Stav rozepsaných povídek:

I'm just gonna hurt you- 0%
Nová budoucnost II 4.kapitola- 75%
Aktualizováno: 18.8.2017


Laurieth: Battle of Lonely Mountain 1.kapitola

11. prosince 2014 v 22:37 | CherryPie |  Laurieth: Battle of Lonely Mountain

Nuže, první kapitola nové povídky. Zrovna dnes se v Česku poprvé promítá Hobit 3 a já místo toho abych seděla v kině tak sedím doma. Řekla jsem si proto, že když už je ten slavnostní den, musí být první kapitola.
Doufám, že se bude líbit. Zjistíte, na čem jste :D
Byla bych ráda za jakékoliv komentáře, anketu, nebo ohodnocení hvězdičkami. Líp se potom píše, když víte, že tu povídku někdo čte :)



V hostinci u Skákavého poníka bylo dnešní deštivý večer příliš mnoho hostů a najíst se v klidu a osamotě bylo dopřáno jen hraničářům. Ti za to ovšem zaplatili pomluvami, které vznikaly jen kvůli tomu, že byli tak dobří v maskování. Většina vesničanů se těmto lidem vyhýbala, protože byla přesvědčena, že se pachtují s magií. Popravdě vůbec o žádnou magii nešlo. Stačil jenom tmavě zelený plášť, který dobře splýval s okolím a neobyčejný talent v tom, být potichu nebo stát bez hnutí celé hodiny.
Venku pršelo a na ulicích nebylo ani živáčka. Dokonce i potulní žebráci se schovali bůhvíkam, jen aby nemuseli čelit tomu hroznému dešti. Taktéž většina pocestných, kteří jinak přespávají pod širým nebem, dnes přišla přespat do hostince. A když se pocestní setkali v malém hostinci s místními štangasty, vznikla z toho pěkná tlačenice. Všechny stoly byly přeplněné, někteří hosté dokonce museli sedět na zemi. Jen u jednoho opuštěného stolu v rohu místnost seděla drobná osůbka v tmavě zeleném plášti a usrkávala horký čaj. Před sebou měla prázdný talíř, který čekal na odnesení. Žádná z hospodských dívek se však nechtěla k oné osobě přiblížit, natož s ní ještě promluvit a zeptat se jí, jestli si přeje ještě něco.
Laurieth takový život v podstatě vyhovoval. Většina lidí se jí vyhýbala ze strachu, že je zakleje. Každou nevšední věc hned svedou na magii. Hraničáři dělali plno nevšedních věcí a proto měli pověst takovou jakou měli. Nikdo si ale neuvědomuje, že kdyby těchto odvážných lidí nebylo, skřeti a jiní nepřátelé by vesnici sužovali již od pradávna.
"Budete si přát ještě něco?" zeptal se hostinský. Ano, ten jediný měl tu odvahu s ní promluvit, i když z jeho hlasu bylo poznat, že se toho velmi zdráhá.
"Ne děkuji,"odpověděla Laurieth. "Můj pokoj je už přichystán?"
"Ano, prosím," řekl hostinský. "Ovšem, rád bych za nocleh a pronájem boxu pro vašeho koně, viděl zálohu. Víte jaká je dnes doba..."
"Nesvádějte to na dobu," odpověděla pobaveně Laurieth. "Prostě nevěříte hraničáři."
"Och, to v žádném případě," snažil se vymluvit hostinský. "Víte, já mám na poctivé lidi čuch, a vy mi připadáte úplně poct-"
"Prosím vás," skočila mu do řeči Laurieth. "Ušetřete mě toho."
S těmi slovy podala hostinskému pár zlaťáků. Rychle je vzal a spolu s prázdným talířem odešel k pípě. Laurieth se znovu opřela a dál popíjela svůj čaj.
Před necelou hodinou dorazila pěkně promočená a teplý čaj jí dělal dobře. Byla tu na přání Gandalfa. Starý čaroděj opět hrál nějakou svoji hru a ji do ní zapojil. S Gandalfem Šedým se znala už hodně dlouho. Poznala ho v Lórienu. Jak se dostal hraničář do Lórienu? Jednoduchá odpověď. Laurieth byla elfka. Přesněji řečeno patřila mezi vznešené elfy. Její původ jí moc sympatický nebyl, mnohem raději by byla lesním elfem. O vznešených elfech bylo nechvalně známo, že jsou mnohdy nafoukaní. Ještě hůř to bylo s rodiči. Její otec byl sám Elrond, viděla ho jen párkrát a obvykle jejich rozhovor obsahoval jen pár zdvořilostních frází jako: "Jak se ti daří?" nebo "Dnes je krásně."
Celkově byla atmosféra mezi nimi hodně napjatá.
Její matka byla taky elfka a podle všeho ji Elrond velmi miloval, i když to nikdy nahlas nepřiznal. Když se měla Laurieth narodit, její matka Lótiel zemřela při porodu. Elrond to nemohl moc překousnout a jak to u zoufalých otců bývá, svedou to na dítě. Naštěstí byla Lótiel Galadrielina neteř, takže Galadriel si vzala její dceru k sobě do Lórienu. Naučila ji mnoha jazykům, historii Středozemě, jízdě na koni a podobně. Bylo už od začátku vidět, že Laurieth to táhne spíš bojovému umění, protože potajnu chodila cvičit střílení z luku. Chtěla se taky naučit s mečem, ale ten jí vůbec nevyhovoval. Raději proto zkusila nože, a přestože měly spoustu nevýhod oproti meči, bojovalo se jí s nimi značně lépe. Velmi ráda se pak proháněla po lese s lesními elfy, kteří vždy na slavnost hvězd přijeli na návštěvu. Měla je mnohem radši než některé elfy jejího věku z Lórienu. Lesní elfové sice nebyli tak přemýšliví a mnohdy jednali unáhleně, ale na život s nimi by si zvyknout dokázala. Možná proto, že si mezi nimi našla dost dobrých přátel. A když se pak jednoho dne ostře pohádala s Celebornem, že nechce dál pobývat v Lórienu a věnovat se léčitelství jako ostatní, nechala ji Gladriel volnou ruku, aby si vybrala, co se zamlouvá jí. Laurieth se nejprve hlásila u elfských hlídek. Nepřijali ji, protože byla jednak elfka a taky neuměla s mečem.
U hraničářů ji naopak rádi vzali, i přes její problémy s mečem. Tam se naučila všechny jejich triky. Jak se skrýt v lese a nebýt viděna, hodně se zlepšila v lukostřelbě a s noži jí to také šlo čím dál víc. Ke konci výcviku dostala také svého prvního koně. Drobnou grošovanou klisničku Athelas, která i přes její nedostatečný vzrůst, byla dost rychlá a mrštná. Mnohdy lepší než bojoví koně, ti byli příliš velcí a neohrabaní. Na vytrvalostní běhy se dokázala většině koní vyrovnat a mnozí jezdci nad její vytrvalostí a houževnatostí smekali. Takoví koně jsou pro hraničáře typičtí. Jsou malí a snadno se schovají, vydrží i horší počasí, vytrvalí jsou v každém terénu a hlavně věrní svému jezdci. Přesto, když sem Laurieth dojela, neměla to srdce přivázat Athelas někde venku ke stromu. Po tak dlouhé cestě si víc než zasloužila teplou stáj se senem.
Když se s ní Gandalf naposledy setkal, řekl jí o všem co se chystá udělat a co očekává od ní. Měl opravdu šílený nápad, a to zmocnit se znovu Arcikamu a Ereboru, který obývá samotný velký drak Šmak. Nikdo ho už dlouho neviděl a někteří lidé začali tvrdit, že Šmak je jen pověra. Proč se tam však každý bojí vejít, už nikdo vysvětlit nedokáže. Pár dobrodruhů se o to samozřejmě pokusilo, ale nikdo se tam nedokázal dostat. A Gandalf teď prý někde narazil na Thorina Pavézu, ano na toho Thorina Pavézu-syna krále Thráina. Thorin se znovu snaží získat ztracené dědictví. Gandalfovi a Thorinovi se nakonec podařilo dát dohromady třináct trpaslíků a jednoho hobita, se kterými se vydají na onu výpravu a Laurieth je má doprovázet.
Poslední dobou měli hraničáři moc práce. Stále častěji naráží na podivné skupinky skřetů, které se táhnou přes Mlžné hory do obytných vesnic. Některým skupinkám se dokonce podařilo hraničáře obejít a ti pak z nepochopitelného důvodu vykrádali vesnice. Brali hlavně zbraně a železo. V hraničářském sboru se již dlouho šuškalo, že se něco chystá. Laurieth měla od hraničářů dovoleno jít, aby zároveň prozkoumala situaci za Mlžnými horami v Rhovanionu.

Dopila čaj a položila prázdný hrnek na stůl. Bylo k smíchu vidět, jak se všichni tlačí u plných stolů a ona sedí sama a nikdo se k ní nehodlá přibližovat. S kapucí nataženou přes hlavu vypadala strašidelně. Sundávat si ji ale nechtěla, kdyby byly vidět její špičaté uši, přilákala by moc pozornosti a ona pozornost přímo nenáviděla. V Lórienu ani na tolik pozornosti zvyklá nebyla, protože vzhledově nebyla ničím zvláštní. Prostě jenom obyčejná elfka s oříškovými vlasy sepnutými vzadu skřipcem. Oči měla hnědozelené a Galadriel vždy tvrdila, že se rysy podobá matce. Matku sice nikdy neviděla, ale podle Galadriel měla přesně stejný malý nosík jako ona a výrazné lícní kosti.
Mnoho lidí už začínalo z hostince odcházet, ale stoly byly pořád přeplněné. Alespoň už nikdo neseděl na zemi. Její pozornost najednou upoutala skupinka malých osůbek v cestovních pláštích. Až když za nimi vešla do hostince vysoká postava v šedém plášti a se špičatým kloboukem, pousmála se, neboť v oné osobě ihned poznala Gandalfa. Jeho klobouk byl přímo legendární a i celá hospoda okamžitě stichla a s respektem k němu vzhlížela. Někteří dokonce začali čarodějovi uvolňovat místa u jejich stolů.
"Děkuji přátelé, ale dnes si s vámi nemůžu povídat," řekl mile a usmál se na jednoho tlustého sedláka a jeho ženu, kteří mu chtěli uvolnit místo k sezení.
Skupinka malých postav ho opatrně následovala. Bylo jich přesně čtrnáct.
"Zdravím Laurieth," řekl Gandalf, když si sedal za stůl naproti ní. Jeho společníci se také posadili okolo stolu a zvědavě si elfku měřili pohledem. Mohli však vidět jenom úsměv na jejich rtech, protože zbytek úspěšně zakrýval plášť.
"Ráda tě vidím, Gandalfe," odpověděla a pokývla hlavou na pozdrav. "Moc mě těší, milí trpaslíci..."
Skupinka jen něco zamručela a postupně se všichni začali sundávat cestovní pláště.
"...a hobite," dodala hned, když si všimla Bilba, který si taktéž zrovna sundal plášť.
"Mě také, jsem Bilbo Pytlík," odpověděl jako jediný a podal jí pře stůl ruku. Oba si přátelsky potřásli. Trpaslíci se zatím k ničemu neměli. Podle elfů neměli ve zvyku nějaké společenské formality.
"Laurieth," oslovil ji Gandalf. "Představuji ti, Thorina. Kiliho, Filiho, Noriho, Doriho, Oriho, Oina, Gloina, Dwalina, Balina, Bifura, Bofura a Bombura."
Gandalf při každém jménu poukázal na jednoho trpaslíka. Laurieth z toho šla hlava kolem a nebyla si jistá, jestli si je zapamatuje všechny. Na co jich vlastně bylo tolik?
"Pánové,"pokračoval Gandalf. "Tohle je Laurieth, elfka-hraničářka a má dlouholetá přítelkyně."
Laurieth trochu povytáhla plášť z obličeje, aby jí mohli trpaslíci pohlédnout do očí a zase se skryla.
"Moc se omlouvám," řekla. "Ale hosty už takhle znepokojuje přítomnost hraničáře. Nevím co by se stalo, kdyby uviděli moje uši."
Všichni u stolu chápavě přikývli. Hned na to přišel hostinský a přijal od všech objednávky. Trpaslíci a hlavně Bilbo vypadali velmi hladově. O hobitech bylo známo, že rádi jedí často a hodně.
"Je tu dnes ale schon, že?" řekl Gandalf, když hostinský odešel.
"To ano," odpověděla Laurieth. "Jen hraničářská pověst vám tu udržela volná místa."
Lehce se na čaroděje ušklíbla. On přece věděl co si vesničané o hraničářích myslí.
"Jaký je teda plán, Gandalfe?" přerušil jejich konverzaci Thorin. "Pořád nechápu, proč se pachtujeme s elfkou."
"Jsi vážně moc milý, Thorine," poznamenala ironicky Laurieth.
"Potřebujete průvodce, který se v putování vyzná. Lepší průvodce než hraničáře a ještě k tomu takového jako je Laurieth, by jste jen těžko hledali," pravil Gandalf.
"Ale na co?" opáčil Thorin.
Gandalf se zhluboka nadechl. "Půjdu s vámi až do Roklinky, dál už budete muset sami. Jistě jste si všimli stále častějších skupinek skřetů, kteří se pohybují po neobvyklých místech. Nejvíc jich prochází přes Rohanskou bránu, kterou má na starosti Saruman. Budu za ním muset na slovíčko. Setkáme se až v Ereboru. Vy mezitím přejdete přes Mlžné hory, poté přes Temný hvozd a počkáte na mě v Esgaroth. Jakmile vejdu do města, rychle se to rozkřikne, takže se o mě dozvíte."
"To ale nebylo v plánu," vykřikl Bofur.
"To ne, milý trpaslíku, ale naléhavá situace si žádá naléhavé činy. Musím upozornit Sarumana a popřípadě nějakým způsobem upevnit hlídky u Rohanské brány."
U stolu zavládlo tíživé ticho. Každý byl ponořen ve svých myšlenkách.
"Na co potřebujeme chodit do Roklinky?" zeptala se podrážděně Laurieth. Představa mrzutého pohledu Elronda jakmile ji zahlédne, nebyla úplně lákavá.
"Chápu tvoje pocity, Laurieth," řekl chápavě Gnadalf. O její minulosti věděl a taktéž věděl o jejím napjatém vztahu s Elrondem. "Ale nemáme na výběr. Je nezbytné tam jít."
"Co je tam potřeba udělat?"
"Nechci to probírat tady. Už tak se cítím divně, když takhle otevřeně o všem mluvím."
Laurieth přikývla na souhlas. Další otázky, které ji pálily na jazyku přerušil hostinský, který donesl všem korbel piva a polévku. Trpaslíci i hobit ji do sebe hladově naházeli. Gandalf jen usrkával a ikdyž vypadal taky hladově, zachoval si své způsoby.
"Zařídila jsi pokoj?" zeptal se.
"Ano, je tam ovšem jen pět postelí," řekla Laurieth. "Místnost je ale velká, na zemi se ten zbytek vyspí."
"Výborně."
Když už všichni dojedli a vypadali, že po dlouhém pochodu, usnou v sedě, vydali se konečně nahoru do pokoje.
"Jednu postel přenecháme dámě," zarazil Gandalf trpaslíky, kteří jako velká voda vtrhli do místnosti a zabrali všechny postele.
"Prosím," řekl Balin a přenechal svou postel Laurieth.
"Děkuji," přijala ji bez ostychu. Přece jenom, už dlouho se nevyspala v měkké pohodlné posteli a musela si přiznat, že jí to celkem chybělo.

Nakonec se všichni nějak do pokoje poskládali a jednu postel ukořistil i sám Gandalf. Když Fili zhasl všechny svíce a v pokoji nastalo ticho, Laurieth usnula, jako když ji do vody hodí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jak se vám líbí povídka Laurieth: Battle of Lonely Mountain

Je výborná! Očekávám další kapitoly 94% (47)
Ujde. Rozhodně je, ale co zlepšovat. 6% (3)
Blbost -_- 0% (0)

Komentáře

1 Katerííína Katerííína | 17. prosince 2014 v 16:29 | Reagovat

Pani... uz dlouho jsem nenasla takovou povidku, ktera by me zaujala na prvni pohled... Vazne supeeeer! :DJe to hrozne zajimavy a dneska vecer hodlam precist I ty dalsi kapitolky :)

2 CherryPie CherryPie | E-mail | Web | 24. ledna 2015 v 20:27 | Reagovat

Woooow! To je fakt bezvadné! Ten její popis a to všechno se mi moc zalíbilo! Musím číst dál :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama