Stav rozepsaných povídek:

I'm just gonna hurt you- 0%
Nová budoucnost II 4.kapitola- 75%
Aktualizováno: 18.8.2017


Laurieth: Battle of Lonely Mountain 14.kapitola

29. ledna 2015 v 18:53 | CherryPie |  Laurieth: Battle of Lonely Mountain


Pozdní odpoledne se pomalu přehouplo a nastal večer. V Temném hvozdu se začalo stmívat, ale Laurieth ani Bilbo si to ve světle ohně vůbec neuvědomovali. Elfka pověděla Bilbovi, co všechno za tu dobu zažila. Začala setkáním se svým dávným přítelem Tamaliorem a následný rozhovor s králem, později ráno pak s Tauriel a nakonec i den strávený na cvičišti. Ukázala mu i rozpůlený Legolasův šíp, který stihla ukořistit a při troše volného času i slepit smůlou ze stromů. Šíp z dálky vypadal výborně, ale po bližším průzkumu byl jeho předešlý úděl znatelný. Střílet se s ním nedalo, jak se o to Laurieth mnohokrát pokoušela, byl velmi nepřesný, ale i tak ho Laurieth ponechávala pořád v toulci. Každý měl přece nějakou svoji oblíbenou věc, kterou si střežil, přestože byla k ničemu.
"Tak Bilbo," pronesla po chvíli. "Je načase, abys mi pověděl tvůj příběh."
"Ten nestojí za řeč," pousmál se hobit. "Zkrátka jsem nějak přežíval. Samozřejmě s pomocí tvé věrné přítelkyně." Ukázal na Athelas.
"Děkuji, že jsi se o ni postaral," řekla Laurieth. "Nedokážu si představit, co bych si bez ní počala."
Občas ji v králoství zastihly chvilky, kdy se nekontrolovaně málem rozbrečela. Nejčastěji při návštěvách stájí nebo když se trpaslíci zmínili o Bilbovi. Snažila se to ovšem dobře skrývat a i když onehdy vyběhla z zničehonic ze stájí a Legolas ji zmateně následoval, dokázala se rychle dát do pořádku a svoje pocity na sobě nenechávala znát.
"Spíš bych měl poděkovát já jí. Bez ní bych tu už zřejmě nebyl nebo bych umřel strachy už první noc. Umíš si představit, jak je Temný hvozd v noci strašidelný?"
"Až moc dobře."
"Několikrát na nás zaútočili i nějací zvláštní tvorové. Byli velcí asi jako psi, ale spíš se podobali kočce nebo kryse. Měli dlouhé špičaté uši, šedou srst, tlapky s drápy a dlouhý ocas. Každopádně byli dost nebezpeční. Ale přes to všechno jsem rád, že jsme nenarazili na pavouky."
"Poslední dobou je hodně sledujeme," přikyvovala Laurieth.
"Díky vám za to," povzdechl si Bilbo.
V umění s mečem se za tu dobu celkem zlepšil, něměl na vybranou, nemohl pořád spolehát na Athelas, že všechny ty kočkokrysí obludy zkope do bezvědomi. Proti pavoukům by však Athelas neměla žádnou šanci a on v podstatě také ne.
"Mám z toho všeho špatný pocit, nikdy jsem o tvorech odpovídajícím tvému popisu neslyšela. Neobvyklí tvorové se začínají objevovat na ještě neobvyklejších místech, je to zvláštní."
"Já myslel, že skřeti vždy dělali problémy a ta tlupa, kterou jsme potkali tehdy u mostu, nebyla vyjímkou."
"Skřeti vždy dělali problémy," souhlasila Laurieth. "Jenomže ne v takové míře. Objevují se častěji a ve větších tlupách. Dřív kradli úplně všechno, teď se soustřeďují jenom na zbraně a brnění."
"Začíná se mi stýskat po Kraji," zabručel Bilbo. "Tam byl naším hlavním problémem po spoustu let jeden divočák, který ničil pole. A když ho po té době jeden z našich hobitů zabil, byl považován za hrdinu a dodnes si žije v pěkném bohatství."
Laurieth na něj smutně pohlédla. Věděla, jak se asi cítí. Celý život byl zvyklý na klid a mír a teď najednou vyjde z Kraje a vidí skutečný svět. Kdyby byli všichni jako hobiti, svět by byl mnohem lepším místem k životu.
"Až se vrátíš do Kraje, budou všichni obdivovat tebe. Tvoje činy v porovnání se zabitím obyčejného divočáka budou velkolepé."
"Tím bych si nebyl tak jistý..."
"Vydržel jsi několik týdnů v Temném hvozdu jenom s tímhle malým mečíkem," povzbuzovala ho Laurieth. "A i přesto sedíš tady u ohně a povídáš si se mnou!"
Bilbo sklopil zrak. Taková pochvala a ještě od někoho jako je Laurieth mu vehnala červeň do tváří. První dny strávené v tomto lese několikrát uvažoval, jestli neudělal chybu, když se k výpravě přidal.
"Já sama mám husí kůži jen z pomyšlení, že bych tady strávila noc sama," pokračovala dál Laurieth. "Spala jsem na různých místech, ale po Temném hvozdu musí být horší už jen samotný Mordor."
"Byla tu také Athelas," dodal Bilbo.
"A k tomu jsi uhlídal ještě koně," zvolala Laurieth. Athelas se uměla sice pohlídat sama a i tak by se Bilba držela jako klíště, ale kdyby byla jen obyčejným koněm bez dobrého výcviku, Bilbo by se o ni určitě postaral.
"Několikrát mi zachránila život," namítl Bilbo. Skromný rozhodně byl.
"Nevymlouvej se," okřikla ho se smíchem elfka, ale hned na to zvážněla. "Bilbo, žádný hobit, který zabil nějakého hloupého divočáka ti nemůže sahat ani po paty."
Teď už Bilbo doslova zrudl. Rozpačitě těkal očima po okolí a výhybal se pohledu Laurieth. Na tolik projevů obdivu nebyl zvyklý.
"Nechme už toho," řekl nakonec. "Co uděláme s trpaslíky?"
"Možná, že až Thorinovi řeknu, že jsi přežil, dohodne se konečně s Thranduilem," odpověděla pohotově.
"Tomu nevěřím," zamítl Bilbo.
"Nebo bude mít alespoň chuť vymyslet nějaký únikový plán."
"S čím můžu pomoct?" zeptal se Bilbo.
Laurieth se zamyslela. Neměla vlastně vůbec žádný plán. Doteď bylo jejím úkolem nejít Bilba a to už splnila, takže vůbec neměla ponětí co bude následovat.
"Vlastně nevím," přiznala. "Nemám žádný plán. Cely v království jsou velmi dobře zabezpečené a vždy je tam několik stráží. Mohla bych trpaslíky pustit, jenomže jsem už přísahala a kdybych jim odemkla, bylo by to považováno za zradu. Možná bych králi po tom všem utekla, ale nemohla bych se sebou žít."
Bilbo mlčel. Celkem se jim to zamotalo a do dne, kdy budou moct otevřít Horu zbýval jen týden. Pohlédl na Laurieth, ale ta vypadala plně zahloubaná do svých myšlenek. A tak přemýšlel také. Laurieth trpaslíky vysvobodit nemohla, ale mohla upoutat pozornost elfů, aby je mohl vysvobodit Bilbo. Dostat se však kolem elfů nepozorovaně, byl snad nemožný úkol.
Jedině že by...použil Prsten! No jasně, už když prchal v jeskynních chodbách před Glumem a nasadil si Prsten, Glum ho nespatřil. Pokud neexistuje žádný jiný způsob jak trpaslíky osvobodit, tak tenhle je určitě ten nejlepší. Už se nadechoval, že o svém nápadu poví Laurieth, ale na poslední chvíli se zarazil. Kdyby jí řekl o Prstenu, mohla by mu jej vzít a osvobodit trpaslíky sama, království zná přece daleko líp a nakonec by mu jej ani nemusela vrátit. Bilbovi, aniž by si to uvědomoval, se na tváři objevil zlomyslný výraz a rukou začal v kapse přehrabovat Prsten. Potom, jakoby se probudil, sebou trhl a zatřásl hlavou.
"Bilbo?"
"Myslím, že to mám," vyhrkl hobit.
"Vážně?" Lauriethina tvář se najednou rozjasnila a celá nedočkavá hleděla na Bilba.
"Proplížím se kolem stráží, vezmu jim klíč a pustím trpaslíky. Ty se budeš držet někde ve společnosti, aby na tebe popřípadě nepadlo podezření a aby jsi měla svědky, kteří ti dosvědčí, že jsi byla v tu dobu s nimi, když trpaslíci zmizeli. Já je osvobodím a společně uprchneme."
"Elfové nejsou hloupí a vidí i ten sebemenší pohyb," namítla zklamaně Laurieth.
"Neuvidí mě," řekl prostě Bilbo.
"Ale Bilbo..."
"Neuvidí mě," zopakoval znovu.
"Jak...?"
"Zkrátka mě neuvidí."
"To se lehce řekne," zamračila se Laurieth. Něco podstatného jí tady uniklo.
"Věříš mi?" zeptal se Bilbo. Podle elfčina výrazu poznal, že trefil do černého. Začala si nervózně kousat ret.
"Ano, ale..."
"Potom zítra udělej, co říkám," řekl Bilbo.
"Jsi si jistý tím co děláš?"
"Naprosto," pronesl klidně hobit.
"Proč mi nechceš říct, jak to chceš provést?"
"Já...je to moje tajemství," vykoktal nakonec. "Není to nic, co by stálo za řeč."
Laurieth na něj podezřívavě pohlédla.
"Děláš jakobys hovořil o nějaké věci," řekla. "Co by nestálo za řeč?"
Bilbo dostával strach. Strach o Miláška. Pokud na to ta zpropadená elfka, přijde a vezme mu jej...! Zarazil se uprostřed myšlenky a vyděšeně zíral do ohně. Na co to, probůh, před chvíli myslel?
Laurieth si náhle změny jeho výrazu všimla. Jakoby Bilbo chvíli nebyl ve své kůži.
"Bilbo?" zeptala se opatrně. "Nechceš mi něco říct?"
V duchu se usmála, dneska si připadala jako lidský farář ve zpovědnici. Začalo to Legolasem, teď Bilbo, kdo bude další?
"Ne," vyhrkl rychle.
"Něco není v pořádku a já to vidím."
"Všechno je v naprostém pořádku."
"Ale není."
"Ale je."
"Co máš v té kapse?" zeptala se znenadání Laurieth a Bilbo vyděšeně nadskočil. Ani si neuvědomoval, že v kapse drží Prsten a nervózně jej mne v prstech.
"Ale nic."
Laurieth naklonila hlavu na stranu a zvědave si jej prohlížela.
"Něco se děje Bilbo," řekla po chvíli. "Co?"
Bilbo cítil jak ho polil studený pot a usilovně přemýšlel, jak se z této prekérní situace dostat. Nakonec se rozhodl přiznat pravdu.
Jen částečnou! ječelo něco uvnitř něj.
"Tehdy v jeskynních chodbách jsem našel takovou zvláštní věc," začal Bilbo. "Takový ...přístroj."
"Přístroj?" podivila se.
"Přístroj," řekl prostě.
Laurieth pozvedla jedno obočí. Nevěděla co si o tom všem myslet.
"A co je to za přístroj, když je tak přísně tajný?"
"Maličkost."
"To vidím, když se ti vejde do kapsy."
"Není v kapse," prohlásil pevně Bilbo.
"Začínáš se topit ve vlastních lžích, to není dobré ani pro hobita."
Bilbo mlčel. Dostala ho. Jedna jeho část toužila po tom, ukázat Laurieth Prsten a trochu ulevit od břemene, které jej od jeho nálezu sužovalo, ta druhá část však křičela na poplach, aby si Prsten okamžitě nasadil a zmizel i s ním dokud je čas.
"Pokud se s tím nechceš svěřit mě, nemusíš," řekla po chvíli Laurieth. "Cítím něco zvláštního a ty mi slíbíš, že ať už máš v kapse cokoliv, ukážeš to alespoň Gandalfovi."
Bilbo opatrně přikývl.
"Slibuješ?"
"Slibuju."
I tak si jej však Laurieth starostlivě prohlížela. S Bilbem bylo něco jinak a ona nemohla přijít na to co. To ji po chvíli začlo znervózňovat.
Ani jeden z nich si však neuvědomil, že právě tahle chvíle mohla změnit osudy celé Středozemě. Pokud by Laurieth Prsten odhalila, osud světa by se změnil. Jestli k dobrému nebo k horšímu, nelze přesně určit.
"V tom případě," prohlásila Laurieth. "Ti v tom všem nechávám volnou ruku a věřím v tvůj plán."
"Doufám, že tě nezklamu."
Laurieth se povzbudivě usmála. "Nezklameš, o tom nepochybuju. Jsi odvážnější než si sám dovedeš připustit."
Bilbo opět zčervenal.
"Tak tedy zítra," řekl Bilbo a vstal ze země. Laurieth se také začala sbírat.
"Zítra," zopakovala. Když vstala, první na koho pohlédla byla Athelas. Začínala v hlavě přemítat co s ní. S Bilbem jít nemůže.
"Co provedeme s Athelas?" zeptal se Bilbo, jakoby jí četl myšlenky.
"To netuším," zamumlala.
"Možná bych jednu noc sám přežil, stále se bojím, ale už ne tak moc jako poprvé."
"To nepřichází v úvahu, Bilbo," odmítla Laurieth.
Athelas, jakoby vycítila, že se baví o ní, hlasitě zafrkala.
"Tak až zítra půjdu osvobodit trpaslíky, vezmu ji s sebou a někde ti jí předám," navrhl Bilbo.
"Já ale nemůžu jen tak odejit z království, mohli by mě podezřívat."
Dneska je to samá komplikace, pomyslela si Laurieth. Začínala být z těch převratných novinek a intrik unavená.
"Tak jinak," prohlásil Bilbo. "Půjdu s tebou a ty si vezmeš Athelas s sebou do zámku. Já se utábořím někde poblíž aby mě neviděly stráže a přespím tam. Tak blízko k elfům se snad žádná příšera neodváží."
Laurieth chvíli přemýšlela. Vezme si Athelas a elfům prostě řekne, že se klisna vrátila sama. Nevěděla, jestli jí to uvěří ale i tak nemohli nic namítat.
"Geniální," zasmála se. "Tak tedy pojďme."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jak se vám líbí povídka Laurieth: Battle of Lonely Mountain

Je výborná! Očekávám další kapitoly 93.9% (46)
Ujde. Rozhodně je, ale co zlepšovat. 6.1% (3)
Blbost -_- 0% (0)

Komentáře

1 Vendëa Lissësúl Vendëa Lissësúl | E-mail | Web | 31. ledna 2015 v 18:24 | Reagovat

Ou, já už si myslela, že jí ten prsten ukáže! :)
Teď už jsem fakt zvědavá, jak to bude. :D
Ale fakticky hooodně zvědavá. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama