Stav rozepsaných povídek:

I'm just gonna hurt you- 0%
Nová budoucnost II 4.kapitola- 75%
Aktualizováno: 18.8.2017


Syn Pána zla 2.kapitola

19. října 2014 v 19:04 | CherryPie |  HP-Syn Pána Zla

Nebetovaná



Profesorka McGonagalová se s lupnutím zjevila před londýnským sirotčincem. Jako každý rok, vyřizovala pochůzky u dětí z mudlovských rodin, které neodpovídaly na dopisy, poněvadž si myslely, že jde o žert. U některých rodičů nezabral ani kvalifikovaný pracovník z ministerstva, kterého vyhodili ze dveří hned, jakmile jim řekl, že jejich dítě je čaroděj. A proto na ně Brumbál raději poslal ji. "Přece by si nedovolili vyhodit ze dveří starou dámu," říkával. Popletal však vždycky byl toho názoru, že mudly odzbrojí její vážný výraz.
Vykročila po cestě vysypané štěrkem a následně obrovskou železnou branou do zahrady. Záhony byly pečlivě vyplety a hlína kolem květin vlhká, zřejmě nedávno zavlažovali. S výjimkou bradavické profesorky nebylo v zahradě ani živáčka. Jen z otevřených oken v prvním patře se ozývalo cinkání příborů o talíře. Budova samotná jí připomínala spíš krematorium než sirotčinec. Zdi, kdysi dávno natřené na bílo, teď zšedly z okolního prachu, který šel od silnice a na některých místech odpadávala omítka.
Když došla k obrovským dubovým dveřím a zaklepala, otevřela jí vysoká žena v upnuté vestě a sukni.
"Dobrý den," pozdravila profesorka. "Jsem Minerva McGonagalová, přišla jsem ohledně nabídnutí našeho studia na Bradavické škole jednomu z vašich dětí."
"Bradavická škola?" řekla žena. "O žádné škole s takhle zvláštním názvem jsem jaktěživ neslyšela. Jsem Silena Bureyová, těší mě." Obě ženy si potřásly rukou.
"Je to soukromá škola," poznamenala profesorka. "Moc se o ní nemluví."
"Nuže, dobrá," usmála se Silena. "Pojďte dál." Ustoupila, aby mohla profesorka projít a zavřela dveře. Ocitli se v dlouhé chodbě s několika desítkami dveří po stranách. Silena se rozešla k těm úplně vzadu a její podpatky na dřevěné podlaze nesnesitelně klapaly. Zavedla profesorku do své kanceláře, kde ji vyzvala, ať se posadí do viditelně pohodlného křesla naproti jejímu pracovnímu stolu. Ona sama si samozřejmě sedla za stůl a důležitě zkřížila prsty.
"Tak," začala. "Řekněte mi teda něco o té vaší škole."
"Jak už jsem řekla, Bradavická škola je soukromá, přijímáme jen malé množství studentů. Letos jsme se zapojili do programu na podporu dětí bez rodin a náhodně vybíráme jedno dítě z každého sirotčince v Anglii" řekla profesorka McGonagalová.
"Aha, že o žádném programu nevím, ale to nevadí. Jsme rádi, že alespoň jedno z našich dětí může mít slibnou budoucnost," usmála se Silena. "Můžete mi prosím ukázat nějaké oficiální dokumenty?"
Profesorka McGonagalová ji beze slov podala roli pergamenu. Vlastně ani nevěděla, co na ní je. Věděla jenom to, že jsou tam nějaké vymyšlené žvásty o škole, které mají Bradavice dostat na pořadí těch nejobyčejnějších škol v Anglii. Doufala jen, že při psaní toho papíru to s obyčejností moc nepřeháněli. V sirotčincích vždycky ukazovala tenhle papír, na ředitelky těchto zařízení se vztahovalo právo utajení, nevztahovalo se pouze na mudlovské čarodějné děti a jejich rodiče, popřípadě pěstouny.
Když Silena vzhlédla od pergamenu, pokývala hlavou a vrátila jej zpět profesorce. Nejprve ji zarazilo, že jí místo obyčejných papírů podala pergamen, který se už několik desítek let nepoužívá. Ale třeba si ve škole potrpí na středověké zvyky. Pergamen však nebyla jediná zvláštnost na celé téhle situaci, odkdy se v srpnu chodí v dlouhých hábitech?
"O které dítě vůbec jde?" zeptala se Silena. Profesorka vytáhla další pergamen z malé náprsní kapsy. A začala v něm něco hledat. Jak se jí tam ten papír vůbec mohl vejít? Přemýšlela mezitím Silena
"Jde o jistého..." promluvila profesorka a chvíli dál jezdila prstem po pergamenu. "...Harryho Pottera." pronesla nakonec a vzhlédla na ředitelku. Ta měla na tváři výraz čirého zděšení.
"Toho nechcete," řekla nakonec. "Máme plno jiných dětí, které si to zaslouží daleko víc než on."
"Upíráte tomu chlapci vzdělání?" zeptala se profesorka.
"To ne, jen..." odmlčela se a snažila si protřídit myšlenky. "On tak nějak rád rozbíjí nábytek a..." tentokrát se zaklonila v křesle, spojila prsty a zatvářila se nezvykle tajemně. "...má zálibu tahat si do pokoje jedovaté a hady a pak s nimi napadat ostatní děti, a to nemluvím o těch výbušninách." zabědovala ředitelka.
"S tím si určitě poradíme," ujistila ji profesorka McGonagalová a věnovala jí jeden ze svých méně častých úsměvů. Nebyla chlapcovým chováním nějak překvapená, natož pak vyděšená jako ředitelka. U kouzelnických dětí byly tyto nehody projevem jejich magie, a u normálních dětí vychovaných kouzelníky, by se tyto příhody oslavovaly sladkostmi a hračkami. Mudlové to ovšem brali jinak. Všechno svědčilo o tom, že chlapec má normální náhodnou magii, jakou mají mít děti v jeho věku, až na ty hady. Bude si o tom muset promluvit s Brumbálem.
"Nebudete to moct vzít zpět," zkusila vyhrožovat Silena.
"Svoje rozhodnutí škola měnit nebude," ujistila ji profesorka. "Mohla bych se prosím s chlapcem setkat?"
Ředitelka sirotčince přikývla a vstala z křesla. Pokynula profesorce, aby jí následovala a vyšla ze dveří na chodbu. Otevřela dveře hned naproti její kanceláře, které skrývaly schody do dalšího patra. Děti už byly zřejmě po jídle, protože už se budovou nerozléhalo žádné cinkání příborů. Obě ženy vyšly po schodech do druhého patra, kde bylo téměř hrobové ticho. Zpoza jedněch dveří vykukovalo malé oko světlovlasého chlapce. Když na něj profesorka pohlédla, dveře se v mžiku zavřely a od dveří byl slyšet dětský šepot: "Je tu nějaká ženská."
Ředitelka Bureyová se jenom ušklíbla a mířila dál. U zadních dveří s číslem 8 se zastavila. Pohlédla na profesorku a její výraz jako by se ptal: Jste si tím vážně jistá?
Profesorka přikývla a Silena vzala za kliku. Vstoupila do pokoje a...
Plesk!
Kbelík ledové vody, upevněný nad dveřmi, se vylil ředitelce přímo na hlavu. Zbytek s hlasitým plesknutím skončil na podlaze. Teď už i profesorka poznala, že ke klice a kbelíku, je připevněn takřka neviditelný provázek a ten, kdo první zatáhne za kliku spustí mechanismus, jehož výsledkem je neočekávaná ledová sprcha.
"Já...eh," promluvil mladý hlásek z pokoje. "Nevěděl jsem, že přijdete, jinak bych nic takového neudělal." dušoval se chlapec, stojící u okna.
Byl menší a drobnější postavy. Z hlavy mu trčely chomáče neposlušných černých vlasů. Na nose mu seděly kulaté brýle a skrývaly tak zelené smaragdové oči. Na sobě měl sepranou kostkovanou košili a modré rifle, které nebyly tak akorát na jeho velikost, nějaké menší by mu sedly líp.
"A koho jste potom očekával, smím-li se ptát?" řekla vztekle Silena.
"Nancy," zašeptal chlapec, že mu skoro nebylo rozumět.
"Já vám to říkala!" obrátila se Silena na profesorku. "Je to nevychovanec! Tvrdí, že ho naše Nancy šikanuje a jak vidíte, myslím, že je to přesně naopak!" štěkla ředitelka.
"Mohla byste nás prosím nechat o samotě?" poprosila profesorka McGonagalová.
"Jistě, ale bacha na něj," varovala ji ředitelka, "Určitě tu má někde tu svoji kobru." S těmihle slovy se vytočila na patě a zamířila pryč. Nechávala po sobě mokré šlápoty a boty jí začaly vrzat, nejspíš nebyly tak úplně z pravé kůže, jak vypadaly.
Profesorka McGonagalová se posadila na jednu z volných židlí u skříně a zadívala se na chlapce. Ten jí pohled opětoval. V jeho výrazu však nebyla ani jedna známka lítosti, vypadal spíš pobaveně. I přesto, že byli několik okamžiků oba zticha, což už tak husté atmosféře mezi nimi moc nepomohlo, začal se chlapec postupně víc a víc culit.
"Je to užovka, ne kobra," řekl nakonec a jeho výraz byl pořád pobavený. Zřejmě si vůbec neuvědomoval, že právě zesměšnil svou ředitelku před úplně cizí ženskou.
Jestlipak pomyslel na následky? přemýšlela McGonagalová.
"Dobrý den, pane Pottere," pozdravila jej, trochu rozhořčeně, že on ji ne. "Přišla jsem za vámi s jednou nabídkou," začala.
Harry se posadil na postel a zkoumavě se na ni podíval. Který blázen by v tom horku nosil hábit? pomyslel si
"Jedná se o vaše studium," doplnila.
"Nikam jsem se nehlásil," odpověděl podrážděně.
"Do této školy vás přihlásil někdo jiný, vaše jméno máme na seznamu již několik let."
"Nikdo mě nikam nehlásil," odpověděl znovu a podrážděněji.
To bude ještě těžké, pomyslela si profesorka.
"Tak jinak, pane Pottere..." zkusila to znovu.
"Harry," řekl.
"Dobře," souhlasila profesorka. "Tak tedy jinak, Harry, jistě sis už musel všimnout, že jsi něčím zvláštní nebo jiný než ostatní děti..."
"Jo, říkají mi, že jsem šílený," skočil jí do řeči chlapec. "Nejsem šílený, moje realita je jenom jiná než ta jejich." prohlásil pevně.
"Ano," řekla profesorka. "Ale nemyslím to takhle. Neudělal jsi někdy něco, co si doteď nedokážeš vysvětlit? Nějakou zvláštnost?"
"Ano, jednou jsem Nancy Bakerové přivázal za cop prskavku. Nedokážu si vysvětlit, jak jsem dokázal, že v jejích vlasech, místo toho, aby prskala, začala hořet," vyprávěl zaujatě Harry. "Ano, rozhodně to bylo zvláštní," poznamenal.
"Myslím, že mě úplně nechápeš, chlapče," odpověděla trpělivě.
"Harry," připomenul jí znovu.
"Tak Harry!" neovládla se a v jejím hlase bylo slyšet jisté podráždění. Ten kluk snad zkouší její trpělivost.
"Ano, madam?" odpověděl zdvořile chlapec.
"Profesorko," oplatila mu to.
"Ano, profesorko?" zeptal se, jako by se nechumelilo. McGonagalová stiskla zuby než, začala zase vysvětlovat.
"Kde jsme to skončili?" zamyslela se.
"U prskavek," odpověděl Harry a dál se tvářil zaujatě. Profesorka by se vsadila, že znovu přemýšlí nad tím, proč začala prskavka hořet. Tomu chlapci by měl někdo vysvětlit, že vlasy jsou hořlavé, a prskavka prská, protože jste ji zapálili, tudíž je jasné, co se stane, když ji někomu dáte do vlasů.
"Když jsi byl třeba rozzuřený," zkusila to znovu. "Nestala se nějaká zvláštnost?"
Harry se na chvíli zamyslel, začal prsty bubnovat o parapet, na kterém seděl a divně se šklebil. Najednou, jako když do něj uhodí blesk, se z něho začaly sypat vzpomínky.
"Jednou, když jsem byl u nových pěstounů a nechtěl si hrát s jejich dcerou, řekl jsem jí, ať mi dá pokoj, že mě panenky nezajímají. Utekla pryč a v mžiku u mě byla její máma a začala mi domlouvat, za to, že si s ní nechci hrát. Už tak jsem byl hrozně naštvaný, protože měli hrozný byt. Všude samé starožitnosti a páchlo to tam starýma lidmi, přitom s nimi nikdo starý nebydlel. Radši jsem chtěl být tady než tam a když mi k tomu ještě ta ženská začala nadávat, tak jsem byl prostě naštvaný a říkal si, že bych jim ty jejich cetky nejradši porozbíjel. A pak jsem najednou uslyšel praskat keramiku a jedna z váz byla rozbitá."
"Výborně," zajásala profesorka. "Pokračuj, Harry," vybídla ho.
"No, ty situace se potom opakovaly a oni mě pak poslali zpátky tady. Nakonec jsem se dozvěděl, že to, co jsem údajně zničil mělo hodnotu půl milionu. Ani se jim nedivím, že mě poslali zpátky," řekl nevzrušeně.
"Jak myslíš, že jsi to dokázal?"
"Předpokládám, že když odpovím, že nevím, řeknete mi nějakou fantastickou skutečnost, která mi o sobě samém unikla," odpověděl jí Harry.
"Přesně tak," řekla. "Jsi totiž kouzelník, Harry. Určitě ti přišel na začátku srpna dopis, který přinesla sova, nemám pravdu?"
Harry přimhouřil oči a přestal bubnovat prsty o parapet. Už bylo taky načase, profesorku to začínalo štvát čím dál víc.
"Co když to popřu?" zeptal se najednou.
"U Merlina, proč bys to popíral?"
"Je to celé šílené," řekl po chvíli. "A jak už víte, já nechci být šílený. Má to pak vliv na můj společenský život,"
Chytrolín jeden, i bez tohoto je šílený, pomyslela si McGonagalová.
Chvíli takhle seděli, každý zaujat svými myšlenkami. Harry začal znovu přemýšlet nad záhadou hořící prskavky a McGonagalová v sobě dusila uštěpačné poznámky na chlapcovu adresu.
Jen ať ho nepřidělí do Nebelvíru, modlila se v duchu, musela by ho mít pak pořád na krku.
Nakonec to profesorce McGonagalové nedalo, vstala ze židle a stoupla si doprostřed místnosti. Harry se na ní chápavě díval. Určitě chtěla odejít, ale i tak má jeho obdiv, nikdo se s ním ještě tak dlouhou dobu nebavil.
"Je čas na praktické ukázky," řekla. "Zakazuju vám jakoukoliv konzumaci potravin, při téhle ukázce by vám mohla zaskočit v krku," dodala, když viděla, jak si Harry začíná vytahovat z kapsy bonbon a rozbalovat ho. Po jejím upozornění jej zmateně schoval zase do zpátky.
"Tak jdeme na to," oznámila, "Připrav se."
Harrymu vůbec nešlo na mozek, co se ta šílená ženská chystá dělat, když....
Ne, už to nebyla ženská, byla z ní kočka. Teď a tady se proměnila v mourovatou kočku, která poklidně seděla na zemi a zírala na něj svýma pronikavě zelenýma očima. Harry strnul, pusu dokořán, zkrátka neměl slov. Nakonec byl přece jenom rád, že si ten bonbon nevzal, určitě by se jím zadusil. Kočka se následně proměnila zpátky v profesorku, které hrál na tváři pobavený úšklebek. Nečekala, až se Harry vzpamatuje, zrovna vytáhla hůlku, namířila na polštář, ležící na posteli a zřetelně pronesla formuli: "Wingardium Leviosa." Přičemž se polštář zvedl do vzduchu a začal se vznášet po pokoji, směrem tam, kde McGonagalová ukazovala hůlkou. Harry zíral ještě hloupěji než předtím a když polštář dosedl zpátky na postel, musel si na něj šáhnout, jestli je vůbec opravdový.
"Ja-jak...?" vyblekotal na profesorku.
"Magie," odpověděla prostě. "Už mi věříte?"
"Snad jo," řekl ještě stále šokovaným hlasem Harry.
"Výborně," oddechla si profesorka. "Ta škola, o které vám tu vyprávím, Bradavice, je škola kouzel. Jsi kouzelník, a když se naučíš potřebné věci, budeš umět to co jsi viděl, a ještě mnohem víc. Tohle byla jenom ukázka."
Chvíli bylo ticho. Harry přemítal, jestli se mu to všechno jen nezdá. Zkusil se štípnout, ale McGonagallová tu pořád stála, nic se nezměnilo. Profesorka nehodlala čekat, až se vzpamatuje, měla ještě obejít deset mudlovských domácností, a přešla rovnou k informacím ohledně nákupu jeho školních potřeb. Zašmátrala v malé náprsní kapse a vytáhla z ní další roli pergamenu.
"Tady je seznam školních pomůcek," řekla. "Předpokládám, že ten, co vám přišel, jste vyhodil, s myšlenkou, že jde o krutý žert."
"Předpokládáte správně." Podala mu pergamen a on jej rozevřel. Připadalo mu to šílené, ale na nic se raději neptal.
"Týden před začátkem školního roku za vámi přijde někdo, kdo ví kde tyhle věci sehnat. Nakoupíte je společně, ano?"
"Ano, paní profesorko."
"To by bylo prozatím všechno, uvidíme se až ve škole," řekla a začala se pomalu otáčet ke dveřím. Pak se najednou zarazila a otočila. "Mimochodem, od teď jste pro mě zase pan Potter, u nás se vyká i studentům," pousmála se. "Já teď půjdu vyřídit s paní ředitelkou pár formalit ohledně přestupu a vy to můžete zatím vstřebat. Brzy na shledanou."
"Na shledanou."

S tím se otočila a byla pryč. Harry si lehl na postel. Tolik neskutečných informací ho neuvěřitelně zmohlo a on usnul.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Helena Helena | 12. května 2015 v 14:53 | Reagovat

Úžasná poviedka, nemôžem sa dočkať ďalšej časti. Harry Potter v tejto poviedke, my trošku pripomína Toma Riddla. Ale radšej by som ju čítala v slovenčine. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama