat. 6.1% (3)
Blbost -_- 0% (0)

Komentáře

1 Vendëa Lissësúl Vendëa Lissësúl | E-mail | Web | 5. dubna 2015 v 16:59 | Reagovat

Hurá! Konečně další díl, na který jsem tak netrpělivě vyčkávala v zákoutí svého blogu. :D
Boží!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama