Stav rozepsaných povídek:

I'm just gonna hurt you- 0%
Nová budoucnost II 4.kapitola- 75%
Aktualizováno: 18.8.2017


Laurieth: Battle of Lonely Mountain 6.kapitola

25. prosince 2014 v 18:07 | CherryPie |  Laurieth: Battle of Lonely Mountain

Úspěšně jsme se prokousali tou nudnou částí a teď už to začne být trochu zajímavější (doufám). Dole máte anketu ohledně párování. Nejprve jsem měla svoji vlastní představu o tom, kdo s kým :D Ale tak si říkám, že bych měla dát přednost i vám. Některé možnosti ankety se můžou zdát šílené, ale neřešte to. Psala jsem tam všechno co mě momentálně napadlo :D Pokud byste chtěli vybrat víc možností, napište je do komentářů :) díky moc



Hned po tom co skupinka vyběhla z jeskyní, všichni si pobalili věci a hnali se z toho místa pryč. Doufali, že v Mlžných horách najdou nějaký úkryt, aby si tam konečně mohli odpočinout.
Než je napadli skřeti, měli v plánu tu přespat, protože byli neuvěřitelně unavení. O necelou hodinu později však kráčeli vstříc vrcholu hor poháněni adrenalinem, který nabrali při útěku ze skřetího doupěte.
Když vycházeli byla stále ještě tma a světlo se rozsvicovat neodvažovali.
"Teď už o nás ví i Azog," povzdechl si Thorin, když začali pomalu stoupat nahoru.
"Co se dá dělat," řekla Laurieth. Byla tu ještě malá naděje, že skřet, který měl Azogovi poslat zprávu, někde zemřel, ale v to nikdo nevěřil.
"Myslel jsem, že u Mlžných hor budeme mít chvilku pokoj," stěžoval si Dwalin. "Je tu přece zima."
To si Bilbo myslel taky. Teď už tím tuplem mhouřil oči na každý stín, který vypadal podezřele. Ještě víc se držel u Athelas, která by ho mohla varovat, kdyby se něco dělo. Když nad tím tak začínal přemýšlet, klisna je vlastně před skřety nevarovala, takže měl o jejím potenciálu vycítit nebezpečí vážné pochybnosti. I tak raději kráčel vedle ní.
"Ty jsi tam už jednou byla," řekl Thorin tiše. "Věděla jsi o tom nebezpečí a nic jsi neřekla."
Laurieth si smutně povzdechla.
"Vchod do jejich podzemí je na druhé straně Mlžných hor. Posledně jsme šli tama. Netušila jsem však, že už stihli podvrtat celé hory," řekla. "Až se vrátím, budu o tom muset informovat ostatní hraničáře."
"Sebevědomí ti nechybí, elfko," zasmál se Glóin. "Jde po nás Azog a jeho armáda skřetů, máme před sebou Mlžné hory a Temný hvozd, kde se to pavouky a potrhlými lesními elfy jen hemží a pak je tu Šmak. Kdovi jestli se vůbec vrátíš."
"Třeba si nás pavouci nevšimnou a Šmaka ani nevzbudíme," povzbuzoval je Bilbo.
Trpaslíci i elfka se zastavili a podívali se na něj. Taková situace pro Bilba nebyla vůbec příjemná. Zase zatoužil po vyhřívaném křesle své nory, kde by takovým pohledům nemusel čelit.
"Když se něco může pokazit," pronesla Laurieth. "Tak se to pokazí, to mi veř."
"Jen jsem se snažil zvednout náladu," obhajoval se Bilbo. " S takovýma myšlenka to můžete zabalit zrovna."
Chvíli bylo ticho, každý přemýšlel nad Bilbovými slovy.
"Vidíte," zasmála se nakonec Laurieth. "Ten hobit je moudřejší než my všichni dohromady."
Otočila se a mrkla na Bilba. Úsměvu se neubránil ani Thorin.
A tak šli dál s mnohem lepší náladou. Glóinova slova však Bilba zarmoutila. Měl strach ze Šmaka. Všichni po něm chtějí, aby se k němu vloupal, ale co když ho vzbudí? Neodvažoval se ani odhadovat, jaké by to mělo následky. Slyšel Thorina povídat, co za hrůza nastala, když Šmak tehdy přiletěl.
Zima, která se s blížícím se vrcholem přibližovala, Bilba vytrhla ze zamyšlení. Na jednu stranu byl za to i rád, protože jinak by se těch obav nezbavil, na druhou stranu mu byla taková zima, že ani necítil nohy.
Pomalu začínalo i svítat a cesta byla víc a víc viditelnější. Vrchol už nebyl daleko, ale všechny pomalu začínala zmáhat únava, kterou nestihli uspokojit dole. Vlekli se čím dal pomaleji.
Hodinu na to, slunce opravdu vyšlo. Na viditelnosti to ovšem nepřidalo, protože mlha na vrcholku hor byla tak silná, že jí nepronikly ani sluneční paprsky. Začátek vytrvalého sněžení jim taky moc nepřidal.

oOoOo

"Myslím," hekl Balin. "Že jsme na vrcholu."
Bilbovi to připadala jako večnost od té doby co utekli skřetům. Šli však pouze necelé tři hodiny.
Na vrcholu hory byl sníh tak hluboký, že se Kili a Fili museli vepředu sněhem prohrabávat, aby mohli oni i ostatní projít. Bilbo odhadoval, že než došli nahoru, nasněžilo tu do výšky tří stop.
Mezitím co se trpaslíci i Bilbo sněhem museli prodit, Laurieth kráčela vepředu. Elfové byli od přírody neuvěřutelně lehcí a Laurieth nebyla vyjímkou. Sníh se pod ní jednoduše neprobořil a ona mohla bez problému chodit po něm.
Bifur a Bofur se na ni závistivě dívali a když se nedívala, tak se i pošklebovali.
Athelas šla jako obvykle vzadu i s Bilbem. Pochodovalo se jim výborně, protože cestu měli ušlapanou už od trpaslíků. I přesto všechno však elfce záviděl její lehkou váhu.

Cesta se postupem času začala svažovat mírně dolů z čehož Bilbo, který přes sníh nepřehlédl, usoudil, že právě sestupují z Mlžných hor do Rhovanionu. Těšil se až uvidí Velkou řeku Anduinu, o které se v Kraji vykládaly různé věci od její velkolepé krásy po činy, které se poblíž ní odehrály.
"Nemůžeme zastavit?" škemral Bombur.
"Sejdeme ještě trochu dolů, pryč z toho sněžení a najdem si nějaké místo na táboření," odpověděl Balin.
"Vždyť jsme na pochodu skoro celé dva dny a ani jednou jsme se nezastavili. Pokud nepočítám tu chvilku než nás přepadli," naštval se Bofur.
"Má pravdu," ozval se Ori.
Většina trpaslíků začala přikyvovat a i Bilbo musel uznat, že je pořádně unavený a hladový. Žízeň naštěstí uhasil sníh, který jedl po cestě.
"Začíná být poměrně viditelno," ozvala se Laurieth zepředu. Zrovna se vrátila s pravidelných obchůzek, na kterých zkoumala terén vepředu, aby mohla popřípadě trpaslíky varovat, kdyby na něco nebezpečného narazila.
"Míli níž už dokonce svítí slunce a našla jsem pohodlný úkryt. Je tam medvěd a když si s ním poradíme, budeme mít i večeři."
Skupina trpaslíků začala jásat a pochodovala dál. Bilbovi se představa toho, že jí medvěda moc nelíbila, ale měl takový hlad, že by snědl cokoliv. Jen doufal, že až sejdou do Temného hvozdu, nebude muset jíst pavouky.
Po vyhlídce odpočinku a dokonce i jídla, morálka trpaslíků značně stoupla a hrabali se sněhem usilovněji než před tím. Postupem času sněhu ubývalo. Jak šli dolů, bylo jim tepleji a pod nohama jim místo sněhu zůstavala mokrá břečka bahna.

Při takhle rychlém tempu dorazili k jeskyni rychle. Když byla na dohled Laurieth se otočila a přiložila prst k ústům, aby byli všichni zticha.
Když se všichni uklidnili opravdu bylo z jeskyně slyšet tiché šramocení.
"Já tam půjdu," ozval se Kili a vytáhl svůj malý lovecký luk. Laurieth pokrčila rameny a ustoupila mu z cesty.
Kili si vytáhl z toulce šíp a přichystal se. Šel dál až ke vchodu do jeskyně. Laurieth šla pomalu za ním s rukou položenou na rukojeti svého vrhacího nože upevněného u pasu. Moc trpaslíkově přesnosti nevěřila a kdyby vytáhla svůj dlouhý luk a kryla mu záda, když by se netrefil a medvěda tím jen vyprovokoval, ostatní trpaslíci by to brali jako urážku a hádkám se chtěla rozhodně vyhnout.
Postupovali pomalu. Laurieth vždycky zatínala zuby, když Kili špatně našlápl a bahno pod ním tiše mlasklo nebo když zavadil o kamínek. Byly to tiché zvuky, ale Laurieth, která byla zvyklá se pohybovat úplně neslyšně, to přišlo jako nesnesitelný rámus a divila se že medvěd ještě nevylezl ven, podívat se kdo tu tak dupe.
Jen co dorazili k jeskyni, nakoukli opatrně dovnitř. Jeskyně byla maličká, ale na odpočinek tak akorát. Táborák by se sem klidně vešel, alespoň by jim bylo tepleji.
V rohu jeskyně seděl medvěd a mlaskavě pojídal mrtvou srnu. Laurieth bylo už konečně jasné proč je necítil ani neslyšel. S čumákem zabořeným v mase nemohl cítit nic jiného než jen srnu.
"Do toho," šeptla ke Kilimu. "Nejlépe do hlavy."
Kili přikývl a natáhl luk. Laurieth si všimla hned několika chyb které udělal. Ruka se mu neptarně třepala a celkově držel luk velmi napjatě.
"S mečem ti to jde líp," zašeptala pobaveně mezitím co mířil.
"Ticho," zahučel a mířil dál.
"Nemáme na to celý den," rýpla si ještě.
To už ale Kili vystřelil. Bylo slyšet svist šípu letícího směrem k medvědovi.
Jak se Laurieth obávala, Kili neměl moc dobrou mušku. Prostřelil medvědovi ucho a šíp se mu zabodl až za hlavu. Naneštěstí netrefil ani míchu a medvěda to spíše rozčílilo než zabilo. Okamžitě bleskl pohledem k dvojici vetřelců v rohu vchodu do jeskyně a nepřátelsky zavrčel.
Kili na nic nečekal a vyndal další šíp a namířil na medvěda. Byl ovšem nervózní a podařilo se mu medvěda trefit jen do přední nohy.
Medvěd začal pajdat směrem k nim. Nevraživě vrčel a cenil zuby. Z huby mu odkapávaly sliny a ze dvou ran pomalu stékala krev.
Kili už začínal mířit znovu. To už si ale Laurieth řekla, že medvěda už trápil dost a smrt na vykrvácení určitě není vůbec nic příjemného. Navíc se medvěd blížil k nim a na další nepřesnou ránu nebyl čas.
Vytáhla svůj vrhací nůž a pevně jej uchopila. Přimhouřila jedno oko a snažila se odhadnout medvědovu hlavu jako místo dopadu.
Lehce mávla rukou a vypustila nůž. Ten se zableskl ve vzduchu a mířil ke svému cíli. Kdyby se medvěd nehýbal, možná by ho zasáhla mezi oči. S takovou přistál nůž čepelí v levém oku. Tvrdý a ostrý nůž zřejmě prorazil i lebku a zasáhl mozek, protože se medvěd okamžitě skácel na zem a zůstal ležet.
Kili omluvně pohlédl na Laurieth. Ještěže si vzala ten nůž, jinak by je medvěd nejspíš rozsápal.
"Příště dáme raději šanci někomu jinému," řekla opatrně a opětovala jeho pohled.
"Souhlasím," zašeptal, schoval luk a šel z medvěda vytáhnout šípy a nůž, který potom podal Laurieth.
Elfka mezitím vstala a šla ostatním oznámit, že se už můžou jít utábořit. Kili šel hned za ní s ještě stále rozpačitým výrazem. Laurieth byla toho názoru, že prostě jen zazmatkoval. Určitě byl zvyklý lovit jen nějakou obyčejnou lesní zvěř jako srnky nebo králíky a ne nic, co by se ho mohlo pokusit sežrat. První rána, kterou však medvěd schytal do ucha a pak za hlavu, nebyla špatná. Od hlavy jako takové to byla malá odchylka. Stačilo jen pár centimetrů a byl by se trefil.
Kili to zřejmě tak nebral. Nepochybně ho štvala skutečnost, že ho musela zachránit elfka. Sám si uvědomoval, že poslední pokus zabít medvěda byl opravdu amatérský.
Laurieth si všimla Kiliho rozpačitého a smutného výrazu a v duchu si poznamenala, že si s ním ještě promluví a trochu ho povzbudí na duchu. Přece jenom na trpaslíka střílel velmi dobře.
"Tak co," zavolal na Kiliho z dálky Fili. "Zabil jsi ho?"
Kili si povzdechl. Fili si vždycky z jeho lukostřeleckého umění utahoval a teď zase oživí staré záležitosti ohledně srovnávání luku s vrhacími sekerami, které Fili rád používal. Chtěl se nadechnout pro odpověď, ale jeho chvilkového zaváhání si všiml někdo jiný a odpověděl za něj.
"Samozřejmě," řekla Laurieth. "Když se na nás ten medvěd rozběhl, třetí ranou mu prošpikoval lebku."
"No bratře," uznale pokýval hlavou Fili. "Do hlavy a ještě za pohybu. Zlepšuješ se."
Kili se nejistě podíval na Laurieth. Elfka na něj šibalsky mrkla a šla pro Athelas.
Hladoví trpaslíci už se mezitím hnali do jeskyně, aby medvěda viděli. Zanedlouho byly z bývalého medvědího doupěte slyšet nadšené výkřiky.
Mezitím co medvěda zabíjeli, Bombur si přichystal svoje porcovací nože a teď už krájel medvěda jako nefalšovaný řezník.
"Přijde mi to divné," řekl Bilbo, který u Athelas zůstal. Nepotřeboval vidět jak budou trpaslíci medvěda porcovat. "Kili se netvářil na to, že by ho vážně zabil."
"A jak se potom tvářil?" odpověděla zvědavě Laurieth.
"Rozpačitě."
"A jak by ses tvářil ty, kdybys zabil takového medvěda a ostatní by tě obdivovali?"
Bilbo chvíli uvažoval. V Kraji se nenajde moc příležitostí k hrdinským činům a on sám tedy ještě nic takového nezažil. Když se ale zkusil vcítit do role Kiliho, měl jasno.
"Rozpačitě," uznal.
"Tak vidíš," s těmito slovy vzala Athelas za ohlávku a vedla ji k jeskyni. Přivázala ji k jednomu keříku, který vyrůstal ze škvíry mezi balvany. Odsedlala ji a všechna zavazadla odnesla do jeskyně, kde už byl rozdělaný oheň a trpaslíci pekli maso. Ona se však vrátila ven ke klisně a přikryla ji huňatou dekou. Krmit jí naštěstí moc nemusela, protože klisna si po cestě na horu pojedla dost trávy. Další výhoda toho mít hraničářského koně, postará se o sebe sám.
Nakonec si přisedla k teplému ohni a společně s trpaslíky a hobitem se pořádně nacpala. Medvědí maso nebylo žádná sláva, ale na zahnání hladu tak akorát.

Byla ráda, že vrchol Mlžných hor mají za sebou, teď už snad k Edorasu dorazí bez problémů. Ovšem když se něco může pokazit, tak se to pokazí. Na svoje předešlé prohlášení poněkud zapomněla, což byla chyba. Tu noc si naivně myslela, že teď už půjde všechno jako po másle.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Katerííína Katerííína | E-mail | Web | 27. prosince 2014 v 15:24 | Reagovat

Začínám být na téhle povídce závislá. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama