Stav rozepsaných povídek:

I'm just gonna hurt you- 0%
Nová budoucnost II 4.kapitola- 75%
Aktualizováno: 18.8.2017


Father?

26. března 2015 v 19:57 | CherryPie |  Assassin's creed
Někdo mě asi přizabije, ale já si musela napsat ještě jednu :D Slibuju, že příště už se budu věnovat Lokimu!

Malý Connor je rozkošný a hodný Haytham taky :D Povídka se hodně, opravdu hodně, liší od hry. Musela jsem pár věcí trochu pozměnit, aby to šlo. Takže příběh Connora jako asasína tímto zaniká :D Ale kdoví, třeba se nakonec stejně požerou a nakonec zabijou.
Každopádně, užijte si maličkého Connora! :))






Jakmile se blížil večer, U Zeleného draka v tu dobu bylo příliš rušno. Dělníci a vojáci se tady vždy scházeli na kus řeči nebo hrát karty. Jeden z hráčů pak pokaždé odcházel se zlomeným nosem, protože neměl jak zaplatit svou prohru. Byla to denní rutina a hospodský si tak časem nasbíral zásobu obvazů pro podobné situace. Nebylo tajemstvím, že pod pultem schovával také mušketu, kterou tu jednou zapomněl jeden opilý voják a od té doby měl hospodský se rvačkami útrum. Všichni ho díky zbrani respektovali a nevyvolávali konflikty, až na vojáky. Proto se prali čistě jenom oni a obyčejné lidi do toho nezatahovali.
Když Haytham vešel po dlouhém dni plném pochůzek do hospody a chtěl zamířit nahoru do pokojů, málem schytal ránu pěstí. Párek opilých vojáků se právě pral a lidé kolem nich nadšeně pořvávali a povzbuzovali. Hospodký nervózně přešlapoval a když jeden z opilců rozbil stůl, zatvářil se velmi bolestně.
"Vidím, že je všechno při starém," poznamenal Haytham a zastavil u baru.
Hospodský jen něco smutně zabručel. Kdyby se neprali dva plně ozbrojení vojáci, nejspíš by už na ně mířil mušketou. Navíc tu měli spoustu přátel a on nechtěl problémy.
"Proč raději nehrají karty venku," postěžoval si hospodský. "Tam se můžou pro mě za mě prát třeba do božího rána."
"Přestaňte tu topit a máte je z krku," zasmál se Haytham.
"Pak už tu nevejde ani noha."
Už několikrát vedl s hospodským tyhle debaty a nikdy k ničemu nevedly. Raději si proto objednal jídlo a odešel do pokoje. Dnešní den byl jeden z nejnáročnějších a on byl už tak nachozený, že sotva vyšel do schodů.
U Zeleného draka už pobýval několik let spolu s dalšími Templáři. Jejich skupina obývala jedno celé patro s pěti pokoji. Bydleli až v posledním patře kvůli soukromí a Haytham jejich rozhodnutí proklínal.
Když za sebou měl poslední schod a vešel do chodby, vzduch se znatelně pročistil od zápachu alkoholu a tábáku tam dole. Ocitl se ve čtvercové místnosti s velký stolem uprostřed, na němž se povalovaly prázdné láhve od vína a whisky. To nasvědčovalo tomu, že se jeho spojenci vrátili z akce a Hickey opět pil. A pil hodně, podle toho, kolik láhví tu leželo. Později s ním bude muset promluvit.
Kolem dokola byly dveře do pokoje každého z mužů a Haytham vybral hned ty napravo a vešel do svého pokoje. Byla to mnohem menší místnost, než na jakou byl zvyklý v Anglii, ale na tom teď nesešlo, stejně byl věčně pryč. Usedl na pohovku naproti své posteli a vytáhl z kapsy pár dopisů, které mu dnes přišly. Poslední dobou si dopisoval hlavně s Templáři z Anglie a podával jim hlášení, jak vše probíhá. V podstatě se v dopisech nepsalo nic zajímávého a když je dočetl do konce, hodil je do krbu vedle psacího stolu. Později se mu budou hodit na podpal.
Na chvíli se uložil na pohovku a odpočinul rozbolavělým nohám. Za Charlesem a ostatními se podívá až potom. Navíc podle ticha, které tu panovalo, všichni spali. Není divu, vždyť je poslal až někde do osady Kanien'kehá:ka, aby vypátrali skladiště první civilizace. Když odcházeli nikdo z nich nevěděl, kde se vesnice, pod níž leží skladiště, nachází a tak nebylo pochyb o tom, že se museli určitě nachodit, než ji našli.
Hickey se pak možná opil z únavy, což je další z nepochopitelných věcí. U Hickeyho to bylo ale naprosto normální, pil pořád. Ať už byl veselý, smutný, unavený, nemocný nebo naopak zdravý, vždycky si někde -občas tajně- přihnul a pak se dopotácel do pokoje a usnul u stolu. Kdyby nebyl pro Templáře tak užitečný, nejspíš by ho Haytham vyhodil už první týden.
Byl zvědavý na to, co objevili stejně tak jako byl unavený a tak chvíli váhal nad tím, jestli by si mohl dovolit menšího šlofíka. Únava byla tak velká, že se ani nestačil rozhodnout.

O dvě hodiny později ho vzbudilo tiché šramocení v předsíni. Chvíli poslouchal a když neustávalo, pomalu se zvedl a popošel ke dveřím, na které přitiskl ucho. A opravdu, šramocení teď bylo zřetelnější. Pomalu pootevřel dveře a nakoukl, co se to děje. Nejprve nic neviděl, ale když dveře otevřel úplně, uviděl malého chlapce. Dítě na sobě mělo domorodé šaty a krčilo se uzámku ke dveřím vedoucím na schodiště. Chlapec měl černé vlasy a snědou pleť, nebylo pochyb o tom, že jde o mohykána.
Haytham si všiml misky s jídlem na stole, které mu tady nepochybně musel přinést hospodský a když pohlédl pozorně na chlapce, zjistil, že páčí zámek a to jeho příborem! Soustředěně přitom kroutil pusou a snažil se nedělat moc velký rámus. První co Haythama napadlo, bylo, že je to zloděj. Ovšem jeho šaty a pleť nasvědčovaly něčemu jinému. Začínal mít neblahé tušení, co je ten chlapec zač.
Ozvalo se tiché cvaknutí a to když zámek povolil. Chlapec se usmál a otevřel potichu dveře.
"Vrať mi ten příbor," zavolal Haytham.
Chlapec sebou trhl a hned se otočil. Když spatřil Haythama, v očích se mu mísil strach se vztekem. Namířil na něj vidličkou a nůž držel stylem, jakoby jím chtěl po Haythamovi hodit. Odpovědi se mu nedostalo, zato bylo vidět, že chlapec pomalu couvá pryč.
"Co jsi zač?" zeptal se Haytham znovu. Chlapec se napjal, už byl skoro na schodech a bylo jen otázkou času, kdy uteče. Haytham proto na nic nečekal a vytáhl pistoli. Namířil na chlapce.
"Jestli se pohneš z místa, vystřelím," vyhrožoval. Chlapec se zastavil a strach v jeho očích byl téměř patrnější než vztek.
"Co jste zač Vy?" zeptal se na oplátku.
"Já?" Haytham se tvářil zmateně. Co tu mohl ten kluk pohledávat a navíc, když před dvěma hodinama přišel, nezamykal za sebou.
"Ano," potvrdil chlapec a i když na něj Haytham mířil pistolí, držel pořád výhružně vidličku.
"Zmatený muž bez příboru," odvětil Haytham. "A ty?" Snažil se znít mile, ale když v ruce držíte pistoli a míříte s ní na dotyčného, milý nebudete ani kdybyste se snažil sebevíc.
"Zmatený chlapec s přiborem."
"Dobře," snažil se Haytham ovládnout vztek. "Kde ses tu vzal?"
"Donesl jsem Vám jídlo," odpověděl chlapec.
"Opravdu?" zasmál se Haytham. "Nevypadáš jako číšník a kradeš mi příbor, aby ses mohl dostat ven."
"Zabouchl jsem si dveře," vyhrkl pohotově.
Na odpověď už se Haytham nezmohl, protože se právě s bouchnutím rozletěly dveře a z nich se vyřítil Thomas Hickey s provazem v ruce.
"Ty malý parchante," zakřičel na chlapce, který udělal jeden rychlý krok ke dveřím než ho zastavil zvuk nabíjené pistole.
Hickey popadl chlapce za ruce a přivázal mu je k sobě.
"Thomasi?" Haytham schoval zbraň a pozoroval, jak se Hickey nemotorně snaží svázat lano na uzel. Alkohol dělal svoje. "Mohl byste mi to všechno vystvětlit?"
Hickey jen něco zabručel a když se mu uzel konečně podařil, pořádně jej utáhl, až chlapec zasyčel bolestí.
"Rozvaž ho, pokud nechceš, aby s těma rukama už nikdy nepohnul."
"Zaloužil by si to, bastard jeden." Při těch slovech podrazil chlapci nohy a ten se zřitil na podlahu. S rukama za zády mu trvalo mnohem dýl než se vyškrábal na nohy a navíc měl odřený obličej. Hickey se opřel o stůl, aby neztratil rovnováhu a Haytham ucítil, jak z něj táhne alkohol.
"Stáke čekám na vhodně vystvětlení," pokračoval Haytham a upřeně Hickeyho pozoroval.
"No...vesnici jsme nenašli, tak jsme ho vzali," povídal Hickey a motal se mu jazyk. "Jenže nic neříká."
"Nerozumím ti ani slovo," zahřměl Haytham. "Ještě jednou se takhle zřídíš a přísáhám, že v řádu končíš. Víš jak se trestá nedostatečné podání hlášení v Anglii?"
"Pardon. Pardon," zažvatlal Hickey. "Jenže on mě pořád tak pozoroval." Ukázal na chlapce.
"A kvůli tomu tohle všechno?" rozhodil Haytham rukama na všechny ty prázdné láhve.
"Kdyby se na vás ten buran takhle díval, taky byste to nevydržel."
"Jediný buran jsi tu ty, Hickey." Haythamovi pomalu docházela trpělivost. Podíval se na chlapce, který pozoroval Hickeyho s jasným opovržením.
"Civí na mě jako opice," zavrčel Hickey a sáhl po jedné nedopité láhvi. Haytham mu silně stiskle zápěstí až zasténal.
"Jeden jediný lok a budeš to ty, komu svážu ruce," pohrozil Haytham a pustil jeho ruku.
Hickey na něj ublíženě pohlédl a sedl si na židli. Podepřel si hlavu a snažil se neusnout.
"Kde jsou vůbec ostatní?" zeptal se Haytham.
"Odešli a za chvíli přijdou," odpověděl Hickey. Na delší odpovědi se momentálně nezmohl. Haythamovi nevadilo, když se někdo opil, ale když je ten někdo váš spojenec a opíjí se denně, pak vám to vadit začne. Pohlédl na chlapce, který dál zlostně hlěděl na Hickeyho a kdyby mohly pohledy ubližovat, vsadil by se, že z Hickeyho by zbyla jen koule plná modřin a plivající krev.
"Posaď se," nabídl Haytham chlapci židli, ale ten na něj jen nenávistně pohlédl a stál dál. Haytham si sedl. Hickey za těch pár sekund stačil usnout. Hlasitě chrápal a slintal na stůl. Haytham do něj trochu strčil, protože ho rázem při pohledu na opilého Hickeyho přešla chuť k jídlu. A příbory stejně ležely na zemi, kde je chlapec upustil, když ho Hickey popadl. Takže tu teď musel čekat s opilým Hickeym a malým mohykánem, kterého tu z neznámého důvodu drželi.
"Můžeš mi alespoň povědět, co má tohle znamenat?" zkusil to znovu Hytham.
Chlapec na něj pohlédl ale neodpověděl. Po chvíli se jeho pozornost zase obrátila k Hickeymu.
U stolu zavládlo hrobové ticho a Haytham proklínal Charlese. Ten blázen zase něco vymyslel a myslel si, že učinil dobré rozhodnutí, což byla absolutní pitomost. Pokud ten chlapec umí páčit zámky, měli by ho mít pod dohledem a dohled nad zajatci má obvykle Hickey, což byla v tomto případě špatná volba. Obzvlášť když se zahleděl na modřinu na chlapcově ruce a na zádech, kterou nezakrývalo oblečení. Hickey se zřejmě činil, v opilosti mě vždycky sklony k násilí. Haytham nemohl uvěřit, že nechali tak malé dítě ve společnosti někoho, jako je Hickey.

oOoOo

Netušil, jak dlouho tam takhle mlčeli a poslouchali Hickeyho chrápání. Mohlo to být necelých deset minut? Možná i míň.
Otevřely se dveře a v nich stál Charles s Pitcairnem a Johnsonem v závěsu.
"Vidím, že jste se seznámil s naším malým mohykánem," usmál se Charles. Usměv mu pohasl, když pohlédl na Hickeyho.
"Charlesi, co má tohle všechno znamenat?" opáčil Haytham a vstanul ze židle.
"Johnsone, odveďte ho někam pryč," ukázal Charles na chlapce.
Jamile byli oba pryč, přisedl si i s Pitcairnem ke stolu.
"Poslouchám." Haytham si založil ruce na prsou a opřel se o opěradlo.
"No, zkrátka," začal Charles. "Hledali jsme tu vesnici. Pročesali jsme snad celý les, ale nikde nic. Už jsme se vraceli domů, když jsme našli v lese pobíhat toho kluka. Tak jsme ho chytli a ptali se ho, kde je vesnice. Jenže on nám nic neřekl. Tak jsme ho vzali s sebou."
"A nechali ho Hickeymu, to teda všechna čest," poznamenal jedovatě Haytham.
"Netušili jsme, že se opije," tvrdil Pitcairn. Byl jeden z těch rozumnějších a klidnější. Od hloupých nápadů tu byl vždy Hickey a Charles.
"Pánové, nevím jak vy, ale já znám Hickeyho teprve pár let," řekl Haytham. "a narozdíl od vás, kteří jste s ním strávili mnohem víc času, bych to dokázal předvídat. Protože vždycky, opravdu vždycky, když ho necháme blízko pití, stane se tohle."
"Co se stalo, stalo se," mávl rukou Charles. "Teď spí jako batole a alespoň neotravuje."
"Teď možná, ale raději bych nechtěl vědět, co udělal tomu klukovi, když byl při náladě."
"Vy jste byl vždycky zastánce domorodců, že pane?" usmál se jízlivě Charles.
Haythamovi vřela krev v žilách a neměl daleko k tomu, aby svému společníkovi jednu vrazil. Charles stoprocentně narážel na jeho dávný románek s Ziio, indiánkou z Kanien'kehá:ka. Kdyby ho bývala neopustila, možná by mu narážka na ni tak nevadila. Bylo to však naopak a on si bolestně vzpomínal na všechen čas strávený s ní.
Charles si všiml jeho ztuhlého výrazu a pokračoval dál.
"Ano, Ziio, tak se jmenovala," vzpomínal. "Pamatuju si, jak jste jí naháněl po lese s tím náhrdelníkem. "
Chtěl jít tehdy ukázat náhrdelník, o kterém si myslel, že otevírá skladiště po první civilizaci. Kdyby mu tehdy nezávázala oči, určitě by věděl ,kde jeskyni najde. Teď, když sehnal jiný potencionální klíč od skladiště, byla jeho jediným problémem právě poloha místa.
"Krásná byla taky, to ano," tlachal dál Charles a bylo jasné, že to dělá naschvál.
Haythamovi praskly poslední zbytky nervů a přes stůl chytil Charlese pod krkem.
"Zajímá mě jenom řád a opravte mě pokud se mýlím, ale i vy jste měl něco s tou ženskou odvedle, akorát já dokážu zachovat dostatek...jak bych to řekl...odstupu, a neryju se v tom, jako vy."
Charles naprázdno polkl, protože bylo právě odhaleno jedno z jeho tajemství, o kterém měl pocít, že nikdy nevyjde na světlo. Možná velmistra až příliš podcenil.
Každopádně mu sklaplo a Haytham byl spokojený.
"Vraťme se raději k tématu," pronesl klidně Pitcairn. "Já navrhuji, aby si toho kluka k sobě vzal pan Kenway, bude to pro nás nejlepší."
Haytham se chystal nesouhlasit, ale pak si uvědomil, že bude možná lepší mít ho pod dohledem sám osobně. Nebýt toho, že se probudil, určitě by Hickeymu utekl.
"Dobrá, vyslechnu ho," souhlasil Haytham. "Pak ho pustíme."
Charles se nanápadně ušklíbl.
"Nebo si ho chcete snad vzít na starost vy, Charlesi?" zeptal se jízlivě Haytham když si všiml Charlesova úšklebku.
"Takového parchanta bych nesnesl, ani za nic," odpověděl s odporem.
"Ale copak? Nelíbí se vám?" zasmál se Haytham.
"Ten kluk mi vyhrožoval," postěžoval si Charles.
"Co prosím? Kdy?"
"Potom, co ho tady Charles přestal škrtit," vložil se do rozhovoru Pitcairn. "Ten kluk se ho zeptal na jméno. Když se ho pak Charles zeptal, k čemu mu bude, slíbil, že si ho pak bude moct najít."
"No to se mi snad zdá, Charlesi," zakroutil hlavou Haytham. "Víte, že to zní docela vtipně? Bod pro kluka."
Charles naštvaně zabručel a odešel od stolu.

oOoOo
"Dobře, začneme tím, že mi řekneš, jak se jmenuješ," zeptal se mile Haytham, když zůstal s chlapcem osamotě ve svém pokoji..
"Ratonhnaké:ton," odpověděl po chvíli chlapec a obezřetně se rozhlížel.
"Raději, se to nebudu pokoušet vyslovovat," zasmál se Haytham. "Jednou jsem potkal ženu, která měla místo svého obvyklého jména i přezdívku, kterou jsme dokázali vyslovit. Můžu počítat s něčím takovým i u tebe?"
Chlapec se na něj mračil a Haytham nedokázal určit, jak dlouho mu tahle vstřícná nálada vydrží.
"Ne," zamračil se chlapec.
Haytham se zamračil také. Nejraději by toho parchanta pověsil za nohy z okna, ale bránilo mu v tom jedině vychování. Takhle by se možná zachoval Charles, on ale ne.
"Něco vymyslíme," prohodil Haytham a přešel k oknu. Přitom po očku pozoroval chlapce, který najednou zbystřil a nenápadně šilhal po dveřích.
"Je zamčeno," prohodil Haytham dodatečně. Chlapec se zatvářil zklamaně.
Haytham si k obezřetnosti v chlapcově přítomnosti přidal další vykřičník.
"Connor je docela dobré jméno," řekl Haytham a oddtrhl oči od nápisu "Connor saddler" na protější straně ulice. "Abychom se prozatím nějak mohli domluvit."
"Nebudu se s nikým domlouvat. Buď mě pusťte nebo zabijte," prohlásil zatvrzele chlapec.
"Moc dobře víš, že jsem podobných činů schopný," zašeptal Haytham a uvolnil skrytou čepel. "Tak buď, prosím, opatrný."
Chlapcova odvaha byla ta tam, ale malé světýlko vzdoru z něj pořád vycházelo. Skrytá čepel pro pohrůžku stačila a tak ji zase schoval.
"Určitě víš o jisté jeskyni s podivnými rytinami," začal Haytham.
"Možná," odvětil chlapec obezřetně.
"Budu to považovat za ano," přikývl Haytham. "Leží někde velmi blízko vaší vesnice. Stačí, když nám řekneš kde je a jsi volný."
"Moc dlouho ne, protože nás za pár dní vyženete."
"Nejsme přece stvůry," zavrtěl hlavou Haytham. "My po vaší vesnici nejdeme. Mohu ti ale poradit jedno jméno. George Washington."
Chlapec se stále mračil.
"Můžeš ho přidat na svůj seznam k Charlesovi," zasmál se Haytham. "Slyšel jsem, co jsi mu řekl."
"Je to větší stvůra než Vy a to je co říct," brblal chlapec.
"Ale no tak, Connore," použil jeho nové jméno Haytham. "Copak tě neučili, že urážet starší lidi se nemá?"
"Je mi to jedno."
"Matka by z tebe jistě neměla radost. Buď hodný chlapec a dělej čest její výchově."
"Kdyby tu byla matka, ještě by mě podpořila," řekl chlapec.
"To jsou všichni indiání tak vzdorovití?" postěžoval si Haytham.
"To mají všichni Britové, tak přesládlé řeči?" prskal chlapec.
Haytham se zarazil a zle se na Connora podíval, on však jen dál seděl na pohovce, kde ho posadil a mračil se. Ten výraz mu najednou přišel velmi povědomý.
"Máš příliš ostrý jazyk," zavrčel Haytham. "Mohl by tě dostat do velkých problémů."
Connor místo odpovědi zavrčel a odvrátil pohled.
Jednu mu Haytham ale musel uznat. Na chlapci bylo jasně vidět, že je k smrti vyděšený, ale i tak si zachovával svou masku mrzutosti, čímž to nikomu moc neulehčoval. Možná by k malému indiánovi pociťoval i jisté sympatie, ale něco jako city v něm zmizelo už dávno a jeho život se teď skládal z vražd a intrik. Ziio v něm city probudit dokázala, avšak jak se ukázalo, moc dlouho to mezi nimi nevydrželo, neboť Haythama opět dohnala jeho minulost.
Podívej," řekl s klidem Haytham. "Moc rád bych se tu s tebou hádal, ale mám důležitý úkol. Dokonce poslání. Potřebuju vědět, kde je ta jeskyně."
Opět bez odpovědi. Haytham přestával mít trpělivost. Zatnul zuby a obrátil se k oknu. On přece není Charles nebo Hickey, umí se ovládat!
"Nenuť mě uchylovat se k zoufalým činům," pohrozil Haytham.
Connor na něj ani nepohlédl a dál zatvrzele seděl na pohovce. Bylo však vidět, že v něm trochu zatrnulo. Nebylo divu, Haytham vypadal dost nebezpečně. Ještě nebezpečněji než opilý Hickey.
Staršího muže v místnosti popadl záchvat vzteku a chňapl po chlapci. Držel ho u límce a zvedl si ho do úrovni očí, takže se Connor dotýkal pohovky jen špičkami prstů.
"Uvidíme, jak dlouho ti ta odvaha vydrží," zavrčel Haytham. Connor pocítil ten známý tlak na krku. Už ho škrtil Charles, chvilku v pokoji dokonce i Hickey a teď Haytham. Horší bylo, že tenhle muž měl oproti těm dvěma mnohem silnější stisk.
Connor zalapal po dechu, jak tlak sílil. Docházel mu vzduch a on začal mít mžitky před očima. Dokonce by teď raději snesl Hickeyho mlácení než tohle.
Když už si myslel, že se udusí, stiskl povolil a Connor se svezl s chraplavým kašlem na pohovku.
"Nenuť mě to opakovat," povzdechl si Haytham.
Mlčel. Ne proto, že by měl takovou odvahu, ale jen čistě z trucu, protože ten chlap mu vůbec nebyl po chuti.
Haytham se znova napřáhl, ale Connor to čekal a couvnul. Haythamovy prsty zavadily jen o jeho bradu a stačily strhnout i jeho náhrdelník od matky. Čekal nějákou pořádnou ránu a křečovitě zavřel oči. Žádná však nepřicházela.
Když oči otevřel, naskytl se mu pohled na dokonale rozhozeného Haythama, mnoucího náhrdelník v prstech.
"Odkud to máš?" zeptal se tiše.
Connor mlčel. Haythamova náhlá změna nálady ho vyděsila. Bylo to jako ticho před bouří.
"Odkud to, zatraceně, máš?!!" hulákal Haytham a naklonil se ke Connorovi tak, že cítil jeho dech. Oba dýchali zrychleně, Connor ze strachu a Haytham z...hněvu?
"Odmatky," zadrmolil Connor tiše, sotva mu bylo rozumět.
"Doopravdy?" Haythamův hlas byl napjatý a nebezpečný. Oči mu divoce plály a Connor už v sobě neměl sebemenší špetku odvahy. "Podle mě jsi to někde štípnul."
"Ne," vydechl napjatě. Haytham byl tak blízko a navíc na něj upíral pohled, jako n kořist. Netušil co mu na tom náhrdelníku tak vadí a možná to ani vědět nechtěl.
"Jak se jmenuje tvá matka?" zeptal se najednou. Doslova to vyhrkl, jakoby se bál zeptat.
Nemít Haythama pár centimetrů od obličeje, možná by si nějaké jméno vymyslel, aby případně matku nemohl najít. Jak už ale zjistil před tím, rozzuřenému Haythamovi vzdorovat nedokázal.
"Kaniehtí:io," zašeptal a cítil jak mu zvlhly oči. Měl strach. Takový strach z toho, co mu ten muž udělá a co udělá jeho matce. Nebyl nic jiného než zbabělec a práskač.
Haythamova tvář jakoby změkla, ale pořád nevypadal o moc míň hrozivě. Stále prudce dýchal a v ruce vší silou mačkal náhrdelník. Byl jako čajová konvice, ve které to co nejdřív začne vřít. Vlastně už začlo.
Po chvilce ticha se Haytham vzdálil zpět k oknu. Connor si všiml, že se sám mačká v rohu pohovky, jako vyděšené štěně.
Haytham se opřel o parapet a přivřel oči. Zbývala jen jedna otázka a jedna pravdivá odpověď, která mu možná odhalí něco, co nikdy neměl vědět. Něco, co mu Ziio zatajila.
Nějaká jeho malá čast však křičela, že je to hloupost. Vyspal se s ní, to ano. Ale ne tolikrát, aby z toho bylo dítě. Za ten čas si Ziio určitě našla někoho jiného a on měl možná právě před sebou jejich syna. Ano, to bylo pravděpodobnější.
Stejně se však musel zeptat, jinak by ho to sžíralo celý život.
"Jak se jmenuje tvůj otec?" Otočil se od okna a pohlédl na chlapce, který si mezitím stačil vzít do ruky vázu a tiskl ji za zády. Dokonce se i ...třásl? Doopravdy ho tak vyděsil?
Connor mlčel. Nervózně si kousal ret a křečovitě svíral vázu, přípravený kdykoliv zaútočit. A měl neblahý pocit, že to bude co nevidět. Netušil, proč to toho muže zajímá, ale zajímalo ho to až nějak nebezpečně moc.
"Nevím," pípl.
"Jak nevíš?"zalapal po dechu Haytham. Ne! To nemohla být pravda!
"Nevím." Connor na něj zmateně zíral, skrčený v rohu pohovky, se slzami v očích a přichystaný na to, že ho bude chtít nejspíš zabít. Možná, že se i tolik zásadový Haytham dokázal unést a z odvážného kluka udělal vyděšené klubíčko strachu.
"Co tím chceš říct?" naléhal Haytham. Potřeboval slyšet, něco jako "Můj otec zemřel těsně před mým narozením nebo něco podobného.
Místo toho však dostal odpověď, která ho dokonale zasáhla. "Je pryč. Matka o něm nemluví."
Haytham hlasitě polkl. Polilo ho horko a zatočila se mu hlava. Nabral do plic vzduch a pomalu vydechl. V ruce dál svíral, teď už propocený, náhrdelník. Dokonalou kopii toho, který mu dala Ziio už před lety. Přesně ten, který kdysi nosívala ona, teď darovala svému synovi. Jejich synovi.
Tíživé ticho pokračovalo několik dalších minut a Haytham nevěděl co dál. Měl by ho obejmout? Říct mu to? Když však pohlédl na chlapce schouleného a vyděšeného před ním, bylo mu zle ze sebe samého. Tvrdil si, že není jako Charles a Hickey a přitom nebyl o nic lepší.
Přistoupil k němu. Connor na něj namířil vázou, jakoby ho chtěl při dalším sebemenším pohybu praštit. Haytham nečekal, že něco takového ještě vůbec někdy ucítítí, ale projela jím tupá bolest, když pohlédl na to, co ze svého syna za pár minut dokázal udělat. Hromádku neštěstí, která už nemá co ztratit.
Podal mu náhrdelník a Connor po něm rychle chňapl.
"Charlesi," zahulákal Haytham a přitom nespustil oči z Connora.
Ozval se dusot blížících se nohou a ve dveřích se objevila tvář Charlese Leeho.
"Pane?"
"Pohlídej ho," řekl Haytham. "Na chvíli."
Charles přikývl a vešel do místnosti. Když spatřil vyděšeného Connora, rty se mu roztáhly v zlomyslném úšklebku.
"Ale podívejme, co z našeho malého hrdiny nakonec zůstalo," posmíval se.
"Charlesi, jen ho pohlídej. Nic víc," upozornil Haytham. Měl totiž nepříjemné tušení, že Charles by mu ty výhružky nejraději oplatil.
Lee přikývl a znovu se obrátil k chlapci, sedl si na židli a pozorně ho sledoval.
"Úplně tě zlomil, co spratku," prskal Charles. Jindy by se Haytham hrdostí dmul, ale tentokrát do něj Charlesova slova vnikala jako bodnutí nožem.
"Zmlkni!" zařval Haytham. "Už ani slovo," řekl potom mírněji.
Charles na něj vyděšeně pohlédl. Ještě nikdy neviděl velmistra takhle vylétnout z kůže. Zásluhy samozřejmě připisoval tomu klukovi.
Haytham odešel a rozhostilo se ticho. V tiché předsíni usedl za stůl a jedním lokem dopil zbytek whisky z jedné z lahví povalujících se u stolu. Kdyby jen Hickey všechno nevypil.
Tím, že z pokoje odešel se zachoval jako slaboch, který se snaží oddálit nevyhnutelné. Kdyby chlapce hned pustil, Ziio by se určitě dopídila toho, co se tady dělo a nebylo pochyb, že by si ho potom i našla. Mohl také chlapce zabít, jenomže to by pak se sebou nemohl žít, i kdyby to nebyl jeho vlastní...syn. Vraždou dítěte před pravdou neutečete. Navíc tohle by Ziio nemohl udělat.
Byl rád za to, že Hickey někde vyspává kocovinu a Pitcairn i s Johnsonem sedí dole nad pivem. Jejich přítomnost by teď nesnesl. A vůbec, co si sliboval od toho, že uteče? Odpověď neznal, protože ani tehdy a ani teď netušil, jak se má chovat. Usoudil, že ať už bude milý nebo přísný, stejně brzo od Connora dostane vázou po hlavě.
Connor. Vybral mu tak hloupé jméno, jen aby nemusel vyslovovat jeho skutečné. Možná bude lepší zavolat Charlese, aby mu všechny tyhle láhve omlátil o hlavu. Bezvědomí by teď rád uvítal.
Napřímil se a založil ruce na prsou. Uloupil si chvilku pro sebe, aby se s tím vypořádal. Nemůže tu dopíjet skoro prázdné láhve pořád. Bude tam muset jít a vzít věci do vlastních rukou.
Hned mu ale na mysli vytanul obrázek jeho...syna, skrčenémho na pohovce a třesoucího se strachem. S největším pravděpodobností se nervově zhroutí, až se dozví, že ten "děsivý chlap" je jeho otec.
Netušil, jak dlouho tam takhle v tichosti seděl, patnáct minut určitě, ale nakonec se postavil a ladným krokem vešel do pokoje.
Charles seděl u psacího stolu a pojrával si s kapesními hodinkami. Když zpozoroval Haythama vstal.
Connor seděl na tom samém místě s vázou v ruce, akorát s tím rozdílem, že spal.
"Mám ho probudit?" zašeptal Charles a bylo vidět, že by si náramně užil situaci, kdyby s chlapcem mohl pořádně zatřást nebo ho polít ledovou vodou.
"Ne," zarazil ho Haytham. "Myslím, že toho má tak akorát dost."
"A vy taky," poznamenal Charles a nepochybně narážel na Haythamův úlet, než odešel z pokoje. "Moc toho z něj vytáhnout nejde. Myslím, že jste jediný, kdo má na něj alespoň tak trochu vliv."
Tím, že ho k smrti vyděsím, pomyslel si Haytham. Ubohost.
"Zítra běžte zase hledat tu jeskyni, Charlesi," řekl Haytham. "Protentokrát bez zajatců."
"A vy?" zeptal se Lee.
"Pohlídám si toho kluka sám, co jsem viděl, tak vám málem utekl." Nebo kvůli tomu, že je to můj syn? zeptal se Haytham sám sebe. Byl zmatený. Nevěděl, jestli má Connora trochu rád, přestože ho neznal, nebo ho hlídá jen proto, protože je užitečný a jeho neschopní přátelé ho uhlídat neumí.
Charles chtěl něco namítnout, ale Haythamův výraz, nepřipouštějící žádné připomínky, ho zarazil.
"V pořádku, potom tedy přeju hezký zbytek večera," popřál Charles a odešel.
Haytham se unaveně svezl na židli. Connor dál spal. Muselo to na něj být moc. Haytham nepochyboval o tom, že už v lese si s ním Charles pohrál. Pak musel ujít celou cestu až do Bostonu při koních. Následně ho nechali Hickeymu, který se opil a nejspíš se taky vyřádil, soudě podle těch modřin a teď málem omdlel strachy, když po něm vystartoval Haytham.
Haytham chvíli pozoroval spícího Connora. Na tvářích měl zaschlé cestičky od slz, držel v ruce vázu a byl co nejvíc namačkný v rohu pohovky. Takhle to nešlo. Haytham věděl, že riskuje jeho probuzení, ale nemohl to takhle nechat.
Pomalu a opatrně vyndal Connorovi z ruky vázu a položil ji zpět na stůl. Pak jemně vzal chlapce do náručí a zamířil k posteli. Našlapoval co nejtiššeji a snažil se vůbec nehýbat rukama. V jedné chvíli se přistihl, že dokonce ani napětím nedýchá.
Už byl skoro u postele, když se to všechno pokazilo. Šlápl na uvolněnou desku v podlaze, která hlasitě zavrzala. Haytham zatnul zuby a chvíli si myslel, že Connor pořád spí. Jak moc se mýlil, zjistil, když sebou chlapec začal zmítat a snažil se vyprostit z Haythamova sevření. Neměl však jedinou, šanci, protože Haytham ho držel pořádně.
"Klid," snažil se ukonejšit chlapce, ale spíš to celou situaci jen zhoršilo. "Nechci ti nic udělat."
Connor neposlouchal a dál jako smyslů zbavený sebou škubal.
Nakonec to Haytham vzdal a snažil se ho alespoń položit na postel. Dřív než to však stačil udělat tam Connor spadl sám. Tentokrát neměl po ruce žádnou vázu a ani žádný bezpečný kout, takže zůstal sedět na posteli.
"Nic ti neudělám," slíbil Haytham.
"Nevěřím vám."
Chvíli bylo ticho. Haytham seděl před sotva desetiletým klučinou a nevěděl co říct. Naštěstí to Connor vyřešil za něj.
"Co jste se mnou chtěl udělat?" zeptal se obezřetně.
"Jen tě uložit do postele," odpověděl Haytham.
Connor se zatvářil překvapeně, ale nic neříkal.
"Jednou jsem s tvými lidmi spolupracoval," řekl Haytham a přisunul si stoličku. "Na oplátku mí umožnili přístup do jeskyně, kterou teď hledáme, ovšem se zavázanýma očima. Měli jsme tehdy společného nepřítele. Jmenoval se Braddock, určitě ti to jmné něco říká."
"Vyprávěla mi o něm máma," přitakal potichu Connor.
Haytham na pár sekund zavřel oči. Ziio mu vyprávěla o Braddockovi, ale zapomněla se zmínit o jeho otci?
Když je otevřel, spatřil Connorovou zmatenou tvář.
"Chci ti tím říct, že nejsem tvůj nepřítel."
"Kdybyste nebyl můj nepřítel, nestalo by se nic z tohohle,"řekl už hlasitěji Connor. "Víte co taky matka říkala? Že Angličanům se nedá věřit a měla pravdu." Zhluboka se nadechl a čekal nějakou hodně bolestivou ránu čímkoliv. Nic však nepřicházelo a když pohlédl na Haythama, spatřil jen šokovaného muže.
"Taky jsem v tu dobu poznal plno nových lidí," pokračoval Haytham. "Mezi nimi i jednu velmi statečnou a nesmírně krásnou mladou ženu. Pitcairn by mi za to nejraději omlátil hlavu o stůl, ale já se do ní zamiloval. Když jsme pak zabili Braddocka, žil jsem s ní pár měsíců v lesích. Pro někoho, jako já to byla opravdu zajímaví zkušenost," při vzpomínkách na to, jak ho Ziio učila šplhat po stromech se usmál. "Pak jsme se ale nepohodli a naše cesty se rozdělily. Nebudu tvrdit, že mě to nezasáhlo, ale snažil jsem se žít dál. Zdálo se být pak všechno v pořádku a já se vrátil tady a dělal dál svou práci. Dokud jsem se po jednom náročném dni neprobudil a nenašel malého kluka, jak mým příborem páčí zámek."
Connor vypadal nejistě. Při pohledu na jeho zamyšlenou tvářičku Haythamovi připomněl Ziin úplně stejný zamyšlený výraz.
Mezi tím si Connor dával dvě a dvě dohromady.
"Co tím chcete říct?" zeptal se opatrně.
"Že mi tvá matka něco moc důležitého zatajila."
Connor strnul. Matka mu tvrdila, že jeho otec musel odejít, důvod se nedozvěděl. A teď tady sedí před ním a zvláštně ho pozoruje. Netušil, co má říct ani jak se má chovat.
"Jste lhář," vykřikl nakonec. Nechtěl věřit tomu, že někdo takový, kdo ho před chvílí málem zabil pouhým pohledem, je jeho otec.
"Tvůj náhrdelník," řekl pokojně Haytham. "Je od ní, nemám pravdu?"
Connor mlčel.
Haytham sáhl pod košili a vytáhl také jeden náhrdelník, navlas stejný jako ten Connorův.
Connorovi se rozšířily zorničky a celý se napjal. Nemohl tomu všemu uvěřit.
"Vím, že nejsem otec, jakého by sis přál," řekl Haytham. "Chci ti ale jen říct, že za tohle všechno se ti omlouvám. Kdybych věděl, že jsi...můj syn, nic takového bych nedopustil." Znělo to zvláštně, oslovovat ho, jako syna. I Connor se zatvářil jinak.
"A kdyby tu místo mě byl někdo jiný," řekl pevně Connor. "Co by se mu stalo?"
"Řekl jsem, že nejsem váš nepřítel," pověděl Haytham.
Connor se mračil. Avšak ne tak, jako předtím. Něco na jeho výrazu se změnilo.
Haytham v něm stále víc a víc viděl Ziio a to ho dohánělo k sentimentální náladě, které se tak urputně snažil vyhýbat. Connor měl její oči, bradu a stejnou barvu vlasů. Jeho nos byl ale typicky Kenwayovský.
"Hodně se matce podobáš."
"Hmm," zabručel.
"Ne jen vzhledově."
Haytham se natáhl a uchopil ho za bradu. Cítil, jak sebou Connor maličko cuknul.
"Nemusíš se mě bát," zopakoval.
Haytham vytáhl z kapsy Connorův utržený náhrdelník a pečlivě mu jej přivázal opět na krk. Connor z něj ani na moment nespustil oči. Trochu se uvolnil.
"Chtěl bych to změnit," řekl Haytham. "Těch...devět let?"
"Deset," odpověděl Connor.
"Promiň, deset," usmál se. "Ty roky už nevrátím, ale chtěl bych je vynahradit....pokud mi to dovolíš."
Padlo tíživé ticho. Connor sváděl svůj vnitřní boj a Haytham nervózně čekal na odpověď.
Když se právě dozvíte, že ten hrozivý chlap je váš otec, budete z toho taky pěkně vykolejení. Connor na jednu stranu chtěl otce, jako všechny ostatné děti, a moc, ale byly tu i jiné okolnosti. Například matka, určitě měla svůj důvod proč...otce opustila. Nebo kdyby jen tak přišel do vesnice s Angličanem, nejspíš by tím vyvolal drobné nepokoje.
Ale co mu je po ostatních vesničanech? Ať si trhnou.
Teď už zbývalo se jen rozhodnout. Matka nebo otec? Obojí vypadalo nedosažitelně, ale přísloví "Nezkusíš, nevíš", které tak často používali kolonisté ho nakonec přesvědčilo.
"Myslím...myslím, že ano," zašeptal.
Haytham se usmál. Tak mile a srdečně, že by do něj vůbec nikdy neřekl, že se umí taky pořádně naštvat.
Nakonec se zvedl ze židle a uchopil Connora za ruku.
Kouzlo situace Connora donutilo otce obejmout a ten překvapeně objetí opětoval.
"Začneme tím, že zajdeme za Ziio," pošeptal Haytham Connorovi do ucha.



A/N: Netajím se tím, že mám ráda happy endy :D
Asi nemůžeme čekat, že z Connora se teď stane asasín, ale je to přece fanfikce :D
Ještě takový malý dodatek: Ziio hořet nebude. Když už mluvíme o těch happy endech :))










 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama