Stav rozepsaných povídek:

I'm just gonna hurt you- 0%
Nová budoucnost II 4.kapitola- 75%
Aktualizováno: 18.8.2017


Laurieth: Battle of Lonely Mountain 10.kapitola

13. ledna 2015 v 20:53 | CherryPie |  Laurieth: Battle of Lonely Mountain

Páni :D To už je desátá kapitola?! A to jsme teprve na začátku :))



Laurieth už pomalu otevírala pusu k vyřknutí nějaké další jedovaté poznámky na účet Legolase, aby s ní co nejdříve ztratil trpělivost a odvedl zpátky, ale postava sedící na trůnu ji donutila si dvakrát rozmyslet než něco z pusy vypustí.
To, co se povídalo o Thranduilovi jí teď, při pohledu na něj, připadalo jako nedostačující. Seděl na trůně perfektně srovnaný s překříženýma nohama. Obě ruce spočívaly na opěradlech trůnu. Na sobě měl stříbrný splývavý plášť a na hlavě překrásnou korunu. Vlasy byly dokonale rozčesané s několika pramínky před ušima. Tvářil se naprosto vážně a když uviděl přicházející trojici, přimhouřil oči. Vyzařovalo z něj zvláštní kouzlo a Laurieth si před ním připadala jako malé neposlušné dítě.
Když došli k trůnu, oba elfové poklekli a stáhli s sebou dolů i Laurieth, která to nečekala a prudce dopadla na koleno. Ucítila ostrou bolest a usoudila, že si nejspíš koleno narazila. Thranduil povytáhl obočí, když uslyšel ono bolestné syknutí a nepatrně se ušklíbnul. Legolas a Tamalior se už i s Laurieth začali zvedat a pohlédli královi do tváře. Teprve teď už ji oba pustili ze svého sevření.
"Otče," promluvil Legolas. "Ta hraničářka co, doprovázela trpaslíky-"
"Je elfka," dokončil za něj Thranduil. "Všiml jsem si."
Králův hlas zněl medově a značně ležérně, jakoby tohle všechno bylo pod jeho úroveň. A možná že taky bylo, pomyslela si Laurieth, Legolas si tohle všechno mohl odpustit.
"Značně mě to znepokojuje," pronesl Thranduil. "Někdo z našeho rodu pomáhá trpaslíkům k získání nadvlády nad Horou."
Laurieth mlčela, ale stále se králi dívala do očí. Neměla odvahu něco odseknout, jak to obvykle s elfy, kteří se cítili nadřazeně, dělala, tušila, že by ji král mohl rozmáznout jako mouchu, kdyby se mu zachtělo.
"Slíbili ti poklad?" ušklíbl se Thranduil. "Dovol abych tě obeznámil s jístou skutečností. Jakmile Thorinovi padne do ruky tolik bohatství, nenechá si odnést ani zlatku. Za předpokladu, že porazí draka, což je ovšem velmi nepravděpodobné. Za to nebezpečí ti ten trpaslík nestojí."
Laurieth začínala rudnout vztekem. Štval jí spíš králův nenucený tón, než jeho slova.
"Myslím, že poznám sama, kdo za co stojí," odsekla.
Thranduil povytáhl jedno obočí, předklonil se na trůně a zvědavě si ji prohlížel.
"Vznešení elfové se v našem království neobjevují často," řekl. Její odpověď se rozhodl ignorovat. "Pouze při jistých slavnostech, ale to ty jistě víš."
Laurieth opět mlčela. Tentokrá už si řekla, že se nenechá rozhodit královým tónem.
"Pověz," pokračoval dál. "Odkud jsi? Ještě jsem neviděl elfa, který by dělal tuhle práci. A už vůbec ne elfku, která by takhle výborně zacházela se zbraněmi. I u nás lesních elfů se ženy, které umí bojovat, dají spočítat na prstech jedné ruky. U vznešených elfů, jsem se však s nikým takovým nesetkal." Thranduil se na chvíli odmlčel a přemýšlivě nakrabatil čelo. "Vyhnali tě, nemám pravdu? Proto ta podřadná hraničářská práce."
V Laurieth už to zase vřelo. Být na králově místě jeho syn, vyškrábala by mu oči za to, že nazývá hraničářskou práci jako podřadnou.
"Jsem z Lórienu a nevyhnali mě," odpověděla Laurieth. "A hraničářská práce není podřadná." Poslední poznámku si nemohla odpustit. Chvíli ji ale převalovala na jazyku a rozhodovala se, zda bude moudré ji vyslovit. Živoucí autorita sedící před ní s jejím chováním dělala divy.
Král naklonil hlavu na stranu a poprvé za tu chvilku co spolu mluvili mu z tváře zmizel ten nenucený výraz a rázem se změnil na velmi zvědavý.
"Někteří Lórienští elfové nemají cit pro vychovu potomků," pronesl po chvíli král. Musel se však chvíli rozmýšlet než odpověděl. "S několika případy jsem se setkal. Opravdu ale jen s několika. Paní a Galadriel je výborná královna a dobře na výchovu elfů dohlíží. Je však přirozené, že pár vyjímek jí unikne."
Laurieth zatla ruce v pěst až ji zapraskaly klouby. Thranduilova pozornost se po tom zvuku hned obrátila na její ruce, trochu se pousmál, zřejmě se trefil.
"Paní Galadriel mě vychovávala osobně ještě s několika dalšími," zavrčela. "Nepotěšilo by ji, že jste právě jeji několikaletou práci ocenil takhle."
Koutkem oka viděla, jak se Legolas překvapeně napřímil a zhluboka se nadechl. Paní Galadriel tu měli ve velké úctě, to bylo všem známo. V nejnenucenějším výrazu teď převzal po králi místo Tamalior, který se nad královým a princovým výrazem celkem bavil. Nedával to však najevo, svoji práci u stráží měl rád a nehodlal o ni přijít, kvůli nedostatečnému sebeovládání. Laurieth už dnes podruhé pocítila ten úžasný pocit, že někoho dokonale vyvedla z míry. Thranduil věčně nadřazený výraz se změnil za čistě šokovaný. Jak už se to mezi prostým lidem Středozemě říkalo "doslova valil bulvy".
Legolas se vzpamatoval jako první a jeho obličej opět připomínal sochu bez emocí.
"Nevěřím, že by paní Galadriel vypustila do světa něco tak neomaleně drzého," pronesl po chvíli Thranduil a jeho hlas byla zase plně kontrolovaný.
"Možná proto se vám o mně nikdy nezmínila."
Galadriel vždy své chráněnce představovala králi Thranduilovi při občasných návštěvách Lórienu a on se zase na oplátku chlubil svými. Laurieth si dokonce právě vzpomněla, že Tauriel mezi nimi také zahlédla, říkala si v jednu chvíli, že jí je ta elfka povědomá. Laurieth sama se však nikdy neukazovala, po domluvě s Galadriel ovšemže. Důvod byl takový, že Laurieth nikdy nedokázala držet etiketu víc než dvě hodiny. Po těch dvou hodinách se začínala nudit a přitahovala problémy. Navíc také nedokázala ovládnout svůj znuděný výraz a nedůtklivou náladu, kterou vyvolával právě nedostatek činností. Proto se raději přátelila s vojáky, dělající králi doprovod.
"Tamalior ji zná," vložil se do rozhovoru Legolas. "A myslím, že dost dobře."
Králův zrak se nyní upřel na elfa stojícího nalevo vedle Laurieth.
Tamalior sklonil hlavu jako znak úcty a promluvil: "Ano, můj pane. Vídával jsem ji v Lórienských komnatách pro váš ozbrojený doprovod při cestách."
"Zvláštní, že ji nikdo nepoznal už v lese," přemýšlel Legolas. "Většina z nich tě obvykle také doprovází."
"Zřejmě jsou ostatní menší patolízalové než on," ozvala se Laurieth. Přestávalo ji bavit, jak se o ní ti tři bavili, jakoby tu vůbec nebyla.
Thranduil opět moudře tuto poznámku ignoroval. Místo toho přemýšlel co s Laurieth udělat. V první řadě byla od paní Galadriel a v druhé řadě to byla elfka a oni se k ženám vždy chovali slušně, rozhodně je nezavírali do žalářů.
"Tamaliore," řekl Thranduil. "Pošli někoho do Lórienu se zprávou tady o...?"
"Laurieth," připomněl Tamalior.
"Ano, Laurieth," dodal král a pokynul mu k odchodu.
"V Lórienu jsem téměř sto let nebyla," poznamenala Laurieth. "Paní Gladriel už nademnou nemá žádnou zodpovědnost."
Thranduil se zamračil. Ano, mohlo mu to dojít, věděl přece, že se přidala k hraničářům. Na malo chvilku ho napadlo, prostě ji pustit, ale to by se mu mohlo vymstít. Slýchával, že když se hraničáři na něco upnou, jsou neodbytní dokud toho nedosáhnou. A kdyby si Laurieth dala za cíl vysvobodit trpaslíky, mohlo by s tím být plno problémů. Tuhle situaci musel rozhodnout moudře a moudrá rozhodnutí nepřicházejí jen tak z čistajasna.
"Legolasi," oslovil svého syna král. "Zaveď ji do nějakého z prázdných pokojů a nedovol, aby utekla. Hraničáři jsou v tomhle mistři. Přiřaď k ní ještě jednu stráž. Pro jistotu."
"Ale-" chtěl namítnout Legolas. Byl však ostře přerušen svým otcem.
"Ručíš mi za to, že neuteče."
A tak tedy neměl na výběr než ji odvést pryč. Legolas věděl, že jeho otec je v úzkých a nemá vůbec ponětí co si s ní počít. Tamalior se vrátil zpět do žalářů, aby dál hlídal trpaslíky a Legolas s Laurieth se pomalu ubírali po vysokém schodišti někde nahoru do vyšších pater. Tentokrát už si Laurieth ten pohled užívala. Fascinovaly ji zdobené oblouky nad každými dveřmi a hlavně se jí líbily rostliny, které potkávali na každém rohu. Navíc celým zámkem se neustále ozývalo zurčení vody, což dodávalo všemu na mnohem klidnější atmosféře. Cestou potkali pár elfů, kteří vždy před princem uctivě sklonili hlavu a pozdravili, na Laurieth vrhli jen zvědavý pohled a pokračovali dál v cestě. Vesměs měli všichni obyvatelé Temného hvozdu světle hnědé nebo blond vlasy. Až na vyjímky jako byla Tauriel.
Legolas cestou nic neříkal a Laurieth to v jistém smyslu vyhovovalo, už tak byla v mírném stresu, co se s ní Thranduil rozhodně udělat. Dvě věci ale věděla, za první to, že ji nepropustí a za druhé to, že ji znovu nezavře do cely. Být na jeho místě, ona sama by nevěděla co dělat.
Ani se nenadála a Legolas už ji strkal do jedněch dveří na konci chodby, která následovala hned po schodišti. Ocitli se v malém útulném pokoji s oknem a vyhlídkou na Temný hvozd, se dvěma jednolůžkovými postelemi a maličkým stolem. Legolas přešel k oknu a vytáhl z kapsy maličký klíč. Zavřel obě okenice a zamkl je. Potom došel ke dveřím a než je za sebou zavřel, ještě se otočil a řekl: "O nic se nepokoušej, za chviličku tu někoho pošlu."
S tím jí zmizel z dohledu a zavřel za sebou dveře. Ještě slyšela, jak v zámku rachotí klíčem a pak všechno utichlo. Odcházet ho pochopitelně neslyšela.
Chvíli ještě stála uprostřed místnosti a přemýšlela. Kdoví co se stalo s Athelas a Bilbem? Doufala, že ti dva zůstali pohromadě. O svoji klisnu se ani moc nebála, ona si uměla poradit, ale Bilbo se bez zásob jidla, co má Athelas připevněné na sedle, zřejmě neobejde. Taky přemýšlela, jestli se ještě vůbec někdy shledá se svými zbraněmi. Nože mohla lehko vyměnit, ale s lukem to bylo horší, stejný už nikde nesežene a na svůj starý byla až příliš dobře zvyklá.
Přešla k oknu a sedla si na postel pod ním, opřela se zády o zeď a nohy skrčila k sobě, dopadla na ni unáva, která se na ni po celém dnu dolehla a Laurieth za chvíli usnula.
Ani si nevšimla, když do místnosti opatrně vklouzla Tauriel a zaujala postel na druhé straně místnosti.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Vendëa Lissësúl Vendëa Lissësúl | Web | 14. ledna 2015 v 19:32 | Reagovat

Seděl na trůně perfektně srovnaný s překříženýma nohama. Obě ruce spočívaly na opěradlech trůnu. Na sobě měl stříbrný splývavý plášť a na hlavě překrásnou korunu. Vlasy byly dokonale rozčesané s několika pramínky před ušima.
Tak konečně. :3
Je to jednoznačně absolutně boží a už sténám po dalším dílu, který tu, doufám, bude co nejdřív, páč jsem týhle povídce  naprosto propadla. :D
Je to horší, než se zdá, rychle, rychle další díl! Nebo tě ukamenuju! :D

2 CherryPie CherryPie | 14. ledna 2015 v 19:49 | Reagovat

[1]: Děkuju :)
Povídka mě momentálně taky moc baví, takže ji píšu ráda :)
Thranduila si ještě užijeme dost a navíc mu musím někoho sehnat :DDD

3 Vendëa Lissësúl Vendëa Lissësúl | Web | 14. ledna 2015 v 20:02 | Reagovat

[2]: To je dobře. :)
Tolik se těším. Jsem napjatá jako strunka. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama