Stav rozepsaných povídek:

I'm just gonna hurt you- 0%
Nová budoucnost II 4.kapitola- 75%
Aktualizováno: 18.8.2017


Syn Pána zla 3.kapitola

23. října 2014 v 18:45 | CherryPie |  HP-Syn Pána Zla
Nebetovaná!





"Všechno nejlepší," zvolala Marion, když přinášela dort na stůl. Její dcera dnes slavila svoje osmnácté narozeniny a ona dělala co mohla, aby si je užila.
"Děkuju, mami," řekla Suzan a laskavě se na matku usmála. Suzan neměla moc dobrých kamarádek. V Kruvalu jí všichni znali jako Voldemortovu dceru, protože tam si na černé magii hodně zakládali, a její otec byl černá magie sama. Co by dala za Bradavice, tam se o černé magii mluví jako o nebezpečí, před kterým je potřeba se bránit. Nejvíc ji to tam ale táhlo proto, protože tam znají všichni jejího otce jako Lorda Voldemorta a Vy-víte-koho, ne jako Toma Raddla, který má dceru. V Kruvalu jí kvůli tomu všichni podlézali. Ze školy jí proto žádní kamarádi nezbyli a tak musela slavit narozeniny s rodiči, jako když jí bylo deset.
"Tady máš," vytrhla ji matka z myšlenek. "Doufám, že se ti budou líbit." S temito slovy jí podala krabici převázanou fialovou stuhou.
"Nemusela sis dělat starost," řekla jí vděčně a začala dárek rozbalovat. Nejprve opatrně odvázala stuhu, nechtěla jí zničit, mohla by ji použít k výzdobě pokoje. Když opatrně rozvázala mašli a otevřela víko, nadšením vykulila oči. V krabici ležely složené šaty. Ale ne jen tak nějáké. Byly vyrobeny z bleděmodrého hedvábí a u pasu se leskla krásná bílá stuha. Vytáhla je z krabice a přitiskla je k sobě, aby matka viděla jak na ní zhruba budou vypadat.
"Děkuju, jsou překrásné," vykřikla.
Lord Voldemort, momentálně ve své "lepší" podobě seděl u stolu a tvářil se bezvýrazně. Když byla jeho dcera mladší projevovala zájem o to, co dělá. Doufal, že půjde v jeho šlépějích a ona se raduje z princeznovských šatů. Kam se to dopracoval? Neměl nechávat její výchovu převážně na Marion, měl ji sebou brát na smrtijedské akce a ne ji nechávat doma s matkou, která ji mezitím učila vyšívat.
"Teď něco ode mě," zvedl se od stolu a vytáhl zpod hábitu malý balíček. Podal jej dceři, která zatím odložila šaty a posadil se zpět na svoje místo. Suzan začala strhávat balící papír, pod kterým se skrývala malá knižka. Když se na ni pořádně podívala, rozluštila nápis na jejím obalu: Zmijozelův rod.
"Je to rodinné dědictví, dostává ji každý osmnáctiletý potomek našeho rodu. Otevře se jen tobě, dokud plnoletosti nedosáhne jiný člen rodiny," poučil ji otec. "Najdeš v něm kompletní rodokmen, je začarovaný, takže se obnovuje sám. Všechno ostatní od rodových kouzel po významné činy některých tvých předků se ovšem musí psát ručně." poznamenal.
"Děkuju tati," usmála se na něj vděčně Suzan. Voldemort jen přikývl, neměl moc ve zvyku projevovat city. Jednu dobu, kdy poznal svoji ženu tomu bylo ale jinak.
Suzan mezitím listovala knihou a usmála se, když našla svoje jméno na rodokmenu. Hned na to ale zůstala zírat s otevřenou pusou na jméno vedle ní, spojeno taktéž rovnou čarou s jejími rodiči.
"Nelibí se ti?" zeptal se prázdně otec. Dalo se to čekat, jeho dcera dá raději přednost šatům, než mocným kouzlům obsaženým v knize.
"To...," začala koktat. "To asi nefunguje." Voldemortovi se zúžily zorničky. Jak může pochybovat o rodové knize Salazara Zmijozela? To on sám tu knihu začaroval. Přešel k ní, aby se podíval, v čem si myslí, že kniha lže a vysvětlit jí, že je to nemožné. Místo toho se ale zarazil také a zíral přesně na to místo, na které se dívala jeho dcera. Chvíli bylo ticho než k nim přešla Marion, aby se taky podívala, co upoutalo jejich pozornost. A tak se stalo, že všichni tři pár minut zírali do malé knihy. Vedle jména jejich dcery bylo napsáno ještě jedno jméno. Jméno jejich syna. Na tom by nebylo nic divného, ale vedle synova datumu narození, kde mělo být datum úmrtí, v tomto případě to samé datum jako u narození, nebylo nic. To potom znamenalo, že jejich nejmladší syn Alexandr Raddle žije.
Marion začala zničehonic brečet štěstím a objala oba strnulé blízké. Po chvíli začala Suzan matku také objímat. Jen Voldemort stál a v hlavě se mu honily nejrůznější myšlenky. Že by ho Brumbál přece jen nezabil? Věděl, že Brumbál udělal něco z jeho synem, omráčená sestřička řekla, že viděla jeho. Až dodneška si ovšem myslel, že ho zabil.
"Tome, musíme ho najít," řekla s nadějí v hlase jeho manželka.
"Jdu do své pracovny," odpověděl a opustil místnost.
-
"Za co si to všechno koupím, když nemám ani grešli?" zeptal se malý chlapec na další, ze svých všetečných otázek, zrovna když procházeli s poloobrem na Příčnou ulici.
"Všechny věcí, který si koupíš, zacvaká škola," odpověděl Hagrid.
"A kolik můžu utratit?" ptal se chlapec, zatímco se fascinovaně rozhlížel po obchodech.
"Nedostal jsem žádnej přesnej limit," řekl Hagrid. Harrymu se na tváři vykouzlil úsměv. Nechal se vést Hagridem dál a mezitím přemýšlel, co všechno si koupí. Nějáké začarované rachejtle by se hodily, nebo některý z těch amuletů by taky nebyl na škodu, mohl by ho s dětmi ze sirotčince vyměnit za ještěrku. A popravdě, ještěrka by se hodila, sice nevěděl na co, ale nějáké využití by našel.
"Měli bychom začít v cukrárně," poznamenal chlapec.
"Ty jsi teda pěkný kvítko, Harry," zasmál se Hagrid.
To se budou mít sedmačky zase nad kým rozplývat, pomyslel si Hagrid, když si prohlížel chlapcův štěněcí výraz, kterým se ho snažil donuti jít do cukrárny. Hagrid se samozřejmě nechal obměkčit a vzal chlapce do cukrárny. Jejich výlet se proto o něco prodloužil. Po hodině se ovšem zvedli a vydali se koupit školní potřeby. Nejprve nakoupili učebnice a přísady do lektvarů i s kotlíkem a váhami. Při kupování hábitů si Hagrid na chvilku zdřímnul, protože Harry byl na svůj věk hodně malý a madam Malkinová musela všechno zkracovat. Další zastávka byla v prodejně zvířat. Hagrid Harrymu doporučil sovu, tvrdil, že je nejužitečnější. A tak si Harry vybral krásnou bílou sovu, kterou pojmenoval Hedvika.
"Budeš si ji moct vzít do Bradavic a posílat po ní dopisy," řekl mu s nadšením Hagrid.
"Nemám komu," opověděl chlapec.
Hagrid už raději mlčel, nechtěl mu připomínat, že je sirotek. Harry ovšem nevypadal, že by ho něco ranilo.
"Mohu si vzít do Bradavic i zvířata z domu?" zeptal se Harry.
"Ne," podíval se na něj Hagrid. "Proč? Máš nějákého jiného mazlíčka?"
"Ne," vyhrkl rychle Harry. I přes zákaz, vozit do Bradavic mazlíčky mimo ty, co se daly koupit v tomto obchodě, se Harry rozhodl, že si s sebou vezme i svoji úžovku Skippy. Rád si s ní povídal, vždycky mu uměla naslouchat. Uměl mluvit s hady. To byla jedna z jeho schopností, na které se ho ptala profesorka McGonagalová, on o ní raději pomlčel. Lidi vždycky děsilo, že ho ten had poslouchal na slovo a bál se, že by mohl profesorku taky zastrašit.
Úplně nakonec si nechali koupi hůlky. Když vešli do obchodu, vypadal opuštěný. Chvíli stáli a čekali. Hagridovi už to ale nedalo a zaburácel: "Ollivandere, jste tu?"
Vzadu u regálů něco zarachotilo a ozval se hlas staršího muže: "Eh, hned jsem tam."
Následně bylo slyšet tiché cupitání a z řad regálů s hůlkami vyšel starý pán se stříbrnými vlasy.
"Hagride!" zvolal muž. "To jste vy. Copak si přejete?" Přejel pohledem po Harrym.
"Zdravím Ollivandere," pozdravil Hagrid. "Tady mladý muž potřebuje hůlku." Poklepal Harryho po rameni.
"Dobrý den," pozdravil chlapec, který se pod tíhou Hagridovy ruky musel napínat, aby se mu nepodlomily nohy.
"Vítam vás v mém obchodě, chlapče," pozdravil jej starý výrobce hůlek. Následně švihl hůlkou a z otevřeného šuplíku vyletěl malý krejčovský metr a začal měřit Harryho výšku, obvod pasu, délku nosu, obvod hlavy a plno jiných mír. Harrymu však pořád vrtalo hlavou k čemu bude nápomocná délka jeho nosních dírek při vybírání hůlky.
Když metr skončil a zaletěl zpět do šuplíku, Ollivander se na něj usmál a vběhl mezi regály přeplněnými krabičkami od hůlek.
"Takže, pane Pottere," podával mu jednu krabičku. "Vyzkoušejte tuhle. Dřevo u javoru a jádro blána z dračího srdce."
Jak sakra věděl, že se jmenuju Potter? přemýšlel Harry.
"Ehm, a co s ní mám přesně udělat?" snažil se zeptat zdvořila, ale začalo mu jít všechno na nervy. Ještě když si k tomu Hagrid začal pobrukovat nějákou písničku.
"Prostě s ní mávněte," zvolal Olivander a rozhodil rukama. Harry na něj ještě chvíli nevěřícně civěl, protože ten chlap se začal šíleně chechtat a on stále nevěděl co je na něm samém vtipného.
Nechtěl se tím už dále zabývat, a proto mávl hůlkou. Nic se nestalo.
"To nevadí, zkuste to s touhle," řekl Ollivander a už mu cpal do rukou další hůlku.
Harry mávl, ale zase nic. Nevěděl, jestli nemá říct nějáké zaklínadlo, jak to udělala profeska McGonagalová, ale Ollivander mu nic neřekl takže jen pokračoval v tom, že mával jednou hůlkou za druhou a starý prodavač jenom běhal pro další, když ani jedna z nich nereagovala.
Harrymu to přišla jako celá věčnost, než se Ollivander udýchaně posadil na židli a začal se škrábat na hlavě. Pak najednou vyskočil a odběhl dozadu za regály. Když se po chvilce vrátil, držel v ruce obyčejnou hůlku, kterou však nesl velice opatrně.
"Nikdy jsem nevěřil, že tuhle prodám," zasípal. "Ale i tak ji zkuste." Podal ji Harrymu.
Hned jak ji pevně uchopil do rukou, začala zlatě zářit. Harryho najednou polilo teplo a musel se usmát. Nakonec z hůlky vyšlehl zelený paprsek a vše se vrátilo zpět do normálu.
"Ano, ano," pověděl výrobce hůlek. "To je velmi zajímavé."
"Taky si myslím," pověděl Harry a se zájmem pozoroval svoji novou hůlku. "Profesorčina hůlka lasery nedělala."
Ollivander se na něj podíval, jako by byl největší hlupák na světě, ale pro klid v obchodě to raději nekomentoval.
"Tato hůlka má sestru," začal vysvětlovat Ollivander, ale Harry ho přerušil.
"To mi chcete říct, že tahle hůlka má rodinu?!" vyjekl chlapec.
"Ne hlupáku," vykřikl rozhořčeně Ollivander. "Chci říct, že existuje ještě jedna hůlka, která byla vyrobena ze stejného stromu, ve vašem případě z cesmíny, a jádro je z pera toho samého fénixe jako její sestra."
"Proč to říkáte tak divně?" chtěl vědět Harry.
"Tu druhou hůlku totiž vlastní Ty-víš-kdo!" zašeptal vyděšeně.
"Kdože?" zeptal se ještě jednou Harry.
"Ty-víš-kdo," zopakoval Ollivander a díval se zkoumavě kolem sebe, jakoby na něj měl někdo vyskočit a zabít ho.
"Nevím kdo," řekl popuzeně Harry.
"Většího pitomce jsem jaktěživ nepotkal," uraženě vyštěkl Ollivander. "A to je mi už 126 let!"
Tak to jste pomalu se rozkládající živoucí mrtvola, pomyslel si Harry.
Ten chlap ho začínal štvát čím dál víc a tak raději zaplatil a vyšel z Hagridem ven na Příčnou ulici.
"Hagride kdo je Ty-víš-kdo?" neudržel svou zvědavost Harry. Hagrid na něj ze své výšky shlédl. Ten chlapec by to měl vědět, kdyby se do takovéto situace jako v obchodě dostal ve škole, mohl by z toho mít vážný problém, přemítal. Vzal ho za ruku a zavedl jej do postranní uličky.
"Hagride?" zeptal se podezřívavě Harry. Vždycky, když se někdo zmínil o tom někom, který měl tu fajnovou přezdívku Ty-víš-kdo , všichni se hned děsili. Podle Harryho to však musel bezva vtipný chlapík, protože s takovouhle přezdívkou by mohl často štvát Nancy. Kdyby jí zavolal, ona by se stoprocentně zeptala: Haló, kdo je tam?
On by jí odpověděl: Ty-víš-kdo!
A ona zase: Kdože?
On: Ty-víš-kdo.
Ona: Nevím! Kdo?
On: Ty-víš-kdo!
Tahle myšlenka ho tak pobavila, že se začal culit. Snad nikomu nebude vadit, když si tuhle přezdívku půjčí.
"Harry," začal Hagrid vážně. "Ten takzvanej Ty-víš-kdo je prostě zlej."
"Prostě zlej? Jak jako?"zeptal se Harry a zvážněl, protože Hagrid to začal brát vážně.
"No, čarodějové maj problém vo něm mluvit, a už vůbec ne ho voslovovat jménem. Je to černokněžník, který se dal na špatnou stranu. Nenávidí mudly a některé čaroděje z mudlovských rodin vraždí a mučí. Tvrdí, že špiní čarodějnickou krev."
"Aha, takže předpokládám, že bude asi moc dobrý v kouzlení, když ho ještě nikdo nezlikvidoval," řekl na to Harry.
"Jedinej, kdo se mu kdy postavil a vyšel z toho živý byl Albus Brumbál, ředitel Bradavic. Utkal se s ním už několikrát. Naposledy to bylo, myslím, před jedenácti lety. Brumbál ho něčím hrozně nakrknul, že si k němu Ty-víš-kdo přišel až do Bradavic. I s celou armádou smrtijedů."
"Smrtijedů?" zopakoval Harry.
"To jsou jeho stoupenci, taky nenávidí mudly, protože neumí kouzlit a když se někdy narodí mudlům dítě, které má magii, špatně to snášejí," dořekl a podíval se Harrymu do očí. Harry tušil, že Hagrid asi nechce, aby někomu o tomto rozhovoru říkal, takže nepatrně přikývl.
"A jak se teda jmenuje doopravdy?" zeptal se nakonec. V tu ránu toho ale litoval, protože Hagrid se začal tvářit strašně nervózně a vyděšeně.
"Já-," začal poloobr a začal se rozhlížet kolem sebe přesně jako před chvíli Ollivander. "Já nemám odvahu to říct, Harry, promiň."
"Napiš mi to na papír," řekl v tu ránu Harry, protože takovu reakci čekal.
Hagrid chvíli vyhýbavě koulel očima a nakonec z kabátu vylovil kus pergamenu. Následně asi minutku hledal něco na psaní, našel jen nějakou obyčejnou tužku, která špatně psala, ale v tu chvíli neměl na výběr. Napsal na papír ono jméno a podal jej Harrymu.
Lord Voldemort,stálo tam. Když Harry na Hagrida zpětně pohlédl, Hagrid mu vytrhl pergamen z ruky a roztrhal ho na kousky.

"No, myslím, že je na čase jít," řekl spěšně a vyvedl chlapce zpět na hlavní ulici.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lamia Lamia | 23. listopadu 2014 v 20:07 | Reagovat

Vypadá to zajímavě, ale nejmenovala se v první kapitole Voldemortova manželka Marlene? V této o ní píšeš jako o Marion.

Ale jinak se mi tvoje povídka vcelku líbí a těším se na pokračování. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama