Stav rozepsaných povídek:

I'm just gonna hurt you- 0%
Nová budoucnost II 4.kapitola- 75%
Aktualizováno: 18.8.2017


Laurieth: Battle of Lonely Mountain 12.kapitola

20. ledna 2015 v 19:46 | CherryPie |  Laurieth: Battle of Lonely Mountain

Možná mi to trvalo trochu dýl než obvykle, ale nakonec je další kapitola tady. Začala jsem číst assassiny a stejně jako do té hry jsem se i do knížek neskutečně zažrala, takže jsem na psaní moc chuť neměla :D



Legolas vedl Laurieth ven ze zámku a vydal se po jedné z nenápadných lesních pěšin. Když procházeli kolem stráží, všichni si Laurieth zvědavě měřili. Nevěděla, co se s ní teď bude dít, ale ty pohledy jakoby znamenaly, že má jít na popravu. Háček byl v tom, že ještě nikdy nikdo neslyšel o tom, že elfové popravili elfa. V Temném hvozdě se to praktikovat mohlo a nikdo o tom nemusel vědět, přece jenom, ta nenápadná pěšinka mluvila za vše. Vypadala tak nevinně, že by klidně mohla z důvodu zachování tajemství, k popravišti vést.
Laurieth by si nejraději dala facku, že přemýšlela o takových hloupostech.
"Mohla bych klidně teď hned utéct," prohodila k Legolasovi.
Princ se otočil a šibalsky se usmál.
"Jenže to neuděláš," prohlásil. "Pokud ovšem nejsi hlupák. Bez zbraně do Temného hvozdu se neodvážím ani já."
Laurieth uznale pokývala hlavou. Spíš by ale řekla, že princ by jí dřív prostřelil lebku, než by stihla utéct. A jsme zase u zabíjení. V duchu se opět okřikla, to její mozek nemůže myslet trochu pozitivně?!
"Kam to jdeme?"
"Na cvičiště," zamumlal Legolas. Právě se zvolna prosekával ostružinním, takže mu přes svist nože šlo špatně rozumět.
Laurieth zaslechla jen poslední příponu a tou bylo -iště. Zajíkla se, když si domyslela první část slov, kterou Legolasovi nerozuměla.
"Popravište?" Její hlas zněl zděšeně.
Legolas na chvíli přestal sekat a pobaveně se usmál.
"Cvičiště," zopakoval a Laurieth spadl kámen ze srdce.
"Alespoň konečně vím, čeho se bojíš," zasmál se sám pro sebe princ.
Laurieth se zamračila. Právě dostala absolutní šok z toho, že ji chtějí popravit a ten pitomec se jí ještě bude smát.
"Proč nejdeme tou vysekanou cestou?" zeptala se ho a ukázala na nezarostlou stezku.
"Zkratka," odpověděl stručně Legolas.
"Než to celé vysekáš, budu už dávno tam," zabručela.
"To možná, ale až tudy půjdeme přístě, bude to rychlejší."
Raději se ho už na nic neptala a nechala ho tak. Princové zřejmě nemají nic důležitějšího na práci než sekat ostružinní bojovým nožem. Každému zkušenému bojovníkovi by nad tím zůstával rozum stát. Bojový nůž rozhodně nebyl na sekání křoví.
Nevěděla, jak dlouho tam stála a čekala dokud princ neuspokojí své zahradnické já, ale připadalo jí to jako věčnost. Párkrát mu nabídla, že když jí půjčí nůž, pomůže mu, ale on odmítl. Prý tohle není práce pro ženy. Laurieth si spíš myslela, že jí nechce dávat do ruky zbraň, protože (1.) Mohla by mu ji vrazit do zad a (2.) Kdyby měla zbraň, mohla by s radostí a bez obav utéct do lesa.
Nakonec, po dlouhé chvíli nudy, schoval Legolas nůž. Odkryl se jim výhled na udusanou rovinu, krytou před sluncem korunami stromů. Na cvičišti už postávala skupinka asi pěti elfů. Nikoho nepoznávala, až na Tamaliora. Nevesele se na něj zasmála.
Dál se mrzutě rozhlížela po ostatních elfech, dokud nepromluvil Legolas.
"Jak znám Tauriel, určitě ti řekla, že jsme s otcem včera dlouho do noci probírali, co s tebou."
Laurieth se podivila jak o tom může vědět. Možná, že už znal Tauriel natolik, že to prostě odtušil.
"Neřekla mi nic," rozhodla se ji bránit.
"To mě potom udivuje,"pousmál se.
"V lese jsi předvedla neuvěřitelně přesnou střelbu z luku a taky jsi projevila jistý talent v zacházení s noži, ať už vrhacími nebo bojovými. Navíc jsi hraničářka a pokud je mi známo, dokážou se nepozorovaně proplížit téměř všude a jsou dobrými stopaři. Někoho takového postrádáme a proto ti nabízíme místo mezi námi."
Laurieth jen tak tak udržela kamenný výraz, když se tu novinu dozvěděla. Patřit mezi stráže lesních elfů, to je snad sen! Práci hraničáře měla ráda, ale tuto příležitost by si nenechala ujít ani za nic. Přetože Legolase neměla nějak zvlášť v lásce, nejraději by ho radostí objala a klidně by přidala i Tamaliora.
"Vypadáš spokojeně," usmál se mile princ. Když se nechová povýšeně a usmívá se, je celkem roztomilý, zasmála se v duchu. Pořád odlávala pokušení vyskočit radostí do vzduchu a vykřičet to štěstí do vzduchu. Nikdy by ji nenapadlo, že bude patřit k těm proslulým Thranduilovým bojovníkům. Pokaždé, když je potkávala při návštěvách Lórienu jim záviděla.
"Dostanu své zbraně?" zeptala se.
"Ne tak zhurta," řekl Legolas. "Chceme tvůj příslib věrnosti."
Pro tohle cokoliv, pomyslela si Laurieth.
Místo odpovědi přikývla.
"Přísaháš, že budeš věrně sloužit rodu lesních elfů a plnit vůli Thranduilovu a tvých nadřízených?"
Jeho hlas zněl slavnostně. Laurieth byla párkrát svědkem, když Haldir přijmal do svých řad vojáky a používal při tom podobnou přísahu věrnosti.
"Ano, přísahám,"
Legolas přešel k ní a na čelo jí prstem naznačil nějaký tvar, který bohužel nedokázala identifikovat. Situace ji připomínala kostely lidí, kde farář také dělal posunky na čela věřících.
Jamile se Legolasovy prsty vzdálily, cítila na čele chvíli příjemné horko, které za malý okamžik ustalo. Vyděšeně tam sáhla a čekala, že nahmatá nějakou rytinu.
"Neboj, nic tam nemáš," ujistil ji Tamalior. "Je správné, že něco cítíš."
Ostatní elfové okolo se usmívali, byli si vědomi toho, že hraničářka mezi jejich řadami bude značnou výhodou.
Legolas se vzdálil k velkému dubu na okraji mýtinky a na chvíli si přikleknul k jeho mohutným kořenům. Po chvíli z nich vyhrabal všechny zbraně, které Laurieth sebrali v lese. Položil je před strom, aby na ně Laurieth viděla, z čehož se jí náramně ulevilo. Konečně měla jistotu, že je nezničili.
Legolas přikývl a popošel dál. Své zbraně taky miloval a chápal, že pro elfku hodně znamenají. Když viděl její oči rozzářené štěstím, často si vzpomněl na svoje vojáky, když se radovali po nálezu svých ztracených zbraní. On sám zřejmě nevypadal jinak, když před mnoha lety ztratil luk a po týdnu ho nalezl.
"Pokud už jsi skončila," ozval se po chvíli. "Mohli bychom začít s tréninkem. Rád bych viděl, co v tobě je."
Laurieth šťastně přikývla. Nejenom že ji dneska přijali jako jednu z nich a vrátí jí zbraně, dokonce ji je určitě nechají i vyzkoušet a trochu se předvést. Rozhodně jim chtěla dokázat, že si zaslouží mezi ně patřit.
"Kdo by chtěl být poctěn prvním cvičným soubojem tady s Laurieth?" zeptal se Legolas a rozhlédl se na okolo stojící elfy.
Jeden hnědovlasý elf neptarně přikývl a pohlédl na Legolase. Vypadal rozumně a když ho Legolas uviděl přikyvovat, spokojeně se usmál. Laurieth pocítila chvilkovou nervozitu, protože její soupeř vypadal na velmi zkušeného bojovníka. Jeho výraz však prozrazoval klidnou a mírnou povahu. Možná proto se Legolas usmál, tento protivník jí možná nezesměšní, jako by to s chutí udělal například Tamalior, spíš bude pozorovat jak reaguje na různé situace. Zkrátka a dobře, byl to takový druhý Haldir. Usmála se při vzpomínce na jejího učitele šermu, který s ní vždy po dvou hodinách ztratil trpělivost, protože ona a meč nebyli dva nejlepší přátelé.
"Laurieth, tohle je Terendir," představil Legolas jejího soupeře. Laurieth i s nově představeným sklonili uctivě hlavy. Legolas poodešel pár kroků dozadu, kde sebral nějaké dvě větve a oběma jednu podal. Byl to rozumný nápad, dát jim něco čím se nemůžou zabít, ani jeden z protivníků toho druhého neznal a kdyby přecenil jeho síly, mohl by ho vážně zranit.
Terendir potěžkal palici v ruce a párkrát s ní mávl, aby zjistil jak je vyvážená. Ostatní elfové se o tři kroky vzdálili. Legolas jen o jeden. Ho musí být všude plno, pomyslela si jízlivě Laurieth. Její myšlenku náhle proťalo vědomí zásadního problému na celém nadcházejícím souboji. A ten problém, právě teď převalovala v ruce. Klacek byl myšlen jako meč a ona s mečem nikdy neuměla! Těžce polkla a pohlédla na Terendira jak zkušeně potěžkává klacek, jako by to byl opravdový meč. Nejhorší na celé situaci bylo to, že kdyby si postěžovala, že raději bojuje s jinými zbraněmi, nejspíš by se jí vysmáli. Nezbývalo jí tedy nic jiného, než se postavit problému čelem. Vzala klacek a párkrát s ním máchla. Neměla ponětí, jak určí jestli je dobře vyvážený, pro ni to byl zkrátka jen klacek.
"Začněte," zvolal Legolas.
Laurieth čekala, že po ní elf okamžitě máchne klackem, ale místo toho stál úplně klidně a upřel na ni soustředěný pohled. Laurieth se mu na oplátku také zadívala do očí a čekala. Takový souboj ještě v životě nevedla. V Lórienu po ní každý ze soupeřů vyrazil hned jakmile mu to bylo povoleno. Laurieth však nikdy neútočila první, mělo to jistou výhodu. Jestliže nebyl její soupeř bojový mistr, obvykle se prudce rozmáchl mezitím co Laurieth rychle uskočila do boku a než se protivník stačil vrátit do své předchozí pozice, držela mu nůž pod krkem. Jediný rozdíl na téhle situaci byl ten, že neměla nože a proti ní očividně bojový mistr stál.
Z ničeho nic rychle vyrazil a Laurieth stihla jen tak tak rychle vykrýt jeho úder klackem. Ucitila svaly, které pod Terendirovým úderem zabolely. Hnědovlasý elf jí však nedal ani chvilinku na odpočinek a hned za prvním úderem následoval další. Laurieth přechytla klacek a bojovala s ním jako s obouručním mečem. Raději se nesnažila údery zastavovat, ale spíš je odklonit, pro svaly to nebylo tak namáhavé. Ještě ani jednou nazaútočila, čekala na vhodnou příležitost, kdy Terendir zaváhá. Častokrát se jí stávalo, že ji ovládla síla zvyku a ona pustila jednou ruko meč a jen tak jí máchla do vzduchu, jakoby chtěla Terendira praštit. Hned potom se vždy vzpamatovala, moc jí v druhé ruce chyběl nůž. Také měla mnohokrát pocit, že si vykroutí zápěstí, protože držela klacek oběma rukama a mohla zvolit jen jeden směr. S noži mohla bez problému bojovat s vícero útočníky najednou. Meč jí možná poskytoval výhodu v tom, že nemusí být k nepříteli tak blízko, zatímco s noži se musela dostat mnohem blíž, což bylo o to nebezpečnější.
Terendir byl opravdu bojový mistr, jeden z nejlepších, a poznal, že klacek v podobě meče činí Laurieth problémy. Dokonce se divil, že si s těmi jejími zvláštními chvaty nevykloubila ruce. To, že má se zbraní problém, prozrazoval i občasný výraz její tváře. Vždy když ruce zkroutila do nepřirozeného úhlu, objevila se jí na čele vráska a zamračila se. Taky si všiml jak občasně máchá druhou rukou a přišlo mu to náramně vtipné. Chudák holka je zvyklá na dva nože, ale to by nebyl Legolas, aby si z ní nevystřelil a nedal jí klacek jako meč. Možná už bylo načase, nechat Laurieth předvést co dovede a tak trochu polevil v útocích, aby jí dal šanci tak poprvé v tomto souboji zútočit. Laurieth samozřejmě bleskurychle využila situace a provedla svůj první výpad za celý tento souboj. Terendir očekával, že půjde po ruce s jeho klackem, ale ona místo toho sekla po nohách. Elf rychle uskočil a nebýt jeho bystrých smyslů, dostal by pěknou ránu. Tentokrát už zaváhání nepředstíral, doopravdy ho Laurieth svým počínáním překvapila. Možná by její útok vypadal velmi elegantně, kdyby opět zvláštně nevykroutila ruce, když obracela meč k dalšímu útoku. Terendir se sám se sebou vsadil, že bude mít určitě vyktoucené zápěstí nebo jeden z prstů. Možná, že kdyby výcvikem odstranila tu neohrabnost s mečem, byla by z ní dobrá šermířka. Pochyboval však, že by se svých nožů jen tak vzdala.
Další výpad proti Terendirovi už nebyl neočekávaný, Laurieth se totiž rozhodla útočit na ruku s klackem a to Terendir dřív nebo později očekával. Každý její úder vždy s lehkostí odrazil a Laurieth cítila, jak jí po každé srážce jejich klacků rozbolí ruka. Údery to byly opravdu mocné a přestože se bránila klackem, nedokázala je utlumit úplně, takže po několaka minutách boje cítila po každém úderu křečovitou bolest v paži. A právě tyhle okolnosti způsobily její zmenšující se pozornost. Terendirovi potom stačilo dát do výpadu víc síly a její vyčerpaná rozbolavělá ruka klacek upustila. Terendir měl vždycky slabost pro velkolepé konce a tak jí ještě klackem namířil na krk, aby bylo zcela jisté kdo má navrch.
Legolas mírně zatleskal a vesele se usmíval.
"Vedla sis docela dobře," pochválil ji. "Ale s noži ti to jde líp."
"Souhlasím," odpověděla zadýchaně.
"Nevím, proč ses nám rozhodla ukázat právě boj s mečem, ve kterém jsi tozhodně horší, ale budiž."
Laurieth se na chvíli zastavila a nechápavě se otočila na Legolase.
"Dali jste mi klacek," řekla. "Jako meč."
"Mohla jsi ho rozlomit na dvě části a použít je jako nože," zasmál se Legolas.
V Laurieth se ale vařil vztek a neraději by mu teď darovala jednu pořádnou ránu do obličeje. Zhluboka se však nadechla a ovládla svůj výraz. Kdyby dala pěstí kapitánovi stráží, nejspíš by na službu u lesních elfů mohla zapomenout.
"Dal jsi mi do ruky meč a meč v realitě rozlomit nedokážu," pověděla.
Terendir se uznale usmál a kývl na prince. Legolasovi se na čele mihla malá vráska, ale hned zase zmizela. Laurieth ho nepochybně velmi dobře uzemnila.
"Dobrá tedy," promluvil po chvíli Legolas. "Zkusíme střelbu z luku."
Laurieth se spokojeně usmála, s lukem jí to šlo výborně a te´d mohla konečně všem dokázat, že něco dokonale umí. Její nadšení však zkazil Legolas. Už zase.
"Terendire, děkuji za spolupráci, můžete jít cvičit dál."
Laurieth by nejraději Legolase zamáčkla do země. Chtěla všem ukázat, že meč nebyla její silná stránka a dokáže mnohem víc, než nemotorně zacházet s tou velkou plochou věcí. A on je teď všechny pošle pryč.
Její špatnou náladu však zahnal její starý luk v princových rukou. Obličej se jí rozzářil a ihned po luku chňapla. Legolas se ani nenadál a ruce měl prázdné. Výraz v Lauriethině tváři mu připomínal výraz dítěte, které se po dlouhé době shledalo se svým starým plyšovým medvídkem.
"Terč je támhle," řekl Legolas a ukázal na kruhovitou desku dřeva, pověšenou na stromě. "Myslím, že víc k tomu není co dodat."
Vytáhl si z toulce jeden z jeho zelených šípů a podal ho Laurieth. Častokrát slýchávala vojáky z Lórienu, jak mluvili o Legolasových šípech. Nikdo pořádně nevěděl z čeho jsou vyrobené. Jediné, čím si byli všichni jistí byly dříky, které vyřezávali z cedru, který byl velmi pružný a na šípy jako stavěný. Z cedru pocházela většina dříků, to nebylo zvláštností. Avšak opeření jeho šípů bylo pro všechny záhadou, mnoho elfů po bitvách vybíralo z mrtvol jeho šípy a pečlivě je zkoumali, ale nikdy nepřišli na původ těchto per. Bylo však známo, že pěří používané na výrobu, dodávalo letícímu šípu větší přesnost a když letěly vzduchem ozýval se nebezpečný svist, to bylo mnohdy to poslední co nepřítel slyšel. Hroty byly vyrobeny z běžných materiálů, ale nikdo nevěděl, jak mohou být tak skvěle vyvážené. Hroty, které se vyráběly ve Středozemi byly buď moc lehké nebo příliš těžké a majitel se musel s nimi nejprve seznámit. Když si však zvykl používat těžké, byl pro něj problém střílet z lehkých a tak se často dostával do problémů. Laurieth se učila s lehčími hroty a proto musela mít větší nátah aby se vyrovnala sílu. Ti, kteří používali těžké hroty, museli naopak zmenšit nátah. Potom tam byly různé opletačky, jak vysoko zdvihnout luk, aby šíp letěl, tam kam dotyčný chtěl a u lehkých i težkých hrotů to bylo opět rozdílné.
A teď když měla Laurieth v ruce ten pověstný dokonalý šíp jí už nic nechybělo ke štěstí. Legolas si jejího zbožného výrazu všiml.
"Hodně se o nich povídá," usmál se. Laurieth vyrušena z myšlenek sebou překvapeně trhla a přikývla.
"Nikdy bych nevěřila tomu, že si jeden budu moct vyzkoušet."
Převracela šíp v rukou a prsty hladila opeření. Došlo také na hrot, který očima taktéž důkladně probádala. Nakonec zkusila pružnost šípu, která byla sice úplně normální jako u ostatních, ale jí i tak přišla vyjmečná. Kdyby to šlo, klidně by se s tímhle šípem i vdala. Byl úžasný. Uprostřed šíp podepřela jedním prstem a nechala ho balancovat. Se zaujetím ho pozorovala. Nakonec našel rovnováhu a perfektně vyvážený zůstal na jejím prstu držet. Znovaho ho chytla do obou rukou a pohladila zelená peříčka na konci. Nepochybně se musela na slunci krásně lesknout.
"Pokud jsi skončila s důvěrností s mým šípem...," prohlásil Legolas pobaveně. "Mohli bychom začít."
"Samozřejmě," vyhrkla Laurieth a odtrhla od té úžasné věci oči. Všimla si opodál stojícího Tamaliora, jak ji s velice pobaveným výrazem pozoruje. Zamračila se na něj o odvrátila zrak. Nejraději by pozorováním šípu strávila celé dny. Byl velkolepý. Kdyby měla otce jako je Thranduil, první o co by ho požádala by byly tyhle šípy.
"Tyhle šípy jsou mnohostranně využitelné," pochvaloval si Legolas. "Mimo střílení, dokážou také umlčet i ty nejdrzejší elfy pod sluncem. Mám pocit, že už vím co na tebe platí."
Laurieth se na tváři objevil bolestný výraz, když jí šíp vytrhl z rukou. Zrovna pozorovala tu úžasnou věc, takže jeho předešlá slova příliš nevnímala.
"Jako malá," bavil se nad jejím výrazem. Laurieth, která byla už při smyslech tentokrát na jeho urážky reagovala vražedným pohledem.
"Takže," zamával jí šípem před očima. "S touhle věcí, střelíš támhle." Ukázal na terč.
"Zas tak hloupá nejsem," zavrčela Laurieth.
"Jenomže s tímhle bych si nebyl jistý," ukázal na šíp. "Před chvíli jsi mi to dokázala a myslím, že Tamaliorovi také."
Laurieth pohlédla na svého starého přítele, který se stále opíral o strom a usmíval se od ucha k uchu.
"Neměl by cvičit?" zeptala se mrzutě.
"To měl, ale ty momentálně taky necvičíš, takže-"
"Kdybych dostala něco, čím bych mohla střílet, cvičila bych ráda," prskala Laurieth.
"Ale no tak," zamával jí Legolas šípem před očima. Nedokázala se ubránit tomu, aby na něj aslepoň nepohlédla. "Uklidníme se, ano?"
"Přestaň mi s tím mávat před očima, jako bys mě hypnotizoval!!"
"Přiznejme si to otevřeně. Ten šíp už tě hypnotizuje."
"Ne, to je hloupost" zakřičela.
"Tak potom," usmál se jízlivě Legolas. "Tady máš a střílej."
Laurieth rychle chňapla po šípu a zasunula ho do tětivy. Natáhla luk až k ústům, jak to obvykle dělávala, ale uvědomila si, že tenhle šíp nemá tak lehký hrot, na který je zvyklá. Nátah tedy povolila a změnila trochu i držení luku, protože tento šíp bude mít nepochybně i jiný dostřel. Namířila trochu pod terč, protože šíp vždycky vyletí kousek výš než chcete. Nebo níž, záleží na okolnostech. Ucítila bolavé svaly na rukou a sykla bolestí.
"Terendir ti dal zabrat," uslyšela za sebou Legolasův hlas.
"Tiše!" napomenula jej.
Znovu se uklidnila a s výdechem vyslala šíp na terč. Zabodl se červeného středu. Možná ne do středu červené tečky, ale to nevadilo. Červená znamenala dobrý výstřel a i když byl šíp zabodnutý v pravé polovině tečky, pořád to byl dobrý výkon.
"Na poprvé velmi dobře," chválil Legolas.
Legolas si také vzal šíp a zamířil na terč. Trvalo mu podstatně míň času než zamířil, ale to jen proto, že byl na svoje šípy zvyklý. Jeho šíp vystřelil na ten samý terč a v mžiku se ozval zvláštní zvuk a když se Laurieth podívala, kam střelil, zalapala po dechu. Jeho šíp vězel přesně v tom místě, kde střelila šíp ona. Jenže Legolasův šíp ten její rozpůlil. Tak krásný šíp a on ho zničí jenom tak, jen aby si mohl zvyšovat ego. Zlostně se na terč mračila a civěla na šíp, který si chtěla vzít a který teď trčel ještě víc zabodnutý v terči a ještě k tomu rozpůlený.
"Je tu plno jiných terčů," soptila Laurieth a rozhodila rukama kolem sebe. "A ty si vybereš zrovna ten můj!"
"Snad bys ses kvůli tomu šípu tak nevztekala."
Laurieth už raději mlčela. Poznala, že na téhle věci už zřejmě nic nezmění. Občas jí Legolas v mnohých věcech připomínal Thranduila.

oOoOo

Celé dopoledne takhle cvičili a Laurieth si tak naplno mohla užít Legolasových šípů. Po mírné potyčce už nakonec její šípy půlit přestal a hleděl si svého terče. Občasně přecházel ke skupince elfů a některé z nich posílal do zámku. Proč? To nevěděla. Obvykle je ale všechny nechal trénovat samotné, ať trénují to, v čem si nejsou moc jistí. Laurieth už v podstatě lukostřelbu cvičit nepotřebovala, střílela z luku denodenně, ale ne vždy se jí naskytla příležitost střílet s takovými šípy. Netrvalo dlouho a zvykla si i na jejich vyváženost a jejich svist byl pro ni jako rajská hudba. Když se Legolas chvíli nedíval a věnoval se elfům, přiskočila k terči a vytrhla z něj přepůlený šíp. Rychle ho schovala do vnitřní kapsy svého oblečení a střílela dál. Dnes mohla mít celou noc na to, aby šíp pořádně prozkoumala a tento výhled jí dělal velkou radost. Tolik se těšila, až tohle skončí a ona bude mít chvíli pro sebe, aby dál mohla šíp odbdivovat. Možná se ho pokusí i nějak slepit. Sice už nebude tak dobře střílet, ale jako potěšení pro oko stačil.
Její přání se po hodině stalo skutečností.
"Pro dnešek už to stačilo," zvolal Legolas. "Jdeme se najíst."
Elfům se na tváři objevil šťastný výraz a všichni bleskurychle schovali své zbraně. Legolas přešel ke stromu, z pod jehož kořenů vždycky vytáhl plno věcí, jakotřeba ty bojové klacky nebo její luk. Tentorkát vytáhl dva Laurieth už známe nože. Jako obyčejně, když jí něco podával, po nich rychle chňapla. Už už si je chtěla zastrčit do popruhů na zádech, ale uvědomila si, že ty jí v lese taky sundali. Naštěstí myslel Legolas opravdu na všechno a podal jí i její popruhy. Rychle si je na sebe nasadila a vrátila nože do pochev, kde obvykle bývaly. Hned na to k nim přidala i luk, který jen šikovně zastrčila, za nenápadnou úchytku. Legolas jí ještě podal toulec i s páru šípy, které ji po boji s pavouky zbyly. Teď už byla plně vyzbrojená a spokojená. Z levé strany ramene jí čouhal luk a byly vidět i rukojeti svou nožů, za kterými se rýsovala hromádka šípy zasazených do toulce.
Legolas kývl a odešel do čela skupinky. Všichni se dali na pochod a těšili se na skvělé jídlo. Laurieth během tréniku na hlad úplně zapomněla. Když však teď nebyla plně zaměstananá lukostřelbou, cítila, jak jí kručí v bříše.
"V tom souboji jsi docela ušla," ozval se hlas za zády. Laurieth se otočila a spatřila Tamaliora.
"Díky," odpověděla prostě. Ještě stále mu nemohla prominout to, jak se jí smál, když dostala do rukou Legolasův šíp. A nebyl by to samozřejmě Tamalior, kdyby si teď nerýpnul.
"Vypadala jsi že ten šíp láskou sníš," zasmál se.
Laurieth neodpovídala. Nechtěla mu dát šanci, bay si z ní dál dělal srandu. Takové případy bylo lepšé ignorovat.
"Zacházela jsi s ním, jakoby byl z mithrilu," pokračoval dál. "Legolas vypadal taky pobaveně."
"Zmlkni," zavrčela na něj. Už podruhé za tento den měla chuť někomu rozbít nos.
"Jsi strašně zvláštní, víš?" řekl už vážnějším hlasem. "Bylo to poprvé, co jsem viděl elfku, která se místo o Legolase zajímala o jeho šípy."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vendëa Lissësúl Vendëa Lissësúl | Web | 23. ledna 2015 v 18:15 | Reagovat

Pěkné, pěkné, jsem zvědavá, jak to bude pokračovat. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama