Stav rozepsaných povídek:

I'm just gonna hurt you- 0%
Nová budoucnost II 4.kapitola- 75%
Aktualizováno: 18.8.2017


Laurieth: Battle of Lonely Mountain 16.kapitola

10. února 2015 v 20:28 | CherryPie |  Laurieth: Battle of Lonely Mountain
Ja vím, ja vím, ten assassinský styl útoku na konci jsem si prostě nemohla odpustit :D
Snad se bude kapitolka líbit, pěkné čtení :)


Do Jezerního města dorazila trojice elfů den po trpaslících. Přece jenom trpaslíci pluli lodí, zatímco elfové museli běžet, což bylo velmi vyčerpávající. Po cestě stačili také zjistit, že skřeti přesně pronásledovali trpaslíky po souši. Zanechávali za sebou až neuvěřitelný nepořádek, jakoby chtěli aby je někdo stopoval. Laurieth, která doposud za Temným hvozdem nikdy nebyla nemohla přestat zírat okolo. Největší podívanou pro ni však byl Esgaroth a nedaleko pak Osamělá hora.Něco tak fascinujícího ještě nespatřila. U vrcholu hory se držela mléčně bílá mlha a byly vidět i poprašky sněhu. Okolí hory tvořila dlouhá a pustá pláň. Jen u úpatí bylo vidět město. Z kdysi krásného místa zbyly sutiny.
"Začíná se stmívat," řekl Legolas. "Snad nemají skřeti příliš velký náskok."
Laurieth, přestože byla na přespolní běhy zvyklá, pociťovala únavu. Byla neskonale vděčná za to, že byli od Esgarothu jen kousek a těšila se, že si konečně někam sedne a pořádně se vydýchá. Pokud všechno půjde hladce, nazpátek už snad poběží volnějším tempem. Netušila však, že v Bardově domě je čeká nemilé překvapení.

Při průchodu městem zjistili, že je úplně prázdné. Jakoby se všichni vesničané odstěhovali. Možná by v to i uvěřili, kdyby se v okně jednoho domu nepohla záclona. Vesničané se tedy schovávali a Laurieth by dala cokoliv za to, že před skřety.
"Schovávají se, nemohli by odejít a všechno tu nechat," řekla Laurieth.
"Cítim skřety," zamumlal Legolas.
A měl pravdu. Jen co odbočili za roh, uviděli mrtvého skřeta, válet se v kaluži krve po dřeveném molu. Očividně byl už mrtvý, protože nechutně zapáchal. Legolas k němu přiklekl aby se přesvedčil, zda pro ně skřet opravdu není žádnou hrozbou. Tep mu nenahmatal a navíc byl skřet až nepřirozeně studený. Otřel si ruce o svoji tuniku a rozlédl se kolem. Uviděl dalšího skřeta, který se však válel v sítích, takže ho nebylo na první pohled vidět. Všiml si Laurieth, jak nepřítele podezřívavě pozoruje. Vykročila dřív než mohl cokoliv udělat a zamířila ke skřetovi. Stejně jako on k němu přiklekla a zkusila nahmatat tep. Protentokrát měla štěstí, tep byl sice slabý, ale byl. Skřet zasípal, když na něj sáhla a z ústu mu vytékal proužek krve.
"Ulehčím tí trápení, když mi řekneš kdo ti to udělal a kde je?"
Místo odpovědi se jí dostalo dalšího zasípání. Nemohla nic dělat, skřet měl nejspíš propíchnutou plíci a pořádně nemohl dýchat, natož mluvit.
"T-tr," zašeptal tiše, ale svoji dopověď nedokončil, protože v ústech se mu nahromadila další krev.
"Trpaslíci?" zeptala se Laurieth.
Skřet namáhavě přikývl a v krku mu zabublalo. Laurieth cítila, že za chvíli bude konec a tak s ním necitelně zatřásla.
"Kde jsou?"
Místo odpovědi zlověstné bublání. Skřet začal namáhavě dýchat a hekat.
"Ta-m" Pomalu zvedal ruku a jeho oči se úpíraly nahoru ke schodům, pod kterými ležel.
"Tam nahoře?"
"A-" víc už však neřekl, protože se v mžiku začal dusit vlastní krví.
"Děkuji." Sklopila hlavu Laurieth a usekla skřetovi hlavu. Ta se ihned skutálela a spadla do vody. Nad tím už jen Laurieth pokčila rameny a vstala. Hned za ní stál Legolas s Tauriel.
"Proč ta laskavost někomu takovému?" zeptal se pohrdavě.
"On mi dal informace, já mu usnadnila odchod."
Legolas nechápavě zavrtěl hlavou. "Jdeme."
Schody, přestože byly dveře až tady nad nimi, začínaly z pravé strany domu. Takže museli elfové obejít dům.
Nechali se ukojit aurou klidu, která vládla nad městem a tak je skupina asi desetí skřetů tlačících se do schodů velmí nepříjemně překvapila.
Jakmile je skřeti spatřili, rozdělili se na dvě kupiny. Prvních pět se dál hnalo do schodů a zbytek vyrazil proti elfům. První dva si vzala na starost Laurieth. Jedním nožem vykryla skřetův výpad s nečím, co se vzdáleně podobalo meči a než si stačil uvědomit, co se děje, propíchla mu krk. Po dalším skřetovi hodila vrhací nůž, který se mu zabodl do žeber. Byla trochu sklamaná, protože původně mířila také na krk, ale co se dalo dělat.
Další dva si vzal na starost Legolas a opět použil luk na tu šíleně krátkou vzdálenost. Prvnímu skřetovi propíchl šípem hrdlo a vzápětí vystřelil po druhém. Na šípy byl princ velice úsporný, když přišlo na věc. Tauriel nezbylo nic jiného než zastřelit posledního skřeta, který už se i tak obracel k odchodu, když uviděl, co se stalo s jeho druhy.
Tauriel si však nemohla ani postěžovat na nedostatek protivníků, protože se seshora ozval bojový pokřik, nejspíš z úst Bombura. Trojice proto rychle vyběhla nahoru. Ve skromném příbytku, který musel být kdysi dávno moc útulný teď panoval chaos a nepořádek. V jedné malé místnůstce se muselo mačkat pět skřetů, trpaslíci, tři neznámé děti a do toho přiběhli ještě elfové.
Laurieth zaútočila hned na prvního skřeta, který jí přišel pod ruku. Na tak malém prostoru však ještě nikdy nebojovala. Bývala zvyklá na to, že má vždy kolem sebe plno prostoru, proto jí teď boj se skřetem dělal velké problémy. Když chtěla ucovnout proti skřetové ráně sekyrou, pořádně si narazila už tak dost bolavý kotník a bolestně zaskučela. Malého zaváhání v elfčině obraně skřet hned využil a sekal dál. Podařilo se mu jí proseknout rukáv u ramene až do masa. S ramenem však stále šlo hýbat a mimo nepříjemné mlaskání a bolest byla paže téměř v pořádku. Laurieth její zranění vrátilo opět do reality a tentokrát to byl skřet, kdo se musel bránit před jejími výpady. Bezhlavě sekala po nepříteli, dokud mu zbraň nevyrazila z rukou. Tehdy využila příležitostí a napřáhla se, že zasadí skřetovi poslední ránu. Její nemilý společník byl však velmi vychytralý a než stačila bodnout rozběhl se proti ní a odhodil ji na stůl vedle. Měl namířeno ke dveřím, kam se však už nikdy nedostal, protože ho dorazila dobře mířená Legolasova střela. Laurieth si pomyslela, že to střílení z luku na blízku občas má své výhody.
"Vy-vy jste je zabili," vykoktal chlapec, který zrovna vylezl zpod stolu.
"Vy jse Bardovy děti?" zeptala se Tauriel a usmála se i na dvě dívky za chlapcem.
"Ano," přisvědčili všichni sborově.
Tauriel pokývala hlavou a rychle přešla k posteli, na níž ležel Kili. Nebohý trpaslík už byl téměř v bezvědomí a neklidně blouznil. Elfka mu roztrhla kalhoty u postiženého kolena ránu si prohlížela. Nepěkně se zamračila a obrátila se k Bomburovi.
"Seženeš mi Athelas?"
"Králův lístek? Ten přece-"
"Ano, přesně ten," přerušila ho Tauriel. Čas na všetečné otázky teď doopravdy neměli.
Bombur odběhl pryč z domu a bylo za ním slyšet jen hlasité dupání. Laurieth při tom zvuku zatla zuby. Byla vždycky zvyklá pohybovat se tiše a takovéhle dupání jí vždycky lezlo na nervy.
"Kde je Bilbo a ostatní?" zeptala se.
"Šli k Osamělé hoře, je nejvyšší čas," odpověděl Fili. "Nešli jsme s nimi. Nemohli jsme tu Kiliho nechat samotného."
"Chápu."
Zavládlo nepříjemné ticho. Óin si schoval meč zpátky do pochvy, přestože byl úplně ušpiněný. Skřetí krev byla černá a velmi lepkavá, takže Laurieth nechtěla vidět, co trpaslík objeví, až meč zase vytáhne a krev se vstřebá do kůže.
"Probudí Šmaka!" vykřikl Legolas. "To nemohou myslet vážně."
"Neprobudí," oponoval Fili a mračil se na Legolase. "Mají zloděje."
"Máte představu, kolik elfů můj otec posílal do Ereboru, aby mu přinesli, co mu patří?" zvýšil Legolas tón. "Spousty a ani jeden odtamtud nevyvázl živý. Jak by mohl nějaký hobit-?"
"Takže Thranduil se přece jenom pokusil ukrást poklady z Hory," zvolal vítězoslavně Fili.
"Lesní elfové nepotřebují zlato, toho mají dost. Činíme si nárok jen na to, co nám náleží."
"Pff," odfrkl si Fili a chtěl přidat další jedovatou poznámku, ale v tu chvíli vtrhl do dveří Bombur a nesl Athelas. Rychle přicupital k Tauriel a bylinu jí podal.
"Tauriel," oslovil ji Legolas. "Jsme tu, abychom sledovali Azoga, není naší povinností uzdravovat tyhle chamtivce."
Fili už sahal po meči, ale zastavil ho Lauriethtin hlas.
"Ale no tak," řekla důrazně. "Tohle je problém Thorina a Thranduila."
"Jako jeho syn, jsem jeho zástupce."
"Máme teď větší problémy, než se hádat s trpaslíky."
"Prozatím, to nechám být," řekl výhružně Legolas a přejel pohledem Filiho. Šel směrem ke dveřím ,kde se zastavil, jakoby si vzpomněl, že odchází jen on. Pohlédl na Tauriel, která starostlivě pečovala o Kiliho a zamračil se. Z toho by otec neměl radost, pomyslel si. Naneštěstí to bude zase on, Legolas, kdo bude muset strpět tu jeho náladu, pokud se o tom dozví.
"Tauriel, jdeme," zavelel.
Elfka se otočila k němu a nešťastně se usmála. Už chtěla jít, ale na poslední chvíli se zastavila a zase pohlédla na Kiliho. "Já-"
"To je jedno, půjdeme sami," skočila jí do řeči Laurieth a vytlačila Legolase ze dveří. Zachytila Taurielin vděčný úsměv a zavřela za sebou dveře. Venku nastalo hrobové ticho. Laurieth, která měla stále položené ruce na Legolasový ramenou, je rychle sundala, protože se nehodilo takhle se dotýkat prince. I když vypadalo, že Legolasovi to nějak nevadí.
"Nebudu z toho vyvozovat něpříjemné závěry, ale pokud se Tauriel nevráti s námi stejně jako když odešla, bude to zlé," řekl nakonec Legolas a sešel ze schodů. Laurieth mu na nic neodpovídala a poslušně ho následovala.
Dole u mola se princ zastavil a zamračeně se rozhlížel po okolí.
"Kam mohli jít?" zašeptala Laurieth.
"To netuším, předpokládám však, že směrem k Osamělé hoře za trpaslíky."
"Zítra je Durinův den," řekla Laurieth. "Pokud se místo trpaslíků zmocní Hory skřeti, teprve potom budeme mít opravdový problém."
"Jdeme!"
Ulice byly tiché a vypadlo, ž i vesničané dostali odvahu, vylézt ven, protože se postupně otevíraly dveře. Když obyvatelé Jezerního města spatřili dvojici plně vyzbrojených elfů, z toho jednoho od krve, buď na ně fascinovaně hleděli nebo v domněnce, že jde o skřety, znovu zalezli do svých příbytků.
Zatím nejnepříjemnější překvapení na ně čekalo na okraji vesnice. Vypadalo to jako velká slezina celé skřetí tlupy. Většina z nich seděla na vrrcích. Legolas okamžitě zastavil a přikrčil se za sud s rybami. Laurieth, která usoudila, že tohle bude nejspíš nejrozumější, se přikrčila za něj. Docela ji štvalo, že nejlepší výhled má Legolas a ne ona, ale nic s tím udělat nemohla.
Skřeti mezi sebou hovořili v Černé řeči a slušně, takže jim Laurieth nerozuměla.
Nakonec se celá smečka, až na Bolga a trojici skřetů, rozjela pryč. Bolg ukázal na Osamělou horu a válečně zařval.
"To nemůžeme dopustit," pošeptala Laurieth Legolasovi.
Legolas však neodpověděl a stále seděl za sudem. Laurieth to nedalo a z ničeho nic vyskočila a střelila šíp po vrrkovi, který nesl Bolga. Vrrk padl mrtvý k zemi i se skřetem. Když Bolg vstal ze země a uviděl Laurieth, zlostně zařval a spolu s ostatními skřety se rozběhl na Laurieth. Elfka založila do tětivy další šíp a sestřelila dalšího vrrka. O třetího se postaral Legolas, který vyskočil z úkrytu a vystřelil. Teď už proti nim stáli jenom čtyři skřeti. Než však stačili k elfům doběhnout, přišli o jednoho druha, kterého zabila další Lauriethtina střela.
Elfové ale už museli schovat luky a vytáhnout nože, v Legolasově případě meč a pustit se do boje zblízka.
Laurieth si vzala na starost dva skřety a Legolas bojoval s Bolgem. Bolg byl ovšem velmi výborný bojovník a Legolasovým výpadům lehko odolával a občas přidal i své vlastní. Laurieth, která se postavila dvěma skřetům, se musela ohánět oběma noži a neustále uskakovat. Byla však ráda, že opět nebojuje ve stísněném prostoru. Stálo ji mnoho času, než skřety porazila a Legolasovi na pomoc přišla v tu nejvhodnější chvíli. Bolg mu totiž vytrhl meč z ruky a odhodil ho stranou. Chtěl se po Legolasovi ohnat svou zbraní, jenomže elf byl daleko mrštnější než on a uskočil. Využil Bolgova momentu překvapení a přiblížil se k němu, aby mu uvalil ránu pěstí do čelisti. Bolg mu však chytl ruku za letu a zkroutil od sebe. Laurieth slyšela, jak Legolas bolestivě syknul. Její bojový nůž teď vězel v jednom ze skřetů a ona neměla na výběr a musela použít ten menší vrhací. Hodit jej po Bolgovi by nejspíš nedokázala, protože by mohla zasáhnout Legolase, který se ho dál snažil alespoň zdravou rukou omráčit.
Laurieth se dlouho nerozmýšlela vyběhla na sud, za kterým se schovávali a z něj pak z výšky skočila na Bolga a zarazila mu malý nožík do ramene. Rychle seskočila z jeho zad dolů, ale Bolgově pěsti se nevyhnula. Poslední co uviděla byla dřevěná podlaha mola a Bolga utíkajícího pryč. Pak už jen tma a prázdno. Cítila, jak s ní Legolas zatřásl, ale jí už se nechtělo na nic reagovat a tak ležela v jeho klíně a čekala na odpočinek v podobě sladkého bezvědomí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Jak se vám líbí povídka Laurieth: Battle of Lonely Mountain

Je výborná! Očekávám další kapitoly 93.9% (46)
Ujde. Rozhodně je, ale co zlepšovat. 6.1% (3)
Blbost -_- 0% (0)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama