Stav rozepsaných povídek:

I'm just gonna hurt you- 0%
Nová budoucnost II 4.kapitola- 75%
Aktualizováno: 18.8.2017


Syn Pána zla 12.kapitola

4. prosince 2014 v 0:02 | CherryPie |  HP-Syn Pána Zla

Jsem tady zase, tentokrát s další kapitolou. Doufám, že se vám bude líbit.
Touto kapitolou jsem se musela nějak prokousat, ale v té další se nám to začne mírně komplikovat. Ještě to musím nějak promyslet, aby to trocu dávalo hlavu a patu a snad se tu brzo objevi další kapitolka :)




Pomalu se začínalo smrákat, když Harry uviděl první světélka malých anglických vesniček. Letěl podle kolejí už nějaké tři možná i čtyři hodiny a v ruce pomalu přestával mrazem cítit. Nevěděl kolik je hodin nebo jak daleko ještě poletí. Neubránil se ani myšlence, že ve vlaku by mu alespoň nebyla taková zima. Několikrát už málem podlehl nutkání sletět dolů a někde se zahřát. Jediný důvod proč to neudělal, byl ten, že neměl peníze, aby si zaplatil hotel. Jediné místo, kde mohl dnes přespat byl sirotčinec a ten byl v Londýně stejně jako ministerstvo.
Koleje vedly kolem vesnice, nikoliv skrz a tak si to raději zkrátil a přeletěl nad vesnicí k místu kde se opět koleje objevovaly.
Stmívalo se čím dál víc a Harrymu začínala být čím dál větší zima. Přestával cítit nohy a zuby mu začaly drkotat. Dovolil si sletět trochu níž, kde taková zima nebyla. Přece jenom za tu chvilku, co přeletěl vesnici už byla všude tma jako v pytli a on se nemusel bát, že ho někdo uvidí.

Po necelé hodině zahlédl v dáli obrovskou světelnou masu. To musel být jistě Londýn. Oproti vesničkám, které doposud míjel, svítilo město jako obrovský reflektor. Každého kdo nad ním přelétal, třeba i letadlem, muselo určitě udeřit do očí a stejně jako Harry zaujmout svou krásou.
Nalehl na koště, které hned zrychlilo. Nebylo nějak příliš rychlé, ale Harry na žádném rychlejším prozatím nejel a proto se s rychlostí starého školního koštěte spokojil.
Když doletěl nad Londýn, rychle si našel tmavou uličku, na kterou by mohl nepozorovaně přistát. Jakmile se po dlouhých hodinách postavil znova na vlastní nohy, málem se na nich neudržel. Chvíli se musel rozcvičit, aby se mu zmrzlé nohy po cestě někde nepodlomily.
Potom použil další zmenšovací kouzlo na svoje koště. Hodil ho do kapsy, kde před necelými pěti hodinami dal také kufr a vyšel ven na pouličními lampami osvícenou silnici. Za chůze si ještě z druhé kapsy vytáhl lísteček, na který mu Neville napsal, kde hledat onu telefonní budku, která je návštěvnickým vchodem na ministerstvo kouzel. Harryho pomalu začala sžírat nervozita, protože v adresách se moc nevyznal. Neville mu možná popsal, jak to tam bude vypadat a které čtvrti jsou poblíž, ale i přesto byl Harry nervózní, že tu bude chodit po nocích a nakonec ho najdou ráno strážníci přimrzlého k chodníku.

-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*
Po necelé hodině konečně našel tu správnou ulici. Zhluboka se nadechl a rozhlédl se po okolí. Co ho zarazilo jako první bylo to, že budky byly dvě. Jedna stála napravo a druhá nalevo. Logiku v tom raději nehledal, protože nemínil ztrácet čas nad uvažováním některých občanů. Kdo by postavil dvě budky na jednu opuštěnou čtvrť, kde se zřídka využije vůbec jedna budka? Odpověď byla prostá: kouzelníci.
Harry si pomyslel, že někdy by nebylo od věci, kdyby trochu poslouchali rodiče mudlovských kouzelníků, kteří by jim poradili, jak nejlépe schovat vchod na ministerstvo. Tohle rozhodně nebylo nenápadné.
Ani se nezamýšlel nad tím, kterou z nich si vybere. Prostě vlezl hned do první, která k němu byla blíž. Na telefonu vyťukal číselný kód 62442 a čekal. Nic se nedělo.
"Ehm, je tu ministerstvo kouzel?" promluvil do ticha. Žádné odpovědi se mu nedostalo.
"Haló!" řekl podstatně hlasitěji. Zase žádná odpověď.
"Hledám ministerstvo kouzel!" zakřičel do sluchátka.
Tentokrát mu bylo odpovědí tiché ťuk-ťuk, které ovšem nevydávalo sluchátko. Zvuk přicházel ze skla za ním.
Otočil a stanul tvaří v tvář mladíkovi s kapucí na hlavě. Za ním postávali jeho přátelé s lahvemi likéru v ruce a nemohli popadnout dech od toho, jak se smáli. Harry na místo toho celý zrudnul, protože nepochybně věděl čemu, nebo spíš komu, se tak smějí.
"Hele, chlapče," promluvil kluk co na něj zaklepal. "Na jakekch drogách to prosímtě jedeš?"
Parta za mladíkem se nyní rozchechtala ještě víc a Harry měl sto chutí všechny proklít.
Rozzlobeně vyšel z budky a práskl za sebou dveřma.
"Na heroinu" štěkl s notnou dávkou ironie na mladíka, který se spolu se svou partičkou podnapilých kamarádů začali chechtat tak, že se někteří museli opřít o stěnu.
Harry si to namířil hned za roh, kde se taky opřel o zeď a čekal než se ulice s budkami nevylidní. Mezitím potichu proklínal Nevilla, že mu o dvou budkách nic neřekl. Teď vypadal před těma mudlama jako hlupák. Doufal, že budou tak opilí, že si zítra nebudou nic pamatovat.


Nevěděl jak dlouho čekal, ale nakonec se začal smích postupně vzdalovat. Promrzlý a protivný Harry vyšel zpátky na ulici a zamířil k druhé budce. Znova vyťukal čísla 62442 a čekal.
"Vítejte na ministerstvu kouzel," promluvil hlas. Nevycházel ze sluchátka, ani ze skrytého mikrofonu. Vychházel z každého směru a Harry nedokázal určit, kde má původ.
"Prosím, udejte cíl návštěvy a své jméno," řekl hlas.
Harryho tato otázka v celku zaskočila. Nemohl udat pravý cíl, nevěděl jestli to někdo nehlídá.
"Artur Weasley," vzpomněl si Harry na Ronova vyprávění o tom, že jeho taťka pracuje na ministerstvu.
"Jdu do práce," dodal zbrkle.
Chvíli se nic nedělo a potom z místa, kde obvykle vypadávají drobné, vyjela malá kartička. Na ní stálo:
Harry Potter
Síň věšteb

"Prosím zavěste kartičku na svůj hábit a vyčkejte na tón oznamující konečnou zastávku v átriu ministerstva kouzel," promluvil znova hlas.
Harry zaraženě zíral na kartičku. Raději si ji rychle připnul na hábit, protože tady mu zřejmě žádné lži ani zapírání nepomohou. Když se telefonní budka začala propadat do země, začínal se Harry bát. Zřejmě bez toho, aby jim něco řekl uhodli jeho jméno i cíl návštěvy a měl divný pocit, že dole na něj bude čekat nemilé překvapení v podobě bystrozorů.
Harry stál ve výtahu (jestli se tomu výtah vůbec dalo říkat) a nepřítomně zíral na dvířka. Když zazněl onen tón, chvíli jesště pořád stál a bál se vyjít, protože nevěděl co tam na něj čeká. Nakonec se po chvíli zhluboka nadechnul a vystoupil z kabinky, která se hned za ním zavřela a vyjela zpátky nahoru.
Atrium bylo plné lidí. Všichni stáli v dlouhých řadách u krbů, ze kterých se postupně přemisťovali domů. Nikdo nevěnoval malému udivenému chlapci pozornost, za což byl Harry rád. Kolem hlavy mu poletovalo plno papírových vlaštovek, které mu občas pročísly vlasy jak se snažily vyhnout ostatním vlaštovkám. Harry nevěděl k čemu slouží a rád by se to dozvěděl, ale teď na to moc neměl čas. Pohlédl na štítek připnutý k jeho hábitu a raději ho sundal a dal zpět do kapsy. Nepotřeboval, aby každý věděl, že jde na odbor záhad.
"Ztratil ses, chlapče?" zeptala se Harryho malá obtloustlá dáma v růžovém saku a sukni.
"Ne, v pořádku," odpověděl Harry.
Žena se na něj přesládle usmála a zatahala za líčko.
"Ale jdi ty, drahoušku," řekla ještě přeslazenějším hlasem. "Nemůžeš se tu potulovat sám."
"Já už jsem vlastně na odchodu," vymlouval se Harry a chtěl si to namířit k letaxovým krbům.
"Právě jsi přišel, zlatíčko," řekla žena. "Viděla jsem tě."
Harry musel uznat, že ho ta růžová ropucha dostala. Vskutku nevěděl, co na to říct. Proto raději neřekl nic.
"No tak, chlapče," pokračovala žena dál. "Řekni mi hezky, co tu pohledáváš tak sám a já tě zavedu k rodičům."
"Co je vám po tom, co tu chci?! Nechte mě na pokoji!" prskal Harry. Už se chtěl rozejít od ženy pryč, když mu na rameno dopadla její ruka.
"Dávej si pozor na jazyk, zlatíčko." Veškerá dřívější zdvořilost byla ta tam. "Takhle se mnou mluvit nebudeš! Jsem Dolores Jane Umbridgeová, vedoucí-"
Víc už toho neřekla, protože v tom okamžiku vycítil Harry jedinou možnost úniku a rozběhl se od ní co nejdál mohl. Jako velká voda se vřítil do výtahu k jednomu postaršímu muži s kupou pergamenů v rukou.
Umbridgeová ale přišla pozdě, protože dveře kabiny se pomalu zavřely a poslední co uviděla byl Harryho vítězoslavný úšklebek.
Muž s pergameny vystoupil hned v dalším patře a Harry zůstal v kabině sám. Opřel se o zeď a zavřel oči, aby z něj vyprchaly poslední zbytky adrenalinu, který se mu rozproudil krví, když utíkal před Umbridgeovou. Teď potřeboval být co nejvíc klidný a soustředěný, aby se do podobných situací už dnes nedostal. V duchu se stále modlil, aby na něj Umbridgeová neposlala ostrahu.
Projel několik pater, ale nikdo už se k němu nepřidal. Většina pracovníků už zřejmě šla domů a zůstávali zde jen někteří. Když už si myslel, že jízda výtahem bude snad nekonečná výtah se zastavil a stejný hlas jako v telefonní budce promluvil: "Deváté patro: Odbor záhad."
Harry vystoupil z výtahu a zjistil, že stojí úplně sám v tmavé kruhové mísnosti. Kolem dokola bylo rozestavěno pět dveří bez jakýchkoliv cedulek nebo popisků. Proto otevřel hned ty první po své pravici. Uvnitř zahlédl obrovské akvárium plné nažloutlé kapaliny, v niž plavaly lidské mozky jako okurky v zavařovací sklenici. Otřásl se při tom pohledu a raději hned dveře zavřel.
Další otevřel dveře hned vedle těch prvních, kde objevil železnou klec, v níž byla zavřená tmavá chlupatá věc. Harry se docela podivoval, že se tu dostal bez jakýchkoliv potíží. Přece jenom, tohle by měly být střežené prostory.
Na třetí pokus už mu to vyšlo a on se ocitl ve velké místnosti s mnoha regály, na kterých se třpytily věštecké koule nejrůznějších velikostí.
Na jedné z poliček první řady bylo přitlučeno písmeno A. Harry proto usoudil, že věštby jsou nejspíš nějak seřazeny. Opatrně zvedl první, na kterou dosáhl a přečetl si popisek, který měla u sebe.
Stephen Aron
25.1.1932

Harry zklamaně vrátil kouli zpátky, protože usoudil, že se zřejmě pořádně projde, jelikož P je skoro na konci abecedy. Šel tedy co nejrychleji a zároveň tiše, aby nevzbudil nežádoucí pozornost. Síň věšteb sice vypadala prázdná, ale od té příhody se jmenovkou si nebyl ničím jistý.


Po necelých dvou minutách konečně dospěl k písmenu P. Začal usilovně hledat věštbu s jeho jménem. Bylo to něco jako hledat jehlu v kupce sena, protože věšteb bylo opravdu hodně.
V prvním regálu nenašel nic a v druhém jakbysmet. Ve třetím ji ale konečně objevil. Dneska je trojka jeho šťastné číslo, pomyslel si. I dveře totiž našel na potřetí.
Oprášil malou skleněnou kouli a přečetl štítek pod ní.

Harry Potter (Raddle)
1.7.1989


Harrymu se po přečtení zatajil dech. Chvíli stál a zíral na nápis.
Jmenoval se Raddle. Smutně se usmál. Byl rád, že zná svoje pravdivé přijmení, ale nevěděl jestli na to všechno už není příliš pozdě.

Nehodlal čekat dál a zadíval se pozorně do křišťálové koule. Pomalu se v ní začala objevovat tvář Sibyly Trelawneyové a Harry konečně mohl slyšet onu věštbu, o které ho informoval Moudrý klobouk.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Domča Domča | E-mail | 5. prosince 2014 v 14:16 | Reagovat

Áááááá, já tě nenávidím. O_O  O_O  O_O  O_O  O_O Takhle mě štvát a napínat.  Zase si napsala dobrou kapitolu a takhle ji skončíš..... ???  ???  ???  ???
Ale jsem ráda, že jsi přidala další. Díky, díky moc. :-)  :-)  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama