Stav rozepsaných povídek:

I'm just gonna hurt you- 0%
Nová budoucnost II 4.kapitola- 75%
Aktualizováno: 18.8.2017


Syn Pána Zla 1.kapitola

15. října 2014 v 17:59 | CherryPie |  HP-Syn Pána Zla
Betovaná :)
Update 15.7.2017: Po třech letech, kdy jsem se rozhodla uskutečnit menší pravopisnou korekci u povídek, jsem se nakonec dostala i k této. Dostala jsem se do poloviny první kapitoly a stačilo mi. Povídku jsem psala, mohlo mi být kolem čtrnácti a protože je to k mému velkkému neštěstí nejnavštěvovanější povídka tady, rozhodlaj sem se ji nesmazat, ale učinit jen toto prohlášení. K povídce už se nechci vracet, protože bych se musela zahrabat pod zem. Nebudu se tím už zaobírat. Chci vás jen ještě jednou upozornit, že se nejspíš chystáte číst povídku, se kterou jsem kdysi začínala vstupovat do světa autora fanfikcí, opravdu to bylo hodně dávno a podle toho taky povídka vypadá. Také jsem byla upozorněna na chybějící kapitolu, kterou se pokusím najít. Dopisovat ji by bylo nejspíš ještě horší, protože za tu dobu se moje psaní změnilo (snad k lepšímu) a kapitola by působila jako pěst na oko. Děkuji za pochopení.







Psal se 1. červenec 1980 a v nemocnici u sv. Munga v té chvíli přicházel na svět nový život. Marion Raddleová začala rodit už v deset hodin dopoledne, a přestože byly už čtyři odpoledne, dítě ještě stále vězelo v matčině břiše.
"Doktore! Myslím, že tam uvízl za nožičku," zvolala sestra-kouzelnice na muže v modrém hábitu. Lékouzelník se už po několikáté otočil na Marion a opět řekl: "Zkuste to ještě jednou, pořádně se nadechněte!"
Marlene se podle pokynů zhluboka nadechla a cítila, jak se její plíce plní takřka nedýchatelným nemocničním vzduchem s příměsí pachu různých posilujících lektvarů, které do ní pumpovali už od oběda.
"Výborně," řekl doktor s povzbuzujícím úsměvem, "a teď to zkuste ještě jednou."
Z hrdla se jí vydral táhlý výkřik. Byla už příliš vyčerpaná, oči se jí začaly klížit a ona s tím nemohla nic dělat, vlastně s tím ani nechtěla nic udělat. Její jediné přání bylo spát, spát tak dlouho, jak to jen půjde. Ale ne, teď nemůže spát, má ještě jednu povinnost, a to porodit syna.
"Přichystejte všechno potřebné, provedeme císařský řez," zaslechla ještě Marion, než úplně ztratila vědomí.


"Ty neuvěřitelně neschopný idiote!" rozkřikl se lord Voldemort na svého Smrtijeda, který před ním nervózně podupával. Zrovna mu přišel s menším, několika hodinovým zpožděním oznámit, že jeho manželka začala rodit.
"Promiňte, pane, já..." nestačil doříct Smrtijed a už na něj z hůlky Pána zla letěl světelný záblesk mučící kletby.
"Nesvěřil jsem snad tobě úkol, abys hlídal moji manželku a okamžitě mi přišel říct, až začne rodit?" zasyčel na něj ledově Voldemort.
"A-ano, jáá..." snažil se omluvit svoje selhání Smrtijed zmítající se v bolestných křečích.
V této situaci by mu ale už zřejmě nic nepomohlo. Když byl Pán zla v dalším ze svých cholerických záchvatů, bylo lepší nemluvit a jen snášet bolest. Popřípadě předstírat, že bolest je nesnesitelná, pak byl Pán zla spokojen.
"Luciusi!" štěkl Voldemort směrem ke dveřím.
Nic.
"Malfoyi!" křikl znovu, tentokrát s větší vervou.
Opět nic.
"Zatraceně, ty proradný aristokratický parchante! Okamžitě pojď sem!" zařval a s jeho vztekem se dostala do okolí i náhodná magie, kterou mívají kouzelnické děti. Všechny starobylé vázy jeho manželky byly rozmetány na střepy.
"Volal jste mě, můj pane?" řekl podlézavě Lucius Malfoy a uklonil se.
Jeho manželka už sotva chodila, tak velké měla břicho, narození jejich syna očekávali každým dnem, a ten zatrpklý suchar zrovna teď musel něco potřebovat.
"Ano, volal jsem tě, a to hned několikrát," štěkl agresivně. "Pohlídáš to tu."
"Co prosím? Vy někam musíte jít? Pane, jestli je to další tajná akce, neměl byste chodit sám, prot..."
"Moje manželka rodí, Malfoyi. A i kdybych šel teď na nějakou akci, šel bych klidně sám! Podceňuješ mě?"
Lucius Malfoy zbledl. Co teď? Lží a lichocením by u Voldemorta nepochodil, takže raději zmlknul a sklopil oči k zemi.
"Každopádně chci, abys tam toho pitomce," ukázal na Smrtijeda v bezvědomí, který ležel na podlaze, "zavřel někam do sklepa.
Ještě o něj někdo zakopne. Potom si to s ním vyřídím."
Lucius Malfoy přikývl.
"Pohlídáš to tu, a jestli se něco stane, skončíš jako on," znovu ukázal na ležícího Smrtijeda. "Já jdu."
"Ano, pane," přikývl Malfoy a jal se uklidit onoho nebožáka z podlahy.
Lord Voldemort vyrazil ze dveří okamžitě do svých komnat, aby sipozměnil vzhled tentokrát rozhodně nechtěl, aby se ho u sv. Munga báli, nemínil svým vzhledem působit jakýkoliv povyk. Nechtěl v lékouzelnících vyvolávat strach, mělit totiž úplně jiný úkol, přivést na svět jeho dítě. Postavil se k zrcadlu a jediným mávnutím hůlkou s vyslovením zaklínadla "Verum inglorius" se na něj z odrazu díval místo toho strašidelného tvora s červenýma očima sympatický pohledný chlapík s úsměvem na tváři. Svoji pravou podobu, podobu Toma Raddla, používal hlavně v přítomnosti manželky a starší dcery. Jeho dceru Suzan jeho "horší", ale skutečný vzhled fascinoval, naopak Marlene jej nemohla vystát. Ale řekněme si to narovinu, kdo by se ho bál, kdyby vypadal takhle obyčejně?
Dalším mávnutím hůlkou se mu změnilo oblečení a byl připraven vyrazit. Přešel ke krbu, vzal do hrsti trochu letaxu a řekl: "Nemocnice u sv. Munga."


Albus Brumbál seděl ve své pracovně a snažil se rozdýchat to, co se právě dozvěděl. Sibyla Trelawneyová pronesla věštbu. Ovšem, jak tomu bylo již tradicí, nepředpovídala nic dobrého. Zrovna s ní měl schůzku u Prasečí hlavy ohledně volného místa na post profesorky věštění v Bradavicích. Jako učitelka nestála za nic, ale po té věštbě ji raději přijal. Chtěl ji mít pod dohledem, kdyby ještě někdy vyvěštila něco užitečného. Podepsal smlouvu a hned odtamtud zmizel, aby mohl přemýšlet v klidu ve své kanceláři. Trelawneyová sebou ještě trochu škubala a ten prázdný výraz z tváře jí nezmizel, ale i kdyby se dostala do nějakého popředpovědního kolapsu, lidí tam bylo dost, aby ji zachránili.
Ta věštba tvrdila, že se Pánovi zla narodí dítě, které bude schopno Brumbálovi vzdorovat! Samotnému Brumbálovi! To dítě by muselo mít nějakou zvláštní moc nebo něco takového, ale nic zvláštního po Voldemortovi mít nemohlo, jedině tu sadistickou povahu nebo hadí jazyk. Pouze to by mohlo mít něco společného se Salazarem Zmijozelem, ale ještě žádný Zmijozelův potomek nezdědil jeho moc a po tak dlouhé době sám Brumbál pochyboval o tom, jestli by to bylo vůbec možné. Ovšem podceňovat nic nechtěl a pro jistotu by měl to dítě odstranit co nejdřív. Mohlo by ohrozit jeho plány na získání ministerského křesla a podmanění kouzelnické Anglie. Ne, počká, až se to dítě narodí a zlikviduje ho, ať má věštba pravdu nebo ne.
"Brumbále!" ozvalo se náhle z krbu.
Ředitel nadskočil, jak byl vyrušen ze svých myšlenek, a pohlédl ke krbu. Ve žhavých uhlících se rýsoval obličej Remuse Lupina a otáčel se ze strany na stranu v naději, že ředitele přes omezený výhled z krbu zahlédne. Brumbál proto neváhal a ke krbu přistoupil.
"Zdravím, Remusi, copak se děje?" promluvil vlídným hlasem, i když zrovna k tomuhle lykantropovi cítil odpor.
Remus Lupin byl ovšem, tak jako všichni z Fénixova Řádu, dobrým kouzelníkem a hodil se mu.
"Pane, po té včerejší bitvě je na tom Moody opravdu zle. Léčitelé nevědí, jak tu tržnou ránu zacelit a zastavit krvácení. Dokrvovací lektvary věčně brát nemůže, všichni jsou úplně bezradní. No, a tak mě napadlo, že bychom mohli zkusit Fawkesovy slzy."
"To je velmi dobrý nápad, Remusi," usmál se Brumbál. "Záleží však na tom, jestli s námi Fawkes půjde. Víš, jak to s nimi chodí, jsou to svobodná zvířata a..."
"Prosím, alespoň to zkuste, Pošuk je doslova v kritickém stavu" skočil mu do řeči Lupin.
Brumbál pohlédl na Fawkese s prosbou v očích. Fénix nepatrně naklonil hlavu na stranu, zapípal a vmžiku seděl Brumbálovi na rameni.
"No, myslím, že to můžeme jít zkusit," pronesl Brumbál s úsměvem.
Remusova tvář zmizela z krbu a ředitel si stoupl přesně tam, kde se před malou chvílí nacházela.
"Nemocnice u sv. Munga," řekl a vhodil hrst letaxu do krbu.

"Dobsi, jste si naprosto jistý tím, co jste slyšel?" zeptal se s hrůzou v očích ministr kouzel Kornelius Popletal.
"Ano, pane. Většina Prasečí hlavy to ale snad neslyšela, popřípadě nepochopila. Ti hlupáci, co tam chodí, ani neví, jak vypadá věštba," řekl bystrozor.
"Proč tam potom chodíte vy? Chcete říct, že je vám mezi hlupáky dobře nebo jste hlupák sám?"
"Ehm, to ne, byl jsem tam na dobrovolné obchůzce. Většina rvaček začne právě tam."
"Dobře. Co budeme dělat? Jestli to dítě bude moct vzdorovat Brumbálovi, a navíc bude vychováváno Vy-víte-kým, co potom my? To se můžeme jít maximálně schovat do mudlovského protiatomového krytu a ani ten nám nepomůže, navíc jak tam nacpat celé ministerstvo? To by muselo být vážně dobré zvětšovací kouzlo," zamyslel se ministr nad muslovským úkrytem, o jehož existenci se dozvěděl nedávno a nad jehož účelem se poslední dobou často zamýšlel.
Dobs občas pochyboval o Popletalově psychickém stavu, neboť takové šílenství jako schovat ministerstvo do mudlovského protiatomového krytu mohlo napadnout pouze jeho.
"Pane, myslím, že Vy-víte-kdo nepoužívá atomové zbraně," poznamenal Dobs.
"To je fuk. Napadá vás snad něco lepšího, vy chytráku?"
"Ano, pane. Měli bychom zničit to dítě, hned co se narodí. Teda, pokud už se nenarodilo."
"Jak to myslíte, Dobsi? Řekl jste mi, že znění věštby bylo, že se narodí, ne že už se narodilo!"
"Potom, co Brumbál tak zběsile vyběhl z hospody a nechal tam chudáka Trelawneyovou o samotě, řekla ještě něco."
Výraz v Popletalově tváři se změnil. Věděl víc. Věděl víc než samotný Brumbál. Byl by z toho určitě zajímavý titulek do novin: Brumbál, který neví všechno. To by pro lidi byla opravdu podpásovka, přemýšlel ministr nad svým směšným nápadem. Nebylo divu, že se plno lidí divilo, jak se takový blázen mohl stát ministrem.
"Vážně, Dobsi? A co řekla?"
"Chci zvýšit plat," pronesl bystrozor pevným hlasem.
"Cože?! Děláte si ze mě srandu, vy idiote?" vyjel po něm ostře ministr.
"Ne, nedělám. Opravdu ho mám příliš nízký na to, abych uživil..."
"Člověče, musíte mluvit přesně. Já myslel, že plat chce zvýšit Trelawneyová."
"Myslel jsem to tak, že vám to povím, když mi dáte nějaký ten příplatek. Přece jenom, nejsem momentálně ve službě. U Prasečí hlavy jsem byl z vlastní vůle, pane."
"No, dobře. Něco vymyslím, pokud ta informace bude stát za to," podíval se na něj zkoumavě Popletal.
"Řekla, že ten dotyčný se narodí, když bude sedmý měsíc umírat," řekl tajemně Dobs.
Musel to přece trochu zdramatizovat. Vyzní to potom důležitě a on je o krok blíž k vyššímu platu.
"Tak to máme ještě plno času, ne?" pronesl vesele Popletal.
Ten chlap musí být asi vážně mentálně zaostalý, pomyslel si bystrozor.
"Ani ne, pane. Červenec je sedmý měsíc a dnes je poslední červencový den , takže se to dítě narodí dneska," trpělivě vysvětloval Dobs.
"To se nám to pěkně komplikuje, co?" ušklíbl se Popletal.
"Ani bych neřekl, pane. Spíš nás tlačí čas. Navrhuju jít ke sv. Mungovi a zajmout všechny dnes narozené děti."
Popletal se začal škrábat na hlavě a pohupoval se na židli. Dobs nechápal, co je na tom nepochopitelného. Kdyby byl ministr, už by dávno obrátil celou nemocnici vzhůru nohama. Po dvouminutovém přemýšlení se ministr zvedl z křesla a kráčel ke krbu. Když byl skoro u něj, otočil se a pokynul Dobsovi, aby ho následoval.
Ministr vhodil do krbu letax a přemístil se. Dobsovi samozřejmě také nezbývalo nic jiného než vlézt do krbu, hodit do něj prášek a říct "Nemocnice u sv. Munga".


Jako první ze všech tří dorazil do nemocnice Brumbál. S Fawksem na rameni kráčel chodbami nemocnice pronásledován zvědavými pohledy pacientů a lékouzelníků. Nebylo divu - každý den nevidíte Albuse Brumbála promenádovat se po nemocnici s fénixem na rameni.
Pokoj Alastora Moodyho byl až na konci chodby vlevo. Zraněný bystrozor ležel na lůžku u okna a těžce oddechoval. Kolem něj běhalo asi pět pracovníků nemocnice s dokrvovacími lektvary, někteří dokonce s mudlovskými obvazy.
"Dobrý den," pozdravil Brumbál, když vešel do místnosti.
Nikdo pozdrav neopětoval, jenom se všichni zastavili a zírali na tvora sedícího na čarodějově rameni s otevřenou pusou. Brumbál se je, jako obvykle, snažil ignorovat. Takhle na něj zírali všude.
Fawkes automaticky přeletěl k posteli a přistál u Alastorova zranění. V okamžení začal nádherně zpívat a zároveň slzet na Moodyho zraněnou nohu. Celá místnost najednou utichla a poslouchala Fawkesovu krásnou píseň. Všichni se začali usmívat, jakoby si do žil napíchali kdovíco, a Moodyho zraněná noha se začala pomalu hojit. Když dozněl poslední tón, všichni sebou trhli, jakoby se právě probudili ze snu.
"No, to bychom měli," pronesl nahlas Brumbál, když všichni, stále ještě omámení fenixovou písní, stáli a tupě zírali.
Pokojem náhle problesklo ohnivě rudé světlo a Fawkes byl pryč, zbyly po něm jen jiskřičky. Zřejmě už ho to zírání také přestalo bavit, pomyslel si Brumbál. V tom okamžiku se ale rozletěly dveře od pokoje a dovnitř se vyřítil mladý doktor.
"Alice, potřebujeme pomoct na sále. Paní Raddleová se chystá na císařský řez," odmlčel se doktor "Alfrede, ty pojď taky, každá ruka dobrá. Pokud jste tady už skončili, čekám vás na na porodním sále."
Dva z pěti lékouzelníků sebou škubli a hnali se ke dveřím. Když zmizeli, Brumbálovi začalo docházet, co to všechno znamená. Dnes rodila nějaká Raddleová, určitě manželka nějakého Raddlea. Tom Raddle. Lord Voldemort. No, jasně. Brumbál vyletěl ze dveří jako by mu za patami hořelo. Běžel k porodnímu sálu. Moc se v nemocnici nevyznal, takže se musel několikrát ptát na cestu. Nakonec ale úspěšně dorazil, a když už chtěl zabočit za roh, sednout si před dveře sálu a počkat, jak se to vyvrbí, uslyšel hlasy.
"...jsem otec. Já mám náhodou plné právo vám zakázat, abyste se k mé rodině přibližovali!" křičel Tom Raddle na ministra kouzel. Brumbála překvapilo, že se Popletal už nesvíjí na zemi pod Cruciatem, ale tady se Voldemort zřejmě chtěk ovládat.
"Tak to vás musím informovat o velice nemilé zprávě, pane Raddle, vaše manželka vás nejspíš podvedla Vy-víte-s-kým," oznámil samolibě Popletal, zatímco Voldemort zbledl jako stěna.
"Jak jste se, u Merlina, vy dozvěděl, že moje manželka má dítě Vy-víte-s-kým?" štěkl Voldemort a nenápadně šmátral ke kapse s hůlkou. Měl sto chutí toho chlapa zabít hned teď. Už se k tomu nedostal, protože přes dveře k nim dolehl křik právě narozeného dítěte. Voldemort se vmžiku otočil ke dveřím a čekal. Popletal i s Dobsem mu stáli za zády jako dva bodyguardi a všichni tři společně civěli na bíle dveře, za kterými se právě narodilo druhé dítě Pána Zla.
Brumbál oproti nim neztrácel čas civěním na dveře a použil na sebe zastírací kouzlo. Jako na zavolanou otevřel dveře Alfred.
"Gratuluju, pane, je to chlapeček!" zvolal nadšeně Alfred k Voldemortovi. "Áááá, vy musíte být jistě dědeček. Máte překrásného vnuka!" dodal ještě, když si všiml Popletala.
"No dovolte, já nejsem..." víc už Brumbál neslyšel, protože se vplížil otevřenými dveřmi kolem Alfreda do místnosti. Uprostřed stálo lůžko, na kterém ležela očividně úplně vyčerpaná žena zabalená v přikrývkách. Kolem ní poskakovaly lékouzelnice a nalévaly ji do úst plno lektvarů. Brumbál přešel do druhé místnosti, kde uviděl malou kolébku a uvnitř chlapce s jemným černým chmýřím na hlavě. Opatrně zavřel dveře. Lékouzelnice, která o něj zrovna pečovala, se otočila přesně v té chvíli, kdy ji zasáhlo Brumbálovo zaklínadlo a ona se zhroutila k zemi. Profesor už vytahoval z kapsy hůlku, že to s chlapcem skoncuje, ale něco ho zastavilo... že by svědomí? Nemohl jen tak zabít čerstvě narozené dítě. Ne, nemohl. Nebyl by to ovšem Brumbál, kdyby se mu v hlavě nezrodil během pár sekund nový plán. Věštba tvrdila, že chlapec mu bude moct vzdorovat. Ale nevyřešilo by se vše, kdyby ho měl na své straně? Brumbál hůlku schoval a místo toho vzal chlapce do náručí. Nebylo na co čekat, Voldemort určitě touto dobou používá na Popletala nitrozpyt, aby zjistil, o čem to ten hlupák mluvil. Nynější ministr kouzel neměl vůbec žádný smysl pro tajnůstkaření. Kdyby ho měl alespoň trochu, nevyrukoval by na Voldemorta s tím, že jeho žena ho podvedla s ním samým a pravděpodobně by teď nemusel podstupovat menší očistu mysli.
Brumbál se naposledy rozhlédl po pokoji. V nemocnici bude asi nemožné se přemisťovat, takže na to musel jinak. Otevřel okno a vyskočil. Cítil, jak mimo budovu zábrany proti přemisťování povolily, a on mohl chlapce i sebe přenést pryč, než to tu Voldemort obrátí celé vzhůru nohama.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama