Stav rozepsaných povídek:

I'm just gonna hurt you- 0%
Nová budoucnost II 4.kapitola- 75%
Aktualizováno: 18.8.2017


Red Rebel: 1.kapitola

24. září 2014 v 19:39 | CherryPie |  Red Rebel

Kapitola 1: Londýn a zatracený kufr

Pozn. Jelikož nikdo není bezchybný a já sama o sobě prohlašuju, že nejsem dobrý češtinář, hledám někoho, kdo by mi pro tuto povídku dělal beta-read. V případě zájmu se obracejte do komentářů. Děkuji :)


Nemohla jsem tomu uvěřit. Byla jsem poprvé v životě v Londýně! Nevýhodou pro mě byl čas, na hodinách právě odbyla druhá hodina a lidé se vraceli z práce, což mi způsobilo dost potíží. První mi nějaký nevychovaný kluk s velkým duhovým lízátkem a červenou kšiltovkou kopl do kufru, který mi v tom okamžiku vypadl z ruky a spadl pod nohy jednomu zasněnému muži, který si vznešeně kráčel davem lidí a nikoho nevnímal. Když zakopl o kufr a málem spadl, začal nesmírně hubovat a hledal majitele kufru. Věděla jsem, že teď bude nejlepší se otočit a dělat, že jsem ten kufr nikdy neviděla natož, aby mi patřil. Skočil mi na to. Když odešel za roh, šla jsem pro kufr a vzala ho. Všimnula jsem si, že na mě upírá pohled nějaký blonďatý kluk, usmál se na mě. Zřejmě pochopil a viděl mou scénku s kufrem a nesmírně ho to pobavilo. Úsměv jsem opětovala, protože mě v tu chvíli nic jiného nenapadlo a nechtěla jsem před ním vypadat jako pitomec. Trochu se mi líbil, měl husté blonďaté vlasy, černou bundu, značkové tenisky a hlavně moc milý úsměv.
Přijela jsem do Londýna za prací. Je mi devatenáct a pocházím z Ameriky. Zhruba před měsícem mi táta našel práci. Nevím proč, jestli se mě chtěl zbavit nebo si ode mě odpočinout, ale to není podstatné. Jmenuju se Jessie, ta práce, o které tady tak mluvím, se týká koní. Podle toho co jsem slyšela tak bych se tu měla starat o školní poníky. Starat se o ně budu ráda, ale mám strach, že mi k poníkům přidělí taky děti. Nemám moc děti v oblibě, protože jsem ještě nepotkala žádné, které by nebylo rozmazlené. Možná mám trochu moc velké požadavky, ale když vám dítě začne křičet přes celou jízdárnu, že chtělo bílého poníka, jako mají princezny a ne hnědého, tak časem změníte názor. V Americe máme menší stáj asi se sedmi koníky. Vždycky jsem jezdila parkur, ve kterém jsem byla (nechci se nějak chlubit) docela dobrá. Objela jsem pár mistrovství, ale nejlepší umístění bylo na třetím místě, což není tak špatné, ne? Když mi bylo třináct, začala jsem videa z mého ježdění dávat na internet, kde jsem si do roka nahnala velké publikum fanoušků, kteří se mnou jakoby vyrůstali a sledovali moje pokroky ve videích. V současné době mě sleduje skoro celá Amerika a část Evropy. Ovšem to není moc vidno, obvykle by vás na ulici někdo poznal a pozdravil vás, ale to se stává jen výjimečně. Ve škole jsem se nějak úžasně neučila, proto jsem šla raději na obor, o kterém vím, že mi jde. Tím oborem bylo jezdectví a chov koní. Nakonec jsem si s pomocí táty zařídila i jezdecký oddíl a učím lidi jezdit.
Těsně přede mnou zastavil černý džíp. Vjel přímo do kaluže a daroval mě i lidem okolo studenou sprchu dešťové vody. Na předních dveřích džípu, bylo napsáno logo zdejší jezdecké stáje "Kingsley Horse Farm". Pod nápisem byla ještě pro ozdobu přidána podkova. Vzbuzovalo to ve mně dojem, že tito lidé budou zřejmě bohatší, než jsem si doposud myslela.
"Jesse Wilsonová?" zařval na mě někdo z džípu. Lekla jsem se, protože hlas zněl velmi děsivě. Okno bylo zatemnělé, tudíž nebylo vidět, kdo v autě sedí. Představovala jsem si nějakého muže ve středním věku s hrubým hlasem. Ovšem čekalo na mě milé překvapení v podobě malé podsadité blondýny v růžové mikině.
" Ano, to jsem já." Odpověděla jsem, muselo na mě být poznat, že jsem dost překvapená, protože si mě hned změřila pohledem, a když došla ke tváři a mému výrazu, tiše se ušklíbla. Musela jsi všimnout, že jsem překvapená z toho, co vidím.
"Nasedni si prosím."
Zdejší lidé asi nemají potřebu se představovat. Nasedla jsem si vedle ní na sedadlo spolujezdce. Šlápla na plyn a vyjela z náměstí. Připadala jsem si neskutečně hloupě. Na klíně velký kufr a pod nohama cestovní batoh s taškou. Obvykle se tyto věci dávají do kufru, ovšem tady to asi jinak nefungovalo. Užíralo mě to děsné ticho a zkusila jsem ho nějak prolomit.
"O jaké koně se budu starat?"
Podívala se na mě podezíravým pohledem a v tu chvíli jsem litovala toho, že jsem nedržela jazyk za zuby. Teprve když odbočila na silnici, která vedla z centra Londýna, začala mluvit.
"Celkově jich bude pět, s tím, že ti kdykoli někoho přidělíme. Zkrátka Kingsley si může dovolit drahou ošetřovatelku i na pár ponclů, kteří vydělávají ještě míň než tvůj plat."
Trochu mě to zarazilo, protože po této větě mi bylo jasné, že tu asi nebudu moc vítaná. Ale co, lepší vztahy už s nimi mít asi nebudu, protože si na mě utvořili názor, aniž by se mnou mluvili nebo mě vůbec viděli. Prostě jim všechno budu říkat na rovinu a nějaká podobná nepříjemnost jako tato s kufry už se nestane, protože jim to hezky všecko vpálím do obličeje, ať mají jasno, že se mi něco nelíbí.
"A co jsou zač?" zeptala jsem se znovu. Znova se na mě podívala koutkem oka a promluvila: "Všichni jsou poníci. Původ nic moc. Prostě umí jenom chodit dokola a vozit ty caparty. Něco víc chceš vědět?"
"Ne díky." Raději jsem se už nesnažila navázat kontakt, protože zjevně neměla náladu si se mnou povídat. Jeli jsme dalších patnáct minut, dokud jsme nedojeli na farmu. Byla to obrovská kolonie budov. Na venkovní pískové jízdárně jsem viděla přesně pět poníků s dětmi. Uprostřed stála štíhlá dáma s černými vlasy svázanými do culíku. Na sobě měla sněhově bílé rajtky, vysoké jezdecké boty a zřejmě i jezdeckou košili s límečkem. Něco těm dětem říkala a bylo zřejmé, že je to instruktorka. Vypadala mile, takže byla můj typ číslo jedna, s kým se mám zkusit dát do řeči. Poníci se kolem ní loudali. Vypadali jako náměsíční, protože oči měli takřka zavřené a nohama šoupali zem.
"Asi bych se ti měla představit… Já jsem Gemma. Dělám podobnou práci jako ty, akorát u větších koní." Zahloubená do svých myšlenek jsem se jejího nečekaného promluvení skoro zalekla. Nemohla jsem uvěřit tomu, že tato nepříjemná holka uměla říct aspoň jednu normální větu bez jakéhokoliv projevu nenávisti.
"Těší mě," snažila jsem se být zdvořilá "až tam dorazíme, vysvětlíš mi prosím, jak to tady chodí?" snažila jsem se navázat nový kontakt, abych takový okamžik mohla využít a něco z ní vytáhnout. Později mě napadlo, že jsem jí o sobě mohla taky říct něco víc než to co už o mě ví, ale to už bylo jedno.
Gemma na mě znovu pohlédla koutkem oka a pootočila vypolstrovaným koženým volantem doprava. Už mě strašně štvala doba, než mi odpoví. Navíc se na mě vždycky podívala koutkem oka a tím mě štvala ještě víc. Pohlédla jsem ven z okna auta a pomalu jsem se smiřovala s tím, že odpověď asi nedostanu, když najednou konečně promluvila.
"No jasně. Vlastně to mám za úkol." Odmlčela se a na jejím výrazu bylo vidět, že nad něčím přemýšlí "taky tě se všema seznámím a ukážu ti farmu a koně, o které se budeš starat."
"Díky," odpověděla jsem jí, protože na mě znova pohlédla koutkem oka a bylo vidět, že mě tím vybízí k odpovědi. Moc ji nepotěšilo jenom pouhé "díky" ale nic s tím už dělat nemohla. Poté zaparkovala auto, před obrovskou budovou. Byla to moderní krytá hala. Nikdy jsem nic tak velkého neviděla a už vůbec ne krytou jízdárnu. Už se těším, až uvidím farmu a poznám lidi příjemnější než je ona.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama