Stav rozepsaných povídek:

I'm just gonna hurt you- 0%
Nová budoucnost II 4.kapitola- 75%
Aktualizováno: 18.8.2017


Kenway's meeting

18. března 2015 v 22:24 | CherryPie |  Assassin's creed

AC3 mám úspěšně za sebou a bez nových oblíbených postav se to obejít nemohlo. Navíc mi dneska ještě přišla knížka AC: Unity, ve které se objevuje Jenny, Haythamova sestra. Zmiňovala se tam o své rodině. O Haythamovi i Edwardovi. Na Connora neměla vůbec žádný názor a zmínila ho jen jako Haythamova syna a víc nic, což je pochopitelné, protože ho nidky nespatřila a ani neznala. A tak jsem si říkala, jak by to asi mohlo vypadat, kdyby se ti dva potkali.
Tahle povídka dává Haythama do špatného světla. Já osobně ho mám jako postavu strašně moc ráda, ale musíme si uvědomit, že tohle je Jennyin úhel pohledu a v Unity ho teda moc nemusela. Promiň, Haythame :'(
Budeme předstírat, že rozhovor mezi Connorem a Haythamem, páčícím zámek, nikdy neproběhl :D Použila jsem i pár frází ze hry, které se mi neskutečně líbí. Možná se objevovaly v jiných situacích, ale nevadí.
Název povídky může být poněkud sporný, protože jediný Kenway je Haytham...možná Connor (teď nevím, jak je to s tou Achillovou adopci.) Každopádně v jádru jsou to Kenwayové všichni :)




New York se Londýnu vůbec nemohl rovnat. Na ulicích New Yorku se povalovali žebráci a páchlo to tu neštovicemi a chudobou. Kolem co chvíli procházeli ozbrojení červenokabátníci a tvořili tak hlídku sedmi vojáků. V čele průvodu vždy kráčel velitel s krátkým mečem. Za ním pak tři muži s mušketami a dva s něčím, co se mušketám podobalo, ale muškety to rozhodně nebyly, poslední muž, který průvod uzavíral před sebou vlekl buben a hlasitě bubnoval. Měl skotskou sukni a na zádech zavěšeneo obrovskou sekyru. Kdyby nebyla sekyra celá od krve, vypadal by i komicky.
Londýn možná také nebyl o moc lepším místem k životu, alespoň tu ale neřádily neštovice a kdoví co všechno a ulicemi Londýna navíc neustále nepochodovaly hlídky vojáků.
Na několika domech byly vyvěšeny protestní plakáty, které podporovaly jistého George Washingtona a někde zase visely plakáty s hledanými osobami. Nejčastěji byly na plakátech vyobrazeni muži v modrých uniformách a na jednom dokonce muž s kápi do špičky, což byl nepochybně asasín. Vypadalo to, že i tady to templáři nebudou mít jednoduché, přestože spoléhali na to, že na nedávno objeveném kontinentu budou moct zapustit kořeny dřív než řád asasínů. Po tom všem co jsem se nedávno dozvěděla jsem v koutku mysli mému bratrovi, Haythamovi, nějakého pořádně vychytralého asasína přála, někoho kdo by mu dal pořádně za vyučenou.
Kdyby ještě žil náš otec, rozhodně by z Haythama radost neměl. Můj a Haythamův otec, Edward Kenway, byl jedním s nejpřednějších zástupců Asasínského řádu v Anglii a celý život připravoval Haythama na život asasína. Potom byl ale zavražděn a jeho syn pocítil hořkou zradu a to jej dokonale změnilo. Začal uznávat ideologii Templářů a aniž bych o tom cokoliv dřívě věděla, stal se i jejich velmistrem.
Když jsem se před několika měsíci dozvěděla, co je můj nevlastní bratříček vlastně zač, musela jsem ho najít. Musela jsem ho najít a povědět mu, co si o něm myslím, co by si o něm myslel otec a popřípadě mu vyhrožovat šibenící pokud se okamžitě nevzpamtuje.

Celý týden jsem věnovala tomu, abych ho našla. Využila jsem všech svých známosti, přestože jich moc nebylo. Podplatila jse snad půl tuctu kolonistů a teď jsem konečně stála a z dálky pozorovala mého brátřička, který v pozadí panských hradeb důležitě diskutoval s nějakým mužem. Oproti Haythamovi vypadal muž jako pětileté dítě, kterého právě vyzpovídají z jeho nedávné lumpárny. Muž se krčil před hrozivě vypadajícím Haythamem a podivně mu cukalo v nose.
Haytham měl na sobě oblečený svůj proslulý tříboký klobouk a dlouhý vzorovaný plášť. U pasu meč a pár pistolí. Na jeho levé ruce stále zůstával chránič se skrytou čepelí a ve mě to při tom pohledu vřelo ještě víc. Jak se vůbec opovažoval nosit asasínské zbraně, když řád takhle odporně zradil? A hlavně otce, zradil hlavně otce, který věřil, že z něj jednou bude vyníkající Asasín.
Haytham po chvíli ledabyle máchl rukou a muž odešel. Zřejmě už z toho nebožáka dostal víc než dost.

"Pravděpodobně bys mě nejraději viděla mrtvého, že ano?" promluvil po chvíli Haytham a já si byla jistá, že mluví zrovna ke mně.
"Tvoje rozhodnutí nepochopím snad nikdy," odpověděla jsem a vydala se k němu. Žádně sourozenecké objetí a slzy radosti, nýbrž propalující nenávistný pohled. Pořád jsem byla jeho starší sestra a tak jsem se i chovala. Nebo se o to alespoň snažila, útrapy života se na něm podepsaly a on teď vypadal nebezpečněji než kdy dřív.
"Pak mi dovol, abych ti je vysvětlil," odpověděl klidně.
"Nepotřebuju žádně chvalozpěvy na řád Templářů, Haythame, naštěstí od tebe mám rozum a vím co jsou zač," vyprskla jsem. "A co jsi zač ty."
"Jenny, nechci aby to mezi námi bylo takové."
"Měla jsem tě uškrtit už tehdy, když jsi mi jako malý roztrhal šaty. Možná by mě otec nenáviděl, ale ušetřila bych ho té hanby."
Haytham si stále zachovával svůj netknutý výraz, tak typický pro Brity, až jsem si říkala, že při tohle musí vřit krev všem jeho politickým soupeřům.
"Nač tak silná slova, Jenny?"
Přísahám, že v tu chvíli jsem měla chuť po něm skočit a uškrtit ho za ten jeho klidný tón. Zareagovat jsem však neměla šanci, protože Haytham se náhle podíval někam za mě a ztuhnul. V prvních okamžicích jsem měla za to, že ztuhnul, protože jsem vypadala nebezpečně, ale když jsem se vzápětí otočila, pochopila jsem, že důvod k bratrovu znepokojení jsem nebyla ani z daleka já.
Byl jím mladý asasín v typickém hávu, podobném který kdysi nosil i otec. U pasu měl opaskem připevněný tomahawk a pár pistoli. Na zádech luk a toulec se šípy. Byl snědší, než ostatní kolonisté, takže nebylo pochyb o tom, že bude patřit k původním obyvatelům. Co jiného by ho hnalo za řádem Asasínů, než pomsta a zlepšení života pro jeho lid?
Čekala jsem, že co nevidět uslyším zvuk skrytých čepelí a asasín se na mého bratra vrhne a probodne mu tu jeho poblázněnou hlavu. Tím víc mě pak překvapila Haythamova reakce.
"Connore," zněl nervózně, ale ne vystrašeně. "Domluvili jsme se na jindy."
"Nemohl jsem si nechat ujít tvůj rozhovor s Tikem."
Tik. Tak takhle se ten muž předtím jmenoval, nebo se mu takhle přezdívalo. Nepochybně kvůli tomu nosu.
"Stejně si nic zajímavého pochytit nemohl, neposkytl mi žádné důležité informace."
"Pro tebe možná ne," prohlásil Connor.
"Co tím myslíš?"
"Ale vůbec nic."
Haytham byl nervózní a to mě překvapovalo a zároveň i bavilo. Vždycky se choval tak britsky, nikdy nedával znát pochyby nebo strach a už vůbec ne nervozitu. Něco mi na tom, jak nenápadně těkal očima ze mně na Connora, přišlo podezřelé. Byla jsem přece dcera piráta Edwarda Kenwaye, bylo mi jen po cti, mít velkou hubu a pěkně se v tomhle zatím neidentifikovaném bratrově zdroji nervozity pohrabat.
"Nejsi nějak ve své kůži, Haythame," řekla jsem jízlivě. "Snad nemáš tady z toho milého muže strach?"
"Strach?" Haytham se povýšeně usmál na Asasína, který reagoval jen tichým úšklebkem. "Kdyby mě chtěl zabít už by se o to pokusil, nemyslíš?"
"V tom případě je to stejně odporný zrádce jako ty, když se pachtuje s Templáři a nosí přitom háv Asasínů."
Connor se zamračil. Jen nepatrně ale přece.
"Není to Templář," řekl Haytham. "Jen máme my dva společný cíl a tak jsme se rozhodli spolupracovat."
"Dočasně," dodal Connor. Zřejmě to mladému Asasínovi moc po chuti nebylo.
"To se uvidí," ušklíbl se Haytham. "Někdo by ti měl otevřít oči, chlapče."
"Někdo takový jako jsi ty?" zvýšila jsem hlas. "Milý Connore, splň váš společný cíl a pak tohoto bastarda zabij. Budu ti neskonale vděčná."
"Jenny-" Hatham mi položil ruku na rameno, ale já ji hned setřásla.
"Jediný, kdo by potřeboval otevřít oči, jsi ty!" vykřikla jsem.
Haytham zavřel oči a dlouze si povzdechl. Connor dál obezřetně mlčel a pozorně nás sledoval.
"Nechtěl bys nás představit?" zeptal se po chvíli a podle Haythamova výrazu se trefil do černého.
"Ne, máme na spěch," odpověděl pohotově a jemně na mě pohlédl. "Jenny, rád bych s tebou ještě mluvil než odjedeš. Co takhle zítra ráno, na tomhle místě?"
"Žádně zítra, ale teď," zavrčela jsem. "No tak, Haythame, copak nás nepředstavíš?"
Haytham střelil pohledem po Connorovi, který vypadal jakoby ho celá situace téměř začala unavovat a netrpělivě si pohrával se zbraní u opasku.
"Jenny, tohle je Connor," odpověděl prostě Haytham. "Connore, tohle je Jenny." Po tomhle jsem s jistotou věděla, že něco není úplně v pořádku. Haytham má nějaké další špinavé tajemství, které nechce mě nebo tomu mladíkovi vyzradit a můj vztek mě ponoukal k tomu, abych mu tímto pěkně zavařila.
Podala jsem Connorovi ruku. "Jennifer, Hythamova sestra."
Jeho stisk ztuhl stejně jako Haytham stojící vedle mě a já se v duchu usmívala. Můj milý bratříček určitě každému tvrdil, že žádné sourozence nemá.
Connor pohlédl na Haythama a ten uhnul pohledem.
"No, Haythame, a kdo je tento milý mladík?"
Chvíli bylo ticho a Connor se pobaveně šklebil. "Jen do toho," řekl zlomyslně.
"Je to...můj syn." Haytham se na mě zadíval. Zřejmě čekal, že ho sežeru zaživa, ale já místo toho pohlédla na Connora, který se tvářil nadmíru pobaveně nad otcovou situací.
"Vidím tedy, že tvůj syn má daleko víc rozumu než ty!" prskla jsem na něj a otočila se ke Connorovi.
Než stačil jakkoliv zareagovat, stáhla jsem mu kápi z obličeje.
Měl delší vlasy, stejně jako jeho otec a po levé straně zapletený copánek. Měl Haythamovy rysy, ale oči a brada určitě patřily matce. Obezřetně mě pozoroval a já se musel usmát.
"Říkala jsem si, že za tím vaším spojenectvím musí být něco víc."
"Pořád ho ještě můžu zachránit před jeho ignorancí," prohlásil bratr.
Connor zvědavě povytáhl obočí a nepěkně se usmál.
"A to jsem si myslela, že máš v sobě alespoň kousek citu."
Tentokrát to byl Haytham, kdo povytáhl obočí. Ani jeden z nich si neuvědomoval, jak moc se sami sobě podobali.
"Tvoje matka musela být statečná žena, když to s ním vydržela," řekla jsem Connorovi.
"Nepochybně," přitakal a zamyšleně se na Haythama podíval.
Connor byl chlap jako hora, stejně tak i Haytham a já si při výměně jejich zamyšlených a nevraživých pohledů připadala strašně malá. Určitě měli mezi sebou spoustu nevyřízených záležitostí. Už to, že Haytham byl Templář a Connor Asasín se nějak vymykalo.
"Když už jsme u toho, jak se jí vůbec daří?" prohodil Haytham konverzačně. Nejspíš chtěl ulevit napjatému tichu, které mezitím panovalo.
"Jem mrtvá," řekl Connor a nespouštěl z Haythama oči. "Zavražděna."
"Cože?" Haythamova reakce mě poněkud překvapila. Myslela bych si, že bude šok hrát, ale z části na něm bylo i něco upřímného. Můj bratr se změnil, už se v něm nedalo tak jednoduše číst jako kdysi.
"Že tě to překvapuje," šklebil se Connor. "Viděl jsem ji uhořet zaživa ve vesnici, která byla na tvůj rozkaz napadena."
Teď už nebylo pochyb o tom, že Connorova matka byla indiánka. Odpovídalo by to jeho snědší pleti. Navíc si nešlo nevšimnout téměř shodných náhrdelníků, které oba nosili na krku.
"Haythame?!" zalapala jsem po dechu. Takže můj bratr byl nejen Templář, ale i vrah vlastní ženy?
"Ten přikaz vydal Washington," ohradil se Haytham. "Já byl ostře proti tomu."
"Povíš mi po tom, co tam v ten samý den dělal Charles Lee s ostatními?"
"Byli na průzkumu."
"Ten průzkum zahrnuje i chytání pětiletých dětí, ze kterých pak taháte informace a když nic neřeknou, zmlátíte je do bezvědomí? Takhle se to dělá v Anglii?"
"Nevěděl jsem, že Charles něco takového udělal, takový přístup bych netoleroval."
"Možná ano. Možná ne. Kdo ti má věřit?"
"Celý život jsi věřil, že jsem Ziio zabil já? Tvůj vlastní otec? To bych nikdy-"
"Jak už jsem řekl," přerušil ho ostře Connor. "Kdo ti má věřit?"
Byla to velmi zajímavá výměna názorů a já si nebyla vůbec jistá na čí stranu se postavit. Haytham ztratil svůj britský šarm a někde v koutku duše mohl mluvit upřímně, ale Connor měla pravdu, kdo mu má věřit?
Jediné, čím jsem si byla jistá, bylo to, že ten Charles Lee je neuvěřitelné hovado. Kdyby možná tehdy věděl, že jde o Haythamova syna, nevztáhl by na něj ruku. Ale stejně, kdo by měl Templářům věřit?
"Synu..."
"Myslíš si, že jsem takový slaboch, že když mi řekneš 'synu' změním názor?"
Možná byl čas zakročit, protože podle jejich výrazů, bylo poznat, že co nevidět se do sebe pustí.
"Klid," řekla jsem rázně. Haytham se narovnal, ale Connor dál zůstával napjatý, jakoby měl po Haythamovi každou chvíli skočit a utrhnout mu hlavu.
Mračila jsem se, nic z toho, co jsem slyšela se mi ani za mák nelíbilo.
Několik městských paniček stojících opodál na nás zaujatě hledělo a párek děvčat se červenalo na Connora. Kdyby se ti dva tady na veřejnosti poprali, nepřineslo by to nic dobrého. Už takhle jsme všichni tři přitahovali pozornost.
"Jenny, snad si nemyslíš, že bych-"
"Connor má pravdu," přerušila jsem ho stejně jako Connor. "Kdo ti má věřit?"
"No to snad ne," protočil Haytham oči. Jeho britská povaha bya zpět.
"S tebou jsem skončila, Haythame," zavrčela jsem. Potom jsem se otočila ke Connorovi.
"Moc mě těšilo, synovče," řekla jsem mu a usmála se. "Alespoň na někoho, by mohl být můj otec hrdý."
Vsadila bych se, že to v Haythamovi po této větě muselo vřít, jako v čajové konvici. Pocítila jsem jakési zadostiučinění.
"Bylo mi ctí," řekla jsem a podali jsme si ruce.
"Nápodobně," odpověděl a usmál se. V tu chvíli se až příliš dobře podobal Haythamovi a já měla pocit, že Connor by si zasloužil daleko lepšího otce než je Haytham.
Na svého bratra jsem se ani nepodívala a vyrazila pryč. Bylo mi jasné, že už jej nikdy neuvidím a, bůh mi odpusť, mě to ani nějak nemrzelo.
Šlo sice o krátký rozhovor, ale já si uvědomila, že není v mých silách Haythamovy činy napravit. Pořád tu byl ale Connor, který ho mohl změnit. I když se Haytham zdá navenek chladný, uvnitř má ke svému synovi určitě nějaký vztah. Connor byl taky jeho jediná spása před Templářským řádem a i kdyby se mu nepodařilo Haythama změnit, pořád ho může zabít (A/N: tu narážku jsem si nemohla odpustit :p)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama