Stav rozepsaných povídek:

I'm just gonna hurt you- 0%
Nová budoucnost II 4.kapitola- 75%
Aktualizováno: 18.8.2017


Laurieth: Battle of Lonely Mountain 5.kapitola

21. prosince 2014 v 22:40 | CherryPie |  Laurieth: Battle of Lonely Mountain

Tak tady je ta původní druhá polovina 4.kapitoly, kterou jsem bohužel musela rozdělit nějak takhle na dvě samostatné kapitoly :D
Budu ráda za každý komentář nebo hodnocení :)



Tlupa čítající tak kolem dvou stovek skřetů nesla trpaslíky i elfku hluboko do podzemních chodeb. Laurieth se snažila zapamatovat si cestu, kterou jdou, aby se potom dostali pryč. Její snahu pochopil i Thorin.
"Nevím, jestli ti to bude k něčemu platné," řekl.
"Já myslím, že bude," usmála se na něj. "Bilbo zůstal nahoře."
"Cože?"
"Tiše, ať se o tom oni nedozví," sykl Bombur.
"Nerozumí nám," řekla klidně Laurieth. "Mají svoji řeč, pokud se to syčení a vrčení jako řeč dá nazvat. Jediný, kdo nám tu rozumí je jejich král."
Trpaslíkům se viditelně ulevilo, ale přesto se neubránili otázkám.
"Jak to můžeš vědět?" zeptal se Nori.
"Kdysi dávno jsme s ním vyjednávali. Chytil jednoho člena hraničářského sboru a chtěl výkupné."
"A...?" zajímal se Dori. "Zachránili jste ho? Kolik jse mu za něj dali?"
"Zachránili a šlo to i bez placení," usmála se šibalsky elfka. "Tihle chlapíci nejsou moc chytří. Sami jste viděli jak bojovali."
"To jo," souhlasi Ori.
Mála konverzace , která proběhla mezi trpaslíky a elfkou všechny povzbudila na duchu. Podtón v Lauriethině hlase naznačoval, že by možná mohla se skřetem jednat a nějak jej oblestít. Jako druhá šance tu byl Bilbo. Všichni si byli jistí, že pokud Laurieth selže, přijde určitě on. Jediný kdo byl na pochybách byl Bifur. Rozhovor, který před chvíli vedl s hobitem, ho jen utvrdil v tom, že ze strany Bilba se žádné pomoci nedočkají.

OooOo

Podzemní chodby nebyly nic pro hobity. Nechutně to tu smrdělo a chodby byly plné slizu. Celou dobu následoval Bilbo stopy skřetů, které vedly právě sem. V hlíně a slizu byly snadno rozeznatelné. Když však dorazili do obrovské jeskyně, velké jako dvě Roklinky vedle sebe, stopy skončily. Tady se místo chodeb používaly dřevěné mosty, které vypadaly, že drží jen silou vůle. Některé se viklaly, když po nich jednotliví skřeti přecházeli a Bilbovi to nahánělo hrůzu, přesto byl odhodlán jít dál.
Moc dlouho klid neměl, jeden ze strážných skřetů si jej všiml a se syčením se rozběhl proti němu. Nevýhoda byla, že místo kudly měl oštěp a Bilbo si nebyl jistý, zda si s ním poradí. Na romýšlení moc času neměl, takže se jako obvykle rozehnal mečem, když byl skřet na dosah. Meč skřeta jen mírně poškrábal, zato Bilba jeho oštěp (naštěstí tupý jako normální palice) zasáhl do ramene takovu silou, že přeletěl přes zábradlí. Netrvalo dlouho a zadkem narazil do tvrdé skály, po které se sjel až úpně dolů.
Ocitl se na podivhodném místě. Nikdy by neřekl, že v podzemí by mohlo být jezero. Opatrně se posadil. Nejspíš si při pádu narazil kostrč a teď se nemohl posadit. Zůstal proto v jakési úlevné poloze, něco mezi sezením a ležením. Chvíli mručel a proklínal onoho skřeta, který ho sem vrazil, dokud nad sebou nezahlédl pohyb.
Nestihl ani zjistit co to bylo a před ním se objevilo stvoření, které nahánělo hrůzu. Mělo vychrtlou postavu, celou bledou, velké oči, pár cárů vlasů jinak holou hlavu a shnilé zuby.
"Podívej Milášku," povědělo to. "Pošlali nám čerštvého hobitka. Šníme ho?"

oOoOo


"Thorin Pavéza. Ty jsi ten poslední koho bych tu čekal," zaburácel skřet. Celou skupinku zajatců představili králi, který okamžitě poznal syna Thráinova.
"Ale nevadí," pokračoval dál. "Vlastně se mi to příliš hodí. Znám někoho kdo se po tobě schání, Pavézo! A dobře by zaplatil."
"Kolik?" zeptala se Laurieth.
Thorin po ní nenávistivě pohlédl a ostatní trpaslíci také nevěděli, co si o tom myslet.
"Děláš si legraci?" zavrčel Thorin směrem k ní, tak aby to slyšela jen ona.
"Hodně," opdpověděl mezitím skřet, opřel se o opěradlo svého velkého trůnu, který byl pro něj ovšem jěště malý.
"To jste mi moc nepomohl," zabručela Laurieth.
"Na co to chceš vědět. Pavézu jsem chytil já, z odměny nic nedostaneš."
"Nechci odměnu," pověděla Laurieth. "Chci vyjednávat."
"S tebou vyjednávat nebudu, ty malá hraničářská elfko," dopálil se skřet.
Takže nezapomněl, pomyslela si sklesle Laurieth.
"Máme nějaký jiný plán?" zašeptala směrem k trpaslíkům.
"Bilbo," zazněla odpověď. Laurieth se musela pousmát, jejich životy teď záležely na jednom malém hobitovi.
"Takže hrajeme o čas," dodal Balin vedle ní. Laurieth přikývla a přistoupila blíž. Přitom nenápadně pošilhávala po svých zbraních před trůnem.
"Musí být hodně bohatý," prohodila Laurieth k obřímu skřetovi. "Ten co jej chce." Pokynula hlavou k Thorinovi.
"To nepochybně je," řekl skřet a vstal. Prkna pod ním nebezpečně zapraskala a trpaslíkům i jejich společnici na okamžik ztuhla krev v žilách při představě, že by se pod nimi podlaha podlomila. Skřet došel až k jednomu strážnému, který stál na kraji dřevěné plošiny. Něco mu zabručel do ucha. Mluvil svojí řečí takže mu moc nerozuměli, ale rozhodně všichni zaslechli slovo Azog.
Skřet pokýval hlavou a odběhl pryč.
"Azog, to jméno mi něco říká," přetvařovala se elfka. Thorin mezitím stál jako opařený, stejně tak i ostatní trpaslíci. Laurieth toho za tu dobu slyšela hodně, takže taky věděla, oč Azogovi jde. Někdo ale musel nahnat čas pro Bilba a tak si nemohla dovolit trnout hrůzou jako ostatní trpaslíci.
"Azog Znesvětitel," pokračovala Laurieth. "Ach ano! Tam ten!"
Skřet po ní zlostně loupl pohledem. Zřejmě si Azoga hodně považovali a jej urazilo, když o něm mluvila jako o nějakém "tam tomu".
"Máš stěstí, že tu není, jinak bys měla problém, elfko," zavrčel.
"V problému už jsem, takže mi to nějak nevadí."
"Mám chuť pomstít se ti za toho hraničáře. Být tebou, jsem raději zticha. Jsi tu bez zbraně a i s tou tvojí pláštěnkou se mi nikde neschováš, ty malá bezcenná elfí lůzo!"
Skřet vypadal čím dál víc rozzlobeněji, ale Laurieth se zase pomalu přibližovala k hromádce zabavených zbraní.
"Myslíš si, že jsi nějaká nadřazená rasa, ty árijec?!" zaječela po něm.
Skřetovi už zřejmě došla trpělivost, vzal svoji vladařskou palici a mách s ní po Laurieth. Elfka se jí mrštně vyhla a skočila k hromadě zbraní, kde vytáhla svůj luk a šípy. Trpaslíci taktéž rychle přiskočili k hromadě a popadli cokoliv, co jim přišlo pod ruku. Začali okamžitě drtit menší skřety, kterých značně ubylo jen, co je dovedli králi.
Laurieth mezitím poskakovala a uhýbala palici skřetího krále. Luk i šíp měla připravený ke střelbě.
Když se obří skřet znova rozmachoval palicí, zamířila a vypustila šíp. Úspěšně zasáhla skřetího krále doprostřed čela. Problém nastal tehdy, kdy skřetí tělo dopadlo na dřevěnou plošinu. Bylo slyšet praskání dřeva a celá konstrukce se nahnula.
"Poberte si věci a jdeme!" zavolal ještě Balin.
Laurieth vzala dva své nože a vyběhla spolu s trpaslíky, co nejdál od plošiny.
Cesta zpět šla velmi rychle. Věděli kam jít a skřeti útočili po malých skupinkách, takže je zdrželi jen minimálně. Úleva přišla teprve tehdy, když z dřevěných mostů přešli na kamenné cestičky vytesané na okrajích skal.
"Haló," zavolal povědomý hlas za nimi. "Počkejte."
Všichni se otočili a spatřili běžícího Bilba s mečem v ruce. Bifur se šťastně usmál. Přece jenom ten hobit nebyl takový zbabělec.
Dál už pokračovali všichni spolu. Bilbo šťastný, že je konečně s nimi a mírně překvapený z příhody, co se mu stala tam dole. Nehodlal o tom však nikomu říct. Ten prsten byl jeho. On si jej tak tvrdě vydobyl a má na něj právo. Byl jen jeho- jak jen to říkal Glum tam dole? Ano! Mílášek.
Už hodných pár minut to ale nebyl Glumův Milášek. Teď to byl jeho Milášek a on si sliboval, že jej za každou cenu nedá z ruky. Nebo spíš z kapsy.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Jak se vám líbí povídka Laurieth: Battle of Lonely Mountain

Je výborná! Očekávám další kapitoly 93.9% (46)
Ujde. Rozhodně je, ale co zlepšovat. 6.1% (3)
Blbost -_- 0% (0)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama