Stav rozepsaných povídek:

I'm just gonna hurt you- 0%
Nová budoucnost II 4.kapitola- 75%
Aktualizováno: 18.8.2017


Laurieth: Battle of Lonely Mountain 18.kapitola

3. března 2015 v 20:09 | CherryPie |  Laurieth: Battle of Lonely Mountain

Jééé hele, neumřela jsem. :D Poslední dobou jse měla trochu napilno, takže se za tuhle pozdní kapitolku moc omlouvám :)





Stíhat Legolasovu tempu bylo mnohdy velice obtížné a nebýt Athelas, Laurieth by ho ztratila hned za první zatáčkou. Naštěstí zrovna vyjížděli z Temného hvozdu a princ konečně spomalil. Možná proto, že jeho kůň už to nezvládal, zato Athelas by mohla běhat až do setmění.
Když se Laurieth zařadila vedle prince, Legolas zkoumavě pohlédl na Athelas. Laurieth skrývala úsměv pod kápí, protože přesně věděla, co Legolasovi vrtá hlavou. Jaktože ten malý kůň ještě není ani zadýchaný, když ten jeho sotva jde.
Oba vyjeli hned brzy ráno po tom, co je pověřil král. Než odjeli, Laurieth byla velmi nervózní a několikrát špatně nasedlala Athelas. Ostatně, kdo by nebyl nervźní, kdyby měl jen tak nakráčet do království svých prarodičů, kteří ani nevědí, že existujete? Laurieth by raději šla do bitvy, ale králův rozkaz byl králův rozkaz. Naštěstí bude trvat cesta tři dny, protože přes pláň se bude dát zrychlit. Jen doufala, že princův kůň dokáže udržet tempo celý den s půlhodinovými přestávkami.
"Na noc se zastavíme v Esgarothu," prohlásil princ a odbočil nekompromisně na sever.
"Ale to si přece prodloužíme cestu," nesouhlasila Laurieth. Zrovna překračovali most přes řeku a zastavili se u křižovatky.
Laurieth s Legolasovým nápadem rozhodně nesouhlasila, pokud na Osamělou horu táhne vojsko skřetů, není času nazbyt.
"Potřebujeme se posilnit, cesta bude náročná."
"Jídla máme dost."
"To ano, ale-"
"Ne!" Laurieth na něj ostře pohlédla a Legolas zlostně přivřel oči. "Až dorazíme tam, kde máme, teprve potom si budem moct odpočinout, nemyslíš?" Raději zjemnila tón, protože nechtěla Legolase proti sobě poštvat hned na začátku cesty.
"Až ti bude zima a budeš mít hlad, mě nic neříkej." Pobídl koně do klusu směrem na východ, kde se rozléhaly obrovské pláně.
"Zima mi dřív nebo později bude taky." Laurieth ho opět dohnala a zařadila se vedle něj. Kdyby věc nebyla tak naléhavá, souhlasila by s Legolasem a zastavili by se v Esgarothu, alespoň by se mohla poptat na trpaslíky a Bilba.
"Ještě taková drobnost," zasmála se Laurieth. "Mám pocit, že z Esgarothu moc nezbylo."
Tahle skutečnost ji předtím úplně unikla a zdá se, že Legolasovi taky. Princ neodpovídal a pod kápí nebyl vidět jeho výraz, Laurieth si však dokázala domyslet, jak se tváří.
Čím víc uháněli na východ, tím víc se jim Temný hvozd vzdaloval a krajina kolem nich začínala být více a více jednotvárná jako poušť, akorát místo písku vysoká tráva a kameny. Laurieth si nejvíc ze všeho přála, aby jim v průběhu cesty nezačalo pršet.
Než vyjeli, poptala se ve stájích několika vojáků, jak náročná je cesta k jezeru Rhün. Většina jí odpovídala s šibalským úsměvem na tváři a tvrdila, že se mají na co těšit. V Lórienu nikdo takhle zlomyslný nebyl. Zatřásla hlavou, aby vyhnala další vtíravé vzpomínky na dětství a rozhlédla se kolem. Travnaté pláně už dávnou ustoupily a povrch teď představovaly malé ostré kameny a suché křoví. Přechod mezi travinami a kamením byl velmi náhlý a nepřirozený.
"Zvláštní," řekla Laurieth. "Jak rychle se povrch změnil." Čekala, že jí Legolas bude vyprávět nějaký příběh s tímto spojený, ten ovšem jen přikývl a neřekl nic. Laurieth dál zkoumala okolí. Travnaté pláně už měli dávno za sebou a teď už bylo slyšet jen cinkání Athelasiných podkov o kamínky. Laurieth se ještě naposledy ohlédla, protože měla nepříjemné tušení, že nic víc než kamínky dlouho neuvidí. Z dálky vypadal přechod mezi plání a kamínky ještě nepřirozeněji. Jakoby si obyvatelé Esgarothu vyznačili přímku, za kterou nasadili trávu a na druhé straně se ničeho ani netkli.

Dál jeli v tichosti. Legolas občas zastavoval, aby podle zapadajícího slunce určil směr a koně si mohli odpočinout. Esgaroth se ztratil za horizontem jednoho z mála kopců, které dosud potkali, ale i přesto se Laurieth cítila nesmírně unavená. Mile ji proto potěšila Legolasova nabídka na utáboření. Ochotně hned vybalila přikrývky, ale oheň nerozdělala. Pokud se blíží válka, bude v okolí určitě mnoho skřetů a ona na sebe nechtěla upozorňovat. Stát se lovnou kořistí pro nějakou bandu tupých skřetů se ji moc nechtělo.
Než oba usedli k studené večeři, chystali se odsedlat koně. Athelas se pod sedlem zapotila jen trochu, zato Legolasův kůň byl zplavený po celém těle. Laurieth se rozhodla ignorovat princovo zemdlené zvíře a rozložila podsedlové dečky na zem, aby mohly do rána uschnout i z toho malého množství potu. Ke konci zkontrolovala kopyta, která se zdála být v pořádku. Po vešekeré péči pustila Athelas na volno. Normálně by si to takhle nedovolila, ale veděla, že klisna od svého nového koňského společníka neodejde a alespoň si bude moct v okolí najít nějaké pořádné místo k válení a popřípadě spořádá pár suchých keříků. Laurieth se spokojeně usmála, když viděla jak si Azhelas hned lehá a pořádně se válí v tom největším blátě, jaké mohla najít. Ale co, ráno si přivstane a vyčistí ji. Sedla si na své místo a ze sedlových brašem vytáhla lembas, do kterého se hned s chutí pustila. Nebylo sice nad to, opéct si něco nad ohněm, ale raději bude jíst studenou večeři, než aby se někde obtěžovala se skřety. Při jídle sledovala Legolase, jak čistí svému koni kopyta a nepěkně se přitom mračí. Nechala to být, kdyby se něco dělo, určitě by jí to už řekl. A tak jedla dál. Kdyby měla být upřímná, lembas moc ráda neměla, ale bohužel ho při práci hraničáře musela jíst téměř pravidelně. Musela trávit třeba i týdny v divočině a stopovat nepřátele, takže si sebou nemohla tahat moc objemná jídla, jako třeba lidský chleba. Lembas byl malá placka, která se vlezla všude a jeho výživové hodnoty chléb překonávaly na plné čáře. Navíc lembas snědla i Athelas, takže když nebylo dost trávy poblíž, měla Laurieth vždycky kousek po ruce, aby mohla klisnu nakrmit.
"Co to děláš?" podivila se Laurieth, když začal Legolas trhat svoji deku na kousky. Pořád se u toho mračil.
"Fibrosovi popraskala kopyta," řekl se směsicí obav a vzteku.
Laurieth přešla ke koni uvázanemu u jednoho z keříků a zvedla mu přední nohu. To co uviděla, ji celkem vyděsilo. U Athelas tohle nikdy nezažila, protože si dávala vždy pozor, po jakém terénu chodí. Fibrosova kopyta se na konci štípala a střelka byla nepěkně rozedřená. Na koni bylo vidět, že si postupně na každou jednotlivou nohu ulevuje a Laurieth nepochybovala o tom, že ho to bolí.
První, co ji však napadlo bylo, že lesní elfové jsou neskuteční hlupáci.
"Kdyby měl podkovy, nemuselo by to zajít tak daleko," obořila se na Legolase.
"Podkovy?" Hleděl na ni nechápavě. "Elfové nikdy dobrovolně nezatloukali koním do noh hřebíky." Prohlásil to, jakoby to byla samozřejmost a jakoby očekával, že to nedělá nikdo.
"Když si jezdíš po lese tak měj koně pro mě za mě bosého, ale nemůžeš předpokládat, že když jej vezmeš na takhle náročnou trasu, že ji bez problému zvládne."
"Tvůj kůň má snad v nohách hřebíky?" Zamračil se.
"Mluvíš o tom, jakoby to bylo pro ni utrpení."
"A přesně tak to taky myslím. To je barbarství."
"Podívej se na tvého koně, a pak mi něco povídej."
Legolas tak neochotně učinil a musel dát Laurieth za pravdu. Fibros si zrovna ulevoval na levou zadní nohu a dýchal, jakoby uběhl maraton. V podstatě ho také uběhl. Legolas přecenil koníkovy síly a hnal ho plnou rychlostí hned na začátku a ke konci ho pak nutil udržovat tempo se stále čipernou Athelas. Pot na Fibrosově těle pomalu zasychal a srst se mu lepila k sobě, určitě by se taky rád vyválel, ale Legolas si nebyl jisty, jestli by se potom dokázal zvednout. Přední nohy měl z dlouhé cesty po ostrých kamíncích úplně zničené a oštípané.
"Co tedy navrhuješ?" ustoupil nakonec a nešťastně se zahleděl na Laurieth. Elfka se v duchu pousmála z jakéhosi zadostiučinění, zvedla Fibrosovu přední nohu a prohmatala ji.
"Látkou se ovazují kopyta jen v poušti, když kůň chodí po horkém písku," poučila ho. "Za pár minut by se tady roztrhaly."
"Stejně pořád nedokážu pochopit ty hřebíky."
"Pro vás je to možná nezvyklé, ale lidé to tak dělají, když kůň odvádí přes den těžkou práci. Ty hřebíky však ani necítí."
Legolas se mračil a stále nechápavě vrtěl hlavou.
"Dává se to jen koním, které mají velkou zátěž. Jiní jsou bez podkov." Zdálo se však, že prince nepřesvědčila.
"To je stejně jedno, moje záložní podkovy by Fibrosovi nebyly a já nejsem tak zdatná, abych mu je bez chybičky nasadila. Potřebovala bych k tomu někoho, kdo tomu orzumí víc a umí to."
"Dál ale neujde," řekl Legolas a znovu prohmatal Fibrosovo kopyto.
"Máš pravdu."
Chvíli takhle oba klečeli a zkoumali Fibrosova zranění, dokud Legolas nevstal a neodvázal Fibrose od keře. Provaz ke kterému byl koník přivázaný držel v rukou a Laurieth se jen modlila, aby ho nenapadlo upustit jej.
"Co máš v plánu?" zeptala se nechápavě.
"Domů sám trefí a bude si moct odpočinout po cestě. Přivážu mu však k ohlávce dopis, aby si otec nedělal starosti."
"No počkej, ale na kom potom pojedeš?" Laurieth se bála odpovědi.
"Na Athelas s tebou přece," prohlásil, jakoby to byla samozřejmost. Vytáhl ze sedlové brašny pergamen a brk s inkoustem. Laurieth žasla nad tím, jak mohl tušit, že se mu taková věci bude hodit a přibalil si ji. Naškrábal rychle pro Thranduila krátky vzkaz, že posílá Fibrose domů a on sám je v pořádku. Přece jenom, kdyby se v království z ničeho nic objevil princův kůň bez prince, mohlo by to krále vyděsit.
Zastrčil malý papírek za přezky ohlávky a pošeptal Fibrosovi do ucha pár slov v elfštině. Jedno z nich Laurieth zachytila a znamenalo "domů"
"Myslíš, že ti rozuměl?" zeptala se Laurieth, když pozorovala Fibrose pomalu kulhajícího směrem odkud přijeli. Byla vlastně i ráda, že ho poslali už teď, kdyby totiž zajeli dál, mohlo by se stát, že by to domů Fibros nedošel.
"Copak tohle není dostatečný důkaz," ukázal Legolas na vzdalujícího se koně.
"Možná."
Laurieth musela nakonec Athelas přivázat, protože klisnu zaskočil náhlý Fibrosův odchod a měla nutkání se za ním rozběhnout. Stádový pud byl hold někdy silnější než Laurieth. Elfka však nepochybovala o tom, že Athelas by se nakonec pro ni vrátila.
Oba elfové pak za tmy ulehli pod svoje přikrývky a prožili jednu z nejhorších nocí svého života. Ostré kamínky jim nedopřály vůbec žádné pohodli a tak spali jen v krátkých intervalech, načež se pak hned vzbudili.
Laurieth by však neusnula, ani kdyby měla pod sebou měkkou postel. Vyhlídka na společné jízdě na koni s Legolasem doháněla Laurieth k rozpakům.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Jak se vám líbí povídka Laurieth: Battle of Lonely Mountain

Je výborná! Očekávám další kapitoly 93.9% (46)
Ujde. Rozhodně je, ale co zlepšovat. 6.1% (3)
Blbost -_- 0% (0)

Komentáře

1 annalisen annalisen | 4. března 2015 v 20:47 | Reagovat

Chudák koník ale to mohl vědet :-(
škoda že nebyla kapitola delší :-)  :-D  :-)

2 CherryPie CherryPie | 5. března 2015 v 16:03 | Reagovat

[1]: Popravdě jsem se toho koně musela nějak zbavit, tak proč přitom Legolasovi nesrazit ego? :D Možná potom bude roztomilejší :D

Počínaje sobotou nám začínaji jarní prázdniny, takže se pokusím napsat něco delšího :)
Moc děkuju za komentář :)

3 Vendëa Lissësúl Vendëa Lissësúl | Web | 7. března 2015 v 9:52 | Reagovat

Super! :D Tohle se mi fakt líbí! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama