Stav rozepsaných povídek:

I'm just gonna hurt you- 0%
Nová budoucnost II 4.kapitola- 75%
Aktualizováno: 18.8.2017


Laurieth: Battle of Lonely Mountain 17.kapitola

16. února 2015 v 20:45 | CherryPie |  Laurieth: Battle of Lonely Mountain
Po dlouhé době nová kapitolka :) Téhle kapitoly jsem se od začátku tohoto příběhu bála, protože nevím, jak budete reagovat na trochu hlubší podkopání Tolkienovy předlohy.
Ale i tak, příjemné čtení... :)




Elfka pomalu otevřela oči a mžourala na ošetřovatelku. První, co si uvědomila, byla nesmírná bolest hlavy a hlavně kotníku, který si dnes, nebo včera, dvakrát poranila. Snažila se rozpomenout, co tu dělá, ale vybavovaly se ji jenom útržky vzpomínek.
Vzpomněla si na poslední Bilbovo zamávání než odpluli na sudech pryč. Pár vzpomínek z boje u hráze. Menší roztržku mezi Filim a Legolasem a nakonec Bolga. Podvědomě nějak tušila, že tady nejspíš leží právě kvůlli němu. Legolas ji v tom případě musel asi celou cestu nést. Už si představovala jeho naštvaný obličej, když se s jejím bezvládným tělem musel někde plazit v křoví. Docela zalitovala, že se alespoň na chvíli při ceste na zpátek neprobudila. Spočívat jen tak na princově hrudi by si určitě přála nejedna z lesních elfek.
"Laurieth, vstávejte," řekl zase ten hlas. "Vím, že mě slyšíte."
Bolest hlavy ji však dělala takové potíže, že neměla náladu s kýmkoliv komunikovat a raději jen ležela a modlila se, ať už to brzo přestane.
"No tak," zatřásla s ní zase ošetřovatelka.
Laurieth už začínala být celkem naštvaná. Jakoby ta elfka neměla nic jiného na práci, než s ni tady třást. Zvedla levou ruku a vedle sebe nahmatala polštář, který po ošetřovatelce vztekle mrskla a otočila se na bok zády k ní.
"Nemůžete spát celý den," řekla ošetřovatelka. "Král Thranduil mi řekl, že Vás mám za ním co nejrychleji poslat, až se probudíte. A vypadal naléhavě."
"On vypadá naléhavě vždycky," zamumlala Laurieth. Přitiskla si ruku k čelu a k její velíké nelibosti zjistila, že celá hoří.
"Vaše řeči jsou vůči králi nepřístojné a někdo Vašeho postavení by neměl-"
"Jo, jasně."
I když Laurieth neviděla léčitelce do obličeje, dokázala si domyslet její uražený výraz. Pobaveně se usmála.
"Možná kdybyste mi dala něco na hlavu, šla bych," řekla Laurieth.
"Ach, vůbec jsem si neuvědomila, že Vás bude bolet, moc se omlouvám." Rychle vstala a někam odběhla.
Laurieth jen zavrtěla hlavou. Tahle ošetřovatelka mění nálady takovou rychlostí, až jí z toho bolí hlava víc než předtím.
Uvažovala, co po ní tak důležitého Thranduil chce, protože sama ještě neměla ve věcech úplně jasno a její výpadky paměti tomu moc nepomohly. Bolg jim musel určitě utéct, jinak by tolik nespěchali.
Ošetřovatelka se vrátila s malou skleněnou lahvičkou zelené tekutiny a když se Laurieth zvedla do sedu, vrazila jí naštvaně lahvičku do ruky, jakoby si až teď uvědomila, že na ni je vlastně naštvaná.
"Děkuji."
Lék chutnal výborně a byl velmi osvěžující, avšak bolest hlavy ustala až po pár minutách. I tak za něj byla Laurieth vděčná.
Ošetřovatelka mezitím odešla do vědlejší místnosti a nechala Laurieth osamotě, která měla alespoň čas se tu pořádně porozhlédnout. Celá místnost byla vymalována světle krémovou barvou a působila velice příjemně. Podél zdí byly na každé straně rozestavěny dvě postele, na kterých však nikdo neležel. Zdálo se, že tu zůstala sama. Každá postel samozřejmě měla svůj malý noční stolek, což u elfů ještě neviděla. Tenhle typ nábytku používali spíš lidé. Nad Laurieth bylo mimo jiné i obrovské okno, kterými na ni dosahovaly i sluneční paprsky, takže jí došlo, že musela na ošetřovně strávit noc. Stáhla si deku až po pás, aby si naplno mohla užít teplo, které jí slunce poskytovalo a všimla si, že jí někdo sundal tuniku i plášť a ona tu ležela jen v bílé průsvitné košili a spodním prádle. Zamračila se a znovu se rozhlédla po pokoji, ale svoje věci nikde neviděla. Dokonce by jí zajímalo, kde má svoje zbraně.
"Vidím, že je Vám mnohem líp," vešla do místnosti ošetřovatelka s miskou něčeho, z čeho se hodně kouřilo.
"Chci moje zbraně," vyhrkla Laurieth. "Jak se opovažujete mi je brát!"
"Ano, je Vám mnohem líp," konstatovala ošetřovatelka. "Princ říkal, že jakmile se začnete mračit a budete protivná, je to znamení, že jste zcela v pořádku."
Laurieth se zatvářila překvapeně. "Cože? On tu byl?"
"Samozřejmě, kdo si myslíte, že vás sem dnesl? Dokonce mě upozornil i na ten kotník. Vskutku bych si toho sama nevšimla, takže byste mu měla vslatně poděkovat. Bez něj bychom ho neošetřili."
"Neošetřili?! To jako..." hlas se jí zadrhl a začala se nekontrolovatelně červenat.
"Ano, princ mi pomáhal," přisvědčila ošetřovatelka. Přisedla si k Laurieth na postel a začala pečlivě míchat tekutinu uvnitř misky. "Netušila jsem, že toho o léčitelství tolik ví. Na někoho, kdo stále bojuje, to je velmi pozoruhodné."
Laurieth to ovšem pozoruhodné nepřipadalo ani trochu. Takže Legolas ji viděl jen v košili a spodním prádle. Výborně, teď s ním nebude rozumná řeč, protože si nenechá uniknout šanci, udělat si z ní srandu.
"To byste nezvládla sama?" zeptala se.
"Ano zvládla," odpověděla léčitelka a zasněně se usmála. "Ale trval na tom, že mi pomůže."
"Jak se může opovažovat jen tak-"
"I kdyby vás měl princ léčit z jakéhokoliv zranění, nemůžete odporovat jeho zájmu," přerušila ji ostře léčitelka. "Nejste v dosatatečném společenském postavení na to, abyste zpochybňovala jeho zájem."
"Právě mluvíte s někým, komu je nějaké společenské postavení úplně ukradené."
Léčitelka přestala míchat tekutinu a vztekle s miskou praštila o noční stolek. Naštěstí se nic nerozbilo. Vstala, podívala se na Laurieth a dala ruce v bok. Kdyby mohla pohledem zabíjet, Laurieth by už určitě byla desetkrát mrtvá.
"Víte, kolik elfek z království by Vám Vaši pozici závidělo?" spustila na ni. "Někdo jako Vy si princovu starost vůbec nezaslouží! Kdyby Vás tam raději nechal na pospas tomu Balgovi nebo jak se jmenuje, udělal by líp. Ale on je naštěstí daleko šlechetnější a raději Vám zachránil život, čehož Vy si bůbec nevážíte."
"Nooo," protáhla se Laurieth a na tváři se jí usadil úsměv. "Předtím jsem mu zase život zachránila já, takže to beru, že teď jsme vyrovnaní."
Tímto léčitelku rozzuřila natolik, že odešla od postele a vyrazila ze dveří na chodbu. Laurieth pokčila rameny a zachumlala se pod deku. Zavřela oči a užívala si klidu, který léčitelka před chvíli velmi narušovala. Deka voněla po čertvě natrhaných rostlinách a Laurieth to připomnělo její pobyt v Lórienu. Vzpomínala, jak s ostatními dětmi spala v jedné ložnici, kde to přesně takhle vonělo a Galadriel za nimi vždy přišla a vyprávěla jim dobrodružstvích lorda Glorfindela nebo o bitvách, jež se ve Středozemi odehrály, hlavně o statečných činech lorda Elronda při válce se Sauronem a také legendu o Isildurovi.
Statečné činy lorda Elronda Laurieth vždy spíše rozčílily, protože si nedovedla představit, že někdo, kdo vede svůj lid odhodlaně do války, nedokáže odpustit nevinnému dítěti smrt její matky. Jakoby za to Laurieth doopravdy mohla...
Dnes jí ovšem odpočinku nemělo být dopřáno, protože za chvíli zase uslyšela klapnutí kliky.
"Pokud jste mě zase přišla poučovat o mém společenském postavení, jděte auta miqvuva orco!" zavčela Laurieth. Nemohla si odpustit tu elfskou nadávku, protože v tuto chvíli se dokonale hodila. Nečekala na opověď, křičet už léčitelku přece slyšela, a zachumala se ještě víc pod deku, aby mohla nerušeně odpočívat.
"Máte pravdu už je zcela v pořádku," řekl Legolas. Opíral se dveře a pozoroval hroudu deky, jak se snaží krčit, co nejvíce na sluncem vyhřívané části postele.
"Je na mě sprostá a vůbec me neposlouchá," stěžovala si ošetřovatelka a naprosto přeháněla, jak jinak.
Laurieth pod dekou strnula, když si uvědomila, že právě před princem poslala vrchní léčitelku políbit orka. Legolasovi to malé strnutí neuniklo a náramně se bavil.
"Snad bys už mohla vstávat, Laurieth," řekl Ĺegolas. "Oprvadu je to naléhavé."
Laurieth na chvíli měla chuť ho pořádně vyplísnit za to, že se opovažoval na ni sahat bez jejího svolení, ale nakonec si to rozmyslela. Už takhle bylo hodně zlé, když před ním urazila léčitelku a další nadávky by nemusela snést ani ta jeho trpělivost. Někdy mu to ale připomene, o tom není pochyb.
Neochotně se zvedla z postele a mžourala ospalýma očima na dvě postavy stojící u dveří. Legolas se opíral o dveře, ruce založené a s mírným úsměvem na tváři. Léčitelka na něj zbožně hleděla za jeho zády a občas posílala k Laurieth nevraživé pohledy.
"Seber si všechny své zbrabě i oblečení a přijď potom ke králi," řekl Legolas a pomalu se otočil k odchodu. "Chápu, že tě možná ještě bolí hlava -vážně to byla pecka- ale ocenili bychom s otcem trochu rychlejší tempo."
"Hmm."
Legolas odešel a Laurieth začala mít strach, že ji léčitelka sežere za živa. Místo toho zašla do vedlejší místnosti a přinesla z tama její věci a zbraně.
"Najednou ti sklaplo co?"
Laurieth na ni vrhla nebezpečný pohled, ale raději už nic neříkala.

oOoOo

"Skřeti chtějí dobýt Erebor?!" zhrozila se Laurieth a vyděšeně pohlédla na krále.
"Ano, Tauriel včera pronásledovala Bolga a odposlechla jejich plány," pověděl Thranduil.
"Pomůžete trpaslíkům, že ano?" zeptala se Laurieth.
"Pokud mi vráti to, co je mé, potom ano."
"Snad si nemyslíte, že po tom všem-"
"To je mi jedno," zvyýšil hlas Thranduil. "Nebudou mít na výběr než mou nabídku přijmout."
"Ale co Šmak?"
"Včera by poražen," vmísil se do rozhovoru Legolas. "Když jsi omdlela-"
"Upadla do bezvědomí," opravila ho Laurieth. "Omdlela zní slabošsky."
"Když jsi upadla do bezvědomí," řekl rezignovaně Legolas. "Snažil jsem se tě odnést pryč a cestou narazil na Tauriel. Dohodli jsme se, že bude Bolga sledovat. Šli jsme si potom každý vlastní cestou. Už jsem byl skoro ve Hvozdu, když jsem uslyšel strašný řev. Šmak se vyřítil z hory a mířil na Esgaroth. Okamžitě město začal pálit a teď jsou z něj jen ruiny. Potom ho zasáhl šíp Barda a on padl," dopověděl stručně.
Laurieth úlevně vydechla. Trpaslíkům se sice ta část plánu: Neprobudit draka zrovna nevydařila, ale naštěstí se nikomu z nich nic nestalo. Horší bylo pomyšlení na přeživší vesničany. Teď byli bez domova, někteří i bez rodiny a nebylo místo, kam by mohli jít.
"Musíme pomoct vesničanům," naléhala Laurieth. "Určitě hladoví a mají nedostatek léků."
"Dostal jsem zprávy, že se usadili ve městě Dol a mají v plánu taktéž žádat o svůj podíl na bohatství z Hory," řekl Thranduil.
"Musíte je jít varovat, že se blíží armáda skřetů!"
"Ovšemže je budu varovat," pronesl Thranduil. "Avšak v této chvíli potřebuju tvou pomoc."
"Mou pomoc?"
"Přesně tak," přitakal. "Za normálních okolností bych k Hoře nakráčel se svým vlastním vojskem a zlikvidoval trpaslíky."
Laurieth při těch slovech zatla zuby a pokoušela se ignorovat s jakou lehkostí mluví Thranduil o jejich konci.
"Jenomže jsou tu skřeti a nakonec také Dáinova armáda, pro kterou Thorin poslal, jakmile se v Esgarothu dozvěděl, že po něm jdou skřeti. Netuším kolik skřetů přijde a proto si nejsem jist, zda to ustojíme. Proti skřetům bychom snad s trpaslíky mohli bojovat po boku, avšak pokud skřety porazíme, trpaslíci začnou bránit Horu a to, že jsme byli jejich spojenci je nebude zajímat."
"To chcete jít do války jenom kvůli nějakému kusu drahokamů?"
Thranduilovi divoce zaplály oči a jeho výraz se změnil na smrtelně nebezpečný. Vstal z trůnu a přišel k Laurieth.
"Je to jeden z důvodů," pověděl. "Nesmíš ale zapomínat na to, že pokud skřeti dobudou Erebor, další na koho zaútočí budeme my a já hodlám využít příležitosti, při které se objeví i trpaslíci, k tomu, abychom dali skřetům pořádnou lekci."
Laurieth usoudila, že Thranduil byl rozhodně prozíravý a ve válečných strategiích se vyznal.
"Jak vám potom můžu pomoct?"
"Moje vojska jsou malá a my stojíme proti armádě skřetů, trpaslíků a Thorinovi, který se bude uričtě taky nějakým způsobem bránit."
Laurieth pozorně poslouchala, ale neměla ani tušení k čemu tím Thranduil směřuje.
"Povolám na pomoc Lórien a Roklinku, ale i společně nás bude velmi málo. Lórien i Roklinka se nechali ukolébat poválečným mírem a jejich vojska jsou slabá, ale tady bude potřeba každého bojovníka. Slyšel jsem zlé řeči o tom, jak skřeti drze přecházejí Mlžné hory a kradou lidské rase zbraně. Z toho usuzuji, že plánují něco velkého a na to spojenectví s Lórienem a Roklinkou nepostačí."
Laurieth svraštila čelo, ale stále nechápala Thranduilův plán. Potřeboval přece armádu, tak jak by mu mohla pomoct ona samotná?
"Avšak daleko na východě máme stále spojence."
Laurieth zatrnulo, teď už moc dobře věděla, co po ní chce. Její matka pocházela z východního království elfů, tedy od jezera Rhün, nebylo tak pochyb o tom, že tam někde má příbuzné. Nikdy se tam však nevydala a ani o to nestála. Stačilo jí, že ji Elrond nedokáže přestat vinit za smrt její matky, natož otevřený hněv dalších členů rodiny už by asi nevydržela. Raději proto svůj původ vymazala z paměti a snažila se na to nemyslet. To co teď Thranduil řekl ji značně znepokojilo. Vždyť jim přece neřekla, že je dcera Elronda a zrovna teď by přísahala, že Thradnuil právě na tohle naráží.
"Elfové od jezera Rhün, jak sis jistě stihla domyslet, mají výborná vojska a já je v této situaci velice potřebuji. Posílám proto Legolase, jako mého mluvčího, aby s nimi obnovil spojenectví a také tebe, jako motivaci."
"Motivaci? Jak to myslíte?"
"Nejsem hlupák, Laurieth, a stihl jsem si zjistit, co jsi zač. Paní Galadriel vskutku překvapilo, když se v mém dopise dozvěděla o tvých činech. A když něco překvapí Paní Galadriel, to už je co říct. Každopádně znám tvůj příběh a ten by nám teď mohl být velmi nápomocný."
"Ale-"
"Nepřerušuj mne," požádal Thranduil. "Tahle záležitost spěchá, protože skřeti se můžou objevit každým dnem a nic neuspěchá jednání tak jako ty. Znám tvoji babičku Laurieth a věřím, že kdyby věděla, že měla Lótiel potomka, neváhala by ani chvíli a našla by tě. Nebudu předstírat, že nejsem udiven, že jsi svoji rodinu ani po tak dlouhé době nevyhledala, ale máme teď jiné starosti a nehodlám se tím zabývat. Teď však nastal ten správný čas, aby jsi jim vše pověděla. S tebou do války určitě půjdou a všechno jednání o spojenectví proběhne daleko rychleji než obvykle. Jak už jsem řekl - motivace"
"To nemůžete," zajíkla se Laurieth a do očí se jí draly slzy. Jak si mohl být Thranduil jistý tím, že jim Laurieth pomůže? Pokud budou elfové reagovat stejně jako reagoval Elrond, spojenectví tím akorát pokazí.
"Složila jsi přísahu věrnosti nemýlím-li se?" argumentoval král. "Pak je tvou povinností vyhovět mým rozkazům."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jak se vám líbí povídka Laurieth: Battle of Lonely Mountain

Je výborná! Očekávám další kapitoly 93.9% (46)
Ujde. Rozhodně je, ale co zlepšovat. 6.1% (3)
Blbost -_- 0% (0)

Komentáře

1 Vendëa Lissësúl Vendëa Lissësúl | Web | 24. února 2015 v 8:55 | Reagovat

Skvele

2 annalisen annalisen | 26. února 2015 v 19:41 | Reagovat

pane jo ,pěkně se to prolíná s filmem  moc se mi lybý tvuj přiběch :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama