Stav rozepsaných povídek:

I'm just gonna hurt you- 0%
Nová budoucnost II 4.kapitola- 75%
Aktualizováno: 18.8.2017


Red Rebel: 2.kapitola

24. září 2014 v 19:43 | CherryPie |  Red Rebel

Kapitola 2: Staré známosti


Druhá kapitola :) Doufám,že se bude líbit...


Trvalo nám s Gemmou zhruba hodinu, než mě provedla po farmě a ukázala mi, kde budu bydlet. Mezitím se hezky rozpovídala o lidech na farmě a jak to tady chodí. Celou farmu vlastní George Kingsley, který má kolem padesáti až šedesáti let. Na farmě s ním po odchodu manželky zůstal jeho syn. Gemma o něm mluvila hezky, možná se jí líbí nebo je opravdu tak milý a ochotný, jak říkala. Víc jsem z ní nevytáhla, ale věřím, že někdy se o něm určitě zmíní. Potom mě konečně seznámila s instruktorkou, kterou jsem viděla na jízdárně s poníky. Byla vážně moc milá, ale musí se odstěhovat. Dozvěděla jsem se, že já tu mám být na půl roku jenom jako náhrada, než najdou někoho nastálo. Nikdo se o takovou práci hlásit nechce, protože je málo placená. Mně to ovšem nevadí, je to super brigáda a věřím, že tu naberu plno zkušeností. Další osobou k seznámení byl stájník Fred. Typovala jsem mu okolo šedesáti let, ale na to jak vypadal, byl mnohem mladší. Vypadal, že je to pohodář se vším všudy, protože při naší návštěvě ležel na balíku sena a ani se neobtěžoval podívat se, kdo jsem. Jako poslední mi ukázala skupinu pěti holek. Všechny v nejnovějším jezdeckém oblečení, které jsem viděla v katalogu, když jsem letěla z Ameriky až sem. Dvě z nich, Molly a Sonia, byly brunety stejně jako já. Další se jmenovala Brenda, měla stejně zářivé blond vlasy jako Gemma. Před všemi ostatními stály dvě zrzky. Zřejmě to byla dvojčata, protože jsem je nemohla ani trochu rozeznat. Jedna se jmenovala Britney a její sestra měla jméno Trish. Už od pohledu vypadaly povýšeně, ale to oblečení jsem jim vážně záviděla. Všechny měly rajtky, vesty, vysoké jezdecké boty a nejnovější helmy a rukavice. Já zase vedle nich v mikině ze základky a v bílých teniskách, které už taky něco pamatovaly. Všechny do jedné vypadaly, jako by měly jít právě fotit nejnovější jezdecké oblečení, všechno bez poskvrnky. Měla jsem pocit, že to zrovna koupily v obchodě, ale podle toho, jak se k tomu chovaly, to tak nevypadalo.
"Ahoj holky," zvolala Gemma, když jsme se postupně blížily k nim.
"Ahoj," odpověděly všechny sborově. Všechny pohledy byly upřeny na mě a já si připadala strašně nepříjemně. Věděla jsem jenom jejich jména a stručné popisy, podle toho, co mi řekla Gemma, jsem je před tím všechny poznala. Představila mi je a chvíli se s nimi vybavovala o nejnovějších drbech. To byl další z mnoha trapasů, které mě tu za tu krátkou dobu již postihly. Stála jsem tam, ruce v kapsách, a s pohledem zabořeným do země. Za tu dobu jsem stihla prozkoumat snad každý kamínek, co ležel na zemi. Gemma si musela všimnout, jak se asi cítím, a tak provedla to nejhezčí gesto, které jsem u ní od doby příjezdu zpozorovala.
"Nevíte, jak je to s těmi dětmi? Kdy budou končit?"
"Děláš si srandu? Právě začaly! To si hezky počkáte."
"Kingsley mě poslal pro novou zásilku ovsa a mám tam být za patnáct minut. Potřebuju, aby někdo vysvětlil Jessie, jak se má postarat o poníky, a kde najde čištění, krmení, sedlovnu a všechno kolem."
"Dobře, já jí to teda ukážu." Nabídla se Brenda a usmála se na mě. Úsměv jsem opětovala, co jiného mi taky zbývalo. Nemohla jsem na ni přece vypláznout jazyk nebo něco podobného. Musím se ale přiznat, že kdybych mohla, udělala bych to, protože všech pět se tvářilo nanejvýš povýšeně a vůbec si myslím, že se trochu předváděly.
"Díky, máš to u mě." Odpověděla, vytáhla z kapsy klíče od auta a odběhla pryč. Brenda si mě potom ještě přeměřila pohledem. Ovšem ne tak jako Gemma, která se dívala vždy jen koutkem oka a vypadala při tom jako nějaký kamerový systém nebo chameleon. Mávla rukou a namířila si to směrem k jízdárně, na které se plahočili poníci. Pravidelně každou chvíli zaznívalo klepání jejich kopyt o kavalety, které byly rozestavěné na jízdárně a děti se horlivě snažily poníky nasměrovat na překážky. Zřejmě i kdyby poníka nasměrovali sebe víc dobře, stejně o kavaletu zavadí. Byli úplně jako náměsíční a vypadali jako roboti, chodili tam, kde jim to bylo poručeno, rychlostí hlemýždě. Nadšení rodiče na druhé straně jízdárny horlivě tleskali svým ratolestem vždy, když překročily kavaletu nebo je trenérka pochválila. Připomnělo mi to moje jezdecké začátky. Když jsem byla hodně malá, táta mi koupil poníka. Jmenoval se Lupínek a byl to můj nejlepší kamarád, kterému jsem mohla říct úplně všechno a on mi nikdy neřekl nic, co by mě urazilo, ani nikomu moje tajemství nepověděl. Když jsem vyrostla, prodala jsem ho malé holčičce, která začínala stejně jako já. Dodnes mi posílá jeho fotky. Musím uznat, že si ho trochu rozmazlila, ale jsem ráda, že je v dobrých rukou. Z mého vzpomínání mě vytrhl zvuk přijíždějícího auta a Brendino povzdechnutí. V ten okamžik zůstala stát jako přikovaná a vypadala nervózně.
K parkovišti vedle jízdárny přijíždělo černé auto. Když se otevřely dveře a vystoupila z nich osoba, která auto řídila, nemohla jsem věřit svým očím. Další trapas na mě čekal v podobě blonďatého kluka, kterého jsem potkala při čekání Gemmu a při té události s kufrem. Vypadalo, že si mě zřejmě už nepamatuje, protože mi moc pozornosti nevěnoval. Ale i tak jsem zůstala napjatá, protože jsem vážně nechtěla, aby se o té příhodě s kufrem rozpovídal před Brendou a už vůbec ne před instruktorkou, která by to na jízdárnu určitě uslyšela. Navíc to byl sám o sobě trapas, podrazit někomu nohy kufrem a dělat, jakože jsem to já nebyla. Třeba mě nepozná a všechno bude dobré. Kufr jsem u sebe neměla, takže je jistá šance, že když neuvidí ten kufr, tak si nevzpomene.
"To je Fred Kingsley," pošeptala mi Brenda "Je to syn majitele farmy, ale jezdí jenom málokdy." Než jsem stačila odpovědět, Fredy se blížil k nám a prohlížel si mě. Usmál se na mě a bylo vidět, že nad něčím usilovně přemýšlí. Doufám, že ne nad tím, odkud mě zná. Svůj pohled jsem stočila do země, aby mu můj obličej neprozrazoval moji nervozitu. Došel k nám a pohlédl na Brendu.
"To je ta nová ošetřovatelka?" zeptal se.
"Ano," odpověděla Brenda a uši jí zčervenaly, jako by ji právě někdo spařil vroucí vodou. Znovu pohlédl na mě a začal se usmívat ještě víc než předtím. Znepokojilo mě to, a tak jsem se začala znova soustředit na kamínky na zemi, abych zahnala nervozitu.
"Kufr máš kde?" zeptal se a usmíval se od ucha k uchu. A bylo po všem, pohlédla jsem na něho a cítila jsem, jak rudnu v obličeji jako rak. Viděla jsem Brendin nechápavý pohled a pobavený obličej Freda. Neměla jsem ani ponětí, co v tu chvíli odpovědět. Větší trapas, než je tento, už asi snad ani nejde zažít.
"Kdyby do mě ten kluk nestrčil, nic by se nestalo," pronesla jsem a opět sklonila hlavu dolů, protože Brenda na mě pohlédla ještě nechápavějším pohledem než předtím na Freda.
"To nevadí, aspoň jsem se měl po cestě autobusem čemu smát. Měla by ses vidět, zbledla si jako stěna, když si mě uviděla, a ten chlap zase zčervenal stejně jako teď ty." Řekl a dal se znova do tlumeného smíchu. Představila jsem si to a musela jsem se smát také. Nakonec se mi představil a přidal se ke mně a Brendě a podílel se na mojí prohlídce farmy. Vyklubal se z něho docela milý kluk se smyslem pro humor, obzvláště černý humor. Naposledy jsme šli do malého domku, který ležel za krytou halou. Vešli jsme tam a já uviděla šest boxů a v každém z nich jednoho poníka. Děti už dojezdily a tak byli všichni celkem zpocení, přestože skoro celou hodinu prospali v kroku.
Na dvířkách prvního boxu byla jmenovka, na které bylo napsáno Pumpkin. Pohlédla jsem na poníka a znovu jsme se začali s Fredym chechtat. Pumpkin vypadal opravdu jako dýně. Byl to mohutný ryzák a měl skoro dýňovou barvu. Navíc byl tlustý jako dýně a seno si vychutnával, jako by to byla jeho poslední večeře. Druhý box patřil grošované klisničce Lauren. Ta na rozdíl od Pumpkina nebyla tak tlustá, ale měla moc miloučký pohled. Třetí box patřil bílému poníkovi jménem Nemo. Byl to stejně velký tlouštík a jedlík jako Pumpkin, ale na rozdíl od Pumpkina svoje seno snad ani nepolykal, jenom hltal. Čtvrtý box vlastnil poník Jamie. Byl flekatý a jedno oko měl modré. Oproti poníkům, co jsem zatím viděla, měl krásnou štíhlou postavu a tenké nohy. Pátý box obsazovala klisna Rosie. Měla krátký krk a tmavé nohy. Celkově její zbarvení bylo zvláštní. Měla našedlou barvu a nohy s ocasem a hřívou černé. Byla už starší a působila klidným vyrovnaným dojmem. Ovšem něco mi tu nesedělo, byl tím šestý box s nádherným hnědákem s lysinkou. Stál na překrásných nožkách, které byly samý sval. Byl to taky poník o nic moc větší než Pumpkin. Připomínal mi však toho nejušlechtilejšího plnokrevníka akorát v menším vydání. Chtěla jsem se Fredyho zeptat, co je zač, on mě ovšem předběhl.
"To je Redy… můžeš se o něj taky starat, ale nesmíš na něm jezdit." Bylo to zvláštní, podle data narození na kartičce jeho boxu mu bylo pět let. Vybavení, které viselo na ručce u boxu, nebylo vůbec opotřebované. Všechno, co se dalo, bylo červené od podsedlové dečky po ohlávku a bandáže. Na víc jsem se už neptala. Potom mi ukázali, kde jsou pytle s krmením, seno, kolečka na hnůj a odešli. Šla jsem k Redyho boxu. Každý z poníků měl za kartičkou schovaný očkovací průkaz. Vytáhla jsem ten Redyho a na něm stálo jeho celé jméno. Oficiálně se jmenoval Red Rebel. Prohlížela jsem si kartičku a v kolonce nemocí a trvalých následků nebylo napsáno vůbec nic. Proč bych na něm tedy nemohla jezdit?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 zelí zelí | 8. října 2014 v 17:34 | Reagovat

budeš pokračovat???

2 cherrypie-povidky cherrypie-povidky | 15. října 2014 v 17:24 | Reagovat

určitě budu :) 3.kapitola už je tak zhruba z 20% dopsaná

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama