Stav rozepsaných povídek:

I'm just gonna hurt you- 0%
Nová budoucnost II 4.kapitola- 75%
Aktualizováno: 18.8.2017


Zombie apocalypse: part 1

2. února 2015 v 20:35 | CherryPie |  Zombie Apocalypse


Nevím co mě to napadlo, ale vymyslela jsem další chromomyslnost :D Bude to souviset s mým posledním tagem :D Zombie apocalypsou. V tom tagu jsem si z náhodně vybraných postav utvořila tým, se kterým se budu snažit přežít zombie apokalypsu. A při další nudné hodině němčiny mě napadlo o tom napsat povídku. Budu to vyprávět z mého pohledu a všechny postavy, které se v tagu objevily se objeví i v povídce. Nevím, jestli to vůbec někdy někdo už zkusil takhle napsat, každopádně mě to napadlo samotnou.
Skoro ze všech postav si budu celkem utahovat, takže to neberte vážně. Ale charaktery se budu snažit zachovat. Nehledejte v tom smysl, protože to ani žádný smysl nemá. Bude to jeden velký crossover. Nevím, jestli to bude jednorázovka, nebo budu pokračovat, to se ještě uvidí. Možná když budu mít náladu, ale nic takového neslibuju :)
Takže přeji příjemné čtení...)


Nikdy. Vážně nikdy by mě nenapdalo, že zažiju něco jako The walking dead na vlastní kůži. Nevím jak ani proč, ale nějakým záhadným způsobem se mi tohle všechno, co vám teď budu vyprávět, stalo. Možná to bude znít šíleně a vlastně to všechno i šílené je, ale opravdu se to stalo...

Hodinu potom, co v televizi vyhlásili Zombie apocalypsu, jsem stejně jako další banda zvědavců a nechápavých lidí, co tomu všemu nevěřili, vyšla ven před naše sídliště. Okolí bylo úplně stejné jako vždy a chodicí mrtvoly nikde. Zkrtáka jarní prázdniny, jak mají být. Ten den bylo až neobvyklé teplo oproti předcházejícím několika měsícům. Možná proto bylo naše sídliště poloprázdné, protože všichni se vydali někam na výlet. Docela mě mrzelo, že jsem nejela s našima za babičkou. Výhled toho, že zůstanu sama doma, mě zezačátku velmi nadchl, ale když vám z ničeho nic v poledne vypadne internet, není to nic příjemného. Také z toho důvodu jsem si zapla televizi a poslechla si ono "varování". Zřejmě se nějaký vtipálek nudil. Každopádně to v té televizi umí, protože všechno vypadalo jako skutečné. Ke konci hlášení, se obraz najednou rozostřil, chvíli zrnil a potom se na stole, za kterým seděla moderátorka, objevila kaluž krve.
"Pitomci!" zvolala nějaká žena. "Ještě kvůli nim spálím koláč."
Dav lidí se pomalu rozcházel. Já jsem ještě chvíli stála a vyhřívala se na sluníčku. Ten den bylo opravdu nádherně.
Nevím, jak dlouho jsem takhle stála a užívala si počasí a čerstvého vzduchu, když jsem zaslechla tiché mručení. V mžiku jsem otevřela oči. Přece jenom na mě ta televizní zpráva měla nějaký efekt. V duchu jsem se sama sobě zasmála, že věřím každé pitomosti. Chtěla jsem se otočit a jít zpátky do domu si číst, ale děsivé mručení se ozývalo blíž a blíž. Rozhlížela jsem se po okolí a málem jsem odešla, když jsem tu hrůzu uviděla. Skupinka asi třiceti kulhavých...lidí? se blížila k našemu sídlišti. Sborově vydávali hrůzostrašné zvuky, ze kterých jsem měla husí kůži. Plahočili se v otrhaných šatech a většina z nich kulhala. Jedinci, kteří s chůzí problém neměli kráčeli sebejistě vepředu. Vlasů měli všichni pomálu, jakoby jste jim většinu násilím vytrhali, ty co zbyly musely být snad deset let nemyté a vlastně se jim nedalo ani říkat vlasy. Ruce, nohy občas i hlavy měli zkroucené v nepřirozených úhlech.
Když jsem si je takhle pozorně prohlížela, začínala jsem si být čím dál jistější, že o žádný vtip nejde. Chtěla jsem začít křičet a utéct pryč, ale zarazil mě čísi hlas, který se ozval ze střechy jedné z garáží.
"Hej, signora, chcete se nechat sežrat?"
Vzhlédla jsem na střechu garáží a přísáhám, že to semnou málem seklo. Na střeše stál chlapík v červenobílém oblečení, s kapucí, přes kterou mu nešlo vidět do obličeje. Na rukou měl připevněné chániče s ukrytými kodexovými zbraněmi, vystřelovacím nožem a přístrojem velmi podobným pistoli.
"To snad ne..." zalapala jsem po dechu. "Vy.. vy jste asasín?"
"Ezio Auditore da Firenze k vašim službám," zasmál se muž. "Ale teď vylezte nahoru."
Zombie už se víc a víc přibližovali a tak jsem neváhala a přiajala nabízenou ruku. Ani jsem se nenadála a Ezio mě zdvihl na střechu. Vzápětí mě čísi jiná ruka chytla za zápěstí a pryč od okraje. Vzhlédla jsem a spatřila mladšího muže. Vůbec jsem nechápala, proč se na mě tak mračí.
"Tohle je můj fidanzato Sulejmán," představil Ezio chlapíka v modré róbě.
"Já... Těší mě," vykoktala jsem. Mručení teď bylo slyšet až nebezpečně blízko, což znamenalo, že zombie už jsou na sídlišti. My jsme naštěstí seděli na střeše garáží, takže nás nebylo vidět.
Ezio i Sulejmán na mě tázavě hleděli. Zřejmě chtěli, ať se jim také představím, ale něco ve mě mi říkalo ať to nedělám.
"Eileen," plácla jsem první postavu z knihy, na jakou jsem si vzpomněla.
"Takže...Eileen," pověděl Sulejmán. "Rád bych věděl, co tu děláme."
"Věřte mi, že to já taky," vydechla jsem a dále na ně neuvěřeně zírala. Ezio se krčil na okraji střechy, jako kočka čekající na svoji kořist. Přesně jako ve hře.
"Netušíme, jak jsme se tu dostali a od samého začátku nás nahání tyhle příšery," poznamenal Sulejmán. "Nevíš co jsou zač?"
"Zombie."
"Zom-co?"
"Zombie, nemrtví," upřesnila jsem.
"Venire fuori di esso," zaklel Ezio. Dvakrát chytrá jsem z toho nebyla, protože italsky vážně neumím. Ve hře to bylo alespoň přeložené.
Ze sídliště se ozval první výstřel z pušky a jeden ze zombie sebou praštil o zem. Vzápětí se ale sebral a pokračoval dál. Okamžik na to, se strhl chaos. Obyvytelé sídliště začali prchat a ječet, zombie pokulhávali za nimi a snažili se je chytit. Do toho ještě Ezio vyskočil ze střechy a svým, pro asasíny, běžným způsobem skočil na zombíka a kodexovými zbraněmi, tedy nožem vylézajícím z chrániče na rukou, mu uřízl hlavu. Hned na to se na něj vrhli další a další nemrtví. Ezio vytasil meč a kosil jednoho po druhém. Přece jenom, zombie se zmohli jen na kulhavou chůzi a natahování pařátů. Já a Sulejmán jsme leželi na střeše a zírali na mistrovské bojové umění asasína. Daleko lepší než ve hře a knihách, pomyslela jsem si.
Zombie byli pro někoho jako je Ezio velmi snadným cílem a za několik minut ležela dvacítka nemrtvých na zemi s useknutýma hlavama. Upřímně se mi z toho zvedal žaludek.
"Musíme jít," zavolal Ezio. "Tam dole je jich daleko víc." Ukázal na město pod sídlištěm a měl pravdu. Ulicemi se valily houfy zombie a všude se ozývaly zděšené výkřiky lidí. Dokonalý obrázek zkázy. Některá auta na silnicích byla převrácená a občas vybuchla. Pár lidí se snažilo zase auty ujet, ale zombie bylo tolik, že jim zatarasili cestu.
Sulejmán skočil ze střechy a přistál s hlasitým heknutím na kolenou. Já se opatrně nakláněla na okraji a zděšeně hleděla na zem. Bylo mi trapně, když jsem se bála skočit ze střechy, ale věřte mi, byla to vážně výška. Nakonec mě musel sundat Ezio. Vděčně jsem se ně něj usmála a rozhlédla se kolem. Zřejmě nám nebylo souzeno trochu klidu, protože z paneláků se vyřítilo zbývajících deset zombie, které Ezio nestihl zabít.
Když jsem pohlédla za ně, čekal mě ten nejhorší pohled mého života. Všichni moji bývali sousedé, lidi se kterými jsem se denně vídávala se teď vlekli celí zakrvácení za nemrtvými. Stála jsem s pusou otevřenou a doopravdy se mi chtělo brečet a volat mámu. Tolik k mé duševní síle.
Ani jsem si nevšimla, že se Ezio a tentokrát i Sulejmán vrhli do boje. Vyrušilo mě až troubení na roh (který už jsem, mimochodem, někde slyšela) a následný výkřik: "Za Gondor!"
Najednou vzduchem zasvištěl šíp a jeden ze zombie se skácel k zemi, hned se ale zvedl a pokračoval dál. Z lesa se vyřítil nějaký šílenec s mečem v ruce a za ním plavovlasý mladík. Pokud jsem se až doteď tvářila vyjeveně, nedokážu si představit, jak jsem vypadala, když jsem v těch dvou poznala Legolase a Boromira.
"Gondor vás ztrestá," hulákal Boromir a sekal všem hlavy. Legolas dál po všech střílel šípy, přestože to vlastně nemělo smysl. Společnými silami zničili zombie za rekordní dvě minuty a nastalo ticho. Všichni se po sobě totiž udiveně dívali.
"Syn Gondoru očekává vaše díky, za pomoc při bitvě s těmihle vylepšenými Skurut-hai," pronesl Boromir a založil meč zpátky do pochvy.
"Prosím?" podivil se Ezio.
"Meč Gondoru se v tomto boji stal vašim spojencem a já očekávám uznání za své udatné činy," prohlásil Boromir a napřímil se.
"Máte tušení co to ten babbeo plácá?" obrátil se ke mě Ezio.
Možná bylo načase, přestat postávat vzadu,nechápat co se děje a vzít situaci do vlastních rukou. Očividně jedinou šancí, jak všem vysvětlit, co jsou zač , jsem byla já.
"Poslouchejte mě, nevím co se děje," začala jsem. "Ale vy všichni i s těmi zombie sem nepatříte. Jste fiktivní postavy. A-"
"Fiktivní?" otázal se Boromir. "Jistě to znamená udatný. Gondor přijmá vaše uznání, ma paní."
Protočila jsem oči, protože Boromir ještě nebyl schopen říct něco, v čem by se nevyskytovalo slovo Gondor a podobně.
Vlastně jsem si uvědomila, že vysvětlovat cokoliv téhle bandě fantasy bojovníků nemá cenu. Hlavní problém teď byl dostat se z tudma pryč.
"Měli bychom se odtud dostat," prohlásila jsem pevně.
"To zajisté," ozval se Legolas a přistoupil blíž. "Utečeme do lesů. Pod ochranu stromů."
"Jenomže tady stromy nemluví ani nedělají nic podobného co u vás. Jsou to prostě jenom stromy."
Legolas se na mě zmateně podíval a zamračil se.
"Co za lži mi to tu vykládáš?"
"Toto není Středozem," zakřičel jsem zoufale. "Funguje to tu jinak."
"Stihl jsem si všimnout," poznamenal hořce.
"Mám pocit, že tady signora ví o čem mluví, madam," řekl mírně Ezio.
Legolas zaťal pěsti a obočí se mu stáhlo do výhružné linky.
"Jsem elf," zakřičel. "Žádná madam!"
Ezio zvědavě naklonil hlavu na stranu a usmál se.
"To je ale škoda. V nevěstinci by ses uživil. Obličejík na to máš."
"V čem?!"
Sulejmán vyprskl smíchy a i Ezio se potutelně usmíval. Legolas se uraženě mračil a Boromir se nadechoval, že něco řekne. Přerušila jsem ho dřív než začal zase plácat pitomosti o Gondoru.
"Nechme to být a pojďme se raději schovat."
Vypadalo to, že pánové zmoudřeli a následovali mě do garáže. Rožnula jsem světlo zářivky a odhalila tak staré terénní auto našich sousedů, teď už sousedů zombíků.
"Ty jsi čaroděj?" zeptal se udiveně Legolas a fascinovaně hleděl na ruku, kterou jsem rožnula světlo.
"Ne," zněla moje odpověď a její tón jasně říkál, že to nehodlám vysvětlovat.
"Co je to za příšeru?" zeptal se pro změnu Ezio a ukázal na auto.
"Auto."
"Neublíží nám?"
"Jinak byhcom tu nechodili," prohodila jsem.
Vzala jsem z rohu pár starých pneumatik a rozestavěla je do kruhu. Na jednu z nich jsem si sedla a pohlédla na ostatní. Opatrně obcházeli auto, jakoby je mělo sežrat.
"Připadá mi jako Odula," zašeptal Legolas Boromirovi.
"Ne není to Odula a nechápu, kde vidíš spojitost," zavrčela jsem podrážděně, protože tím obcházením ztráceli čas.
Nakonec po dlohém přesvědčování, že pneumatiky jsou taktéž úplně bezpečné se posadili a s očekáváním na mě hleděli.
"Takže," začala jsem. "Musíme utéct. Jak? Nemám ponětí. Město je úplně zamořené zombie."
"Skurut-hai," opravil mě Legolas.
"Tohle není Středozem a žádní skřeti tu nejsou," ujasnila jsem.
"Vypadají tak," stál si na svém Legolas.
"Ve filmu tak rozhodně nevypadali."
"Filmu? Co je to filmu?"
"Ach bože."
Na chvíli se ujal slova Ezio, za což jsem mu byla vážně vděčná.
"Můj plán je takový, že použijeme tady Odulu abychom odlákali pozornost nemrtvých a my mezitím utečeme."
"To je auto ne-"
"Gondor je s tebou, cizinče,"sklonil hlavu Boromir.
Vážně jsem těch chlapíků měla už plné zuby, ale tak Odulu jsem se jim rozhodla ponechat, protože přesvědčit je, že ta "nestvůra" před nimi je auto by mě stálo hodně času a mezitím by se z nás všech stali zombie.
"Abyste věděli," zvýšila jsem hlas, aby mě nikdo nepřerušoval. "Tak Odulou se dá i jezdit."
"To je nemožné,"zvolal Ezio.
"Je to čerodejka," řekl Legolas. "Určitě ví, jak Odulu ochočit."
Teprve teď jsem si uvědomila jak stupidní nápad, toto byl. Já přece auto řídit neumím!
"Nooo..." protáhla jse váhavě. "Možná by se mi to mohlo podařit."
Všem se na tváři objevil důvěřivý výraz, vstali z pneumatik a natlačili se ke zdi.
Já jsem přešla k autu a chystala se ho otevřít, přerušil mě však Legolasův hlas.
"Kde máš čarodějnickou hůl?"
"Neni potřeba," odbyla jsem ho.
Bezstarostně jsem vzala za kliku v domění, že otevřu dveře, ale po prvním pokusu mi došla jedna nemílá věc. Auto bylo zamčené. I kdybych vyrazila okýnko, nemohla bych ho nastartovat, protože nemám klíče.
"Odula se mnou odmítá spolupracovat, je mi líto."
"Žádost Gondoru určitě vyslyší," pronesl Boromir a třískl mečem o kapotu. Netušil, že kapota bude tak tvrdá, takže mu náraz pořádně otřásl paží.
"Používá temnou magii k odrážení útočníků, ani síla Gondoru zde není platná," zamračil se.
"Jo jasně," zabručela jsem. "Budeme muset jít po svých."
"A kdyby jsi použila magickou hůl?" zeptal se Legolas. Začínal mi lézt na nervy, v knížce byl mnohem snesitelnější. Přiznávám, že kdybych se já z ničeho nic objevila v cizí zemi, taky bych se vyptávala, ale to nic neměnilo na tom, že už jsem toho všeho prostě měla dost.
"Žádnou nemám."
Legolas vypadal poněkud zaskočeně ale nechal to být, za což jsem mu byla nesmírně vděčná.
Ezio, který šel jako první, pomalu otevíral dveře. První nahlédl škvírou a potom pomalu otevíral. Staré zarezlé panty hlasitě zavrzaly, tolik k nenápadnosti. Vzduch venku se zdál čistý a tak jsme všichni vyšli ven. Ještě jsem zhasla světlo v garáži a všimla si Legolasova fascinovaného pohledu.
Doteď jsem to všechno ještě brala dobře, ale jakmile jsem znova uviděla tu spoušť venku, chtělo se mi zvracet a zároveň se někde schovat a vylézt z tama nejdřív za dva roky. Po trávniku a cestě se válely naporcovaní zombie a sem tam kaluž krve z nějakého nešťastníka, který se teď jako smyslů zbavený honí po městě a pojídá svoje příbuzné.
"Navrhuju, abychom to vzali oklikou," řekl Ezio a rozhlížel se dolů na město. Obytné paneláky stály na vršku malého kopečku, který se tyčil nad městem ale všude kolem jinak rostl hustý les.
"S tím nesouhlasím," odporovala jsem. "Lesem neprojdeme. Kdybychom se tak rozhodli, bude trvat několik dní než ním projdeme a mezitím buď umřeme hlady nebo nás najdou."
"V lese se vyznám dobře," řekl Legolas. "Stromy mi poví kudy jít."
"Ale tady stromy NEMLUVÍ. Už jsem ti říkala, že to jsou JENOM stromy."
Legolas nasadil vzdorovitý výraz a přešel k jednomu jasanu rostoucímu u bílé lavičky. Něco mu začal šeptat a tiskl k němu uši, jakoby mu opravdu mohl něco povědět.
"Nevěděla jsem, že elfové trpí dendrofilií," prohodila jsem.
"Cože?" podivil se Sulejmán.
"To je takový druh sexuální úchylky. Dendrofily přitahují stromy."
"Jo, to by odpovídalo," pokrčil rameny Ezio. "Každopádně tady ztrácíme čas, amici, měli bychom z tudma zmizet."
"Zní to šíleně, ale asi budeme muset jít přes město. Vezmeme si tam auto - pardon, Odulu - a odjedeme odtud co nejdál."
"Spolehlivější by byl koňský povoz."
"Člověče, jsme v 21.století!"
"Už?" Tentokrát to byl Ezio, kdo vypadal zmateně.
"Takže...takhle vypadá budoucnost?"
"Zřejmě ano."
"A to má každý svoji Odulu?"
"Dalo by se to tak říct."
"A tyhle invaze nestvůr jsou tu úplně normální?"
"Ne a už úplně mimo ligu je to, že jste tady vy všichni."
"Mimo co?"
"To je fuk."
K Legolasovi, nově objevenému dendrofilovi, se přidali i Boromir a začal do stromu tlouct mečem a řvát: "Ve jménu Gondoru máš povinnost nám pomoct!" To Legolase značně popíchlo a postavil se mezi strom a Boromira s noži v rukou.
Sulejmán se jevil zatím jako nejiteligentnější člověk z celé této sebranky a stál opodál a sledoval věci kolem sebe.
"Nemáme na výběr," nadhodila jsem opět téma únikového plánu. "Prostě budeme muset nějak přejít přes město."
"Umí tihle démoni taky lézt po střechách? Tam by nás nedostali, že?"
"Ne každý je tady asasín," prohodila jsem podrážděně.
"Není na tom nic těžkého, stačí jen-" Zvedla jsem odmítavě ruku, protože jsem vážně neměla zájem o to, poslouchat Ezia, jak žvatlá o schopnostech asasínů. Bohatě mi stačil Boromir a jeho Gondor.
"Půjdeme teď hned!" zakřičela jsem, aby mě slyšeli i ti dva u stromu. Musela jsem něco udělat jinak by se kvůli tomu stromu navzájem pobili.
Rázně jsem vykročila po cestě dolů k městu a ostatním nezbylo nic jiného než mě následovat. Asi dvě stě metrů jsme šli všichni v tichosti a byla bych si to i užívala, kdyby se ve městě podemnou neproháněli zombie.
Když uběhlo těch dvě stě klidných metrů, jako první kdo promluvil, byl Sulejmán.
"Jsou to lidi nebo zombie?" Ukázal před nás. Zahlédla jsem tam asi šest osob. Nepajdali, neplahočili se, nemručeli a dokonce vypadali, že mají všechny kosti tam kde majít být. I tak ale Ezio spustil kodexové zbraně a z chráničů na rukou mu vyjely dva ostré nože. Legolas, který se už poučil z předešlého boje, tentokrát místo luku vytáhl také dva nože. Boromir a Sulejmán pevně drželi jílce mečů, připraveni je kdykoliv vytasit a použít.
Žádný další útok však nebyl potřeba. Čím víc jsme se přibližovali, tím víc jsem poznávala jednotlivé osoby. Vepředu kráčel Eragon v železné zbroji s Brisingrem v ruce. Vedle něj jeho bratranec Roran, s ničím jiným než s kladivem. Vzadu pochodovali Hazel Laveque a Leo Valdez, který měl na rukou dvě ohnivé koule připravené k házení. A poslední dvojice představovala Harryho Pottera a jeho tlustého bratrance Dudleyho, kterému dělal kopec obrovské potíže.
Můj bože, co jsem komu udělala? Další dávku pitomců s všetečnými otázkami typu "Co je to auto?" jsem nepotřebovala. Byla jsem ráda alespoň za to, že Harry a Dudley ví co a jak.
"Takže jsme vás přece jen našli," řekl Dudley, jen co k nám došel.
"Vy jste o nás věděli?" podivila jsem se.
"Jedna žena nám řekla, že jste přežili."
"Jak to mohla vědět? Z lidí odtud nikdo nepřežil."
"Taky že nebyla živá."
"Ale, jak...?"
"Noo, Harry umí být docela přesvědčivý když chce a vytáhl z ní pár informací." Harry stojící za ním zapraskal prsty, přesně jak to dělají boxeři před zápasem a na tváři se mu objevil zlomyslný úsměv, až mě z toho zamrazilo.
"Zombie umí mluvit?"
"Asi ano."
Zakroutila jsem nevěřícně hlavou. Harry, kterému v této době mohlo být tak třináct vypadal jako krvežíznivá bestie a Dudley zase jako zodpovědný mladý muž. Kolem Hazel se zase začaly ze země vynořovat diamanty a rubíny a jen tak tak od nich odháněla Sulejmána, který po nich chtivě chmatal a vysvětlovala mu, že jsou prokleté. Legolas a Eragon si očividně padli do oka, protože měli oba špičaté uši a kývali si na pozdrav. Leo i Roran stáli opodál a pozorovali vše z větší vzdálenosti.
"Víte jak jste se tu dostali?" zeptala jsem se v naději, že alespoň jeden z nich bude vědět o co tu jde.
"Ne, jenom Hazel tvrdí, že Dudley musí být kapitán našeho týmu," ujal se slova Eragon.
"Týmu?" Teď jsem byla úplně mimo.
"Týmu, netuším sice co to je, ale tady Leo tvrdí, že je to něco jako naše armáda," pokrčil rameny Eragon.
"Armáda," zopakovala jsem nejistě.
"Přesně a Dudley je náš maršeál," tvrdil dál Eragon. "Říkám to správně?" Obrátil se na Lea.
"Je to maršál," opravil ho Leo.
"Ach pardon."
V tuto chvíli jsem opravdu chtěla vzít nohy na ramena a utéct ode všech. Problém byl v tom, že všude kolem se potloukali mí hladoví sousedi a spoluobčané.
"No a ještě," dodal Dudley. "Jmenoval jsem Hazel ajko hlavní ošetřovatelku a Lea jako experta na zbraně."
Otevřela jsem pusu dokořán. Hazel jako ošetřovatelka? No to mě potěš!
"Gondor byť od teď vaší spojencem. maršále Dudley," prohlásil Boromir a poklekl.
"Pro vás jsem maršál Dursley," opravil ho. "A tady Harry je můj osobní strážce."
Harry vyzývavě pohodil hlavou, zaťal ruce v pěst, až se znovu ozvalo praskání kloubů, a dal si je před obličej, zase jako při boxu.
"Jaký je teda únikový plán?"
"Prokonzultujeme ho při dobrém jídle," pronesl povýšeně Dudley.
"To snad není možné." Chytla jsem se za hlavu, protože tohle už na mě začínalo být fakticky moc. Tak my tu stojíme uprostřed zombie apokalypsy a ten idiot myslí na jídlo!
"Potřebujeme utéct!" zakřičel Ezio. "Nemáme čas jíst!"
"Klid milý příteli," usmál se Dudley. "Dobrá vymyslíme něco teď."
A bylo ticho. Dudley předstíral, že přemýšlí a až příliš okatě se škrábal na bradě.
"Musíme projít městem, najít auto -Odulu- a odjet co nejdál pro pomoc," prolomila jsem ticho.
"To je geniální plán hodný mně," zareagoval hned Dudley. Na chvíli se odmlčel a pak slavnostně pronesl: "Mám plán. Musíme projít městem, najít auto -Odulu- a odjet co nejdál pro pomoc."
"To je geniální plán, maršále Dursley," přitakal Harry.
"Děkuji vám, nadporučíku Pottere."
Dobře, tuhle situaci raději vymažu z paměti a nechám ji plavat.
"Jaké máme možnosti obrany, experte na zbraně Valdezi," obrátil se Dudley na Lea.
"Takže, já můžu vyčarovat oheň," řekl hrdě Leo a mávnutím ruky poslal na nejbližší strom plamen ohně. Legolas zatnul pěsti.
"Já jsem čaroděj, to mluví samo za sebe," prohlásil Harry. "A umím karate."
"Já jsem dobrý šermíř a také čaruju," ozval se Eragon.
"Já jsem Hazel a dokážu najít jakoukoliv cestu podzemím a vytahovat ze země prokleté drahokamy."
"Jsem syn Gondoru a jsem taktéž dobrý šermíř."
"Jsem Ezio Auditore da Firenze a jsem asasín." Ukázal všem svoje skryté čepele, střelné zbraně, meč a vrhací nože.
"Jsem Legolas Greenleaf a jsem skvělý lučištník."
"Jsem Dudley Dursley a jsem geniální mudla."
"Co?" nechápal Legolas.
"Edain," ujasnila jsem mu to.
"Ach tak."
"Já jsem Sulejmán a jsem také šermíř," pokračoval Eziův přítel.
Nejhorší bylo, že teď byla řada na mě a já nevěděla co říct. Nebyla jsem ničím zvláštní. Nakonec mě přece jen něco napadlo.
"Já jsem Eileen a jsem fangirl."
"Co to-?"
"Jsem něco jako věštkyně," upřesnila jsem. "Třeba Harry. Pokud se letos ještě dostaneš do Bradavic, půjdeš do čtvrtého ročníku, že ano? Dávej si prosím pozor na profesora Moodyho. Není tím, kým se zdá být."
"Ale-" chtěl něco Harry namítnout.
"Až bude čas, vzpomeneš si na mě."
"A nebuď vůči Snapeovi takový nenávistivý, dělá pro tebe víc než si myslíš."
"Snape?! To jako vážně?!"
S úsměvem jsem přikývla. Doteď jsem si neuvědomila, že o všech těchto lidech a elfech vím úplně všechno z knížek a možná by nebylo od věci toho využít.
A tak to všechno začalo. Stála jsem uprostřed potencionálního konce světa s dendrofilem, gondorfilem, krvelačným italem, nemožným mudlou, holkou s bižuterii, ohnivým mužíkem, dračím jezdcem, nemožným turkem, karate kidem Harrym a mnou nenáviděným Roranem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jak se vám líbí Zombie Apocalypse:

Je úžasná! 58.3% (7)
Je to super! Moc vtipné :) 25% (3)
Dá se... :/ 8.3% (1)
Jak někdo mohl vymyslet takovou blbost?! 8.3% (1)

Komentáře

1 CherryPie CherryPie | E-mail | Web | 8. února 2015 v 7:41 | Reagovat

Taky mě to napadlo xD ale já na to nemam :D

2 CherryPie CherryPie | Web | 8. února 2015 v 15:10 | Reagovat

[1]:  Když se podíváš na tu blbost, co jsem napsala já tak rozhodně nemůžeš být horší :D

3 Vendëa Lissësúl Vendëa Lissësúl | Web | 11. února 2015 v 14:14 | Reagovat

Dneska o přestávce jsem se nudila, proto jsem tohle, co jsem dlouho odkládala začala číst! A je to boží, popravdě... Nečekala jsem, že mě to bude bavit... Fakt. :D
Těším se na to pokračko! :D Zase budu mít zpříjemněnou přestávku! :)
"Odula se mnou odmítá spolupracovat, je mi líto."
"Žádost Gondoru určitě vyslyší," pronesl Boromir a třískl mečem o kapotu. Netušil, že kapota bude tak tvrdá, takže mu náraz pořádně otřásl paží.:D
"To zajisté," ozval se Legolas a přistoupil blíž. "Utečeme do lesů. Pod ochranu stromů."
"Jenomže tady stromy nemluví ani nedělají nic podobného co u vás. Jsou to prostě jenom stromy."
Legolas se na mě zmateně podíval a zamračil se.
"Co za lži mi to tu vykládáš?"
"Toto není Středozem," zakřičel jsem zoufale. "Funguje to tu jinak."
"Stihl jsem si všimnout," poznamenal hořce. Taky dobrý. :D
Pardon za big comment. ;D 8-O

4 CherryPie CherryPie | 11. února 2015 v 16:37 | Reagovat

[3]: Moc děkuju, jsem ráda, že se ti to líbí :D

5 Jana Jana | 17. února 2015 v 11:28 | Reagovat

To ne! To je totálně geniální! :D Neznám sice ty dva assasiny, či co , ale hrozně mega se mi to líbí! Napíšeš prosím pokračování? :) .:-D

6 CherryPie CherryPie | 17. února 2015 v 17:00 | Reagovat

[5]: Do konce týdne určitě něco bude :)

7 Andoriana Andoriana | E-mail | Web | 20. února 2015 v 22:15 | Reagovat

Och, to je rozkošné. Většinu z nich znám a pokud ne, tak minimálně jsem o nich slyšela.
Ůžasné, těším se, až si přečtu další. Správně ujeté :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama