Stav rozepsaných povídek:

I'm just gonna hurt you- 0%
Nová budoucnost II 4.kapitola- 75%
Aktualizováno: 18.8.2017


Laurieth: Battle of Lonely Mountain 4.kapitola

21. prosince 2014 v 22:38 | CherryPie |  Laurieth: Battle of Lonely Mountain

Tentokrát jsem se asi překonala :D Šest stránek ve Wordu za jediný večer. Největší gól byl, když jsem přišla na blog, že kapitolu zveřejním a ono mi to napíše, že je to moc dlouhé :D takže jsem to nějak rozdělila do dvou kratších kapitol.
Příjemné čtení :)



Čím více se společenství třinácti trpaslíků, jednoho hobita a elfky přibližovalo k Mlžným horám, tím víc se ochlazovalo. Podzim už byl nepochybně ve Středozemi v plném proudu, ale tady jakoby byl dávnou minulostí. Všechny listy byly spadané a foukal tu nepříjemný a ostrý vítr, který řezal do tváří. Hora byla zahalena v oparu mlhy a vypadala tak majestátně, až se Bilbovi zatajil dech.
Posledních pár hodin postupovali spíše směrem nahoru, kde bylo chladněji a chladněji. Nepochyboval o tom, že nahoře je potká i nějaká ta sněžná bouře. I přes nepříjemnou vyhlídku sněhu na vrcholu hory pokračoval Bilbo dál. Šel úplně vzadu spolu s Athelas, která si vyšlapovala jen tak na volno a okusovala poslední zbytky zmrzlé trávy. Trpaslíci byli zezačátku pěkně zuřiví, když zjistili, že jejich věci důležité k přežití ponese kůň, který by mohl kdykoliv utéct. Proto si raději nesli své sekery, meče a kladiva sami.
V čele skupinky pochodoval Thorin s Laurieth a co chvíli se oba pustili do potyčky, ohledně správného směru cesty. Jako třetí šel Balin, který je vždycky stačil uklidnit dřív než došlo na pěsti. Za touto až příliš lučnou trojicí pochodovali Kili a Fili, kteří se zjevně neskutečně bavili na jejich hádkách. Dwalin a Glóin si počas cesty vyprávěli všelijaké historky a Bilbo se k nim občas připojil a přispěl svými vlastními z Kraje. Několikrát mu to připomnělo měkké pohodlné křeslo, rozpálený krb, dobré jídlo a hlavně tu sladkou nevědomost. Dokud nevytáhl paty z Kraje, neměl ani ponětí, co je skutečný svět. Jeho představy zahrnovaly mohutné statečné rytíře na vysokých koních, půvabné elfy prohánějící se po lesích a uzdravujících zvířata, pracovité a nebojácné trpaslíky a podobně. Skutečnost byla taková, že rytíři možná byli stateční, ale pokud nesloužili přímo nějákému království, byli poměrně chudí, takže se jim o pořádném koni mohlo nechat jen zdát a brnění bylo taky jenom ojedinělou výbavou u těchto potulných hrdinů. Místo půvabných elfů ošetřujících zvířata tu byla hraničářka Laurieth, která kosila skřety jednoho po druhém dlouhými noži a její lučištnické dovednosti byly doslova smrtící. Nemilosrdně podřezávala skřety, kteří jí nebyli v rámci poskytování unformací užiteční a schovávala se v lese tak dokonale, že se ani nedivil vesničanům, když ji nařkli z používání magie. Trpaslíci byli nebojácní, to rozhodně, netušil však, že umí takhle bojovat. Představoval si je spíš jako horníky a jejich kladiva, meče a sekery místo toho působí jako smrtící nástroje pro každého skřeta, který se k nim přiblíží. Skřeti byli kapitola sama o sobě. Nikdy tak odporná stvoření neviděl a když Dwalin řekl něco v tom smyslu, že těch, co je napadli, bylo příliš málo, Bilbovi se málem roztřásla kolena. Odvahu mu dodával jeho malý mečík připevněný k pasu. Dori s Thorinem mu slíbili, že ho s ním trochu naučí zacházet, prej se mu to bude hodit.
Z myšlenek ho vytrhl až Bofur, který si sedl na jeden z kamenů a težce oddychoval. Družina, ale normálně pokračovala dál, z čehož Bilbo pochopil, že přestávka je momentálně nepřípustná.
"Pojď Bofure," řekl Bilbo. "Třeba jim na vrcholu dojdou síly a usoudí, že by nebylo špatné si odpočinout."
"Jsou příliš hrdí na to, aby přiznali, že jsou unavení," prskl naštvaně Bofur. "Thorin by se nikdy nesnížil k tomu, aby před tou elfkou přiznal, že už nemůže. A předpokládám, že ona je ten samý případ."
Bilbo věděl že má pravdu. Nevěděl však, co na to říct. Jedno bylo ale jasné, budou pochodovat do té doby, dokud někdo z nich nezkolabuje.
"Dokonce i Kiliho a Filiho přešel smích," pokračoval dál trpaslík. "Jsou unavení."
A měl pravdu-opět. Oba bratři jen ztěžka šlapali do kopců a neměli ani sílu na to, utahovat si z dvojice před sebou. Jen Laurieth a Thorin neúnavně kráčeli dál.
"Řekněte jim, že jsem omdlel vyčerpáním," prohodil Bilbo k trpaslíkovi a plácl sebou na zem. Bofur na něj chvíli zíral než mu došlo, o co hobitovi jde. Jakmile mu to v hlavě seckvaklo, musel uznat, že bez toho malého chlapíka by brzy padl on sám a to doopravdy.
"Heej!" zavolal směrem nahoru k ostatním. Všichni se otočili a zírali na malou nehybnou postavu ležící vedle něj. Nepotřebovali se ani ptát, proč na ně volá, ihned pochopili situaci. Celá skupinka i s koněm se rozeběhli dolů k Bilbovi.
Jako první se přihnal Bifur, který byl k nim nejblíže. Klek si k Bilbovi a polil ho vodou ze své čutory. Hobit se rozkašlal, když se mu voda dostala do nosu a v mžiku se posadil a opřel o kámen. Ostatní už také dobíhali a když viděli, že se Bilbo postavil, hodně se jim ulevilo.
"Měli bychom si bezpodmínečně odpočinout," řekl zadýchaně Balin a také se posadil.
"Máte pravdu," uznala i Laurieth a posadila se vedle Balina. "Taky jsem už celkem utahaná. To ten kopec."
Bofur pohlédl na Bilba a uznale přikývl. Nečekal, že by elfka před Thorinem uznala, že je unavená. Thorin toho okamžitě využil.
"Přece jenom elfové nebudou tak zdatní, jak se povídá," ušklíbl se.
"Chceš snad říct, že ještě máš dostatek síly," divila se Laurieth.
"Samozřejmě," odpověděl a dal si ruce v bok. Ostatní trpaslíci jenom kroutili hlavami. "Pro trpaslíky je něco takového hračka."
"V tom případě," šlehla po něm Laurieth pohledem. "By jsi mohl přichystat táborák, upéct maso a dojít dolů pro vodu. Očividně jsi z nás jediný, kdo ještě má sílu."
Thorinovi hned zmizel úsměv z tváře. Nevěděl však, jak se z této situace dostat. Ostatně už mu také nezbývalo nic jiného než všechnu tu práci obstarat.
Když odcházel k horskému potůčku a pro dříví na oheň zbytek výpravy se uvelebil na plochých kamenech.
"To bylo moc chytré," uznal Glóin směrem k Laurieth.
Elfka se pousmála na souhlas a pokývala hlavou. Sama si pogratulovala, protože jí bylo jasné, že tohle jí Thorin nikdy nezapomene.
Trpaslíci vypadali velmi spokojeně a za malou chvilinku od nich bylo slyšet tiché pochrupování. Laurieth se taky začínaly klížit oči, přece jenom toho dnes nachodili skutečně mnoho.
"Bifure?" zamumlala ospale. "Máš hlídku."
"Já?!" vyjekl trpaslík a zamračil se. "Vždyť už nemůžu oči udržet ani otevřené, natož s nimi pozorovat okolí a hlídat."
"Tvůj problém," zabručela elfka, zavřela oči a spala.
Bifur se na ni zamračil a protřel si oči. Jenom co přijde Thorin, oznámí mu, že ho střídá. Posadil se a opřel o balvan za ním. Všude vládlo dokonalé ticho, které silně vábilo ke spaní. Na nebi jasně svítil měsic a vrhal na zem stříbřité světlo. Všichni nakonec usnuli i bez večeře, takže Thorin bude asi velmi naštvaný, když přijde i se dřívím na oheň, pomyslel si Bifur.
Čekání na Thorina mu připadalo nekonečné, přestože od začátku jeho hlídky uběhlo jen sedm minut. Nebylo potom divu, že nakonec usnul.

oOoOo

Probudil ho tichý šramot. Nejprve otevřel jedno oko, jak to s oblibou dělal a potom druhé. Thorina nikde neviděl, takže se zřejmě ještě nevrátil a on sám celou hlídku neprospal. Nechtěl ani pomyslet na to kázání, kterého by se mu dostalo, kdyby ho spícího na hlídce nachytal Throrin, nedej bože Laurieth.
Athelas byla taktéž vzhůru a s nastraženýma ušima hleděla někde za Bifura. Hraničářští koně dovedou vycítit nebezpečí a podle toho se potom chovají a vzbudí všechny (Na co potom potřebujeme hlídkovat, pomyslel si Bifur). Klisna ovšem nevypadala nějak zvlášť vystrašeně nebo napjatě, jako by měla každou chvíli utéct. Jen stála, přežvykovala trávu a zvědavě pozorovala temnotu za Bifurem. Trpaslík se otočil a chvíli mžoural po zdroji toho tichého šramocení.
"Bilbo?" podivil se Bifur, když ve tmě zahlédl zavalitou postavičku hobita. Bilbo sebou překvapením trhl, zůstal stát a vyděšeně zíral na Bifura.
"Co to děláš?" pokračoval dál trpaslík. Vyřčená otázka byla poměrně zbytečná. Bylo jasně vidět, jak si Bilbo vytahuje ze zavazadlových brašen své věci a přeskládává je do menšího batohu. Když ho trpaslík objevil, cítil se mizerně. Připadal si jako zbabělec, ale on bohužel tím zbabělcem opravdu byl. Bylo toho na něj moc. Nejprve ti skřeti a teď ten dlouhý pochod směrem k Mlžným horám a neustále obavy ohledně sněžných bouří.
"Já...," vzdychl Bilbo a sklonil poraženecky hlavu. "Myslím, že tohle všechno není pro mě."
Bifur na něj nechápavě zíral.
"Vy jste bojovníci, odvážní a vytrvalí," pokračoval hobit. "Já byl odjakživa zvyklý spíš na teplý krb a jídlo pětkrát denně. Patřím do Kraje. Dobrodružná výprava...to nebude nic pro hobita."
Bifur vstal a sundal Bilbovi batoh.
"Neutečeš přece dnes v noci," pověděl chápavě Bifur. "Ani nevíš, kterým směrem jsme přišli."
"Ale...,"
"Ráno si promluvíme s ostatníma," pokračoval dál trpaslík a nenechal Bilba cokoliv říct. "Všem jim povíš to co mě a uvidíš, že to pochopí. Nebudeš utíkat v noci jako zbabělec."
Bilbo se zmohl jen na přikýnutí. Neměl slov. Nečekal, že to někdo jako Bifur a ostatní pochopí. Byli jiní než on. Nepochybně zažili už mnoho bitev a něco jako malá skupinka skřetů pro ně nic nebylo. Jeho to ovšem vystrašilo natolik, že měl strach pokračovat dál. Nevěděl, co je čeká příště. Za každým kamenem se mohlo skrývat nebezpečí a tyto myšlenky ho pomalu ale jistě dováděly k šílenství. Začínal mít strach ze sebemenšího zapraskání větvičky, na kterou šlápl někdo z trpaslíků a neměl rád ticho, protože slyšel v lese zvěř a občas měl za to, že je pronásleduje armáda skřetů, což definitivně nebyla pravda. Poslední dny se držel poblíž Athelas, protože pokud někdo uměl vycítit nebezpečí včas, byla to ona. Také častokrát kontroloval svůj meč, jestli nesvítí. Neunikl kvůli tomu několika zkoumavým pohledům ze strany Laurieth.
Když na to tak pomýšlel, než půjde spát musí se podívat na meč. Bez něj by asi nebyl schopen usnout.
Než však stačil cokoliv udělat, z křovi se vyřítil Thorin a divoce máchal rukama.
"Skřeti!" hulákal na všechny. "Je jich spousta, jsou mi v patách."
"A bylo by ti blbé, nepodělit se o to smrtelné nebezpečí i s námi," naštvaně prohlásila Laurieth a vstala. Jako první šla odvázat Athelas, protože během boje na to čas mít nebude a klisně by tím mohla ušetřit plno nepříjemností a možná i život.
Bilbo se teď už nepotřeboval přesvědčovat o tom, jestli Thorin lže nebo ne, jeho meč svítil stejně jasným světlem jako měsic na nebi.
"Pokud nás doteď nemohli najít, tak teď už nepochybně míří k nám," řekla Laurieth a mračila se na Bilbův meč, který zářil jasněji a jasněji, podle toho jak se skřeti přibližovali.
"Pravidlo číslo jedna," prohodil Kili. "Nikdy nebuďte elfku uprostřed noci. Bude s ní k nevydržení."
"On tě ten smích za chvilku přejde, trpaslíku," ušklíbla se Laurieth. Ani se neobtěžoavala vytahovat luk. Podle Bilbova meče bude skřetů spousta a než by stačila luk schovat a vytáhnout nože, zbytek nepřátel, které by nepostřílela po cestě k ní, by se na ní vrhlo.
Trpaslíci taky pomalu vytahovali zbraně a chystali se na boj. Bilbo svůj mečík schoval, ale byl připraven ho hned vytáhnout. Ani nevěděl, kde se v něm brala ta odvaha, ale vůbec se netřásl a odhodlaně stál po boku ostatních.
"Ten meč klidně vytáhni. Stejně už o nás vědí," řekla Laurieth. Bilbo se pousmál, řekla to stejným tónem, jakoby se s ním právě bavila o počasí.
Vytáhl tedy svůj meč a prostor kolem nich se zalil stříbřitým světlem. Za jiné situace by byl meč nepochybně fascinující.
Hned na to se z lesů a křoví vyhrnula hromada malých skřetů. Nevypadali jako ti, které potkali minule. Tihle byli rozhodně menší nebo spíš shrbenější, vychrtlí a bledí. Na obličejích a vůbec po celém těle se nacházelo plno bradavic. Místo mečů měli malé kudly a někteří oštěpy. Proti dlouhým nožům, mečům, kladivům, sekerám, které vlastnili trpaslíci a Laurieth by neměli šanci. Háček byl v tom, že jich bylo tak hodně, že malá skupinka neměla moc světlé vyhlídky na budoucnost.
Bilbo na nic nečekal a taky se vrhl do bitevní vřavy. Sekal kolem sebe hlava nehlava a brzo byl celý zamazaný od skřetí krve. Jeho nepřátelé nebyli moc nároční soupeři. Měli jen ty nejobyčejnější nástroje a nejvíc ze všeho postrádali bojový výcvik. To co převáděli bylo ukázkou, jak by se s noži zacházet nemělo. Skřeti kolem sebe sekali všemi směry, takže se mnohokrát stalo, že pobodali své vlastní druhy. Jejich počet však stále narůstal. Nejdřív ze všeho povalili Bofura, hned po něm Laurieth a potom už to šlo jako po másle, takže zanedlouho viděl jen hromádku skřetů na místě, kde ještě před chvílí stáli jeho přátelé. Laurieth se ještě vzpouzela, takže skřeti co ohrožovali Bilba zaměřili svou pozornost na hromádku skřetů, která sebou házela. Bilbo využil jejich nepozornosti, podřízl posledního skřeta, který si ho ještě všímal a zalezl do křoví několik metrů o něj. Meč raději schoval, aby ho nevyzradilo světlo, které z něj vycházelo. Skřeti jakoby zapomněli na hobita, který před malou chvíli ještě stál za nimi a rozešli se i s trpaslíky a elfkou dolů z kopce. Sebrali jim zbraně a všechny nahnali doprostřed a obklíčili je. Poslední co uviděl byl nevraživý pohled Laurieth, když pozorovala, jak skřeti zacházejí s jejím lukem. Brnkali na tětivu a krákavě se přitom smáli.
Poslední dva skřeti se pokoušeli odvést Athelas za ostatními, ale klisna stála a odmítala se hnout. Jakmile se jeden skřet přiblížil k zadku, s umýslem praštit ji palicí, dostal pěknou ránu do hrudi, načež se rozkašlal a opřel o kámen.
Bilbo využil okamžiku a vyrazil ze křoví. Skřet, který držel klisnu byl k němu otočený zády a zrovna na svého druha něco vrčel. Zemřel v půlce nedořeknuté věty s mečem v zádech. Jeho druh neskončil o nic lépe.
Hobit chvíli stál a zíral na tu spoušť okolo sebe. Dohromady pobili neskutečně mnoho skřetů, ale i tak to nestačilo. Nekteří skřeti měli dokonce na hlavě otisky od podkov. Pohlédl na Athelas. Stála a tvářila se zkroušeně. Bilbo nikdy neviděl, aby se takto nějaký kůň tvářil. Vzal klisnu za vodítko a to jen lehce omotal kolem stromu. Rozhodl se pronásledovat skřety a zachránit své přátele, přestože teď byla ta nejlepší možnost utéct a to ještě s koněm. Nějak ale přdpokládal, že zrovna na tomhle koni by jen tak neujel. Nepochyboval o tom, že Laurieth ji určitě nějak naučila, aby na ni nemohl sednout jen tak někdo. Uvázal ji tak, že kdyby se nevrátili, klisna by se po čase mohla klidně odvázat a odejít. Dokud však nedostane hlad nebo ji nekdo nepřepadne, bude tu určitě stát.
"Vrátím se i s nimi," pověděl Athelas a jemně ji pohladil po čumáku. Klisna tiše zaržála, jakoby mu rozuměla.
Bilbo se rozběhl z kopce za hlukem běžících skřetů.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jak se vám líbí povídka Laurieth: Battle of Lonely Mountain

Je výborná! Očekávám další kapitoly 93.9% (46)
Ujde. Rozhodně je, ale co zlepšovat. 6.1% (3)
Blbost -_- 0% (0)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama