Stav rozepsaných povídek:

I'm just gonna hurt you- 0%
Nová budoucnost II 4.kapitola- 75%
Aktualizováno: 18.8.2017


Syn Pána zla 11.kapitola

29. listopadu 2014 v 18:28 | CherryPie |  HP-Syn Pána Zla

Tak nakonec se mi to podařilo ještě nějak protáhnout. Chtěla jsem do této kapitolky dát víc, ale nakonec mi to už nějak nešlo dál (půl hodiny jsem hledala zaklínadlo, aby si mohl Harry zmenšit kufr), tak jsem to ukončila nějak takhle. Doufám, že se bude líbit :)





Když konečně nastal ten dlouho očekávaný den, nemohl Harry dospat. Nebyl ovšem sám, jistá žena v kabinetu profesora obrany proti černé magii seděla za stolem a psala dopis svému manželovi.
Harry to nakonec nevydržel a šel pomalu zkontrolovat, jestli je všechno připraveno. První zamířil do vstupní síně, kde schoval koště. Měl obrovské štěstí, protože při procházce hradem nepotkal ani Filche ani jeho kočku. Na paní Norrisovou neustále myslel pouze ve zlém a slíbil si, že po prázdninách jí provede něco na oplátku. To, že ho proháněla po celém hradě nezůstane bez následků. Při té myšlence se mírně pousmál. Alespoň bude moct po celý pobyt v sirotčinci vymýšlet pomstu. Znělo to šíleně, plánoval pomstu staré kočce, která (jak musel přiznat) je chytřejší a vytrvalejší než on sám.
Když došel ke skrýši, koště tam stále bylo. Vzal ho tedy a pomalu mířil zpátky nahoru. Vyhýbal se chodbám, kde okny prosvítalo slunce a raději chodil po tmavší části hradu. Paní Norrisová mu rozhodně udělila tvrdou lekci. Tu kočku už nikdy nepodcení.
Zastavil se až u holčičích umýváren, které byly pověstné tím, že tam nikdo nechodí. Sám mohl nedávno na vlastní oči poznat příčinu. Když se totiž o umývárně doslechl a šel se tam podívat, tou příčinou doslova prošel. Bylo to jako ledová sprcha a když si uvědomil, že právě má tu čest s Ufňukanou Uršulou docela ho to vyděsilo. Nakonec se s ní ovšem vyklubala užitečná stráž a když přece jenom někdo do umývárny přišel, vyhnala dřív než stačil oběvit jeho tajnou skrýš s kufrem a všemi jeho věcmi. Bradavičtí sudenti totiž museli odevzdat kufry den předem, aby se zabránilo zmatkům na nástupišti. Proto u sebe už nikdo žádný kufr neměl. Harry ho místo do vlaku dal tady a teď k němu přidal i koště.
"Ahoj Harry," vystrčila Uršula hlavu ze záchodové mísy a věnovala Harrymu jeden ze svých kyselých úsměvů.
"Zdravím, Uršulo," odpověděl Harry a zastrčil koště do výklenku za kufr. Když se otočil, spatřil Uršulu sedící na jednom z umyvadel. Vesele pohupovala nohama a dělala jakože nic.
"Co je?" zeptal se podrážděně Harry. Tu holku moc nemusel, ale jako hlídač byla dobrá. Jeho vnitřní Zmijozel se opět ozval a on se musel pobaveně usmát sám nad sebou.
"Hmm, ale nic," odpověděla Uršula a našpulila pusu.
Bylo mu jasné, že něco chtěla, ale protože na ni zrvona neměl náladu, otočil se a rázoval si to směrem ke dveřím.
"Když nic, tak nic," prohodil po cestě.
Potom to přišlo znovu, jakoby ho polili studenou vodou a najednou stála Uršula před ním a usmívala se jako sluníčko.
"No, když ti to tu tak pěkně hlídám," začala. "Mohl by jsi mi něco za to slíbit?"
"Kam, že tě to zařadil Moudrý klobouk?" odpověděl otázkou Harry.
"Do Havraspáru, proč?" odpověděla Uršula.
"Ale nic, někdy mám jen pocit, že Bradavice jsou jen jeden velký Zmijozel," prohlásil. "Samozřejmě že jen NĚKDY," dodal, když si všiml Uršulina vražedného pohledu. Teď to opět byla zatvrzelá Havraspárka.
"Co že jsi mi to chtěla?"
"Noo," zavrtěla se Uršula. "To co podnikáš je celkem nebezpečné."
"Hmm?"
"Kdyby jsi umřel..." usmála se. "Staneš se duchem a budeš tu se mnou strašit, že jo?"
"Ehmm, jo jasně," vykoktal Harry. Ani si neuvědomil, že kdyby umřel, zajistil by si dost nepříjemný posmrtný život.
"Super!" vyjekla Uršula. Vyletěla do vzduchu a spláchla se do nejbližšího záchodu. Kolem bylo najednou plno vody, ale za to konečně klid od jejího švitoření. Harry jen zakroutil hlavou a šel dál.


Když kráčel bradavickými chodbami zpět do ložnice, ještě jednou si opakoval plán. Normálně půjde s Ronem a Hermionou jakože na nástupiště. Ve vstupní síni hradu se jim nějak musí vytratit a pak už to záleží jen na Nevillovi. Nakonec mu místo pár kapek mnoholičného lektvaru dal celou skleničku. Musel totiž občas Rona a Hermionu přesvědčit, že opravdu ve vlaku je. A protože Neville nemohl být na dvou místech najednou, musel to Harry promyslet jinak. Neville musel být Nevillem a zároveň i Harrym. Výhodou bylo, že po Harrym se vesměs sháněli jen Ron a Hermiona, nikdo jiný si ho nějak zvlášť nevšímal. Byla tu ještě ta pověra o Moudrém klobouku, ale to už byla velmi stará záležitost. Proto stačilo jen obalamutit ty dva a mají vyhráno. Když si tedy po dlouhém dnu plného přemýšlení odchytil Nevilla ve společenské místnosti, jeho plán zněl následovně: Nejprve se pravý Harry pohádá s Ronem a Hermionou a zmizí. Zahlédnou ho až na nástupišti při vyvolávání jmen. Kdyby se náhodou stalo, že ho budou hledat (což doufal, že se nestane), Neville si upije trochu lektvaru a ukáže se jim.
Když nad tím teď Harry uvažoval, musel uznat, že Neville pro něj dělá hodně a to jenom tak pro nic za nic. Možná, že Bradavice nejsou jen samý Zmijozel.
Pomalu se přibližoval, k obrazu Buclaté dámy. Ta na něj už z dálky zle shlížela a když přišel, mračila se na něj jako nikdy.
"Ty!" vykřikla. "Co zase chystáš?"
Harry si dal ruce do kapes a bez zájmu na ni pohlédl.
"Co bych měl chystat?"
"Vždycky něco chystáš!"
"Ach tak," řekl Harry. "Vám může být jedno co dělám, ne?"
"Pff, spratku jeden! Znáš heslo?"
"Vánoční stromek," odpověděl.
Buclatá dáma zrudla vztekem, ale otevřela mu průchod do společenské místnosti.
Když tam vstoupil, vládlo všude pusto a prázdno. Slunce už možná pomalu výlézalo, ale většina studentů ještě ležela v posteli. Vlak odjížděl až v deset hodin z nástupiště, tak mohli spát déle než obvykle.
Rozhodl se, že bude nejspíš nejlepší dělat to co ostatní. Vyšel nahoru do chlapeckých ložnic. Ron chrápal jako obvykle a někteří chlapci dokonce usnuli s polštářem na hlavě, když si jím večer snažili zacpat uši.
Rozhlédl se po místnosti. Vypadalo, že všichni spí. Po špičkách se tedy začal krást ke své posteli. Prkna pod ním vrzala, ale žádného ze studentů to naštětstí nevzbudilo. K posteli se dostal celkem rychle a tak neváhal a rychle vlezl pod peřinu.
"Harry?" ozval se hlas z postele vedle něj. Harry se otočil a zjistil, že ho pozoruje Dean Thomas. Moc toho kluka neznal, ale v tuto chvíli mu začal lézt na nervy.
"Hmm?" zabručel odpověď.
"Co děláš?" zeptal se Dean a zkoumavě se na něj díval.
"Snažím se usnout Deane, ale nějak se mi to nedaří, protože nějaký pitomec vedle na posteli na mě mluví," prohodil vztekle.
"A kde jsi byl?" nedal se odbýt chlapec a posadil se na postel.
Sakra, zaklel Harry v duchu a také se posadil.
"Šel jsem na záchod," odpověděl prostě.
"Hodinu jsi byl na záchodě?!"
Harry do svého seznamu pomsty právě zařadil nového člena. Dean se zařadil hned za Filchovou kočkou.
"Potom jsem se šel projít, nemohl jsem spát."
"Ale teď už se ti spát chce," konstatoval Dean. Harry cítil, že mu začíná rudnout obličej vztekem přesně jako Buclaté dámě před chvílí.
"Ano, Deane, rád bych spal," procedil Harry a svým tónem dal Deanovi jasně najevo, že v konverzaci nehodlá pokračovat. Nechápal čeho tím chtěl Dean docílit, že se ho tak ptal.
Slyšel jak vedlejší postel zavrzala, když si Dean lehnul. Potom nastalo ticho přerušované jen Ronovým chrápáním. Možná, že i kdyby Ron nechrápal, Harry by stejně neusnul. Jen tak ležel v posteli, raději otočený k Deanovi zády a přemýšlel.
Cítil se zvláštně nervózně. Něco mu říkalo, že by to měl vzdát a něco jiného zase, že by měl jít, protože je to důležité.
_
Harry ani nevěděl kolik je hodin, když Nevillovi zazvonil budík. Ode všech postelí se ozvalo sborové mručení a všichni pomalu začali vstávat. Harry vystřelil z postele jako první, protože už nutně potřeboval něco dělat. Ne jenom ležet a pochybovat o svém plánu. Už to všechno zařídil, takže to dotáhne do konce. Byl si ale vědom, že si koleduje o pěkný malér.
Všichni se začali oblékat, kromě Harryho, který byl oblečený už od rána, kdy šel na dívčí záchodky. Neunikl pár zkoumavým pohledům svých spolužáků, obzvlášť Dean Thomas ho pořád podezřívavě pozoroval, jakoby někoho zabil.
"Rone!" třásl s jeho kamarádem Seamus. "Vzbuď se, ospalče!"
"Mmm, nech mě," mumlal Ron ještě z polospánku.
"Jedeš domů, můžeš to dospat ve vlaku," řekl Harry.
"Ještě chvilku," zamručel Ron a otočil se k Harrymu i Seamusovi zády.
"Jak chceš," prohodil Seamus. "Já se tě pokoušel vzbudit. Jestli zmeškáš, budu mít aspoň čisté svědomí." Oba se na sebe s Harrym ušklíbli a vyšli z ložnic do společenské místnosti, kde už na Harryho čekala Hermiona. Harry se rozhodl, že by mohl se svým plánem začít už teď a tak nasadil zamračený výraz a šel vstříc Hermioně.
"Dobré ráno, Harry," pozdravila jej.
"Dobré ráno," řekl nabručeně Harry a pokračoval dál k obrazu Buclaté dámy. Chtěl jít rovnou na snídani.
"Kde je Ron?" zeptala se Hermiona, když s ním sladila krok.
"Spí," odpověděl prostě. "Pokoušeli jsme se ho vzbudit."
"Snad se na snídani objeví," povzdychla si Hermiona.
Dál už šli mlčky. Harry dospěl k názoru, že tu dnešní špatnou náladu vlastně nemusí hrát tak těžko, v jádru věci vlastně byl docela zklamaný, že se na něj Hermiona vykašlala.
Když došli do Velké síně, stoly byly téměř zaplněné. Většina studentů si, jak vidno, přivstala. Síní se rozléhal šum lidských hlasů a cinkání příborů. Všichni se smáli a povídali si, co budou dělat o vánočních prázdninách. Úžasná vánoční atmosféra, které pomohla i Hagridova výzdoba, měla na Harry uklidňující vliv.
Rychle se ale vzpamatoval a přestal se mile usmívat, protože se musel držet plánu. A hned prvním bodem bylo pohádat se s Ronem a Hermionou, aby se mu nepletli do cesty.
Jsem to ale úžasný kamarád, pomyslel si ironicky.
Nabral si na talíř pár smažených vajíček a slaninu a mlčky se pustil do jídla. Koutkem oka sledoval Hermionu, která si sedla naproti něj, jak ho zkoumavě pozoruje. Ten pohled mu připomněl dnešní rozhovor s Deanem. Čistě ze zvědavosti na chvíli zašilhal k Deanovu stolu a zjistil, že po něm sem tam taky pokukuje. Od kdy se Dean stará o jeho záležitosti nevěděl, ale začalo mu to lézt slušně na nervy.
"Tak co?" prolomila ticho Hermiona. "Těšíš se na Vánoce?"
"Hmm. Asi jo."
Hermionu zaskočila Harryho nemluvnost. Harry ještě nikdy takovou náladu neměl. Možná byl trochu šílený, ale rozhodně dobrý kamarád, který vždy dokázal spravit náladu.
"Harry?" zeptala se opatrně Hermiona. "Děje se něco?"
"Děje se plno věcí, Hermiono," odpověděl Harry. "Dějí se Vánoce, děje se snidaně ve Velké síni, děje se náš rozhovor-"
"Víš jak to myslím," skočila mu do řeči Hermiona.
Samozřejmě, že Harry věděl jak byla otázka myšlena. Chtěl se s ní ale pohádat, ne? Musel jí jít trochu na nervy.
"Potom je zřejmě všechno v naprostém pořádku," usmál se na ni.
"Zřejmě," zopakovala Hermiona.
Harry naklonil hlavu na stranu a chvíli ji pozoroval s trpkým úsměvem na tváři.
Hermiona se cítila nervózně. Vyzařovalo z něj zase to šílenství,i jeho oči byly plné šílenství. Kdyby to zkoušela někomu později popsat, nejspíš by se jí kdekdo vysmál.
"Harry, jestli jsi naštvaný kvůli tomu ministerstvu, tak to promiň, ale byl to šílený nápad," řekla po chvíli.
Kdyby mohl Hermioně na chvíli zakrýt oči, radostí by vyskočil od stolu. Chytrá teda rozhodně byla.
"No, nebylo to od vás hezké," poznamenal Harry. Z jeho tónu Hermiona okamžitě poznala, že se trefila. Začalo jí hryzat svědomí.
"Harry, já myslím, že si to Moudrý klobouk vymyslel," řekla jemně Hermiona.
"A proč by si to prosímtě vymýšlel?!" vyjel na ni Harry, aby dal věci do pohybu.
"I kdyby nelhal, nemůžeš se prostě jenom tak vkrást na ministerstvo a poslechnout si věštbu," oponovala Hermiona.
"Myslím, že mám právo vědět, co ta věštba říká, pokud se to týká mě."
"Za předpokladu, že Modrý klobouk nelhal, tak ano, máš plné právo to vědět."
"A teď mi řekni, proč by mi klobouk lhal?" zeptal se Harry.
"Je mu několik set let, Harry, nemusí to mít v hlavě v pořádku," odpověděla potichu, jakoby byl klobouk někde poblíž a mohl ji slyšet.
"Můžu mít ještě jednu otázku?" zeptal se jízlivě Harry.
"Ano," odpověděla Hermiona.
"Kde má podle tebe klobouk hlavu?" vyřkl svoji otázku a nadzvedl obočí. Musel tedy svoje myšlenky o Hermioně přehodnotit, rozhodně byla chytrá, to ano, ale v některých ohledech selhávala.
"Myslela jsem to obrazně," řekla Hermiona.
"Ach tak," uchechtl se.
Harry by se nejraději rozesmál, protože vidět Hermionu, když ji nachytáte, zrovna když řekne nějakou pitomost, je k nezaplacení.
"Nechceš se tam i přesto vydat, že ne?" ujišťovala se.
"Ne, samozřejmě," odpověděl Harry a usrkl si dýňového džusu. "Nejsem šílený."
Hermiona chvíli mlčela. Harry věděl, že si o něm myslí, že je šílený a bylo na ní vidět, jak by ráda teď jeho poslední slova opravila. Stačilo jen počkat, až jí to nedá a přece mu to řekne.
Znova se na ni zadíval tím pohledem, pod kterým tak před chvílí znervózněla.
"V některých situacích mi připadáš šílený," řekla potichu Hermiona a sklopila zrak.
"Například?" zeptal se Harry prázdným hlasem. Hermionu začínal čím dál víc děsit.
"To ministerstvo," řekla.
Pro Harryho právě nastala ta pravá chvíle.
"Takže tobě zní šíleně, když se snažím zjistit něco sám o sobě?"
"Ne to ne," řekla rychle. "Jen to, že věříš starému klobouku, chceš se spolčovat s lidma jako je Malfoy, chceš se vloupat na ministerstvo, místo toho, abys řekl někomu z profesorů, co tě trápí. Někdy mi připadá, že tě Moudrý klobouk neměl posílat do Nebelvíru, ale-"
"Do Zmijozelu, co?" skočil jí do řeči.
Hermiona byla zticha a neodvažovala se na něj podívat. Přestože přesně tohle chtěl, aby se od něj po zbytek dne držela dál, celkem ho zabolelo když to řekla.
"Možná by to tak pro vás bylo lepší, co?" poznamenal jedovatě.
"Harry, já to nemyslela zle, jen-" nic už doříct nestačila, protože Harry právě vystřelil od stolu jako raketa a rychlou chůzí si to rázoval pryč z Velké síně. Upřela se na něj většina nechápavých pohledů.
Jen Neville smutně usmál. Věděl o Harryho plánu a nelíbilo se mu, že tak manipuluje se svými kamarády.

Když za sebou Harry zavřel těžké dubové dveře, spatřil na schodech zívajícího Rona.
"Už si dosnídal?" zeptal se Ron.
"Jo," odpověděl Harry.
"Kam teda jdeš, mohl jsi na nás počkat," poznamenal Ron.
"Do Zmijozelu," štěkl jedovatě Harry. "Tam přece patřím, ne?"
Nechal nechápajícího Rona stát na chodbě a rázoval si to chodbou pryč. Když zašel za roh, na tváři se mu usadil vítězoslavný úšklebek. První bod si mohl odškrtnout.

Po necelé hodině stál Harry sám v ložnici a pozoroval z okna houfy studentů, směřujících k nástupišti v Prasinkách. Rona a Hermionu zahlédl někde uprostřed a tak mohl s klidnou hlavou odejít. Pořád měl totiž neblahé tušení, že ho budou chtít najít.
Štěstí mu dnes zřejmě přálo, protože Ufňukaná Uršula na toaletách nebyla. Došel ke své skrýši a vytáhl kufr. Vyndal si z něj čepici a teplou zimní bundu. Potom jednoduchým kouzlem "Dimuendo" zmenšil kufr na velikost krabičky od zápalek. Byl rád, že se mu povedlo, protože kouzlo se musel naučit úplně sám. Normálně se vyučuje až ve vyšších ročnících.
Strčil si tedy kufr do kapsy a s koštětem v ruce se vydal k oknu. Když se mu podařilo otevřít, sedl si na koště a proletěl jím ven. Ještě se chvíli zdržel, protože musel okno taky zavřít, aby nevzbudil podezření.

Zhluboka se nadechl a vyletěl pryč od Bradavických pozemků. Nejprve obletěl Prasinky tak, aby jej z tama nikdo neviděl a pak už si to rázoval podle kolejí dál a dál od hradu.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Domča Domča | E-mail | 30. listopadu 2014 v 10:30 | Reagovat

Tahle kapitola se ti zase povedla.
Ale přiznávám se, že mě strašně napínáš s tím ministerśtvem, už jsem se těšila, že to bude v téhle kapitole a ono nic!! :-(  :-(  :-(
Ale jinak se ti to vážně zase povedlo. :-D  :-D  :-D  :-D  :-D

2 Domča Domča | E-mail | 30. listopadu 2014 v 10:31 | Reagovat

Tahle kapitola se ti zase povedla.
Ale přiznávám se, že mě strašně napínáš s tím ministerśtvem, už jsem se těšila, že to bude v téhle kapitole a ono nic!! :-(  :-(  :-(
Ale jinak se ti to vážně zase povedlo. :-D  :-D  :-D  :-D  :-D
Jen hezky pokračuj v psaní.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama